4 Tdo 163/2015 - Trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 a § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb.

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 dovolání obviněného Ing. F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 42 To 341/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 5/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, byl obviněný Ing. F. Š. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

jako jednatel a 50 % vlastník společnostiVFS Trading, s. r. o., Žďár nad Sázavou, Strojírenská čp. 341/16, IČ 15544478 /dále jen VFS Trading, s. r. o./, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2 obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s § 194 odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1993 mezi ním jako zaměstnancem a společností VFS Trading, s. r. o., jako zaměstnavatelem

1.
dne 29. 3. 2005 ve společnosti VFS Trading, s. r. o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M.k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s. r. o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading, s. r. o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,

2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s. r. o., v zištném úmyslu bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti VFS Trading, s. r. o., tedy bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1 ObZ, tedy zcela neplatně, jakož i v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s. r. o., uzavřel za společnost VFS Trading, s. r. o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. 2008 a uvedená částka byla společností bezodkladně vyplacena na účet uvedený obviněným číslo, přičemž dne 29. 1. 2007 opět bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost VFS Trading, s. r. o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2. 5. 2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS Trading, s. r. o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen OZ/, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107 odst. 1 OZ promlčel dne 2. 5. 2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, neboť Mgr. L. Š. u současně probíhajícího civilního řízení u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 14 C 163/2008 odmítá zaplatit poskytnutou půjčku mimo jiné s odkazem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, čímž se svým jednáním obviněný a Mgr. L. Š. jako manželé obohatili na úkor společnosti VFS Trading, s. r. o., ve výši 2.300.000,- Kč a snížili tak její likviditu s ohledem na smluvní ujednání, že úroky z půjčky jsou splatné až v okamžiku půjčky.

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2.000,- Kč, tj. celkem 100.000.- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, podali odvolání obviněný Ing. F. Š., státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost VFS Trading, s. r. o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 42 To 341/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného Ing. F. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) - ad 1) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona - ad 2), kterých se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že

jako jednatel a 50 % vlastník společnostiVFS Trading, s. r. o., Žďár nad Sázavou, Strojírenská čp. 341/16, IČ 15544478 /dále jen VFS Trading, s. r. o./,

1.
dne 29. 3. 2005 ve společnosti VFS Trading, s. r. o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s.r.o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading, s. r. o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,

2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s. r. o., v zištném úmyslu, a to za účelem zakoupení bytu dcerou Mgr. V. Š., bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti VFS Trading, s. r. o., bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1 obchodního zákoníku a v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s. r. o., uzavřel za společnost VFS Trading, s. r. o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. 2008 a uvedená částka byla na jeho pokyn společností bezodkladně vyplacena na účty uvedené obviněným, a to číslo účtu v částce 2.057.190,- Kč majitele Rezidence Jeremenkova, a.s., a číslo účtu částce 242.810,- Kč majitele D. W.,
a dne 29. 1. 2007 také bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost VFS Trading, s. r. o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2. 5. 2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS Trading, s. r. o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku promlčel dne 3. 5. 2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, čímž svým jednáním obviněný způsobil společnosti VFS Trading, s. r. o., škodu ve výši 2.300.000,- Kč.

Za to byl obviněnému podle § 248 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 80.000 (osmdesát tisíc) Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o., byla citovaným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Pro úplnost je třeba zmínit, že se jedná o v pořadí již druhé rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci. Poprvé rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, proti němuž podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 896/2013, podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13, tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 896/2013 zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost obviněného odmítl. V intencích citovaného nálezu Ústavního soudu proto Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 482/2014, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten tak následně učinil shora specifikovaným rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 42 To 341/2012.

I proti v pořadí již druhému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 42 To 341/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu uvedl, že odvolací soud nebyl řádně obsazen. Věc byla přidělena dle rozvrhu práce senátu 42 To Krajského soudu v Brně, který ale nebyl obsazen, čímž došlo podle jeho mínění k porušení jeho práva na zákonného soudce.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu namítl, že odvolací soud se důsledně nevypořádal se skutkovým zjištěním, že daná transakce byla realizována s vědomím druhého jednatele a společníka a získané finanční prostředky byly po vzájemné dohodě mezi oba společníky rozděleny. Obviněný má za to, že na trestnost jeho jednání by měla mít vliv i okolnost, že ani druhý společník nejednal v souladu s právními předpisy, a to zejména potud, pokud se již v roce 2005 dověděl o neoprávněně účtovaných dietách a proplacení letenek a z důvodu lhostejnosti k takto způsobené škodě nekonal žádné kroky k rehabilitaci uvedeného stavu. Obviněný předestírá, že nečinnost společnosti VFS Trading, s. r. o., v uvedeném ohledu může svědčit rovněž o nepravdivosti tvrzení, že měl popsaným mechanismem zpronevěřit prostředky společnosti. Dává ke zvážení, zda v takovém případě byla ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona dána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a zda vůbec nebylo namístě nahlížet na uvedený skutek optikou zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Podle mínění obviněného by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek NS ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a rozsudek ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010) přicházelo v úvahu, aby pro zřejmou laxnost poškozeného jeho jednání nebylo vůbec posuzováno jako trestný čin.

Za nesprávně právně posouzené považuje obviněný i jednání uvedené pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. I v tomto případě dle něj absentuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla příslušná půjčka uzavřena. Znovu poukázal na porušení ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona s tím, že mělo případně dojít k aplikaci principu subsidiarity trestní represe, neboť jeho trestná činnost vycházela ze soukromoprávního základu. Z výroku o vině není údajně zřejmé, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém a na základě jakých okolností soud dospěl k závěru o jeho zištném úmyslu, když v době spáchání skutku byl 50% společníkem (takže by poškozoval sebe sama) a nemohl předpokládat, že s odstupem dvou let jeho účast ve společnosti zanikne. Navíc dodal, že uzavření smlouvy o půjčce jednatelem společnosti nepodléhá souhlasu druhého jednatele s tím, že v těchto případech je vždy třeba důsledně zkoumat zavedenou smluvní praxi v té či oné společnosti, což dle dovolatele odvolací soud důsledně neučinil. Je přesvědčen, že uzavřením příslušné smlouvy o půjčce žádná škoda nevznikla, nýbrž byla založena pouze pohledávka společnosti, proto takovým jednáním nemohl být spáchán trestný čin – zejména jeho subjektivní stránka a znak škody. Dle mínění obviněného byla také nesprávně posouzena neplatnost smlouvy o půjčce a otázka promlčení předmětné pohledávky poškozené společnosti. V tomto směru vytkl odvolacímu soudu nesprávné hmotně právní závěry, na nichž založil svůj závěr o tom, že pohledávka poškozené společnosti byla promlčena dne 3. 5. 2008. Odvolacím soudem prezentované závěry považuje za rozporné s ustanovením § 107 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčovalo za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, přičemž nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 3 roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. Z uvedeného zákonného ustanovení pak dovozuje, že počátek běhu objektivní, tedy tříleté, promlčecí doby mohl začít běžet dne 3. 5. 2006 a skončil dne 3. 5. 2009. Upozornil, že pro běh subjektivní lhůty je podstatné, kdy se poškozená společnost zastoupená druhým jednatelem o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu pochopil, že předmětná smlouva o půjčce jím měla být uzavřena bez vědomí druhého jednatele, z čehož dovozuje, že odvolací soud popírá sám sebe, neboť jinak by nemohl dospět k závěru, že počínaje dnem 3. 5. 2006 počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, která skončila dnem 3. 5. 2008. Dnem 3. 5. 2006 dle skutkových závěrů soudů tedy nemohla počít běžet subjektivní promlčecí doba, neboť v této době dle skutkových závěrů odvolacího soudu poškozená společnost o existenci uzavřené smlouvy nevěděla. Jestliže tedy odvolací soud kalkuloval ve svém rozsudku s tím, že způsobil poškozené společnosti škodlivý následek tím, že plnění z poskytnuté půjčky se stalo právně nedobytným, neboť dnem 3. 5. 2008 byl nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčen, pak tomu tak ve skutečnosti nebylo a právní závěry tomu odporují. Obviněný vyzdvihl, že na promlčení pohledávky se sám nijak nepodílel a jediný, kdo promlčení způsobil, byla samotná poškozená společnost.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení, odkázala na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 482/2014 a dále ke skutku uvedenému pod bodem 2) zmínila, že porušení ustanovení § 196a obchodního zákoníku je obviněnému vytýkáno důvodně. V případě smlouvy o půjčce mezi obviněným jako jednatelem společnosti VFS Trading, s. r. o., a jeho manželkou Mgr. L. Š. šlo o smlouvu absolutně neplatnou, takže se ve svém důsledku jednalo o plnění z neplatného právního úkonu, na základě něhož vzniklo na straně Mgr. L. Š. bezdůvodné obohacení. Pokud jde o samotnou výši škody, odkázala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství na obsah předchozího vyjádření k dovolání obviněného, kde bylo prezentováno, že u prvního skutku je způsobenou škodou celá neoprávněně vyfakturovaná a společností uhrazená částka, ve druhém případě celá výše neodsouhlasené půjčky, neboť právě o tyto finanční prostředky byl zmenšen majetek společnosti a není podstatné, jak uvedená okolnost ovlivnila další výdaje z majetku společnosti. Podle jejího mínění je třeba odmítnout i tezi obviněného o tom, že jde v posuzované trestní věci o evidentní kriminalizaci soukromoprávního vztahu. Obviněný byl společníkem společnosti s ručením omezeným a současně jejím jednatelem, takže měl povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, která jednoznačně předpokládá, že nebude jednat na úkor subjektu, jehož zájmy reprezentuje, tedy v tomto konkrétním případě v rozporu se zájmy společnosti VFS Trading, s. r. o. V takovém případě je podle jejího názoru trestní odpovědnost obviněného plně namístě. Obviněný vědomě zneužil soukromoprávních institutů a nemůže proto důvodně namítat porušení principu subsidiarity trestní represe. K námitce promlčení uvedla, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona měl být správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je to pro obviněného příznivější. Promlčení doba pak činí podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku 3 roky. Ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku však byla promlčecí doba přerušena spácháním druhého trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, proto k promlčení trestní odpovědnosti nedošlo.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu pak státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že se k němu nelze vyjádřit, neboť jí dostupný spisový materiál neposkytuje podklad pro objasnění uvedené záležitosti.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod je projevem ústavně zakotveného principu práva na zákonného soudce, neboť ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví příslušnost soudu i soudce. Uvedené zákonné ustanovení obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (výjimku tvoří již zmíněné případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu poukázal na nenáležité obsazení senátu 42 To Krajského soudu v Brně, který rozhodoval o jeho opravném prostředku. Nejvyšší soud jednak z obsahu předloženého trestního spisu, jednak z rozvrhů práce Krajského soudu v Brně pro roky 2012, 2013 a 2014 zjistil, že první odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou bylo odvolacímu soudu předloženo v roce 2012. V této době podle rozvrhu práce platilo, že trestní věci, o nichž v prvním stupni rozhodoval mj. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, byly přidělovány k rozhodnutí Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, kde rozhodoval senát 42 To. Jak již uvedeno výše, tento senát rozhodl v roce 2013 pod sp. zn. 42 To 341/2012. Vzhledem k výše specifikované ingerenci Ústavního soudu do rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 896/2013, a dalšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 482/2014, byla věc po zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu v průběhu roku 2014 vrácena Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě. V důsledku organizační změny, která nastala rozvrhem práce ze dne 1. 1. 2014, sp. zn. Spr 6385/2013, bylo rozhodování trestních věcí z celého Jihomoravského kraje přeneseno na Krajský soud v Brně a ve vybraných a rozvrhem práce podrobně specifikovaných případech na jeho pobočku ve Zlíně, pobočka v Jihlavě už rozhoduje pouze o opravných prostředcích, které byly podány v občanskoprávních sporech. Ve věcech, kde v prvním stupni rozhodoval Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, pak nově rozhodoval Krajský soud v Brně, podle nového rozvrhu práce. Podle ustanovení kancelářského řádu zůstala po zrušení a vrácení věci spisu původní spisová značka 42 To 341/2012, pod kterou byl spis nadále veden a vyřizován. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem pak věc pod touto spisovou značkou napadla do senátu 4 To, který rozhoduje o opravných prostředcích, ve složení JUDr. Bartošová, JUDr. Gloserová a Mgr. Kafka, když další člen senátu JUDr. Drápal je na dlouhodobé stáži u Nejvyššího soudu. Pro případ nemoci, dovolené či jiné překážky v práci, která členu senátu neumožňuje zúčastnit se rozhodování ve věci, je rozvrhem práce stanoveno pro tyto situace zastupování členy jiného senátu, takže zástup je proveden některým členem senátu 7 To, který je takto rozvrhem práce výslovně určen. JUDr. Jaroslav Pálka je zařazen do senátu 7 To. Pokud tedy dne 5. 8. 2014 rozhodoval ve věci sp. zn. 42 To 341/2012 senát ve složení JUDr. Libuše Gloserová, Mgr. Adam Kafka a JUDr. Jaroslav Pálka, šlo o senát určený rozvrhem práce, a rozhodovali tedy zákonní soudci, nelze proto přisvědčit námitce, že senát byl nesprávně obsazen. Okolnost, že v rozvrhu práce není obsazen senát 42 To (pro zrušení působnosti pobočky v Jihlavě pro případ trestní agendy) je z pohledu uplatněné námitky irelevantní.

Dalším v dovolání deklarovaným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Stejně jako v případě prvního dovolání ve věci i v pořadí druhém dovolání obviněný deklaroval v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu převážně námitky, které již uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný Ing. F. Š. byl jednatelem, 50% spoluvlastníkem a současně také zaměstnancem poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) bylo v průběhu řízení prokázáno, že jednáním obviněného ke škodě poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o., získala finanční prospěch manželka poškozeného Mgr. L. Š., a to na základě předem uhrazených letenek ze strany poškozené společnosti. K jejich uhrazení došlo prostřednictvím vystavené faktury, v níž byly uvedeny údaje o osobě obviněného, které nesouhlasily s příslušnými vystavenými letenkami. O těchto okolnostech obviněný věděl, resp. věděl, že danou zahraniční cestu neuskutečnil on, nýbrž jeho manželka Mgr. L. Š. I když se obviněný zmíněné cesty nezúčastnil, přesto ji následně poškozené společnosti vyúčtoval a vyplacené peníze včetně výplaty stravného převzal. Dle obsahu svědeckých výpovědí Ing. S. a Ing. V. poškozená obchodní společnost žádné zahraniční cesty typu cesty na M. či do N. neuskutečňovala. Mgr. L. Š. byla ve vztahu k této společnosti osobou cizí a neměla s ní uzavřené ani žádné pracovní či jiné smlouvy. Obviněný jednal v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti a pokud jednal s prostředky společnosti, jednal s prostředky svěřenými, které musel spravovat s péčí řádného hospodáře. Povinnost, aby se svěřenými prostředky bylo nakládáno v zájmu společnosti, vyplývá z ustanovení § 135 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož jsou statutární orgány povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví a rovněž z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle něhož je jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamená chovat se odpovědně a svědomitě, stejným způsobem, jako by pečoval o svůj majetek, tedy aby jej vědomě nezmenšoval nebo jinak neohrožoval.

S námitkou obviněného, že získané finanční prostředky byly po vzájemné dohodě rozděleny mezi oba společníky, se vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Tato jeho obhajoba byla vyvrácena svědeckou výpovědí Ing. S. a odvolací soud, s jehož názorem se Nejvyšší soud ztotožnil, jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč uvěřil jeho výpovědi a z jakých důvodů naopak výpovědi obviněného a svědkyně M. považoval za účelové a nevěrohodné.

U skutku uvedeného pod bodem 2) z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v roce 2006 požádal o rozdělení zisku, s čímž druhý společník poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o., Ing. S. nesouhlasil. Obviněný proto v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 obchodního zákoníku a čl. VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s. r. o., tedy bez souhlasu valné hromady, uzavřel smlouvu o půjčce, která se stala prostředkem, jak získat ze společnosti finanční prostředky. Následně svévolně oddálil splatnost takové neplatné půjčky, v důsledku čehož došlo k promlčení z titulu bezdůvodného obohacení.

Podle § 196a odst. 1, 2 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 byla obchodní společnost vždy povinna zajistit předchozí souhlas valné hromady a současně uskutečnit transakci za podmínek obvyklých v obchodním styku v případě, že na jedné straně zamýšlené smlouvy měla stát společnost a na straně druhé některá z kvalifikovaných osob, a to člen představenstva (jednatel), člen dozorčí rady, prokurista či jiná osoba, která byla oprávněna jménem společnosti smlouvu uzavřít nebo osoba s kteroukoli z těchto osob blízká. Současně se muselo jednat o smlouvu o úvěru nebo půjčce, kdy společnost mohla být jak na straně dlužníka, tak i věřitele, případně o smlouvu, jejímž obsahem mělo dojít k zajištění závazku kvalifikované osoby, popřípadě, na jejímž základě měl být na kvalifikovanou osobu bezplatně převeden majetek společnosti.

Cílem citovaného ustanovení bylo zajistit ochranu obchodní společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny za ni činit právní úkony, tj. aby takové osoby neuzavíraly ve svůj prospěch obchody, které budou pro obchodní společnost nevýhodné. Je třeba zdůraznit, že souhlas valné hromady musel být v takovém případě vždy předchozí, tedy společnost byla povinna jej zajistit ještě předtím, než přistoupila k samotnému podpisu smlouvy. Nedodržení tohoto požadavku mělo za následek absolutní neplatnost takové smlouvy.

Ač se obviněný hájí tím, že předmětnou smlouvu o půjčce schválila valná hromada, z listinných důkazů i z výpovědi svědka Ing. S. je zřejmé, že veškeré informace se poškozená společnost dozvěděla až s časovým odstupem. Skutečnost, že poškozená společnost poté neuplatňovala a nečinila žádné kroky k uplatnění nároku na náhradu škody a vymožení nároku na náhradu škody, nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti za jednání, které má zákonné znaky úmyslného trestného činu.

Stejně tak nelze obviněnému přisvědčit v tom, že byl 50% vlastníkem společnosti, proto by vytýkaným jednáním poškozoval sebe sama. Jak zmínil již odvolací soud ve svém rozsudku, společníka a spoluvlastníka společnosti nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným, neboť se jedná o dva odlišné subjekty a také majetek společnosti jako právnické osoby je nutné odlišit od majetku jejich společníků (srov. R 41/2010 – I., II.). Jeho přímý úmysl lze pak dovodit jak z výroku o vině „….v zištném úmyslu…..“, tak i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, ve kterém se podává, že obviněný jednal ve formě úmysl přímého, tzn. že chtěl a věděl, že svým jednáním porušuje zákonem chráněný zájem s cílem, aby on a osoby jemu blízké získaly majetkový prospěch z finančních prostředků obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem a společníkem, avšak pro něj z věci cizí.

Pokud se týká výše škody, tak u skutku uvedeného pod bodem 1 je způsobenou škodou celá neoprávněně vyfakturovaná částka, kterou poškozená společnost uhradila a u skutku uvedeného pod bodem 2 je to celá výše neodsouhlasené půjčky. Není přitom podstatné, jaký vliv mělo zmenšení majetku společnosti na další výdaje z majetku společnosti, např. daňovou povinnost.

Obviněný danou trestnou činností své osobní zájmy a snahu získat majetkový prospěch upřednostnil před zájmy obchodní společnosti, v níž byl jednatelem i zaměstnancem, přičemž se nejednalo o žádnou bagatelní trestnou činnost, neboť způsobil poškozené společnosti nikoliv zanedbatelnou výši škody. Vědomě tak zneužil soukromoprávních institutů s cílem přisvojit si cizí svěřenou věc, tedy finanční prostředky společnosti a způsobit tak škodu na cizím majetku. Jednal tedy v rozporu s civilním právem proto, aby zároveň způsobil relevantní trestněprávní následek. Za daných okolností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že použití principu „ultima ratio“, jehož se obviněný dovolával, není na místě. Tento princip totiž vychází ze zásady, že je zcela nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu obvyklých občanskoprávních vztahů, ale jde o čin, který má jednoznačně trestní charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je proto nezbytné, aby na něj dopadly prostředky trestního práva, a to včetně nástrojů trestní represe.

Odmítnout je třeba i argumentaci obviněného, v rámci níž odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Zmíněná rozhodnutí se vztahují k problematice trestného činu podvodu, v obou případech se jednalo o smluvní vztahy mezi navzájem neznámými subjekty, které vstupovaly do občanskoprávních vztahů, kdy rámec jejich vztahů v žádném ohledu nepřekračoval daný smluvní vztah. Ani jedno z uvedených rozhodnutí tak na případ posuzované věci nedopadá.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod deklarované zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

Pro úplnost je třeba dodat, jak učinila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že skutek uvedený pod bodem 1 byl nesprávně právně kvalifikován podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, a to namísto ustanovení § 206 odst. 1 tr. zákoníku, které je pro obviněného příznivější (ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, respektive podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti bylo proto třeba zabývat se problematikou promlčení, neboť podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku činí promlčecí doba u předmětného trestného činu 3 roky a obviněnému bylo sděleno obvinění dne 17. 12. 2009. Ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku však byla promlčecí doba přerušena spácháním druhého trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, tudíž k promlčení trestní odpovědnosti nedošlo.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného Ing. F. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2015

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 163/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.163.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies