7 Tdo 115/2015

11. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 145 odst. 1,3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. března 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. O. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 3 To 94/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 37 T 1/2014, byl obviněný R. O. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento zločin byl odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 3 To 94/2014 podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že skutek kterého se dopustil nelze podřadit pod ustanovení § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedl, že v době činu byl, stejně jako poškozený, ve stavu těžké opilosti, když z výsledku toxikologického rozboru jeho krve a zpětného propočtu se hladina alkoholu v jeho krvi mohla pohybovat v rozmezí 3,16 až 3,45 g/kg. Podle závěrů toxikologa, že se při hladině alkoholu v krvi v rozpětí od 2 až do 3 g/kg již jedná v soudně-lékařské praxi o těžký stupeň opilosti, která právě u něj vysvětluje, že přes jeho doznání nebyl schopen přesně popsat celý průběh incidentu, na který si z důvodu vysokého stupně opilosti nepamatuje. Vzhledem k vysoké opilosti také poškozeného, lze tak podle obviněného téměř jistě určit, že hlavní příčinou smrtelného zranění poškozeného byla právě tato opilost, kdy jeho vůle byla v jeho jednání opilostí potlačená do pozadí. S ohledem na poměrně malý nožík o délce čepele 12 cm a šířce 1,5 cm, kterým bylo způsobeno zranění poškozeného, a který je předmětem zdánlivě neškodným, podle jeho názoru nemohl ani předpokládat, že by jím mohl způsobit nějaké těžké zranění a už vůbec ne s takovým fatálním následkem. Protože výsledný vbod byl velmi nenápadný, a stejně tak i krvácení, které bylo vnitřní, neměl ani pocit, že by došlo k něčemu závažnému a měl by podniknout nějaké kroky k záchraně, když navíc poškozený bez jakékoliv asistence odešel z pokoje, a také přivolaní lékaři řešili jeho zranění pouze povrchovým sešitím, když podle charakteru rány rovněž nepředpokládali existenci většího vnitřního poranění. Protože jde o osoby vzdělané v oboru lékařství, podle obviněného jejich postup vyvolává značné pochybnosti o jeho správnosti, když při vnitřním krvácení sešití rány brání vytékání krve ven, tato se pak hromadí uvnitř těla, a není-li vyřešeno vnitřní poranění, tak tímto postupem mohou být poškozeny životně důležité orgány a poraněný pak může zemřít částečně i vinou neadekvátní pomoci.

Obviněný dále ohledně úmyslného zavinění těžkého ublížení na zdraví poukázal na usnesení Nejvyššího soudu zabývající se touto otázkou (8 Tdo 506/2012 a 8 Tdo 499/2011) s tím, že v jeho případě pro takový úmysl nesvědčí způsob provedení činu spočívající v bodnutí zdánlivě neškodným nožíkem, ani intenzita útoku, kdy došlo pouze k jednomu drobnému bodnutí, bohužel ale s následkem proražení podklíčkové tepny se silným krvácením, ani jeho chování po činu, kdy zůstal sedět na pokoji, neměl tendenci utéct či se skrývat, ihned po činu i v průběhu celého trestního stíhání projevoval nad ním lítost a pro úmysl nesvědčí ani nějaká pohnutka. Přitom se ani v minulosti žádné násilné činnosti nedopustil, a to ani pod vlivem alkoholu, který u něj způsobil pouze zhoršení nálady, ale nikdy nezpůsobil zranění jiné osobě. Nyní také usiluje o nápravu sebe samého, má vážný zájem o protialkoholní léčení a utužil rodinné vztahy se svojí sestrou, u které by mohl bydlet a která na něj bude dohlížet. Na základě takto uvedených důvodů je obviněný toho názoru, že přímý ani nepřímý úmysl vážně zranit poškozeného nebyl prokázán, a skutek měl být právně kvalifikován jako usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když v úvahu by s ohledem na jeho těžkou opilost v době činu přicházel i trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Navrhl jeho snížení v závislosti na změně právní kvalifikace, nebo i v případě jejího ponechání, aby byl trest, vzhledem k okolnostem případu a jeho doznání, uložen na samé dolní hranici trestní sazby.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a sám rozhodl rozsudkem o vině a trestu v souladu s navrhovanou změnou právní kvalifikace jeho jednání, za současného uložení ochranného protialkoholního léčení. Pro případ, že se Nejvyšší soud neztotožní s navrhovanou změnou právní kvalifikace jeho jednání, alternativně navrhl, aby mu byl nově uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že námitky uvedené v dovolání byly uplatňovány v rámci jeho obhajoby již od počátku trestního stíhání, byly také obsahem odvolání, a tak se jimi již zabýval jak soud I. stupně, tak i soud odvolací. S jejich názorem na právní kvalifikaci jednání obviněného se státní zástupkyně plně ztotožnila, když použitý nůž byl podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zcela způsobilý ke vzniku daného zranění, a obviněný sílou střední intenzity bodl do horní části těla, kde jsou životně důležité orgány, jejichž zasažením dochází k vzniku poranění neslučitelných se životem. Ve smyslu nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak věděl, že použitím kuchyňského nože k útoku na horní část těla poškozeného mu může způsobit minimálně velmi závažné poranění, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. K námitce obviněného, že by se mohlo jednat o trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že jeho opilost byla předmětem zkoumání znalců z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, přičemž bylo zjištěno, že v době skutku se u něj jednalo o prostou alkoholovou opilost maximálně středního stupně, neboť obviněný má dostatečné zkušenosti s vlivem alkoholu na jeho osobu a složka rozpoznávací i ovládací byla u něj snížena jen nepodstatně. Námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že pak tento důvod nenaplňují, když mu byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil předně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Dále lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, čímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z výše citovaného obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky z podstatné části tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, ale Nejvyšší soud jim s ohledem na skutková zjištění soudů nemohl přisvědčit. S výjimkou případné nepříčetnosti obviněného vzhledem k zjištěnému množství alkoholu v jeho krvi, se stejnými námitkami zabýval již jak soud I. stupně, tak následně i soud odvolací, a s jejich argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil.

Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou obviněného o možném posouzení jeho jednání jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, vzhledem k jím tvrzenému stavu těžké opilosti a na základě toho pak v podstatě namítaného stavu nepříčetnosti. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (viz rozhodnutí publikované pod č. 17/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Ačkoliv se obviněný prostřednictvím podaného dovolání domáhal přezkumu existence jednoho z obligatorních znaků subjektu trestného činu (příčetnosti), je z obsahu dovolání nepochybné, že jeho dovolací námitka není založena na výhradách vůči právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, nýbrž na prosazování odlišného způsobu hodnocení důkazů (znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a závěrů toxikologa o těžkém stupni opilosti obviněného), než jaký zvolily soudy nižších stupňů. Proto také neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k právnímu závěru o otázce příčetnosti v době činu obviněný totiž prosazuje výsledek hodnocení jednotlivých důkazů k otázce jeho příčetnosti, který je pro něj výhodnější, ale k němuž soudy nedospěly a v odůvodnění svých rozhodnutí se tím proto ani nezabývaly. Námitkou o své těžké opilosti a možném posouzení jeho jednání podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, tak v podstatě soudům obou stupňů primárně vytýká nesprávnost jejich postupu podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že se tedy touto otázkou v podstatě nezabývaly a nedospěly k závěru o jeho nepříčetnosti. Tato námitka ale nespadá pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, a tedy ani nijak blíže nekonkretizovaná námitka obviněného prezentovaná v závěru dovolání, že by měl být daný skutek zřejmě posouzen jako trestný čin opilství. Podstata této námitky je totiž založena na jeho procesních námitkách, a to proti hodnocení znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, oběma soudy.

Protože se jedná o důležitou otázku příčetnosti obviněného, dotýkající se samotné podstaty trestní odpovědnosti, i když jeho dovolací námitka neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud nad rámec svého rozhodnutí uvádí, že se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že se obviněný dopustil daného jednání „v rámci opilecké agrese sycené aktuálním konfliktem“ s poškozeným a jednal v prosté alkoholové opilosti maximálně středního stupně. Přitom otázku zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného v době činu správně posuzoval s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k fyzickému útoku na poškozeného a ke způsobu jeho chování. Se závěrem soudu I. stupně se ztotožnil i odvolací Vrchní soud v Olomouci. Obviněný výslovně netvrdí, že by se v jeho případě mohlo jednat o patologickou nebo komplikovanou opilost a znalec tyto formy opilosti také vyloučil. Nezpochybňuje tedy závěr znalce psychiatra, že se jednalo o opilost prostou. Sám přitom nejen kvantifikoval množství požitého alkoholického nápoje kritického dne jako 2 litry vína, ale také uvedl, že takovéto množství na něj nemá vliv, neboť toto množství vína vypije denně. Nejen z jeho výpovědi, ale i z dalších provedených důkazů pak vyplývá, že alkohol pije v podstatě soustavně. I když byla objektivně zjištěna hladina alkoholu v krvi obviněného v době činu v rozmezí od 3,16 – 3,45 g/kg, zjišťovat vliv alkoholu na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, tedy objasnit otázku jeho příčetnosti, lze pouze na základě odborného vyšetření jeho osoby a posouzení jeho chování a jednání v rozhodné době. To v této trestní věci učinil znalec psychiatr, který dospěl k závěru o prosté opilosti maximálně středního stupně a soud I. stupně k tomu správně uvedl, že posouzení vlivu alkoholu na jednání a chování člověka je plně v kompetenci právě znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nikoliv tedy toxikologa, o jehož závěr o těžkém stupni opilosti obviněný opírá svoji argumentaci v dovolání. K námitce obviněného o těžké opilosti lze také uvést, že vliv alkoholu na osobu je individuální a osoby nadužívající alkohol mají pozměněnou odolnost. Zdůraznit je proto třeba nutnost vyžadovat striktní individualizaci v opatřování a hodnocení takových důkazů, jimiž jsou znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, hodnotící duševní stav obviněného, což se v tomto případě stalo. Východiskem pro závěry soudu i znalce psychiatra tak bylo rovněž z důkazů vycházející zjištění, že podle analýzy jeho jednání v průběhu skutku, jakož i v době před i po jeho spáchání, u obviněného nedošlo k poruše vědomí typu deliriózního nebo mrákotného stavu, motivace jeho jednání neplynula z duševní poruchy, ale šlo o primitivní, situační zlostnou reakci v alkoholové opilosti, odpovídající struktuře jeho osobnosti. Lze tedy konstatovat, že obviněný se projevoval přiměřeně, vnímal a reagoval i přes požití většího množství alkoholu. V této souvislosti lze také v obecné rovině poukázat na závěr psychiatrického a psychologického posudku, který byl zpracován Psychiatrickou klinikou 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze v jiné obdobné trestní věci. I když se nejedná o obecně přímo použitelný závěr v každé obdobné trestní věci, a je třeba respektovat již zmíněný požadavek individuálního posuzování každého jednotlivého případu, v tomto posudku ústavu bylo k dané problematice výslovně a jednoznačně uvedeno, že „prostá opilost sebetěžšího stupně, která není provázena jinou forenzně významnou duševní poruchou, nemůže vést k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Co se týče intoxikace alkoholem, tak pouze patická opilost vede k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností a tyto závěry rovněž odpovídají v obecné rovině i soudně-psychiatrické literatuře“. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepřisvědčil námitce obviněného, že by jeho jednání bylo možno vzhledem k těžké opilosti právně kvalifikovat jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka přitom koresponduje se zjištěním znalce psychiatra, že obviněný má snahu přenést vinu za násilné jednání na alkohol.

Po vyřešení námitky obviněného týkající se jeho těžké opilosti, resp. příčetnosti, lze přistoupit k námitce ohledně absence úmyslné formy zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Tato námitka odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Již soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku (str. 20 až 22) podrobně vyjádřil k návrhu obhajoby na jiné právní posouzení jednání obviněného, jakož i k důvodům, proč dospěl k závěru o existenci úmyslné formy zavinění. Správně přitom odmítl tvrzení obhajoby, že předmětný nůž byl neškodný, a vzal za prokázané, že k zranění poškozeného nedošlo nějakým náhodným, nečekaným nebo nepředpokládaným způsobem. Ze směru a hloubky bodného kanálu pak v souladu se závěry znalce také správně dovodil, že se jednalo o aktivní útok vedený nejméně silou střední intenzity, a to do části těla, kde se nachází životně důležité orgány, což je obecně známo i laikovi. Závěr soudů obou stupňů o existenci úmyslné formy zavinění je také v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 499/2011, jehož část je obviněným citována v dovolání. V souvislosti s úmyslnou formou zavinění pak nelze pominout ani závěr znalce psychiatra, že obviněný jednal v zlostné reakci, jeho jednání bylo cílené, bez narušení kontaktu s vnějším světem a odpovídá jeho osobnostní struktuře (simplexní osobnost s emoční labilitou, nezdrženlivostí, neuroticizmem a se sociálně malaadaptivním obrazem). Protože se Nejvyšší soud s těmito důvody soudu I. stupně ztotožnil, a stejné námitky byly také předmětem přezkumu odvolacího soudu, v podrobnostech postačí v tomto směru odkázat na předmětnou část odůvodnění rozsudku na str. 20 (poslední odstavec) až str. 22.

Nejvyšší soud přitom zcela kategoricky odmítá snahu obviněného svést smrtelný následek svého jednání na nesprávný postup ošetřujícího zdravotnického personálu resp. lékaře, když vyslovuje pochybnosti o správnosti jejich postupu. Jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který vychází z nálezu zjištěného při pitvě, většina krevních ztrát z bodného poranění krku a trupu, které zasahovalo podklíčkovou tepnu, pohrudnici a průdušnici, směřovala do dutiny hrudní a přes poranění tepny „velkého kalibru“ měly zevní krevní ztráty spíše charakter volného vytékání krve z bodné rány. Při poskytování odborné lékařské péče se proto toto zranění neprojevovalo charakteristickými příznaky poranění tepenných struktur. Charakter obviněným způsobeného zranění byl přitom podle znaleckého posudku takový, že by ani včasná odborná lékařská pomoc nevedla k záchraně života poškozeného, protože poranění bylo v anatomicky obtížně dostupné lokalitě. To ostatně také uvedl již soud I. stupně na str. 15 až 16 odůvodnění rozsudku.

Z námitek obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti výroku o trestu je zřejmé, že ani tyto neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou proto způsobilé založit ve vztahu k tomuto výroku přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V rámci tohoto důvodu dovolání lze namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě obviněný žádnou z uvedených dvou alternativ tohoto dovolacího důvodu nenamítá a uložený trest pouze považuje za nepřiměřeně přísný. Obviněnému byl přitom uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby. Otázka nepřiměřenosti trestu může být předmětem přezkumu odvolacím soudem na základě řádného opravného prostředku, jakým je odvolání. Nikoliv však již v řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocným rozhodnutím uvedeným v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2015


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 115/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.115.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies