11 Tdo 255/2015

12. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 12 odst. 2
  • TrŘ - § 11 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2015 dovolání obviněného O. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 127/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 4 T 127/2011, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 9 (devíti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup a prodej zboží za účelem dalšího prodeje a dále výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným, jakož i statutárního orgánu v dalších obchodních společnostech a družstvech na dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že

1) dne 30. 3. 2010 uzavřel jako jednatel společnosti OK nářadí s. r. o., se sídlem Šenov u Nového Jičína, Dukelská 526, IČ: 27859274 (jako kupující) na přesně nezjištěném místě ve svém vozidle v Š. u N. J., okr. N. J., po předchozí telefonické dohodě a písemné objednávce se společností Office & Chairs, spol. s r. o. se sídlem Praha 6 – Bubeneč, Čs. armády 778/16, IČ: 28484991 (jako prodávající) Kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka nábytku, kdy na základě objednávky ze dne 6. 4. 2010 byl nábytek dodán a dne 7. 4. 2010 byla vystavena faktura č. ... na částku 62.728,- Kč se splatností 21. 4. 2010 a dne 16. 4. 2010 byla vystavena faktura č. ... na částku 116.640,- Kč se splatností 30. 4. 2010, kdy uvedené částky nebyly ve stanoveném termínu splatnosti uhrazeny, když obviněný při uzavírání uvedené Kupní smlouvy zamlčel, že společnost OK nářadí s. r. o. vzhledem ke své nepříznivé ekonomické situaci nebude mít dostatek finančních prostředků k uhrazení převzatých závazků v termínu jejich splatnosti, kdy přes urgence fakturované částky uhrazeny do současné doby nebyly a poškozené společnosti Office & Chairs spol. s. r. o. způsobil škodu ve výši 179.368,- Kč,

2) dne 14. 4. 2010 jako jednatel společnosti OK nářadí, s r. o. se sídlem Šenov u Nového Jičína, ul. Dukelská čp. 526, IČ: 27859274 (jako kupující) z místa svého trvalého bydliště B., Ch., se elektronicky kontaktoval na spol. OR-METAL, s. r. o., Námestovo, Slovenská republika (jako prodávající) a následně v úmyslu se obohatit, dne 13. 5. 2010 a poté dne 26. 5. 2010 elektronicky objednal u prodávajícího kovové zboží, přičemž jednal srozuměn s tím, že s ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci své společnosti nebude schopen převzatým závazkům v termínech splatnosti dostát, což při sjednávání objednávek nesdělil, přičemž také jednal s vědomím, že zboží bude bezprostředně dodáno třetí osobě, čímž tak prodávající uvedl v omyl a skutečně poté, co bylo zboží v hodnotě 236.778,82,- Kč proti faktuře č. ... ze dne 17. 5. 2010 splatné dne 31. 5. 2010 dodáno do sídla společnosti v Šenově u Nového Jičína na ul. Dukelskou čp. 526 a stejně tak proti faktuře č. ... ze dne 31. 5. 2010 splatné dne 21. 6. 2010, kdy bylo dodáno zboží v hodnotě 224.058,20 Kč, které vždy osobně převzal, neměl v úmyslu faktury zaplatit a i přes urgence fakturované částky do současné doby neuhradil a způsobil tak poškozené společnosti OR-METAL, s. r. o., Kliňanská cesta 1155, Námestovo, IČ: 36416622 škodu ve výši 460.837,02 Kč.

Citované rozhodnutí napadl obviněný odvoláním. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl ve výroku I. tak, že ohledně skutku, resp. útoku popsaného výše pod bodem 2) obviněného nově uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup a prodej zboží za účelem dalšího prodeje a dále výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným, jakož i statutárního orgánu v dalších obchodních společnostech a družstvech na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Ohledně skutku (útoku) popsaného výše pod bodem 1), v němž byl obžalobou spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, krajský soud ve výroku II. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. krajský soud poškozenou společnost odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 357/2014, k dovolání obviněného výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, zrušil ve výroku pod bodem I. rozsudku a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku toho pozbyla svého podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté Krajský soud v Ostravě znovu rozhodoval o odvolání obviněného podaném proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 4 T 127/2011, a rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného O. K. uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 14. 4. 2010 jako jednatel společnosti OK nářadí, s. r. o. se sídlem Šenov u Nového Jičína. ul. Dukelská čp. 526, IČ:27859274 (jako kupující) z místa svého trvalého bydliště B., Ch. se elektronicky kontaktoval na spol. OR-METAL, s. r. o., Námestovo, Slovenská republika, (jako prodávající) v úmyslu získat finanční prostředky pro společnost, jíž byl jednatelem, a která nebyla v příznivé finanční situaci, dne 13. 5. 2010 a poté dne 26. 5. 20W elektronicky objednal u prodávajícího kovové zboží, a to přesto, že byl srozuměn s tím, že nebude moci převzatým závazkům dostát, jednak pro finanční situaci své společnosti a dále proto, že společnost A. I. V. VELMAN, jíž bylo zboží následně prodáno, mu neuhradila předchozí dodávku zboží v hodnotě 179.368,- Kč, kterou koupila jeho společnost od společnosti Office & Chairs, spol. s. r. o. což před společností OR-METAL, s. r. o. Námestovo zatajil a neinformoval ji, že úhrada zboží závisí na platbě od dalšího odběratele, o němž se již mohl domnívat, že má sám finanční problémy, a to vzhledem k výši předchozí neuhrazené zakázky jeho společnosti a dodané zboží do sídla jeho společnosti v hodnotě 236.778,82 Kč proti faktuře č. ... ze dne 17. 5. 2010 splatné dne 31. 5. 2010 a stejně tak proti faktuře č. ... ze dne 31. 5. 2010 splatné dne 21. 6. 2010, v hodnotě 224.058,20 Kč, vždy osobně převzal, přičemž byl srozuměn s tím, že faktury nebude moci zaplatit a způsobil tak poškozené společnosti OR-METAL, s. r. o., Kliňanská cesta 1155, Námestovo, IČ:36416622 škodu ve výši 460.837,02 Kč.

Za toto jednání obviněného odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradu škody společnosti OR-METAL, s. r. o. se sídlem Námestovo, Kliňanská cesta 1155, Slovenská republika, IČ 36416622, částku 340.837,02 Kč.

Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, (bod II.) nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Podle jeho názoru napadeným rozsudkem došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, neboť v trestním řízení vedeném proti jeho osobě došlo k vydání odsuzujícího rozsudku, ačkoli o předmětném skutku již bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem z rozsudku téhož soudu ze dne 28. 8. 2013.

V odůvodnění svého mimořádného opravného rozsudku obviněný úvodem shrnul dosavadní průběh řízení. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., poukázal na existenci pravomocného zprošťujícího výroku z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, pro skutek spočívající v podstatě v tom, že v postavení výše uvedeném, na základě smlouvy uzavřené dne 30. 3. 2010 objednal a odebral nábytek v hodnotě celkem 179.368 Kč od společnosti Office & Chairs, spol. s r. o., který ve lhůtách splatnosti do 21. 4. 2010 a 30. 4. 2010 ani později neuhradil. Dovodil, že toto jednání vykazuje stejné rozhodné znaky jako jednání, pro které byl uznán vinným napadeným rozsudkem a vyjádřil názor, že citovaným zprošťujícím rozsudkem došlo ke zproštění viny i ohledně jednání popsaného v odsuzujícím rozsudku téhož soudu ze dne 22. 9. 2014, který napadá svým dovoláním. V návaznosti na to namítl, že další řízení vedené po vydání zprošťujícího rozsudku bylo nepřípustné z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť zproštěním ohledně jednoho z útoků pokračujícího trestného činu došlo ke zproštění i ohledně dalších dílčích útoků tvořících jeden skutek. Obě jednání nelze podle jeho názoru účelově rozdělovat a je třeba je posuzovat jako jeden pokračující trestný čin. V další části svého podání obsáhle poukázal na shodné okolnosti spáchání obou jednání.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný po vymezení znaků trestného činu podvodu v podrobnostech zabýval srovnáváním okolností obchodů popsaných ve zprošťujícím a odsuzujícím výroku, přičemž zdůraznil, že první obchod původně žalovaný (nákup židlí a stolků) byl uzavírán za objektivně a ekonomicky rizikovější situace nežli obchod druhý (nákup a prodej železářského zboží od OR-METAL, s. r. o. v roce 2010), neboť obchod s OR-METAL, s. r. o. byl kryt pohledávkami z prvního, z jeho pohledu úspěšného obchodu se společností A. I. V. VELMAN. Namítl, že tvrzení o špatné finanční situaci společnosti A. I. V. VELMAN není ničím prokázáno. V rámci své polemiky i s dalšími zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě tvrdil, že je mu soudem podsouváno, že zamlčel firmě OR-METAL, s. r. o. informace o své údajně špatné platební situaci a o tom, že zaplacení závisí na budoucích, nejistých úhradách od A. I. V. VELMAN. Vyjádřil podiv nad tím, že by měl sdělovat obchodním partnerům, že zaplacení závisí na úhradě koncových zákazníků a uvedl, že povinnost podávat takovouto informaci nevyplývá z žádného předpisu ani obchodních zvyklostí. Konstatoval, že bylo věcí společnosti OR-METAL, s. r. o., že si zvolila „proaktivní obchodní politiku“ a nežádala žádné záruky ani jiné garance. K naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu proto podle jeho názoru dojít nemohlo, neboť z žádného důkazu a zjistitelného skutkového stavu nelze rovněž dovodit, že jeho úmysl při objednávání železářského zboží od OR-METAL, s. r. o. směřoval od počátku k získání finančních prostředků pro společnost OK nářadí, s. r. o. Naopak bylo prokázáno, že zboží od OR-METAL, s. r. o. bylo nakoupeno pro účely dalšího prodeje se ziskem deset procent a peníze nevyplatila společnost A. I. Velman, která se jako jediná tím, že obdržela objednané zboží, za které nezaplatila, na transakci objektivně obohatila, což obviněný dovozuje i ze skutečnosti, že se ztratilo účetnictví této společnosti. Z žádného důkazu taktéž neplyne, že by nějaké finanční prostředky zůstaly na jeho straně či společnosti OK nářadí, s. r. o. Za dané situace měly soudy postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo.

V předmětné věci mělo být podle obviněného rovněž aplikováno ustanovení § 12 tr. zákoníku. V tomto ohledu uvedl, že v květnu 2010 neměl vědomost o tom, že společnost A. I. V. VELMAN nemá peníze na zaplacení zboží, taková okolnost nebyla prokázána a je mu podsouvána. Dále obsáhle popsal charakter obchodování se stavebninami a dovodil, že probíhá zejména v jarním období, kdy musí obchodník postupovat určitá rizika, že nedojde k úhradě. Tak jako ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, opětovně poukázal na spoluodpovědnost poškozené společnosti za vznik škody a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Obviněný uzavřel, že z řádně provedeného dokazování učiněné skutkové závěry soud z hlediska hmotného práva nesprávně posoudil, když nepostřehl pokračující charakter stíhaného jednání, úmysl dovodil ze skutečností, které existenci podvodného úmyslu nenasvědčují, a na totožné situace použil „dvojí metr“. Soud též porušil zásadu subsidiarity trestního práva, když nepřípustným způsobem kriminalizuje běžné obchodněprávní jednání. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc buď zastavil pro překážku věci rozhodnuté, případně vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem, aby byl zproštěn obžaloby i ohledně skutku, z něhož byl dosud shledán vinným.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí dovolání obviněného předně konstatoval, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.nejsou důvodné. S odkazem na novelizaci ustanovení § 11 tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání provedenou k 1. 1. 2002 konstatoval, že skutky vymezené v pravomocném zprošťujícím výroku z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, a odsuzujícím výroku z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, by skutečně bylo možno posoudit jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku) a také tak původně byly obžalobou i prvním odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 4 T 127/2011, posuzovány. Státní zástupce nicméně poukázal na ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. v platném znění (do 31. 12. 2013 shodně znějící ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř.), podle něhož, týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 nebo 2 (tj. některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání) jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Skutečnost, že obviněný byl pravomocně zproštěn obžaloby pro jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tak nijak nebránila v pokračování v trestním stíhání a k rozhodnutí odsuzujícím rozsudkem ohledně dalšího dílčího útoku. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tudíž shledal bezpředmětnými.

V další části svého vyjádření státní zástupce po výkladu stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.uvedl, že v jeho rámci uplatněné dovolací námitky lze pod uvedený dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Za nedůvodné označil zejména výhrady, týkající se subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný neuplatnil žádné kvalifikované námitky, týkající se aplikace ustanovení § 15 tr. zákoníku o úmyslném zavinění ve vztahu k § 209 tr. zákoníku, ale předkládá vlastní verzi skutkových okolností jak ohledně skutku, kterým byl uznán vinným, tak i skutku, kterým byl obžaloby zproštěn, přičemž tvrdí, že určité okolnosti nebyly prokázány, nevyplývají z žádného důkazu apod. Odvolací soud, který se dle pokynů Nejvyššího soudu v jeho kasačním rozhodnutí pečlivě zabýval otázkou existence subjektivní stránky, dovodil, že na straně obviněného lze od počátku dovodit minimálně eventuální úmysl ke způsobení škody i k obohacení společnosti OK nářadí, s. r. o. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na zjištění obsažená v tzv. skutkové větě a rozvedená zejména na str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu. Co se týče objektivních znaků trestného činu podvodu, konstatoval, že obviněný tím, že za situace, kdy společnost OK nářadí, s. r. o. mimo „přeprodejů“ zboží odebraného od společnosti Office & Chairs a od společnosti OR-METAL, s. r. o. společnosti A. I. V. VELMAN žádnou významnější podnikatelskou činnost neprováděla a žádné zdroje příjmů neměla, přislíbil zaplatit zboží v krátkých lhůtách splatnosti a neinformoval společnost OR-METAL, s. r. o., resp. osoby za ni jednající o tom, že otázka, kdy a zda vůbec bude za zboží zaplaceno závisí výlučně na budoucí, nejisté události, a to na platbě od dalšího odběratele, který je již v prodlení s platbou za předchozí dodávku, uváděl jiného v omyl a současně před ním zamlčel podstatné skutečnosti. Za bezpředmětné označil státní zástupce rovněž námitky zpochybňující obohacení společnosti OK nářadí, s. r. o., které spočívalo v tom, že dostala do své dispozice zboží, za které neposkytla žádný finanční ekvivalent; a tato okolnost odpovídala v tzv. právní větě uvedenému „obohacení jiného“. Skutečnost, že společnost A. I. V. VELMAN, s. r. o. následně za zboží nezaplatila, státní zástupce označil z hlediska naplnění zákonného znaku „obohacení“ u trestného činu podvodu za irelevantní.

Státní zástupce se podrobně zabýval i námitkami, jimiž se obviněný domáhal aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dovodil, že jeho jednání nebylo běžným obchodněprávním jednáním, ale vykazovalo všechny formální znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když z učiněných skutkových zjištění nevyplývají žádné výjimečné okolnosti, pro které by nebylo namístě uplatnění trestní represe.Pokud jde o opětovný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, odkázal na názor Nejvyššího soudu obsažený v předcházejícím kasačním rozhodnutí ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 11 Tdo 357/2014, (str. 10 rozhodnutí), v němž dovodil, že odkaz obviněného na citovaný judikát je nepřiléhavý, neboť tento se týká skutkově zcela odlišné věci. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. (popř. § 11a tr. ř.), pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání podle těchto jmenovaných ustanovení, jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod založit nemohou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

V kontextu s citovaným dovolacím důvodem obviněný v mimořádném opravném prostředku namítl, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, neboť je ve věci dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nikoli toliko ve vztahu k dílčímu skutku (útoku) pod bodem 1), o němž již bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem z rozsudku ze dne 28. 8. 2013, ale i ohledně dílčího skutku (útoku) pod bodem 2), kterým byl napadeným rozsudkem uznán vinným,neboť tyto tvoří jeden skutek. Tyto výhrady lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit, a proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k níže uvedeným závěrům.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není sice jako pojem v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného (obžalovaného) na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného

Podle ustanovení § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Z příslušné pasáže komentáře (Šámal, P. a kol., Trestní řád I., Komentář, 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2013, str. 209-201) taktéž nutno připomenout, že do účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. bylo vždy celé pokračování v trestném činu považováno za jeden trestný čin a jeden skutek, o kterém musí být meritorně rozhodnuto jedním rozhodnutím. Uvedená novela trestního řádu významně zasáhla do řešení případů pokračování v trestném činu, když doplnila do § 11 odstavec 2, podle něhož ve znění platném do 31. 12. 2013 (nyní shodně znějící ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř.) platilo, že pokud se týká některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Současně doplnila do § 12 odst. 12, který stanoví, že skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Tím došlo u pokračování v trestném činu k zcela jinému vymezení skutku v trestním řádu, než jak byl v těchto případech dosud skutek na základě teorie trestního práva procesního, zejména pokud jde o totožnost skutku, chápán. Zároveň je však třeba v té souvislosti zdůraznit, že z hlediska hmotně právního pojetí nedošlo ke změně v chápání pokračování v trestném činu, jak o tom svědčí zejména jeho vymezení v § 89 odst. 3 tr. zák., které zákonodárce ponechal beze změny, i nové ustanovení § 116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu, jakož i další hmotně právní ustanovení § 45 tr. zákoníku (dříve § 37a tr. zák.) o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Tato změna má za cíl podle důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb., „umožnit rychleji projednat (a v některých případech vůbec skončit) řízení o rozsáhlé trestné činnosti, která je páchána formou řady dílčích útoků, tvořících ve svém souhrnu jeden trestný čin“. Podle dříve platné úpravy orgán činný v trestním řízení o jednom takovém útoku pravomocně meritorně rozhodl a vytvořil tím pro všechny ostatní orgány činné v trestním řízení překážku věci rozsouzené. Podle dikce § 11 odst. 2 tr. ř. příslušný orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu řízení soud může rozhodnout o části trestné činnosti, k níž provedl potřebné důkazy, a zbytek projednat v dalším řízení.

V návaznosti na tato teoretická východiska Nejvyšší soud k námitkám obviněného konstatuje, že ačkoli skutky vymezené v pravomocném zprošťujícím výroku z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, a v odsuzujícím výroku z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, by skutečně bylo možno posoudit jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku), a také tak původně obžalobou i prvním odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 4 T 127/2011, byly posuzovány, jak konstatuje i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, pokud Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, obviněného ohledně skutku (útoku) popsaného pod bodem 1), v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a který spočíval v podstatě v tom, že dne 30. 3. 2010 uzavřel jako jednatel společnosti OK nářadí s. r. o., se sídlem Šenov u Nového Jičína, Dukelská 526, IČ: 27859274 (jako kupující) na přesně nezjištěném místě ve svém vozidle v Š. u N. J., okr. N. J., po předchozí telefonické dohodě a písemné objednávce se společností Office & Chairs, spol. s r. o. se sídlem Praha 6 – Bubeneč, Čs. armády 778/16, IČ: 28484991 (jako prodávající) Kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka nábytku, kdy na základě objednávky ze dne 6. 4. 2010 byl nábytek dodán a dne 7. 4. 2010 byla vystavena faktura č. ... na částku 62.728,- Kč se splatností 21. 4. 2010 a dne 16. 4. 2010 byla vystavena faktura č. ... na částku 116.640,- Kč se splatností 30. 4. 2010, kdy uvedené částky nebyly ve stanoveném termínu splatnosti uhrazeny, když obviněný při uzavírání uvedené Kupní smlouvy zamlčel, že společnost OK nářadí s. r. o. vzhledem ke své nepříznivé ekonomické situaci nebude mít dostatek finančních prostředků k uhrazení převzatých závazků v termínu jejich splatnosti, kdy přes urgence fakturované částky uhrazeny do současné doby nebyly a poškozené společnosti Office & Chairs spol. s. r. o. způsobil škodu ve výši 179.368,- Kč, podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, nic to nebrání, aby bylo pokračováno v trestním stíhání a rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ohledně dílčího skutku (útoku) dalšího, popsaného pod bodem 2), tak, jak to učinil ve svém rozsudku Krajský soud v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, jímž obviněného opětovně uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, neboť neshledal v jeho postupu žádná pochybení. S poukazem na popsané skutečnosti je očividné, že námitky, které byly obviněným v příslušné části dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatouprávního posouzení skutku je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tedy lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je tedy dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž v podrobnostech zpochybňuje správnost konečných skutkových zjištění a hodnocení v soudním řízení provedených důkazů, přičemž z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které tvoří podstatnou část uplatněných námitek, dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (konkrétně to platí pro úvahy, jimiž obviněný srovnává okolnosti obchodních transakcí ve zprošťujícím i odsuzujícím výroku, uvádí, že ničím není prokázáno tvrzení o špatné finanční situaci společnosti A. I. V. VELMAN, polemizuje se skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě s tím, že jsou mu odvolacím soudem podsouvána, namítá, že nemá povinnost informovat zákazníka o své finanční situaci, a že ke spáchání trestného činu podvodu nemohlo dojít, neboť z žádného důkazu a zjistitelného skutkového stavu nelze dovodit jeho úmysl směřující k získání finančních prostředků pro společnost OK nářadí, s. r. o.). Jak již bylo shora řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstata směřuje k tomu, že skutek, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, nenaplňuje rovněž objektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a namítá i porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio. Tyto námitky obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

Lze připomenout, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.Objektivní stránka trestného činu podvodu je charakterizována podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, anebo zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož na cizím majetku vznikne škoda nikoli nepatrná a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou podvedený provede a následně mezi vzniklou škodu u poškozeného a obohacením pachatele (event. třetí osoby) pak musí být dána příčinná souvislost.Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omylpachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě poškozeného sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému, může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že větší škodou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 50.000,- Kč.

Již v řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové postaty konkrétního trestného činu.

Z tzv. právní věty výroku o vině na str. 2 napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednání obviněného za naplněné způsobem, že „jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku větší škodu“.

Pokud obviněný namítá, že nikoho neuvedl v omyl, popř. nezamlčel podstatné skutečnosti obchodu, neboť poškozená společnost OR-METAL, s. r. o. věděla, že kupuje zboží za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž zpochybnil i obohacení společnosti OK nářadí, s. r. o., nemá tento názor oporu v provedených důkazech. Naopak jestliže Krajský soud v Ostravě na podkladě učiněných skutkových zjištění, z nichž vyplývá, že obviněný „dne 13. 5. 2010, kdy u spol. OR-METAL, s. r. o., jako prodávající, objednal v postavení jednatele spol. OK nářadí s. r. o., jako kupující, zboží v hodnotě 236.778,82 Kč a dne 26. 5. 2010 zboží v hodnotě 224.058,20 Kč, ačkoliv věděl, že spol. OK nářadí s. r. o. nemá v podstatě žádné finanční prostředky, naopak má dluh ve výši 179.368,- Kč u společnosti Office & Charis, s. r. o. za zboží, které zakoupila a vzápětí prodala spol. A. I. V. VELMAN s. r. o., jež mu zboží ve sjednané době neuhradila, v úmyslu obohatit spol. OK nářadí s. r. o. o obchodní provizi ve výši 10%, předstíral zástupci prodávající společnosti, že sjednaným smluvním podmínkám dostojí, tedy uhradí ve stanovené době objednané zboží, ačkoliv věděl, že sám finanční prostředky na jeho zaplacení nemá, a neseznámil ho ani s tím, že mu dohodnutou kupní cenu uhradí až poté, co zboží prodá. Vzápětí uzavřel jako jednatel spol. OK nářadí s. r. o., jako prodávající, kupní smlouvu se zástupcem spol. A. I. V. VELMAN, s. r. o., jako kupujícím, o prodeji zboží, jež mu bylo dodáno spol. OR-METAL, s. r. o., ačkoliv si byl vědom, toho, že spol. A. I. V. VELMAN s. r o. mu neuhradila předchozí dodávku zboží a nevěděl, zda a kdy tak učiní, když doba splatnosti již uplynula“ (str. 7 rozsudku odvolacího soudu) dovodil, že v posuzovaném případě jednání obviněného naplňuje i objektivní stránku přečinu podvodu, nelze těmto jeho závěrům ničeho vytknout.

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ostravě v souladu s trestním zákoníkem, když výše citovaný skutek, který v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku popisuje jednání obviněného O. K. a je podrobně rozveden na str. 3 až 7 odůvodnění napadeného rozsudku, právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Toto konstatování je plně namístě, neboť ze skutkového zjištění plyne, že obviněný jako jednatel společnosti OK nářadí, s. r. o. jiného obohatil (společnost OK nářadí, s. r. o., o hodnotu zboží, které neuhradila) tím, že někoho uvedl v omyl (zástupce spol. OR-METAL, s. r. o. Námestovo) o platební schopnosti společnosti a dále mu zamlčel podstatnou skutečnost, že úhrada odebraného zboží je závislá na nejisté okolnosti, tj. platbě od další společnosti, která navíc svůj předchozí závazek vůči spol. OK nářadí, s. r. o. nesplnila, přičemž ani nevěděl, zda a kdy tak učiní. Byl přitom srozuměn s tím, že dodané zboží v celkové hodnotě 460.837,02 Kč nebude moci zaplatit a způsobil tak na cizím majetku vyšší škodu (poškozené společnosti OR-METAL, s. r. o. Námestovo ve výši 460.837,02 Kč).

Nejvyšší soud konstatuje, že napadené soudní rozhodnutí nevykazuje vadu, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Právnímu posouzení předmětného skutku ze strany soudu druhého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry přiléhavým a výstižným způsobem zdůvodnil, tak nelze nic podstatného vytknout.

Přestože, jak shora uvedeno, obviněný žádné kvalifikované námitky týkající se aplikace ust. § 15 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku neuplatnil, Nejvyšší soud nad uvedený rámec považuje přece jen za vhodné, aby se i k této otázce blíže vyjádřil.

Po subjektivní stránce je třeba prokázat úmyslné zavinění, které musí zahrnovat též všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je obligatorním znakem jeho subjektivní stránky. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Nutno poznamenat, že citované judikatorní rozhodnutí se sice týká trestního zákona, ale je plně aplikovatelné i v případě posuzování zavinění podle trestního zákoníku. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu – zavinění je v jednání obviněného naplněn úmysl nepřímý ve smyslu znění § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky (v případě objektivní stránky: jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Obviněný tedy věděl, že svým jednáním způsobem uvedeným v trestním zákoně může způsobit porušení zájmu chráněného takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Ostatně na tyto skutečnosti důvodně upozorňuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku. Byť obviněný spáchání trestného činu popřel, tak na konstatovanou formu úmyslného zavinění v jeho jednání bylo možné důvodně usuzovat ze zcela konkrétních skutečností objektivní povahy, jak byly v soudním řízení pravomocně zjištěny, přičemž lze konstatovat, že odvolací soud se dle pokynů Nejvyššího soudu v jeho kasačním rozhodnutí otázkou existence subjektivní stránky pečlivě zabýval a řádně vypořádal. Skutkové okolnosti, které jsou v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině v napadeném rozsudku soudu druhého stupně vyjádřeny a rozvedeny v jeho odůvodnění, dávají spolehlivý podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky v obviněným spáchaném předmětném přečinu. Jednání obviněného tak naplňuje, jak po objektivní, tak po subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, tj. ohledně způsobení větší škody, postačuje ve smyslu ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti.

Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Zde je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů(popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Nakonec i odvolací soud, který se zabýval jednáním obviněného z hlediska intenzity a naplnění jeho povahy a závažnosti, tedy mírou společenské škodlivosti jeho jednání, konstatoval, že: „tuto vyhodnotil vzhledem k výši způsobené škody, ke skutečnosti, že obžalovaný od počátku jednal ve snaze dosáhnout obohacení společnosti jejímž byl jednatelem i za cenu toho, že k němu dospěje tím, že druhou stranu smluvního vztahu uvede v omyl zamlčením podstatných skutečností, které by nepochybně uzavření tohoto smluvního vztahu zásadním způsobem ovlivnily, posléze zcela svévolně, bez projednání se smluvním partnerem podstatným způsobem měnil podmínky uzavřeného smluvního vztahu, zejména dobu splatnosti faktury, a to navíc v době probíhající hospodářské krize ohrožující podnikání každého podnikajícího subjektu, jako vysokou“. Za těchto okolností tak podle odvolacího soudu nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Nutno podotknout, že za dané situace ani Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o jednání jež je třeba řešit primárně cestou civilního práva. Pro úplnost lze dodat, že pokud obviněný opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, jedná se argumentaci, kterou uplatnil již v dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, a na níž reagoval Nejvyšší soud ve svém předcházejícím kasačním rozhodnutí ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 357/2014, (str. 10 rozhodnutí) v tom směru, že odkaz obviněného na citovaný judikát je nepřiléhavý, neboť tento se týká skutkově zcela odlišné věci.

Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 3 To 12/2013, vyplývá, které skutečnosti soud vzal v trestní věci za prokázané (ostatně byly vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku rozsudku), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněného. Z těchto hledisek odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku v zásadě požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, logicky a srozumitelně. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Vzhledem ke všem shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného O. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2015


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 255/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.255.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies