5 Tdo 1540/2014

04. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 234 odst. 1
  • TrZ - § 234 odst. 3
  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 3
  • TrZ - § 206 odst. 1
  • TrZ - § 206 odst. 3
  • TrZ - § 206 odst. 4 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o dovolání, které podala obviněná S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Brutále pod sp. zn. 2 T 16/2014, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněné S. H. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně této obviněné a s přiměřeným použitím § 261 tr. řádu také ohledně obviněného J. H. z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 2 T 16/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Bruntálu p ř i k a z u j e , aby věc obviněných S. H. a J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 2 T 16/2014, byli obviněná S. H. ve spolupachatelství se spoluobviněným J. H. uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), dále obviněná S. H. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku a spoluobviněný J. H. pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku /bod 2. písm. e) výroku o vině/. Oba obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon těchto trestů podmíněně odložil, a to obviněné S. H. na zkušební dobu v trvání čtyř roků a obviněnému J. H. na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců. Poškozený D. N. byl podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a obhájce obviněného J. H., proti němuž je konáno řízení proti uprchlému, JUDr. Ludvík Suchánek. Krajský soud v Ostravě z podnětu obou odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné S. H. a J. H. uznal vinnými jednak trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině). Této trestné činnosti se oba obvinění dopustili ve stručnosti tím, že v období od 31. 8. 2010 do 10. 8. 2011 v K., poté, co matka obviněné S. H. M. N. utrpěla při dopravní nehodě dne 31. 8. 2010 nevratné poškození centrální nervové soustavy, nebyla schopna udělit relevantní souhlas k nakládání se svým majetkem či jinak komunikovat s okolním světem, využili znalosti přístupových údajů k její bankovní kartě a přihlašovacích údajů do internetového bankovnictví Československé obchodní banky a.s. k jejímu bankovnímu účtu, a takto jménem M. N. provedli bankovní operace specifikované pod body 1. a) – g) výroku o vině, tedy platební příkazy k převodu peněžních prostředků, a to právě prostřednictvím internetového bankovnictví z jejího účtu v celkovém objemu 67.777,90 Kč, přičemž všechny platební příkazy byly podle zadání řádně provedeny, a způsobili poškozené M. N. škodu v uvedené výši.

Dále byla obviněná S. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), a obviněný J. H. pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, /bod 2. e) výroku o vině/, jichž se dopustili tím, že od 10. 8. 2011 do 5. 6. 2012 v K., poté co byla obviněná S. H. na základě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 0 Nc 1282/2010, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2011, ustanovena opatrovnicí své matky M. N., neplnila beze zbytku své zákonné povinnosti, nevedla řádně účetnictví vztahující se k majetku M. N. a bez svolení opatrovnického soudu z bankovních účtů M. N. provedla výběry hotovosti, platby platební kartou a převody peněžních prostředků v objemu 391.202,90 Kč, obviněný J. H. poté, co mu spoluobviněná nechala v 17 případech v období od 24. 1. 2011 do 24. 1. 2012 převést z účtu M. N. částku 141.500,- Kč na jeho dva osobní účty, tyto vždy vybral a předal obviněné S. H., ačkoli věděl, že se jedná o finanční prostředky M. N. a že nebudou použity v její prospěch /bod 2. e) výroku o vině/, čímž M. N. způsobili škodu ve výši 391.202,90 Kč, resp. obviněný J. H. v částce 141.500,- Kč.

Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění S. H. a J. H. odsouzeni podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku oba shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený D. N. znovu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla pouze obviněná S. H. v zákonné lhůtě dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Mariana Przybyly. Mimořádný opravný prostředek obviněná podala v rozsahu celého výroku o vině, tím i o trestu, a uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Úvodem svého podání dovolatelka sice vyjádřila znalost omezeného přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení, nicméně zdůraznila potřebu vytýkat částečně i skutkové vady rozhodnutí soudů obou stupňů, které se promítly do nedostatků v existenci znaků objektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se podle názoru obviněné nepodařilo soudům obou stupňů shromáždit dostatek důkazů pro naplnění znaku úmyslu. Obviněná má za to, že soudy rezignovaly na řádné objasnění všech skutkových okolností nezbytných pro existenci této formy subjektivní stránky činu a nevypořádaly se ani s důkazy obsaženými v trestním spise. Zdravotní stav její matky ji vystavil mimořádně složité osobní situaci, a to včetně schopností a možností hradit nutné výdaje na údržbu nemovitosti, kterou do doby dopravní nehody M. N. užívali všichni společně. Matka obviněné se ze svého starobního důchodu podílela na nákladech spojených s bydlením a za tímto účelem také svolila se zavedením internetového bankovnictví, aby z jejího účtu mohl vnuk, tj. obviněný J. H., provádět nutné platby. Obviněná v důsledku zranění poškozené a výpadku příjmů z její strany musela hradit náklady na její zdravotní péči ze svých vlastních, omezených finančních zdrojů. Takto byla prokazatelně použita konkrétně částka 21.000,- Kč na úhradu za hospitalizaci poškozené M. N., tedy v její prospěch, a nelze ji považovat za škodu způsobenou M. N. Odečtením těchto výdajů od částky 67.777,90 Kč, kterou soudy obou stupňů označily za škodu způsobenou přečinem podvodu, by se tak jednalo o částku 46.777,90 Kč, jež by nedosáhla hranice tzv. větší škody nutné pro přísnější kvalifikaci přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.

Zároveň obviněná nesouhlasila s posouzením skutku pod bodem 1. výroku o vině jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když jednala v negativním právním omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Neměla totiž vůbec žádnou představu o tom, že by se realizací bankovních příkazů k platbám z účtu M. N. mohla dopouštět protiprávního jednání. Aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, v jejím případě označila obviněná za nepřiléhavou, neboť v důsledku své neznalosti tohoto způsobu provádění plateb si nebyla vědoma toho, že „neoprávněné použití znaků elektronického bankovnictví je považováno za padělání podpisu oprávněné osoby“. Proto je prakticky vyloučen úmysl obviněné S. H. spáchat přečin podvodu.

Ohledně skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku obviněná zpochybnila soudy stanovenou výši škody, kterou měla svým jednáním kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku způsobit. Krajský soud jako soud odvolací sice provedl v její prospěch změny v tzv. skutkové větě, avšak chybně neodečetl částky původně uvedené pod bodem 2. a), tj. 47.900,- Kč a 2. b), tj. 5.000,- Kč, výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně od výše celkové škody způsobené obviněnou v bodě 2. napadeného rozsudku. Jedná se o ty finanční prostředky, které byly odvolacím soudem shledány jako vynaložené pro potřeby poškozené. Pokud tedy obviněná získala popsaným jednáním z účtu poškozené celkem částku 375.205,90 Kč, je nutné od ní opět odečíst 52.900,- Kč, kterou uhradila ve prospěch M. N. v hotovosti, což však odvolací soud nezohlednil v bodech 2. a), b), e) výroku o vině. Výsledná „zpronevěřená“ částka by proto měla činit pouze 338.302,90 Kč (obviněná uvedla ve svém dovolání chybně částku 338.702,90).

Z těchto důvodů obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněná S. H. podala dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V projednávané věci se jedná o případ, na nějž dopadá uplatněný dovolací důvod a který spočívá v tom, že zjištění soudů neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že skutky, jimiž byla obviněná uznána vinnou, naplňují znaky skutkových podstat trestných činů, za něž byla odsouzena, a to především ve znacích objektivní i subjektivní stránky jejich příslušných právních kvalifikací. Vada právního posouzení žalované trestné činnosti měla podle obviněné především spočívat ve skutečnosti, že soudy zahrnuly do celkové škody cenu nákladů, které obviněná uhradila ve prospěch M. N. formou regulačních poplatků za její pobyt ve zdravotnických zařízeních. Pokud by soudy odečetly vynaloženou částku, snížila by se celková soudy vyčíslená škoda u přečinu podvodu pod hranici kvalifikačního znaku spočívajícího ve způsobení „větší škody“. Tento přečin by pak mohl být naplněn pouze v základní skutkové podstatě podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně však obviněná poukázala na absenci svého úmyslu, a to i nepřímého, jednat podvodně se záměrem poškodit svou matku M. N. a obohatit sebe či jiného. Ohledně právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozsudku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku, namítla obviněná S. H. jednání v negativním skutkovém omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť údajně nevěděla o neoprávněnosti používat internetové bankovnictví a jeho prostřednictvím vydávat platební příkazy příslušné bance k převodu peněz z účtu M. N., resp. používat její platební kartu k tomuto účtu vydanou. Z důvodu vlastní neschopnosti provádět tyto „technické“ operace, činil tak její syn, spoluobviněný J. H., přičemž takto získané peněžní prostředky obviněná využila ve prospěch M. N..

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku, uplatnila obviněná shodnou námitku nesprávně zjištěné výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve vztahu ke znaku uvedenému v odstavci 4 pod písm. b) tohoto ustanovení nevznesla obviněná žádnou výhradu). Především namítla, že odvolací soud poté, co provedl určitou korekci zjištění soudu prvního stupně ohledně určitých plateb, které skutečně obviněná vynaložila ve prospěch M. N., nezohlednil tuto skutečnost v celkové výši škody, jíž měla tímto skutkem způsobit, event. soud druhého stupně ponechal v platnosti nesprávný postup okresního soudu, který určité platby v hotovosti neodečetl od majetkové dispozice s penězi, vybranými z účtu její matky.

S ohledem na hmotně právní charakter uvedených námitek dovolatelky mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Bruntále, a zjistil, že jsou částečně opodstatněné.

Především je nutné zdůraznit, že napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadami výroku o vině obviněné v podstatě ve smyslu uplatněných dovolacích námitek, tj. neobsahuje popis všech skutkových okolností, kterými by byly vyjádřeny všechny zákonné znaky trestných činů, za něž byla dovolatelka odsouzena. Zcela absentuje vyjádření subjektivní stránky, a to ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž byla obviněná uznána vinnou. Odvolací soud v podstatě převzal nedostatečný popis skutku od soudu prvního stupně, aniž by se snažil napravit uvedené pochybení. Popis výroku o vině představuje v převážné části pouze informace, tj. okamžik poškození zdraví M. N., jímž je určen počátek trestné činnosti, znalost přístupových údajů obou obviněných k bankovnímu účtu M. N. a pak jsou jen označeny datem konkrétní majetkové dispozice obviněných s peněžními prostředky, případně účel jejich vynaložení. Ještě stručnější je pak tzv. skutková věta výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku, v jehož úvodu je konstatováno ustanovení obviněné opatrovnicí M. N. a nevedení řádného účetnictví ohledně hospodaření s jejími finančními prostředky, přičemž poté odvolací soud opět jen označil konkrétní data finančních dispozic s penězi na účtu M. N. s tím, že v bodech 2 a), b), e) výroku o vině jsou pouze konstatovány výběry hotovosti, aniž by soud popsal účel či alespoň způsob, jakým s těmito penězi obviněná dále naložila.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přesáhne-li takto způsobená škodu částku 50.000,- Kč, jedná se o těžší následek ve smyslu znaku větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku a takový čin je nutné kvalifikovat též podle odstavce 3 ustanovení § 209 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině spáchala obviněná tento trestný čin uvedením v omyl jiného, zjevně Československou obchodní banku a. s., u níž byl veden napadený účet M. N..

Trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, při způsobení větší škody (stejně jako u trestného činu podvodu) přichází v úvahu právní kvalifikace též podle odstavce 3 ustanovení § 206 tr. zákoníku.

Ze stručně citovaného popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině tedy zjevně nevyplývají veškeré skutkové okolnosti, které by dostatečným způsobem vyjadřovaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu obsažených v odpovídající právní větě. S určitou tolerancí je možné připustit označení znaku uvedení v omyl bankovní instituce prostřednictvím označených bankovních operací, avšak chybí náležitý popis dalšího ze znaků objektivní stránky tohoto činu, tj. obohacení sebe či jiného. Nejzřetelnější je tento nedostatek u případu převodu peněžních prostředků ve výši 46.071,- Kč z účtu M. N. na účet obviněného J. H. uvedený pod bodem 1. a) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně.

Formulace skutkové věty v části výroku o vině pod bodem 1. tak neobsahuje všechna relevantní skutková zjištění, jež by se vztahovala k objektivní stránce trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dokonce ani v odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud nesnažil případně doplnit strohý popis odpovídajících okolností, z nichž by bylo možné usoudit na přiléhavost použití právní kvalifikace tohoto skutku. Důvodně vytýkanou vadou je však zcela absentující vyjádření subjektivní stránky tohoto přečinu, a to jak v samotném výroku o vině, tak i v odůvodnění napadeného rozsudku. Není možné ani vycházet z odkazu odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (navíc jej soud druhého stupně zrušil v celém rozsahu), neboť tento soud se rovněž vůbec nevypořádal se znakem zavinění obviněné, a to fakticky u žádného z trestných činů, za něž byla obviněná odsouzena. Trestní zákoník vyžaduje u všech těchto trestných činů úmysl ve smyslu § 15, a to buď přímý či nepřímý, avšak úvahy o jeho naplnění nejsou obsaženy v rozsudcích žádného ze soudů, které ve věci rozhodovaly. V důsledku toho pak nemohl dovolací soud ani přezkoumat důvodnost uplatněných námitek obviněné, neboť nemá žádný podklad nejen v samotném výroku o vině (ve vztahu ke všem trestným činům), ale ani v odůvodnění obou rozsudků.

Stejný druh pochybení, tj. úplnou absenci subjektivní stránky, shledal Nejvyšší soud také u popisu znaků zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc Krajský soud v Ostravě ponechal v tzv. právní větě výroku o vině pod bodem 1. u tohoto trestného činu tu část objektivní stránky, která se týká útoku popsaného pod bodem 1 a) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ačkoli obviněnou neuznal vinnou provedením deseti plateb prostřednictvím bankovní karty k účtu M. N. a tento skutek „vypustil“ (o této vadě bude pojednáno níže).

Pokud jde o znak škody u přečinů podvodu a zpronevěry podle § 209 a§ 206 tr. zákoníku, je nutné námitkám obviněné přiznat rovněž důvodnost. V tomto smyslu je nutné vytknout odvolacímu soudu, že se důsledně nevypořádal se všemi výhradami, které ve vztahu k tomuto znaku u obou majetkových trestných činů obviněná vznesla již ve svém řádném opravném prostředku. Odvolací soud (před ním ani soud prvního stupně) se fakticky nevyjádřil k té části její obhajoby, v níž poukazovala na úhrady nákladů za pobyt M. N. ve zdravotnických zařízeních, přestože z obsahu spisu vyplývá, že byly řádně uhrazeny (srov. zejména č. l. 392, 399, 434-438). Náležitým způsobem nebylo reagováno na tu část obhajoby obviněné, v níž tvrdila, že právě z peněz v hotovosti, které čerpala z účtu M. N., prováděla právě úhradu nákladů za její hospitalizaci. Odvolací soud na str. 9 a 10 svého rozsudku dokonce uvedl, že „nelze připustit, že právě z peněz své matky hradila obviněná celou řadu věcí, neboť její matka pobírala důchod ve výši kolem 12.000,- Kč, přičemž jeho výše plně postačovala nejen na úhradu pobytu ve zdravotnických zařízeních, ale též na další její potřeby“. Takové vyjádření soudu svědčí o tom, že si soud důsledně neujasnil vztah mezi objemem finančních prostředků, které si obviněná z účtu M. N. buď sama, nebo s pomocí spoluobviněného J. H. neoprávněně přisvojila (zpronevěra), či se o ně podvodně obohatila (podvod), a těmi penězi v hotovosti, které využila ve prospěch M. N. právě např. na platbu nákladů její léčby. Krajský soud sice správně přijal argumenty obviněné ohledně plateb za právní služby týkající se záležitostí M. N., splacení její půjčky a investic do společného nemovitého majetku /skutky pod body 2 a), b), dílem f) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/, ale ohledně zbývající peněžní hotovosti, která mohla být rovněž částečně využita obviněnou ve prospěch M. N., nejsou úvahy odvolacího soudu zcela zřetelné.

Uvedené pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu (shodně jako okresního soudu) při náležitém objasnění znaku škody jsou prohlubovány zejména zdůvodněním adhezního výroku. Použití ustanovení § 229 odst. 1 tr. řádu, podle něhož soud odkázal poškozeného D. N. (nového opatrovníka M. N.) s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, odůvodnil odvolací soud zcela v rozporu s ustanovením § 228 odst. 1 věta druhá tr. řádu. Zákon totiž ukládá soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody poškozenému (nebo k vydání bezdůvodného obohacení) vždy, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Přesně o takový případ se jedná v posuzované trestní věci, neboť škoda je znakem skutkové podstaty trestných činů podvodu i zpronevěry. Výše zmíněné pochybnosti o správném postupu soudu při objasnění výše způsobené škody obviněnou podporuje právě vyjádření na konci odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud dokonce vyslovil tak, že „se objektivně nepodařilo prokázat, jaká faktická škoda skutečně poškozené byla jednáním obžalovaných způsobena, a v tomto směru by muselo být prováděno další dokazování nad rámec trestního řízení“. Tím však soud zcela znehodnotil svá skutková zjištění vyplývající z výroku o vině v obou jeho bodech a v podstatě sám popřel svůj závěr o způsobení škodlivého následku u trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku. Také soud prvního stupně se dopustil stejného pochybení v odůvodnění svého výroku o náhradě škody, o níž dokonce v posledním odstavci svého rozsudku prohlásil, že „ji nebylo možno jednoznačně vyčíslit“. Takové úvahy soudů je však nutné zcela odmítnout, jak již bylo zmíněno, škoda jako jeden ze znaků skutkové podstaty obou přečinů (§§ 209 a 206 tr. zákoníku) musí být zjištěna alespoň v minimální výši tak, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout nejen o samotné vině těmito přečiny, ale též o jejich příslušné právní kvalifikaci, neboť hranice škody vymezené v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku jsou určující pro použití případné přísnější trestní sazby u obou těchto trestných činů. V posuzované věci je otázka jednoznačného zjištění výše způsobené škody stěžejní u skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině, kdy případné započtení vynaložených nákladů na léčbu M. N. může znamenat naplnění pouze základní nikoli kvalifikované trestní sazby u přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Z těchto uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě je zatížen vadami nesprávného hmotně právního posouzení, z nichž na některé z nich důvodně poukázala obviněná S. H. ve svém dovolání. V zásadě shodné nesprávnosti vykazuje též rozsudek soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil ohledně obviněné S. H. rozsudky soudů obou stupňů podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením pozbyla svůj podklad, a rozhodl tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Bruntále. Vzhledem k tomu, že spoluobviněný J. H. nepodal ve věci dovolání a důvod, pro který byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, prospívá i jemu, postupoval Nejvyšší soud podle § 261 tr. řádu, tj. za použití „beneficium cohesionis“ a oba rozsudky zrušil také ohledně obviněného J. H..

Věc se tak vrací do stadia konání hlavního líčení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby v rámci nového projednání objasnil důsledně otázku výše škody jako znaků přečinů podvodu a zpronevěry tak, aby mohl spolehlivě rozhodnout, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo ke způsobení škodlivého následku v příčinné souvislosti s jednáním obou obviněných (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1967-IV. a č. 32/95 Sb. rozh. tr.). Dále si soud musí ujasnit případné provedení nových důkazů či pouze na podkladě dosavadního dokazování vyřešit otázku zavinění, a to ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž bude uznávat obviněné vinnými. Přitom musí respektovat především ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a v popisu výroku o vině, tj. v tzv. skutkové větě vyjádřit všechny skutečnosti důležité pro nezaměnitelnost skutku a pro určení konkrétního trestného činu včetně všech zákonných znaků odůvodňujících určitou trestní sazbu. Pro lepší srozumitelnost a následnou přezkoumatelnost svého rozhodnutí bude vhodné upravit popis konkrétních skutkových okolností tak, aby bylo zcela zřetelné případné spolupachatelství obviněných ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákoníku a právě s ohledem na dosud nevyjasněnou otázku zavinění každého z nich, také vhodným způsobem vyjádřit případné rozdíly v naplnění znaků subjektivní (samozřejmě též objektivní) stránky jejich činů. Rovněž v příslušných právních větách výroku o vině musí soud pečlivě vyjádřit všechny znaky jednotlivých skutkových podstat trestných činů tak, aby odpovídaly těm znakům, které vyplynou z obsahu provedených důkazů a budou popsány v tzv. skutkové větě. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) totiž ve svém odsuzujícím rozsudku nepřesně popsal znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku u skutku popsaného pod bodem 2 e) týkajícího se obviněného J. H. především ve vztahu ke znaku odstavce 4 písm. b) ustanovení § 206 tr. zákoníku.

Posledním ze zásadních pochybení, které sice nebylo dovoláním obviněné vytýkáno, avšak v rámci přezkumné činnosti dovolacího soudu zjištěno, je vada spočívající v tzv. „vypuštění“ skutků, resp. útoků pokračujících přečinů podvodu a zpronevěry odvolacím soudem. S ohledem na zásadu zákazu změny rozhodnutí k horšímu (zákaz reformationis in peius) podle § 265s odst. 2 tr. řádu bude nutné respektovat skutkové závěry soudu druhého stupně, který neposoudil jednání popsaná pod body 1 a), 2 a), b), částečně f) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntálu jako protiprávní. V rámci nového rozhodování o podané obžalobě však bude nutné vycházet ze stávající právní úpravy pokračování v trestném činu ve smyslu §§ 11 odst. 2 a 12 odst. 12 tr. řádu, neboť skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Při splnění hmotně právních podmínek pokračování trestných činů ve smyslu § 116 tr. zákoníku, proto soud prvního stupně musí rozhodnout o zmíněných skutcích, (pokud neshledá stejné důvody u dalších), zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. řádu. Po změně právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo u pokračování v trestném činu ke změně vymezení skutku v trestním řádu, tudíž nestačí tzv. „vypustit“ dílčí útok pokračujícího trestného činu z výroku o vině, nýbrž je nutné vydat zprošťující výrok o každé neprokázané části takového činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 60/2002 Sb. rozh. tr.).

Závěrem Nejvyšší soud upozorňuje na závaznost jeho právních názorů vyslovených v tomto rozhodnutí ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu, jimiž se soudy nižších při projednání posuzované trestní věci budou řídit. O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. března 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1540/2014, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1540.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies