3 Tdo 150/2015

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 205 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 392/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 11/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.

Odůvodnění:


I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 41 T 11/2014, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 17. 2. 2014, v době mezi 10:25 a 10:35 hod., v P.-B., ul. N. H., v úmyslu získat ze zde zaparkovaného uzamčeného vozidla tov. zn. Škoda Felicia, autorádio, se do tohoto vozidla za použití provázku pokoušel vniknout a tohoto jednání se dopustil, přestože byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 3 T 132/2013, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2013, uznán vinným pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody s dohledem v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 41 T 11/2014, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 392/2014, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného M. D. odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II.


Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 392/2014, podal obviněný dovolání (č. l. 218 - 220), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Namítl, že skutková zjištění nalézacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, ale naopak jsou s nimi v extrémním rozporu, neboť zcela absentují důkazy, že by jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání přečinu krádeže. V této souvislosti zpochybňuje zejména výpověď svědkyně J. J., která jako očitá svědkyně popsala jeho pohyb okolo předmětného vozidla a jednoznačně uvedla, že obviněný měl u sebe nějakou tyčku nebo provázek modré barvy a s tím něco dělal u předního okénka, nějak to tam „strkal nebo šťouchal“. Je tedy zřejmé, že tato svědkyně neviděla přesně, co u auta dělal. Namítá, že soudy obou stupňů interpretovaly její výpověď v jeho neprospěch, v čemž spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními tak, jak jej interpretuje ustálená judikatura.

Dále obviněný namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, naplňuje pouze znaky přípravy trestného činu, nikoli pokusu. Uvedl, že čin nedokonal, protože si to rozmyslel a od svého záměru dobrovolně a spontánně upustil ještě předtím, než se o něj vůbec pokusil. Jeho jednání spočívalo maximálně v připravení si podmínek pro případné budoucí spáchání trestného činu (v tomto rozsahu své jednání doznává). Jednání, v rámci něhož si opatřil pouze nástroj k trestné činnosti, a pouze postával u předmětného vozidla, tak sice naplňuje některé znaky přípravy trestného činu, avšak vzhledem k tomu, že příprava je trestná pouze u zvlášť závažného zločinu a v projednávané věci se jedná toliko o přečin, není takové jednání trestné. Bez pochybností nenastalo bezprostřední ohrožení předmětu útoku, jelikož nedošlo k hmotnému působení na předmět útoku (závěry soudů, které uvádí opak, jsou bez opory v provedených důkazech - kdy svědkyně nemohla takové jednání vzhledem ke vzdálenosti a úhlu pohledu objektivně vzato spatřit). Jeho jednání zároveň nelze označit za jednání v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat a trestná činnost rozhodně nebyla tak rozvinuta, že šlo očekávat dokonání trestného činu, neboť nepodnikl vše, co považoval za nezbytné.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 57/2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 6. 2. 2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze přisvědčit. Předmětnou námitku nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť ve skutečnosti obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, brojí pouze proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování, a formou polemiky s těmito závěry se dostává k vlastní skutkové verzi odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Domáhá se tak toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným a za který mu byl uložen trest. Takové námitky pod uvedený dovolací důvod však podřadit nelze. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že se jednalo toliko o přípravu trestného činu, nikoli o pokus, kdy uvedl, že s touto námitkou se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků pečlivě vyrovnaly a přiléhavě použitou právní kvalifikaci jednání obviněného odůvodnily s tím, že se s těmito závěry plně ztotožňuje.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 61 To 392/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (výpověď svědkyně J. J.) a vadná skutková zjištění (zjištění stran skutečnosti, zda měl v úmyslu automobil skutečně vykrást či nikoli či zda u automobilu toliko postával), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového děje (kdy namítá, že se na spáchání trestného činu připravoval, ale dobrovolně od jeho realizace upustil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Obviněný předmětnou námitku uplatnil s tím, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. že v těchto nemají žádnou oporu.

V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vycházel zejména z výpovědi obviněného a svědkyně J. J., která o podezřelém chování obviněného informovala policii. Na str. 5 rozsudku pak nalézací soud podrobně rozvedl výpověď svědkyně a své závěry stran její hodnověrnosti, kdy současně vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovýmizjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným M. D. uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se soudy s nimi vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Soud prvního stupně se od počátku řízení uplatňované námitce spočívající v tom, že se obviněný dopustil toliko přípravy trestného činu, kdy od jeho provedení dobrovolně upustil, vyjádřil podrobně na str. 6 až 7 rozsudku, kdy uvedl, že „i kdyby snad nebylo prokázáno (jako že však prokázáno bylo – viz shora!), že obžalovaný již přistoupil k samotné snaze za použití provázku vniknout do vozidla, bylo by jeho jednání stále nutno posuzovat dle v rozsudku zmíněné právní kvalifikace, neboť i obžalovaným doznané jednání, kdy se tento vybaven vhodnými nástroji zdržoval v bezprostřední blízkosti vozidla připraven, jakmile to pohyb osob na ulici umožní, do vozidla vniknout a z tohoto odcizit autorádio, vykazuje znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), v případě obžalovaného též odst. 2, trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jedná o úmyslné jednání již bezprostředně směřující k spáchání trestného činu, k jehož dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli“. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (str. 3 ž 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). I Nejvyšší soud se k tomuto závěru přiklání.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. D. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 18. března 2015


Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 150/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.150.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies