7 Tdo 275/2015

11. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. března 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné Ing. D. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 To 161/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 76/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 3 T 76/2012, byla obviněná Ing. D. D. uznána vinnou pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Obviněná se trestného činu dopustila tím, že v nezjištěné době do 24. 10. 2010 v O., jak osobně, tak prostřednictvím internetového komunikačního systému Skype, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a s vědomím, že nedisponuje možnostmi nabízenými poškozenému T. H., a v tomto směru ani žádnou faktickou aktivitu nevyvíjí, požadovala po jmenovaném finanční částku ve výši 100.000,- EUR za to, že prostřednictvím ředitele Krajského ředitelství policie pro Moravskoslezský kraj, plk. Mgr. Bc. T. T., ovlivní trestní řízení vedené proti T. H. pod č. j. KRPT-19385/TČ-2010-070032 na OHK, SKPV Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje Policie ČR, pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v jeho prospěch, a takto se pokusila vylákáním uvedené částky způsobit poškozenému škodu ve výši nejméně 2.443.500,- Kč, kdy k jejímu vzniku nedošlo pouze s ohledem na postoj poškozeného.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 To 161/2014 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když podle ní nedošlo k naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu podvodu a nemohlo tak dojít ke spáchání tohoto trestného činu. Citovala z rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatoval, že v průběhu celého trestního řízení nevypovídala a nevznesla námitku, že by na audionahrávkách nebyl zachycen její hlas, nebo že by uvedené skutečnosti zachycené na nahrávkách neřekla. Dále soud konstatuje, že předmětné nahrávky měl pořídit T. H. Obviněná však namítá, že uvedený svědek nebyl v daném řízení vyslechnut. Je přesvědčena, že bez jeho výpovědi nebyl řádně zjištěn skutkový stav a nelze bez důvodných pochybností dovodit, že se skutečně jednalo o hovor s ní. Jiné relevantní důkazy, které by ji měly usvědčovat z trestné činnosti, podle ní nejsou, a zvukový záznam pořízený soukromou osobou je stěžejním důkazem, což je podle ní v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněná má za to, že právní posouzení neodpovídá objektivním a zákonně provedeným důkazům.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se vzhledem k obsahu dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat. Dodal pouze, že v případě namítaného neprovedení výslechu svědka T. H. nejde podle něj o tzv. opomenutý důkaz, neboť neprovedení tohoto důkazu bylo soudy řádně odůvodněno. Státní zástupce souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obdobnými námitkami obviněné se již zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně v rámci reakce na odvolací námitky obviněné (odvolání na č. l. 297 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Podstatou dovolání je tvrzení obviněné, že žádnou trestnou činnost nespáchala, nebyla jí nade vší pochybnost prokázána, nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného zločinu, soudy pro rozhodnutí o její vině neměly podle ní dostatek důkazů, když neprovedením důkazu výpovědí svědka T. H. zůstalo dokazování neúplným. Obviněná má dále za to, že zvukový záznam pořízený soukromou osobou je v dané věci stěžejním důkazem, což je podle ní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by konkrétně uvedla s jakou.

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněná pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a dokazování považuje za neúplné. Svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní soud a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.

Jako skutkovou posoudil Nejvyšší soud také pouze obecně vznesenou námitku obviněné, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, a nedošlo tak ke spáchání žádného trestného činu. Ačkoli se obecně jedná o námitku hmotněprávní, obviněná ji opřela pouze o argumenty proti způsobu hodnocení důkazů soudy a o námitky proti úplnosti provedeného dokazování. Obviněná tak uplatněný dovolací důvod vyvozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (existenci takového rozporu obviněná výslovně ani nenamítala). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněná jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy využila svého práva a ve věci nevypovídala. Skutková zjištění soudů mají ale odpovídající obsahový základ především v obsahu audiozáznamů ze dne 24. 10. 2010, na kterých je zachycen rozhovor obviněné a T. H. a které tento sám vydal policii. V těchto audiozáznamech přitom obviněnou opakovaně oslovuje jménem, a jak uvedl odvolací soud, obviněná v průběhu celého trestního stíhání nikdy nevznesla námitku, že by na nich nebyl zachycen její hlas. Z audiozáznamů vyplývá, že obviněná je podle svých slov schopna zajistit u T. (T.) z KŘ PČR, za částku 100.000,- EURO od T. H., že bude zastaveno jeho trestní stíhání v právě probíhajícím trestním řízení, kde dosud vystupoval toliko v postavení svědka. V dané věci se jistě jedná o důležitý důkaz, avšak nikoli o důkaz jediný nebo osamocený. Dalšími neméně významnými důkazy, o něž soudy opřely své závěry o vině obviněné, byly listinné důkazy, a to úřední záznamy o podaných vysvětleních ve věci zainteresovaných policistů, čtené v hlavním líčení v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř. na č. l. 218 tr. spisu (Mgr. Bc. T. T., kpt. Ing. P. P., kpt. Ing. F. V.), jakož zejména spis Inspekce PČR, sp. zn. IN-TC-84/2011, o šetření vedeném z podnětu T. H. na základě jeho podání adresovaného ministru vnitra ČR, ve kterém poukazuje na skutečnost, že po něm byl požadován úplatek pro vysoce postavené osoby PČR v Ostravě. Uvedené důkazy pak soudy pečlivě v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. posuzovaly jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, kdy tento postup je dostatečně popsán v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které dospěly k závěru o vině obviněné pokusem zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť bylo zcela vyvráceno, že by obviněná skutečně činila jakékoli kroky k ovlivnění trestní věci T. H., a to za úplatek pro vysoce postavenou osobu PČR, když právě pod touto smyšlenou záminkou se od T. H. snažila získat (pokusila se vylákat) pro sebe finanční částku ve výši 100.000,- EURO. Ze všech okolností případu je tak evidentní její úmysl obohatit sebe. Z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že dospěly k závěru o vině obviněné na základě dostatečného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud nemá důvod pochybovat o správnosti postupu soudů ve věci. Soudy nepochybily, pokud své závěry o vině postavily také na důkazu zvukovým záznamem, neboť s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007), když navíc je zřejmé, že tento důkaz nestojí osamoceně. Soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které uvedený důkaz podporují a jsou s ním ve shodě. Trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě a ve spojení s ostatními důkazy potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon zpravidla nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována. O přípustnosti určitého důkazního prostředku rozhoduje výlučně soud, a to na základě zásady volného hodnocení důkazů tak, že každý důkaz posuzuje samostatně z hlediska zákonnosti, věrohodnosti, vztahu k dokazované skutečnosti, a rovněž posuzuje důkazy ve svém celku, tedy jak jednotlivé důkazy potvrzují či vyvracejí určité trestněprávně relevantní skutečnosti (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. § 89. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1308 a násl.). Nejvyšší soud shledal, že k porušení těchto zásad v trestní věci obviněné nedošlo.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněné, že v uvedené věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav, ani ohledně námitky, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka T. H.

Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, odůvodnil, proč také nepovažoval za nutné doplňovat dokazování (str. 2 až 3), a zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 7 až 8) odůvodnil, proč zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědka T. H. K tomu především poukázal na procesní nerealizovatelnost jeho výslechu (přes veškerou snahu soudu ve spolupráci s orgány PČR se nepodařilo zjistit místo pobytu této osoby) a zdůraznil, že ve věci provedenými důkazy bylo možno jednoznačně prokázat vinu obviněné a rozhodnout tak věc i bez výslechu T. H.

S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší soud takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněné neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněné Ing. D. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2015


Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš









Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 275/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.275.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies