26 Cdo 4663/2014

17. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně I. M., místem podnikání v Novém Městě na Moravě, Drobného 367, IČO: 60409720, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému Mgr. M. G., advokátu se sídlemv Brně, Divadelní 616/4, jako správci konkursní podstaty úpadce M. B., místem podnikání v Třešti, U Vodojemu 403/22, IČO: 10120718, zastoupenému Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem v Brně, Filipínského 1534/55, o zaplacení částky 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 313/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2013, č. j. 4 Cmo 71/2013-345, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 11 Cm 313/2004-316, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.500.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně – s odkazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 – uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 245.775,- Kč.K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 4 Cmo 71/2013-345, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni – opět s odkazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb. – povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 54.031,- Kč.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – s přihlédnutím k celému obsahu dovolání žalobkyně (dovolatelky) – předně zdůrazňuje, že směřuje-li dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“). V tomto směru sice v dovolání ohlásila, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud „odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu“, avšak již nespecifikovala, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení tam označené (procesní) otázky odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že ve vztahu ke zmíněné části potvrzujícího výroku dovolatelka namítla rovněž zmatečnostní a jiné vady řízení a uplatnila zde rovněž výtky vztahující se ke zjištěnému skutkovému stavu, což podle současné právní úpravy nejsou způsobilé dovolací důvody (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Ve zbývajícím rozsahu směřuje dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, avšak z posléze uvedených příčin není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

V otázce, jaký vliv má na rozhodování soudů skutečnost, že zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který má být ve věci aplikován, byl (ještě v průběhu řízení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, byla soudní praxe usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněným pod č. 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Podle přesvědčení dovolacího soudu se uvedený názor prosadí tím spíše tehdy, kdy Ústavní soud zrušil – jako v daném případě – pro rozpor s ústavním pořádkem vyhlášku (její jednotlivé ustanovení) jako právní předpis nižší právní síly než je zákon. Jde-li však o rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování advokátem, nelze přehlédnout, že soudní praxe byla po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále též jen „Vyhláška“) v tomto ohledu usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněným pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že po zrušení Vyhlášky Ústavním soudem (Vyhláška byla zrušena s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z toho vyplývá, že v předchozí době se uvedená odměna určovala podle tehdy platného a účinného předpisu, tj. Vyhlášky, mimo jiné i proto, že ohledně nákladového výroku majícího akcesorickou povahu ve vztahu k výroku o věci samé lze jen stěží a naprosto výjimečně uvažovat o zásahu do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by to odůvodňovalo zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

V posuzovaném případě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přiznal procesně plně úspěšnému žalovanému na náhradě nákladů řízení mimo jiné odměnu za zastupování advokátem, jejíž výši oba soudy určily podle v té době platné a účinné Vyhlášky, kterou až posléze (s účinností od 7. května 2013) zrušil jako neústavní a protizákonnou Ústavní soud České republiky citovaným nálezem pléna. Dovolací soud zastává názor, že odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nelze úspěšně vytýkat, že při stanovení výše odměny za advokátní zastoupení žalovaného vycházel z Vyhlášky, neboť ani příčiny, pro které byla Vyhláška zrušena (nežádoucí efekty, které působila její aplikace v určitých /typicky bagatelních/ sporech), se v nákladových výrocích napadeného rozsudku neprojevily. Podle obsahu spisu pak nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení (před soudy obou stupňů), jež by byla v hrubém nepoměru (zjevně neúměrná) k povaze a hodnotě sporu, jeho věcné a časové náročnosti, k počtu provedených úkonů ve věci, nebo účelnosti bránění práva, jak se snad dovolatelka snaží v dovolání podsouvat. Zbývá dodat, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku nelze s úspěchem postavit ani dovolatelčin argument, že odvolací soud (soud prvního stupně) nezohlednil její majetkovou situaci, pro níž byla v řízení osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů. Je tomu tak proto, že důvod pro odepření náhrady nákladů řízení nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo dovolatelce větší újmu, než jejich nepřiznání žalovanému (srov. nález Ústavního soudu z 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Jinými slovy řečeno, ustanovení § 150 o. s. ř., jehož použití v projednávané věci se dovolatelka zřejmě pokouší – prostřednictvím uvedeného argumentu – dosáhnout, totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace (o kterou však v souzené věci nejde), v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady řízení, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2015


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4663/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4663.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies