4 Tdo 289/2015 - Krádež

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1,2,3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání obviněného F. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 10 To 316/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 96/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 8 T 96/2014, byl obviněný F. H. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a to jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že spolu s dosud neustanovenou osobou dne 30. 4. 2014 v době kolem 9.30 hodin po otevření neuzamčené brány vnikl na pozemek u rodinného domu v obci L., okr. J., majitele J. S., poté po otevření neuzamčených vrat vnikl do garáže v rodinném domě a následně do nezajištěného osobního vozu Škoda Fabia kombi, když klíče od zapalování byly uloženy na sedačce vozu, přičemž s vozidlem po nastartování z místa odjel do J. n. N., kde vozidlo odstavil v ulici J. na parkovišti před panelovým domem, čímž způsobil poškozenému J. S. škodu ve výši nejméně 200.000,- Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Jablonec nad Nisou, sp. zn. 4 T 151/2012, ze dne 8. 10. 2012, s nabytím právní moci dne 3. 1. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 55 To 595/2012, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 15 měsíců, který vykonal dne 30. 10. 2013.

Za uvedené jednání byl obviněný F. H. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému F. H. uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozenému J. S., částku ve výši 6.268,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S., odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 8 T 96/2014, podal obviněný F. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 10 To 316/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný F. H. odsouzen za přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 78/2014, podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 10 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 78/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 10 To 316/2014, podal následně obviněný F. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. V rámci dovolání připustil, že měl původně při zmocnění se vozidla úmysl předmětné vozidlo prodat, avšak po dojetí s vozidlem do J. n. N. si uvědomil nesprávnost svého jednání a vozidlo poškozeného zde odstavil na místě veřejnosti přístupném bez dalšího úmyslu toto vozidlo nadále užívat či prodat. Následně toto místo ukázal policii, vozidlo bylo zajištěno a vráceno majiteli. Rovněž vyjádřil názor, že dobrovolným upuštěním od původního úmyslu podatel „dosáhl“ na zánik trestnosti pokusu přečinu krádeže. Dovolatel má proto za to, že mimo přečinu porušování domovní svobody se dopustil toliko přečinu neoprávněného užívání cizí věci.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 8 T 96/2014, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že uplatněné námitky lze formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje je však za důvodné. Nehledě na otázku věrohodnosti tvrzení dovolatele, které poprvé uplatnil až v odvolacím řízení, je nutno uvést, že trestný čin krádeže je dokonán momentem, kdy se pachatel věci zmocní s úmyslem si ji přisvojit, tj. získat ji do trvalé dispozice a současně z této dispozice trvale vyloučit dosavadního vlastníka nebo jiného faktického držitele. Není rozhodující, jak pachatel s věcí poté, co se jí zmocnil, skutečně naloží; o přisvojení si cizí věci jde i v případě, kdy pachatel věc následně opustí, zničí apod. Přečin krádeže byl tedy dokonán již momentem, kdy dovolatel vozidlo odvezl z místa, kde bylo garážováno jeho vlastníkem, a to bez ohledu na skutečnost, že dovolatel nerealizoval svůj úmysl vozidlo prodat. Zánik trestnosti pokusu v důsledku dobrovolného upuštění pachatele od dalšího jednání při tom logicky přichází v úvahu pouze před dokonáním trestného činu, což ostatně vyplývá i ze zákonného znění ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku (trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu…). Jednání obviněného H. tedy vykazovalo znaky dokonaného přečinu krádeže podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zánik trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku proto logicky nepřicházel v úvahu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. H.

Námitku dovolatele, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ačkoli se jednalo pouze o pokus uvedeného přečinu, Nejvyšší soud považuje za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu.

Cizí věcí se tu rozumí jen movitá věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo náleží jen jemu a kterou nemá ve své dispozici. Přisvojením cizí věci se pak rozumí získání možnosti trvalé dispozice s takovou věcí. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka a zjedná si tak možnost s věcí trvale nakládat.

Trestný čin, resp. přečin krádeže je dokonán, když pachatel si cizí věc přivlastní tím, že se jí zmocní (srov. rozhodnutí č. 51/1976-I. Sb. rozh. tr.).

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je evidentní, že obviněný se zmocnil věci tím, že předmětné vozidlo odvezl z garáže v rodinném domě v obci L., okr. J., do J. n. N. Už tím si je přisvojil a uvedený přečin krádeže tak dokonal. Nejvyšší soud dále konstatuje, ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že zánik trestnosti pokusu v důsledku dobrovolného upuštění pachatele od dalšího jednání přichází v úvahu pouze před dokonáním trestného činu, což vyplývá i z ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného H. vykazuje znaky dokonaného přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zánik trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku proto nepřichází v úvahu.

Pro úplnost zbývá dodat, že přečinu neoprávněného užívání cizí věci se podle § 207 odst. l tr. zákoníku dopustí mimo jiné ten, kdo se zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Z porovnání zákonných znaků trestných činů krádeže a neoprávněného užívání cizí věci je zřejmé, že základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že při krádeži se pachatel zmocní cizí věci proto, aby si ji přivlastnil, tedy aby nad ní získal trvalou nebo alespoň dlouhodobější moc, zatímco při neoprávněném užívání se zmocní cizí věci proto, aby ji měl ve své moci jen po určitou kratší dobu, přičemž vlastníku věci nebo jiné osobě, která je oprávněna věc držet, zůstane zachována reálná možnost snadno obnovit dispozici s věcí.
Aplikují-li se tato hlediska na posuzovaný případ, je evidentní, že posuzovaný skutek byl svou podstatou krádeží. Otázka, zda eventuálně nešlo jen o neoprávněné užívání cizí věci, vyplývá z bližších skutkových okolností rozvedených v rozhodnutí obou soudů. V tomto ohledu je významné zjištění, že obviněný se rozhodl zmocnit se vozidla zn. Škoda Fabia kombi proto, aby ho prodal. Po dojetí s vozidlem do J. n. N. ho pak odstavil, avšak odstavení vozidla na místě vlastníkovi neznámém a poměrně vzdáleném od místa bydliště vlastníka nelze považovat za vrácení věci nebo umožnění obnovení moci vlastníka nad věcí, neboť obnovení dispozice poškozeného s vozidlem zn. Škoda Fabia kombi by bylo velmi nesnadné.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný F. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2015



Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 289/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.289.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies