4 Tdo 179/2015

11. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněných: 1) M. P. a 2) A. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 13 To 302/2014, v trestní věci vedené Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 38 T 20/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných M. P. a A. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 38 T 20/2014 uznal obviněného M. P. a obviněnou A. P. vinnými přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že oba společně v přesněji nezjištěné době v průběhu období od 15:30 hodin dne 3. 5. do 07:35 hodin dne 4. 5. 2013 v Ž. ulici v Ř., okres P.-v., rozbili výplň okna domu majitele poškozeného P. Č., jím vnikli dovnitř a setrvali zde až do doby, kdy byli přistiženi jmenovaným poškozeným, přičemž minimálně poškozením okna a žaluzie, způsobili škodu ve výši nejméně 2.852,- Kč.

Oběma obviněným za to byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V souladu s § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněným uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Poškozený P. Č., byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání, která oba obvinění proti tomuto rozsudku podali, zamítl podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 13 To 302/2014.

Oba obvinění podali prostřednictvím obhájce společné dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /ve skutečnosti byl zřejmě míněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./, neboť napadeným usnesením bylo podle nich rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož se nejedná o trestný čin.

Dovolatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, podle něhož nelze uplatněný dovolací důvod interpretovat a aplikovat příliš rigorózně a restriktivně. Namítají, že v daném případě je dán extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudu, který vyústil do nesprávného právního posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 801/2008).

Soud prvního stupně vzal nesprávně za základ svých skutkových zjištění výpověď svědka Č., kterou podporuje výpověď svědka O., který však v době incidentu nebyl v domě přítomen, dále protokol o ohledání místa činu, přestože soud nezkoumal pravdivost výpovědi poškozeného a správnost protokolu o ohledání místa činu včetně plánků. Závěr o tom, že alarm byl vyřazen z provozu vytržením a poškozením klávesnice, která se podle výpovědi poškozeného navíc nacházela ve druhém patře domu, což podporuje násilné vniknutí do nemovitosti, nepodložil odborným znaleckým posudkem. Soudy obou stupňů bezdůvodně uvěřily tvrzením poškozeného a jeho partnera N. O., že klíče od předmětného domu od poškozeného obvinění nikdy neměli a že jim poškozený nikdy nenabízel ani možnost, aby v domě v případě potřeby přespali, ačkoli oba obvinění tvrdili opak. Klíče od domu a nabídku k přespání v domě od poškozeného obdrželi v době, kdy od něho i jeho partnera dostali nabídku finanční výpomoci s rekonstrukcí domu obviněných ve V. u P. Obvinění si nedokáží vysvětlit, proč poškozený uvádí ohledně klíčů nepravdu a proč dal podnět k jejich trestnímu stíhání, jelikož donedávna s ním měli dobré vztahy, jinak by jim jistě poškozený se svým partnerem nepomáhali.

Dovolatelé mají za to, že nalézací soud dále přes chybějící fotodokumentaci z místa činu (která by potvrdila nepravdivost protokolu o ohledání místa činu, včetně plánků, kde chybí další dřevěné oplocení o výšce cca 180 cm, které by museli obvinění s dcerou překonat) nezkoumal skutečný stav věci a faktickou možnost obviněných přelézt plot s betonovou podezdívkou o výšce 170 cm (100 cm betonové podezdívky a 70 cm kovový plot tvořený oky), předat si přes něj jejich dceru a dostat se poměrně vysoko položeným oknem dovnitř domu. Soud navíc v odůvodnění svého rozsudku argumentuje čtyřletým dítětem, ačkoli dcera obviněných měla v rozhodné době tři roky. Zároveň soud neakceptoval k prokázání neviny obviněných jejich návrh na rekonstrukci činu.

Na základě domněnek a bez důkazů byly učiněny i skutkové závěry, že se obviněná P. se svým bratrem neviděla cca 8 let, což obvinění chtěli vyvrátit návrhem svědecké výpovědi A. Č. a nájemníků domu, dále že byl dům obviněných v bídném stavu, což by mohli vyvrátit původní vlastníci jejich nemovitosti a realitní kancelář. Soud neměl ani žádný podklad ke svému tvrzení, že obhajoba obviněných o vstoupení do domu poškozeného po řádném odemčení dveří, které jim poskytl sám poškozený, byla vyvrácena, neboť je ryze účelová vedená snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

Soud nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněných není trestné, popis skutku ani spolu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu nevykazuje znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož do domu poškozeného vešli řádně odemčením dveří klíči, které dostali od poškozeného, tedy poškozený jako vlastník jim předem umožnil, aby v domě setrvali a využili jej podle svých potřeb. Nebylo prokázáno, že by proti němu použili fyzické násilí, a že by mařili jeho snahu vykázat obviněné ze svého domu. Škoda ve výši 2.852,- Kč, kterou měli obvinění způsobit svým jednáním poškozenému, nebyla nijak prokázána, a neexistuje jediný důkaz o tom, že by se jí dopustili obvinění, tudíž je protiprávní, aby měli poškozenému hradit jakoukoli škodu.

Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud z podnětu jejich dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 13 To 302/2014, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci. Dále vyjádřili nesouhlas, aby jejich dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných konstatoval, že po seznámení s obsahem podaného dovolání a povahou jimi uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda výše uvedené dovolání obviněných je přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 13 To 302/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněnýmije dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Jak bylo již shora předestřeno, Nejvyšší soud musí při přezkoumání, zda došlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházet ze skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně dále rozvedených v odůvodnění takového rozhodnutí.

Nejvyšší soud je v důsledku toho nucen konstatovat, že obvinění P. v dovolání nepředložili relevantní námitky, které by byly s to uplatněný dovolací důvod naplnit. Celé dovolání se soustřeďuje takřka výhradně na polemiku se svědeckou výpovědí poškozeného P. Č., jenž je bratrem obviněné A. P., a který oba obviněné i s jejich dcerou našel ve svém domě, případně na relativizování dalších důkazů či zjištění soudů a tímto se snaží zpochybnit soudy provedené hodnocení důkazů a z nich vyvozená skutková zjištění vtělená do jejich rozhodnutí. Zde je třeba připomenout, že soudy nevycházely při svém rozhodování pouze z výpovědi jmenovaného svědka, jehož věrohodností se podrobně zabývaly, nýbrž i z důkazů dalších, které jsou zevrubně popsány v odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále je třeba zmínit, že dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakují výhrady, které již vznášeli v průběhu předchozího řízení před soudem prvního stupně a poté i před soudem odvolacím, přičemž soudy se s nimi dostatečně a důkladně vypořádaly. Obvinění se tudíž opakovaně, tentokrát v dovolacím řízení domáhají toho, aby dovolací soud změnil existující hodnocení provedených důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná předchozími soudy, a to pouze v důsledku toho, že jsou nespokojeni s výsledkem trestního řízení, a znovu předkládají svou verzi průběhu skutkového děje, že se do předmětného domu dostali za pomoci klíče, který obviněné P. dal poškozený Č., aby u něj obvinění kdykoli přespali, a v žádném případě nerozbili okno ani žaluzie. Touto obhajobou zdůvodňují i své tvrzení, že jejich jednání, jak bylo popsáno ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nevykazuje znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ve skutečnosti se ale nejedná o právní námitku, zpochybňující naplnění zákonných znaků cit. přečinu, ale o konstruování odlišného průběhu skutku, než jak jej zjistil zejména nalézací soud, takže tuto argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Soud prvního stupně se dále vypořádal i s aplikací zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku na daný případ a vysvětlil, proč jsou návrhy obhajoby na doplnění dokazování nadbytečné.

Taktéž je třeba konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu a odkazuje na úplné a výstižné odůvodnění předmětných rozhodnutí těchto soudů. V tomto případě se tak rozhodně nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

K námitce obviněných o nedostatečném zjištění výše škody lze uvést následující. Škoda není zákonným znakem přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemá proto žádný vliv na právní kvalifikaci předmětného skutku učiněnou nalézacím soudem. Soud prvního stupně však zkoumal její výši, neboť státní zástupce v návrhu na potrestání obviněných ve skutku spatřoval i přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru lze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud důsledně nezjistil výši škody na údajně poškozených lampičkách nacházejících se na parapetu okna, prostřednictvím něhož vnikli obvinění do domu. To odůvodnil tím, že poškozený při hlavním líčení pouze zmínil, že byly na parapetu, avšak výslovně neuvedl, že by byly poškozeny, a o poškození lampiček není ani zmínka v jinak velmi podrobném protokolu o ohledání místa činu. Zároveň byla vyhotovena odborná vyjádření za účelem stanovení ceny poškozených věcí (č. l. 66-69), aniž byly osobám, které stanovily jejich cenu, tyto předloženy. Zmíněná nedůslednost však byla učiněna výlučně ve prospěch obviněných, neboť soud v souladu se zásadou in dubio pro reo poškození lampiček z popisu skutku vypustil, ale především oba obviněné současně neuznal vinnými i přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku právě proto, že podle něj výše způsobené škody nedosahovala hranice škody nikoli nepatrné ve výši nejméně 5.000,- Kč ve smyslu § 138 tr. zákoníku.

Soud prvního stupně se v souvislosti s nastíněným pochybením rovněž nevypořádal zcela dostatečně s uplatněným nárokem poškozeného na náhradu škody, který jej uplatnil v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř., zdůvodnil-li odkázání poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu § 229 odst. 1 tr. ř. tím, že s ohledem na rozporná tvrzení svědků ohledně úhrady způsobené škody ze strany pojišťovny by bylo třeba ověřit dotazem u příslušné pojišťovny, zda k plnění byť i částečnému došlo či nikoli, což by však představovalo dokazování, které by šlo nad rámec účelu trestního řízení.

V tomto případě však soud prvního stupně rozhodl výrazně ve prospěch obou obviněných, jelikož se lze důvodně domnívat, že při důsledném stanovení škody způsobené jednáním obviněných by škoda mohla přesáhnout hranici 5.000,- Kč. Soud prvního stupně by byl nucen posléze skutek posoudit nejen jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale též jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň by obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. měl uložit povinnost nahradit poškozenému škodu v odpovídající výši. Uplatněné výtky obviněných směřující do stanovení škody tedy ve svém důsledku představují námitky v jejich neprospěch. Je proto nutno konstatovat, že s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius a na absenci podaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných do výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nebylo možné zhoršit postavení obviněných. Tím méně tak může učinit Nejvyšší soud v dovolacím řízení, jestliže dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali výhradně obvinění.

Druhý dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (který sice obvinění ve svém dovolání výslovně neuvedli s odkazem na patřičné zákonné ustanovení, avšak popsali jej podle jeho slovního vyjádření v trestním řádu) lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obvinění jej uplatnili v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo shora uvedeno, jejich dovolací argumentace uplatněná s poukazem na tento dovolací důvod se s ním v podstatné části míjela a ve zbytku byla zjevně neopodstatněná. Takže za zjevně neopodstatněný bylo třeba označit i druhý z uplatněných dovolacích důvodů.

Na základě výše uvedeného pouze z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných M. P. a A. P., jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K tomu lze učinit poznámku, že k tomuto typu rozhodnutí (odmítnutí dovolání) v neveřejném zasedání, není souhlas dovolatele potřebný.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2015



Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c


Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 179/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.179.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies