23 Cdo 3935/2014

09. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované Kala, spol. s r.o., se sídlem Kyjov, Urbanova 626, PSČ 697 01, identifikační číslo osoby 25517899, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o zaplacení 480 892 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1422/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2014, č. j. 47 Co 140/2013-395, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jiřího Adamce, advokáta se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112.


Odůvodnění:


Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 6 C 1422/2007-345, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 480 892 Kč a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud z provedeného dokazování dovodil, že oprávněný je nárok žalobkyně na zaplacení částky 480 892 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované (§ 451 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), neboť vyfakturované určité vícepráce na sjednaném díle, které žalobkyně v tomto rozsahu žalované zaplatila, žalovaná, jako zhotovitelka, neprovedla. Vyšel přitom ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo dne 21. 6. 2003 podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), v níž byl vymezen předmět díla na akci „Vnitřní omítky prodejny“ nabídkovým rozpočtem zhotovitele a byla dohodnuta cena díla a místo provedení stavby - v Bzenci. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že případné vícepráce budou řešeny dodatkem ke smlouvě v písemné formě. Dodatkem č. 1 ze dne 28. 8. 2003 byl rozšířen předmět díla na akci „Vnitřní omítky, potěry, provozovna, byt“ – místo stavby v Bzenci, kdy cena díla byla dohodnuta za provozovnu 1 286 911, Kč (s DPH 1 351 256 Kč) a na byt 446 719 Kč (s DPH 469 055 Kč). Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalovaná provedla pouze práce vztahující se k provozovně domu v Bzenci a neprovedla práce v bytě v domě v Bzenci a ani práce, jejichž provedení mělo být ústně dohodnuto, v rodinném domě ve Vnorovech, za něž byla fakturována částka 259 451,80 Kč. Práce žalobkyní zaplacené nad rámec písemně dohodnutých částek proto soud prvního stupně hodnotil jako bezdůvodné obohacení, vycházeje ze zjištění, že za provedené práce na domě ve Vnorovech byla vystavena faktura na částku 259 452 Kč a za práce v bytě v Bzenci bylo podle dodatku č. 1 smlouvy o dílo ze dne 28. 8. 2003 uvažováno s pracemi v hodnotě 446 721 Kč (s DPH 469 055 Kč), avšak tyto práce žalovaná neprovedla. Soud prvního stupně dále zjistil, že nad rámec provedených prací byla fakturována i částka 55 335 Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že jí zaplacená částka, jí uznaný závazek ve výši 783 842 Kč neexistuje (259 452 + 469 055 + 55 335), proto jejímu požadavku na vrácení částky 480 892 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení na straně žalované.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. května 2014, č. j. 47 Co 140/2013-395, výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 478 672,66 Kč; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 2 219,34 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soudu vyšel z tohoto, že mezi účastníky řízení nakonec nebylo sporu o tom, že žalovaná neprováděla žádné práce na bytě žalobkyně v Bzenci a ani na rodinném domě ve Vnorovech. Nebyla proto provedena část díla podle dodatku č. 1 smlouvy o dílo, za kterou měla žalobkyně zaplatit 469 055 Kč. Částka 259 152 Kč, na níž byla vystavena faktura č. 2310151, sloužila podle dohody účastníků na úhradu ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 21. 6. 2003 ve znění dodatku č. 1. Sporné nebylo ani to, že žalovaná fakturovala duplicitně práce v hodnotě 53 335 (s DPH 56 001,75 Kč). Odvolací soud vyšel rovněž ze svého závěru v předešlém rozhodnutí, že si strany dohodly vícepráce v hodnotě 175 613,09 Kč. Vyšel dále ze zjištění, že žalobkyně zaplatila žalované částku 2 301 203 Kč (1 761 625 Kč plus 539 578 Kč). Podle smlouvy o dílo a jejího dodatku měla zaplatit celkem 2 431 396 Kč. Odvolací soud dále konstatoval, že ze znaleckého posudku i shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalovaná neprovedla práce na bytě žalobkyně ve výši 469 055 Kč a práce v hodnotě 259 452 Kč za neprovedené práce na domě ve Vnorovech a bylo třeba odečíst i částku 56 001,75 Kč za duplicitně fakturované práce. S připočtením částky 175 613,09 Kč za sjednané vícepráce měla žalobkyně zaplatit celkem za dílo 1 822 530,34 Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náleží vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 478 672,66 Kč, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 2 219,34 Kč tak, že v této části žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 25 Cdo 1167/99, týkající se otázky na kom leží důkazní břemeno za situace, kdy se žalobce domáhá vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku zaplatil žalovanému bez právního důvodu, a od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a to s námitkou, že žalovaný se nemohl obohatit z titulu vystavených faktur, ale pouze z titulu faktur zaplacených s tím, že dílo nebylo z těchto zaplacených faktur provedeno. Dovolatelka rovněž namítá, že nebylo namístě aplikovat § 262 obch. zák., a to s poukazem na rozhodnutí R 5/1998, jestliže se jednalo o situaci, kdy žalovaná v rámci svého podnikání prováděla pro žalobkyni práce na polyfunkčním objektu žalobkyně, který tato stavěla pro své podnikání.

Žalovaná v dovolání pokládá první právní otázku, zda lze za dodatek k písemné smlouvě považovat pouze listinu označenou jako dodatek, či zda jako písemný dodatek o změně poslouží jiné listinné doklady podepsané smluvními stranami, z nichž vyplývá, že účastník převzal jiné konkrétní práce než ty, které byly uvedeny v původní smlouvě o dílo, kdy při převzetí díla tyto nerozporoval a částečně hradil, a zda za písemnou změnu lze považovat i listinu označenou jako splátkový kalendář podepsanou účastníky smlouvy, z níž je patrný skutečný rozsah díla uvedený v přílohách, a zda lze listinu podepsanou po předání díla označenou jako splátkový kalendář považovat i za smlouvu o narovnání, kde si účastníci narovnali práva a povinnosti vyplývající z jejich smluvního vztahu.

Za další otázku právního významu dovolatelka považuje, zda se jedná o bezdůvodné obohacení za situace, kdy si účastníci buď v roli podnikatel a podnikatel nebo podnikatel a nepodnikatel ústně dohodnou provedení prací na rodinném domě a na základě jejich vzájemné dohody dojde následně k provedení jiných prací v jiné nemovitosti, které objednatel díla od zhotovitele požaduje a tyto přijme, zaplatí za tyto práce a sám tvrdí, že tyto práce byly v hodnotě 259 152 Kč provedeny v jiném objektu. Podle názoru dovolatelky, pokud mezi ní a žalobkyní došlo k uzavření nové ústní smlouvy o dílo a pak mezi nimi došlo k ústní dohodě o změně díla, že práce nebudou provedeny v rodinném domě, jak se dohodli ústně, ale budou provedeny na jiném objektu a tyto práce jsou skutečně provedeny a žalobkyní převzaty, nemůže se jednat o bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák.

Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Uvedla, že otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno je pouze to, zda se jedná v uvedeném případě neprovedení prací o bezdůvodné obohacení. Tato otázka je již judikaturou vyřešena a žalobkyně na této otázce ani své dovolání nestaví. Soud se nezabýval právní otázkou, zda se v případě faktur podepsaných žalovanou jedná o dodatky ke smlouvě, jak namítá dovolatelka, proto nemůže být takové právní posouzení předmětem dovolacího přezkumu, nebylo-li takové právní posouzení odvolacím soudem provedeno.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Žalovaná v dovolání uvedla, že dovolání podává proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí jen proti výroku I., kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 478 672,66 Kč.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitce dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1167/99 a 25 Cdo 643/2000 nelze přisvědčit. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, je konstatováno: „Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl.“ Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo, přičemž žalobkyně prokázala, že žalované uhradila 2 301 203 Kč (1 761 625 Kč plus 539 578 Kč). Ze shodných tvrzení účastníků podle závěru odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaná neprovedla práce na bytě žalobkyně v Bzenci ve výši 469 055 Kč a práce v hodnotě 259 452 Kč za neprovedené práce na domě ve Vnorovech a též práce v hodnotě 56 001,75 Kč, duplicitně fakturované. Odvolací soud vyšel rovněž ze svého závěru v předešlém rozhodnutí, že si strany dohodly vícepráce v hodnotě 175 613,09 Kč. Podle smlouvy o dílo a jejího dodatku měla žalobkyně za provedené práce zaplatit celkem 2 431 396 Kč. Odvolací soud ze znaleckého posudku i shodných tvrzení účastníků učinil dále závěr, že žalovaná neprovedla práce na bytě žalobkyně ve výši 469 055 Kč a práce v hodnotě 259 452 Kč za neprovedené práce na domě ve Vnorovech a bylo třeba odečíst i částku 56 001,75 Kč za duplicitně fakturované práce. S připočtením částky 175 613,09 Kč za sjednané vícepráce měla žalobkyně zaplatit celkem za dílo 1 822 530,34 Kč. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náleží vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 478 672,66 Kč, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, stejně jako rozhodnutím ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za situace, kdy bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaný přijal od žalobce předmětnou částku, a žalovaný v řízení neprokázal právní důvod, na jehož základě toto plnění přijal, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při právním posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., a ani nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Odvolací soud při posouzení bezdůvodného obohacení vyšel ze závěru, kolik měla žalobkyně za provedené práce a vícepráce zaplatit a kolik ve skutečnosti zaplatila. Není oprávněná námitka dovolatelky, že by odvolací soud dovozoval bezdůvodné obohacení žalované pouze z fakturovaných částek.

Pokud dovolatelka namítá, že nebylo namístě aplikovat § 262 obch. zák. s poukazem na rozhodnutí R 5/1998, jestliže se jednalo o situaci, kdy žalovaná v rámci svého podnikání prováděla pro žalobkyni práce na polyfunkčním objektu žalobkyně, který tato stavěla pro své podnikání, není možno ani této námitce dovolatelky přisvědčit. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že žalobkyně byla v době uzavírání předmětné písemné smlouvy o dílo s žalovanou podnikatelkou. Není tedy možno dovodit, že by se jednalo o tzv. relativní obchodní závazkový vztah podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. v případě písemné smlouvy o dílo uzavřené s předmětem prací na domě v Bzenci. Správně tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se jedná v tomto případě o fakultativní obchodní závazkový vztah, kdy mezi žalobkyní, jako objednatelkou, a žalovanou, jako zhotovitelkou, došlo k uzavření dohody, že daný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák. Navíc je irelevantní pro posouzení věci, zda se jedná o fakultativní obchodní závazkový vztah nebo o relativní obchodní závazkový vztah, neboť v obou případech by se jednalo o obchodní závazkový vztah. Ze skutkových zjištění dále nevyplývá, že uvedená písemná smlouva o dílo, týkající se prací na domě v Bzenci, by mimo dodatku č. 1, který se týkal rozšíření prací v domě v Bzenci, byla změněna písemnou dohodou účastníků, jak bylo ve smlouvě o dílo sjednáno. Ze skutkových zjištění lze pouze dovodit, že byla uzavřena další smlouva o dílo v ústní formě, týkající se prací na domě ve Vnorovech, avšak že tyto práce nebyly provedeny, ač žalovaná za práce zaplatila. Ani ve vztahu k této smlouvě nelze dovodit, že by nebylo nutné aplikovat § 262 obch. zák., jak namítá dovolatelka, neboť jak výše uvedeno, nebylo v dané věci učiněno skutkové zjištění, že žalobkyně je podnikatelka, proto nelze dovodit, že se v tomto případě ústní smlouvy o dílo jednalo obchodně závazkový vztah mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák.

U dvou otázek, které dovolatelka následně v dovolání položila, nevymezila však přípustnost dovolání vy smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení uvedených otázek odchýlit, neuvedla ani, že by se mělo jednat o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, či že by se mělo jednat o otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo posouzeny jinak. V souvislosti s uvedenými položenými otázkami namítá pouze nesprávné právní posouzení věci. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což dovolatelka s ohledem na uvedené položené otázky neučinila.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. března 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3935/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3935.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies