21 Cdo 4909/2014

19. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 34/1998 Sb. - § 16
  • ZŘS - § 479
  • OSŘ - § 100 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci péče o nezletilé M.-L. M., a F.-M. M., obě zastoupené Městem Nový Bor jako opatrovníkem, dcer G. M., zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, a J. M., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, o úpravu výchovy a výživy pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 0 Nc 493/2013, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. září 2014 č.j. 30 Co 660/2013-57, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. září 2013 č.j. 0 Nc 493/2013-24 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 17. září 2013 č.j. 0 Nc 493/2013-24, vyslovil svoji místní nepříslušnost a řízení zastavil. Soud prvního stupně zkoumal, zda je naplněna podmínka tzv. mezinárodní místní příslušnosti soudu podle čl. 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení Brusel II bis“, nebo jen „Nařízení“), a dospěl k závěru, že není příslušný rozhodovat o návrhu matky na úpravu poměrů k nezletilým, neboť soudem příslušným podle posledního společného místa bydliště rodičů jako manželů je soud v Rakousku.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. září 2014, č.j. 30 Co 660/2013-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se „přiklonil“ k názoru soudu prvého stupně, že obvyklé bydliště nezletilých se nachází v Rakousku. Použití některých z kritérií, uvedených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, nevedlo podle odvolacího soudu k jednoznačnému závěru o obvyklém bydlišti dětí, když v důsledku soužití matky Češky a otce Rakušana děti např. hovoří česky i německy, nepochybně mají sociální i rodinné vazby v obou státech, školu navštěvovaly v Rakousku a v posledním období ji navštěvují v České republice. Klíčovým kritériem ozřejmujícím obvyklý pobyt dětí je dle odvolacího soudu trvalost jejich pobytu. Zatímco v Rakousku se děti narodily a strávili zde většinu svého života, v České republice děti před podáním návrhu na zahájení řízení nežily ani tři čtvrtě roku. Z vyjádření otce je navíc patrno, že ten s pobytem dětí v České republice není zcela srozuměn, a že tedy aktuální místo pobytu nezletilých je určeno spíše jednostranným rozhodnutím matky nežli konsenzem obou rodičů. Dle odvolacího soudu se těžiště života obou nezletilých nachází v Rakousku, když v posledním stále relativně krátkém období života v České republice nedošlo k přenesení obvyklého bydliště dětí z Rakouska, kde děti řadu předchozích let trvale žily. Mezinárodně příslušné k rozhodnutí o výchově a výživě dětí jsou tedy rakouské soudy, neboť k Rakousku mají děti zejména s ohledem na aspekt trvalosti jejich pobytu objektivně bližší vztah.

Proti usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání. Namítá, že v řízení nebyly prokázány ani osvědčeny rozhodné skutečnosti. Dovolatelka se zejména dlouze zabývá tím, že v řízení nebyly vyslechnuty děti ve věku 9 a 15 let, přičemž má za to, že by soud s ohledem na věk dětí měl brát zřetel na jejich vůli a pocity. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, s nímž je dle jejího názoru napadené rozhodnutí v rozporu, neboť se domnívá, že soudy vůbec nezkoumaly zásadní skutečnosti pro posouzení obvyklého bydliště nezletilých. Dovolatelka dále uvádí, že chybí některá právně významná skutková zjištění a další jsou neurčitě a nesrozumitelně vykládána. Dle dovolatelky je odůvodnění usnesení odvolacího soudu vnitřně rozporné a rozhodnutí je překvapivé, což vedlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje zrušení usnesení soudu odvolacího i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Otec uvedl, že dovolání matky neobsahuje vymezení toho, v čem matka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 241a odst. 2 o.s.ř. O tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno z důvodu uvedeného v § 241b odst. 3 o.s.ř. a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Dovolání je přípustné jen z důvodů výslovně uvedených v § 237 o.s.ř. a dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a k projednání dovolání nepostačuje pouze citace textu daného ustanovení. Naopak odvolací soud rozhodl v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího praxe, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2244/2011. Otec proto navrhl, aby dovolání matky proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto.

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v této věci přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované usnesením ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011; protože řízení ve věci bylo zahájeno dne 20. 3. 2013, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).

Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

Podle čl. 2 bod 7. Nařízení „rodičovskou zodpovědností" se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem.

Podle čl. 10 Nařízení, v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a

a) každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě
dá souhlas k odebrání nebo zadržení,

nebo

b) dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno;

ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;

iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;

(iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.

Podle bodu 12 úvodních ustanovení Nařízení, pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto Nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.

Podle čl. 16 Úmluvy o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení č. 34/1998 Sb. Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy civilních aspektech mezinárodních únosů dětí), po obdržení oznámení o protiprávním přemístění nebo zadržení dítěte podle článku 3 soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá být podle této úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh podle této úmluvy v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení.

Soudy obou stupňů při posuzování své mezinárodní příslušnosti správně vyšly z toho, že obvyklé bydliště dítěte na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu článku 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Správně též uzavřely, že na projednávanou věc se vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, neboť úprava poměrů nezletilých (svěření do péče rodiče nebo rodičů pro dobu před a po rozvodu manželství) spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 Nařízení. Sporné však mezi rodiči zůstává, zda k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy Rakouské republiky, či České republiky. Skutečnost, že se řízení týká rovněž návrhu na úpravu vyživovací povinnosti, je v tomto ohledu irelevantní. Je sice pravda, že podle čl. 1 odst. 3 písm. e) Nařízení č. 2201/2003 jsou vyživovací povinnosti z působnosti tohoto Nařízení vyloučeny, nicméně čl. 3 písm. d) Nařízení č. 4/2009 stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností může být v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Na základě tohoto ustanovení bude soud příslušný podle čl. 12 odst. 3 Nařízení č. 2201/2003 v zásadě příslušný i k rozhodnutí o návrhu na úpravu vyživovací povinnosti souvisejícím s řízením o rodičovské zodpovědnosti, které vede.

Odvolací soud při vyřešení otázky mezinárodní příslušnosti soudu správně vycházel z judikatury SDEU, neboť jak z požadavků jednotného použití práva EU, tak i ze zásady rovnosti plyne, že znění ustanovení práva EU, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky ze dne 18. ledna 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11, jakož i ze dne 6. března 2008, Nordania Finans a BG Factoring, C-98/07, Sb. rozh. s. I-1281, bod 17).

Již v – odvolacím soudem citovaném – usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 Nejvyšší soud vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států EU, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudním dvorem Evropské Unie ( dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“), přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.

Akcentuje-li citované rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavek na autonomní výklad obvyklého pobytu podle čl. 8 odst. 1 Nařízení zajišťovaný SDEU prostřednictvím řízení o předběžné otázce, pak je třeba zmínit, že od vydání citovaného usnesení se SDEU k výkladu „obvyklého pobytu“ naposledy podrobně vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. října 2014, ve věci C-376/14 PPU, C. proti M., kde uvedl, že jde-li o pojem „obvyklé bydliště“, Soudní dvůr již konstatoval, při výkladu článku 8 Nařízení v rozsudku A (EU:C:2009:225) a článků 8 a 10 Nařízení v rozsudku Mercredi (EU:C:2010:829), že Nařízení neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu, a dospěl k závěru, že jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl vyplývající z bodu 12 odůvodnění Nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 31 a 35, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 44 a 46). V těchto rozsudcích Soudní dvůr rovněž rozhodl, že obvyklé bydliště dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 37 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47 a 56). V tomto ohledu konstatoval, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 38 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 39 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 48, 49 a 56). Konstatoval rovněž, že záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte (viz rozsudky A, EU:C:2009:225, body 40 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, bod 50). Kromě toho v bodech 51 až 56 rozsudku Mercredi (EU:C:2010:829) Soudní dvůr rozhodl, že délka pobytu může představovat pouze indicii v rámci posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě a upřesnil, které skutečnosti je třeba zejména zohlednit, je-li dítě malé (srov. body 50-53 rozsudku ve věci C-376/14 PPU, C. proti M.).

V přezkoumávané věci soudy obou stupňů byly Úřadem pro mezinárodní ochranu dětí v Brně vyrozuměny o ohlášení podle čl. 16 Úmluvy a rovněž o tom, že ke dni rozhodování odvolacího soudu nebyl otcem podán návrh na navrácení nezletilých dětí do Rakouska, o němž by rozhodoval soud příslušný podle § 479 z.ř.s. V odůvodnění se však odvolací soudu s touto skutečností žádným způsobem nevypořádal.

V řízeních o úpravě práva o péče o dítě s mezinárodním prvkem, kde soudy předběžně posuzují podmínku mezinárodní příslušnosti soudu, založenou zpravidla podle obecného určovatele obvyklého bydliště (čl. 8 Nařízení), je vždy třeba pečlivě přihlížet k tomu, zda dítě se území daného státu nenachází v důsledku porušení práva péče o dítě, neboť kladné zjištění má za následek určení mezinárodní příslušnosti soudu podle jiného ustanovení Nařízení (čl. 10 Nařízení). Je-li možné se domnívat, že dítě bylo na území jednoho členského státu přemístěno protiprávně, či je zde protiprávně zadržováno, pak se uplatní pravidla příslušnosti soudů v případech tzv. mezinárodních únosů dětí, vyplývající z unijního (Nařízení Brusel II bis), jde-li o vnitrounijní poměry, nebo mezinárodního práva (Haagská úmluva o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, sdělení č. 34/1998 Sb. Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy civilních aspektech mezinárodních únosů dětí, dále jen „Úmluva“). Pro poměr mezi Nařízením a Úmluvou přitom platí, že Nařízení se použije přednostně (čl. 60 písm. e) Nařízení).

Jestliže je podle obsahu spisu – ve vnitrounijních případech - zjištěno ohlášení o navrácení dítěte podle čl. 16 Úmluvy, musí úvaze o mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 8 Nařízení předcházet posouzení, zda není příslušný stát původního obvyklého bydliště dítěte podle čl. 10 Nařízení. Je-li současně zjištěno, že ohlášení bylo podáno v běhu lhůty podle čl. 10 písm. b) alinea i) a nebyl-li současně v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení podán návrh na navrácení dítěte u soudu, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§ 479 z.ř.s.), přísluší soudu, u něhož je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti (ve věci samé) zahájeno ve smyslu Nařízení posoudit přiměřenost lhůty. Je tomu tak proto, že Nařízení pravidlo příslušnosti v čl. 10 pro případ prodlevy mezi oznámením podle čl. 16 a zahájením soudního řízení o navrácení dítěte neupravuje. Dospěje-li soud, u něhož je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti zahájeno, k závěru, že lhůta nebyla přiměřená, je podle čl. 16 Úmluvy oprávněn k meritornímu rozhodnutí ve věci, jsou-li současně splněny podmínky stanovené v čl. 8, případně 9,12,13,14 Nařízení.

Důvodová zpráva (bod 121) prof. Elise Perez-Vera k čl. 16 Úmluvy uvádí, že v souladu s cíly Úmluvy ohledně navrácení dítěte tento článek brání tomu, aby ve státě únosu došlo k vydání rozhodnutí o právu péče o dítě. Příslušné orgány mají proto zakázané rozhodnout ve věci, pokud byly informovány, že dítě, o jehož právech se jedná, bylo, ve smyslu Úmluvy, protiprávně odebráno nebo zadržováno. Tento zákaz končí okamžikem, kdy je ve smyslu Úmluvy prokázáno, že není vhodné dítě navrátit, nebo kdy uplynula přiměřená lhůta bez podání žaloby podle Úmluvy. Tyto dvě skupiny podmínek jsou navzájem velmi odlišné, a to jak v příčinách, které za nimi stojí, tak ve svých důsledcích. Je úplně logické stanovit, že tato povinnost zanikne, jakmile je prokázáno, že podmínky pro návrat dítěte nebyly naplněny, protože strany dospěly ke smírnému řešení, nebo protože je vhodné uplatnit výjimku podle článků 13 nebo 20. V takových případech navíc rozhodnutí ve věci o právu péče o dítě povede k ukončení řízení. Na druhou stranu, jelikož „oznámení“ (notice), které může odůvodnit zákaz rozhodnutí ve věci, musí plynout bud' z podání žaloby podle Úmluvy (tedy z podání žaloby přímo žalobcem - stranou), nebo z oficiálního sdělení Ústředního orgánu toho samého státu, je obtížné vidět, jak by případy, v nichž oznámení není následováno podáním žaloby, mohly nespadnout pod první hypotézu. Pokud navíc takové situace existují, ambivalence pojmu „přiměřená lhůta“ může vézt k rozhodnutím, která budou přijata před uplynutím 1 roku (podle čl. 12, odst. 1); v takovém případě by toto rozhodnutí koexistovalo vedle povinnosti navrátit dítě v souladu s Úmluvou a vedlo k problému, jenž je řešen článkem 17 Úmluvy.

Kritéria pro přiměřenost lhůty podle čl. 16 Úmluvy je třeba uvažovat s ohledem na účel Úmluvy, tedy zajištění bezodkladného návratu dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě, přičemž Úmluva stanoví lhůtu jednoho roku od protiprávního přemístění či zadržení do zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, kde se dítě nachází, před jejímž uplynutím soud nařídí navrácení dítěte bezodkladně (čl. 12 Úmluvy). Rychlost řízení patří mezi stěžejní zásady Úmluvy (čl. 11), neboť rychlost řízení přispívá k obnovení právního stavu, jaký tu byl před únosem a současně má mít na únosce odstrašující účinek. Prodlužování stavu mezi oznámením o protiprávním přemístění nebo zadržení dítěte podle článku 3 Úmluvy a podáním návrhu na navrácení dítěte tak působí proti účelu Úmluvy, a byť je možné o navrácení rozhodnout i po uplynutí lhůty stanovené v čl. 12 odst. 1, jsou soudní či správní orgány státu, kam bylo dítě protiprávně přemístěno, nebo kde je protiprávně zadržováno, oprávněny vzít zřetel na důvody rozhodnutí, týkající se péče o dítě, ve smyslu čl. 17 Úmluvy. Pro úvahu soudu o přiměřenosti lhůty bude významné i zjištění, zda běh lhůty byl ovlivněn snahou nositelů práva péče o dítě o smírné vyřešení věci.

Jestliže podle obsahu dosud doložených zpráv Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí by bylo možno usuzovat na nepřiměřenost lhůty a z toho plynoucí závěr o nedostatku překážky bránící (českému) soudu rozhodnout meritorně, bylo by rovněž třeba zkoumat splnění podmínek ustanovení čl. 8 Nařízení. Jinými slovy, český soud by mohl učinit závěr o své mezinárodní příslušnosti jen tehdy, uplynula-li by mezi ohlášením a podáním návrhu na navrácení dítěte nepřiměřená doba (případně by návrh vůbec nebyl podán) a současně by byly splněny podmínky čl. 8 Nařízení, tj. nezletilé děti by v době zahájení řízení měly obvyklé bydliště na území České republiky.

I když odvolací soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, nečinil tak důsledně. S připomenutím výše uvedené judikatury Soudního dvora (C-376/14 PPU, C. proti M.,), je třeba vzít do úvahy to, že trvalost pobytu je jen jedním z kritérií, které je třeba hodnotit společně s dalšími skutečnostmi, tedy že děti od 1. 9. 2012 navštěvují základní školu Klíč v České Lípě, výborně ovládají český jazyk, že bylo přáním nezletilých dětí se do České republiky přestěhovat, že zde mají kamarády, dětského lékaře a příbuzné, s nimiž se stýkají. Dále i s tím, že v Rakousku jsou děti odhlášeny z trvalého bydliště, a že matka v Rakousku nepobírá sociální dávky ani příspěvky.

Nařízení nestanoví časovou lhůtu, po jejímž uplynutí by nastávala domněnka založení obvyklého pobytu, proto ani samotné zjištění odvolacího soudu, že děti v době zahájení řízení „nežily v České republice ani tři čtvrtě roku“, nemůže samo o sobě vést k závěru, že si na území České republiky obvyklý pobyt nevytvořily. Uvádí-li odvolací soud, že ani „použití některých z kritérií, uvedených Nejvyšším soudem ve výše citovaném usnesení, nevede k jednoznačnému závěru o obvyklém bydlišti dětí“ pak pro situace, kdyby děti ztratily obvyklý pobyt na území jednoho státu a nevytvořily si jej na území jiného státu, by se užilo pravidlo příslušnosti založené na přítomnosti dětí na území státu, kde řízení ve věci samé bylo zahájeno (čl. 13 Nařízení).

Nedůvodná je však argumentace dovolatelky, že soudy by při zkoumání podmínky mezinárodní příslušnosti soudu měly přihlížet k přáním a názorům dítěte. Matka směšuje zjišťování názoru dítěte podle § 100 odst. 3 o.s.ř., které neslouží ke zjišťování skutkového stavu, se zkoumáním podmínek řízení vystavěném na objektivních kritériích, kam mimo jiné spadají i důvody přemístění, i když obě kategorie jsou podmiňovány (nejlepším) zájmem dítěte. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.

Naproti tomu stejný princip nejlepšího zájmu dítěte se v rovině hmotněprávní projevuje již tím, že je obsažen v pravidlech pro určení mezinárodní příslušnosti soudu. Podle bodu 12 úvodních ustanovení Nařízení, pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto Nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o obvyklém pobytu nezletilých dětí v Rakousku v době zahájení řízení je předčasný a tudíž jeho dovoláním napadené usnesení nesprávné. Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení usnesení odvolacího soudu týkal též usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také usnesení soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně ověří u ústředního orgánu určeného pro výkon povinností uložených Úmluvou (jímž je pro Českou republiku Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně), jaká lhůta uplynula od ohlášení podle čl. 16 do podání návrhu na navrácení dítěte u soudu určeného podle ustanovení § 479 z.ř.s., a podle výše vyložených kritérií posoudí, zda se jedná o přiměřenou lhůtu. V případě, že lhůtu podle čl. 16 vyhodnotí jako nepřiměřenou, případně, zjistí-li, že návrh na navrácení nezletilých dětí do Rakouska (poté co bylo učiněno oznámení), vůbec nebyl podán, bude se zabývat zjištěním, zda nezletilé děti v době zahájení řízení (tj. ke dni 20. 3. 2013) měly na území České republiky obvyklé bydliště. Vyjde přitom ze závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 a přihlédne i k výše uvedené judikatuře Soudního dvora (C-376/14 PPU, C. proti M.,).

Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. března 2015



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4909.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies