7 Tdo 189/2015

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 4 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. března 2015 v Brně dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 4 To 585/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 28/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Odůvodnění:


Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 6 T 28/2013, uznal obviněného P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 4 To 585/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Šírka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v době objednávání zboží nemohl vědět, že nebude schopen zboží zaplatit. Poukázal na to, že pohledávky a závazky vypovídají o hospodaření společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., pouze částečně, protože závazky jsou kryty téměř všemi pasivy společnosti včetně dluhu vůči majiteli společnosti, který činil téměř jednu třetinu všech závazků a společnost tak žádným způsobem nezatěžoval. Dále je nutné k pohledávkám přičíst hodnotu majetku společnosti, zboží na skladě, finanční prostředky v hotovosti a na účtech a další. Uvedl, že společnost JORDAN Group, spol. s r. o., nebyla v předlužení ke dni 15. 10. 2009, kdy došlo k objednání zboží, neboť potřebné prostředky k dofinancování a plynulému chodu společnosti byly doplněny. Poukázal na to, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy že nerozhodly v pochybnostech v jeho prospěch. Dále uvedl, že v současné době probíhá ohledně společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení. Obviněný namítl, že poškozená společnost AB velkoobchod, s. r. o., na rozdíl od ostatních věřitelů společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., nevyužila žádného z obvyklých způsobů vymáhání pohledávek a místo toho podala trestní oznámení na obviněného. Poukázal na to, že v této trestní věci nebyla dodržena zásada „ultima ratio“, neboť poškozený nevyužil žádný z obvyklých a možných prostředků civilního práva k uplatnění svých pohledávek. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces, včetně práva na obhajobu a právo na osobní svobodu ve spojení s povinností orgánů státní moci rozhodovat pouze v souladu a v mezích zákona při šetření jeho základních práv.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 4 To 585/2013, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 6 T 28/2013, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se nevyjádřil k dovolání obviněného P. P.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Obviněný dále právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v době objednávání zboží nemohl vědět, že nebude schopen zboží zaplatit.

Podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li činem uvedeným v § 209 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodu.

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedené námitce obviněného. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný P. P. v době od 12. 11. 2009 do 2. 12. 2010 objednal a odebral jako jediný společník a jednatel společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., jménem této společnosti od společnosti AB velkoobchod, s. r. o., na faktury různé zboží a služby v celkové hodnotě 737.584 Kč se záměrem toto zboží, resp. služby ve lhůtě splatnosti ani následně neuhradit a odebrané zboží příp. služby si ponechat a užít je pro svoji potřebu nebo potřebu společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., neboť si byl v době objednání zboží a služeb vědom nepříznivé ekonomické situace společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., která jí neumožňovala řádně a včas hradit splatné finanční závazky, která se nacházela ve stavu předlužení a proti které bylo vedeno několik exekučních řízení. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť již v okamžiku, kdy objednával výše uvedené zboží a služby od poškozené společnosti AB velkoobchod, s. r. o., jednal v úmyslu toto zboží a služby neuhradit, protože znal nepříznivou ekonomickou situaci své společnosti a i přes tuto skutečnost odebral během krátké doby zboží za 737.584 Kč, přičemž věděl, že není schopen ve lhůtě splatnosti faktury uhradit a neučinil tak ani poté, kdy zboží prodal, ani uvedené zboží nevrátil. Právní kvalifikace skutku je tedy správná.

Obviněný dále namítl, že v této trestní věci nebyla dodržena zásada „ultima ratio“, neboť poškozený nevyužil žádný z obvyklých a možných prostředků civilního práva k uplatnění svých pohledávek.

Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud této námitce obviněného taktéž nepřisvědčil. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že ačkoliv věděl o nepříznivé finanční situaci společnosti JORDAN Group, spol. s r. o., i přesto objednal a odebral od poškozené společnosti AB velkoobchod, s. r. o., zboží a služby v celkové hodnotě 737.584 Kč, aniž by je následně zaplatil nebo vrátil, tedy již od počátku jednal v úmyslu zboží neuhradit a obohatit se tak na cizím majetku. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle § 209 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se nezabýval argumentací obviněného spočívající v námitce, proč není trestné nezaplacení pohledávek dalších 48 věřitelů v objemu převyšujícím 8.000.000 Kč, tedy jednání, které není součástí obžaloby v této trestní věci. Nejvyšší soud totiž vycházel z obžalovací zásady, podle které je trestní stíhání před soudem možné konat jen na základě obžaloby či návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce. Není však vyloučeno, že obviněný bude stíhán i za skutek, který zmiňuje, jestliže prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti budou nasvědčovat tomu, že byl spáchán trestný čin a bude dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchal obviněný (§ 160 odst. 1 tr. ř.). V takovém případě rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 tr. ř. nebo § 159b odst. 1 tr. ř. V případě, že by byl skutek kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, hrozí pachateli trest odnětí svobody na pět až deset let.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2015


Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 189/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.189.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies