28 Cdo 3268/2014

03. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 37 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 451
  • 116/1990 Sb. - § 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně IKOZ, s. r. o., IČ 475 38 171, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 745, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované M. B., IČ 738 15 977, místem podnikání v Mníšku pod Brdy, Lhotecká 1053, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Polygrafická 262/3, o zaplacení 200.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 270/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 29 Co 368/2013-252, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Jarešové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 C 270/2009-220, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2013, č. j. 10 C 270/2009-239, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované dožadovala zaplacení částky 200.150,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně pronajala žalované nebytové prostory ve své nemovitosti, přičemž tyto prostory byly v nájemní smlouvě vymezeny pouze odkazem na kolaudační rozhodnutí ze dne 21. 3. 2005 a plánek č. 1 s tím, že zmíněné listiny měly tvořit nedílnou součást smlouvy. Smlouvu o nájmu daných prostor ovšem soud považoval za neurčitou, a tedy i neplatnou dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), poněvadž v ní nebyla specifikována výměra ani umístění pronajímaných prostor a plánek, který žalobkyně předložila teprve na posledním jednání soudu po téměř čtyřech letech od zahájení řízení, v době uzavírání smlouvy její součást netvořil. Názor soudu nezvrátilo ani žalobkyní předložené kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, neboť nebylo prokázáno, že se skutečně jedná o rozhodnutí, jež mělo být připojeno k nájemní smlouvě a jež v této smlouvě bylo identifikováno toliko svým vydáním ke dni 21. 3. 2005. V dané věci nebylo sporu, že žalovaná prostory v nemovitosti žalobkyně užívala, pročež žalobkyni mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Jelikož však žalobkyně přes opakované poučení nenavrhla žádné důkazy ke zjištění výše obvyklého nájemného za obdobné prostory v daném místě a čase, respektive množství energií, jež žalovaná spotřebovala, nemohl soud než žalobu zamítnout.Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 29 Co 368/2013-252, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní názor, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky musela být shledána neplatnou, jelikož v ní nebyla upřesněna výměra ani umístění prostor, jež představovaly její předmět. Soud prvního stupně správně konstatoval, že plánek předložený přibližně po čtyřech letech probíhajícího řízení netvořil přílohu předmětné smlouvy, a přesvědčivý byl rovněž jeho úsudek, že ohledně kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, jež okresní soud provedl k důkazu, nebylo postaveno najisto, zda je totožné s rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005, které mělo být ke smlouvě připojeno. Žalobou uplatněný nárok bylo možno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, ježto však žalobkyně navzdory několika procesním poučením nevyčíslila přesnou výši bezdůvodného obohacení ani v tomto směru nenavrhla žádné relevantní důkazy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost má za danou skutečností, že se odvolací soud při posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4979/2010), když při výkladu tohoto právního úkonu nepřihlédl ke všem okolnostem souvisejícím s uzavřením a trváním smluvního vztahu ani k obsahu předloženého kolaudačního rozhodnutí. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí byl založen i tím, že odvolací soud nezhodnotil veškeré důkazy s ohledem na jejich obsah a vzájemnou souvztažnost. Dovolatelka pokládá za nesprávné, pokud soudy nižších stupňů dovodily, že součást nájemní smlouvy netvořil plánek předmětných prostor, jen na základě fáze řízení, ve které dovolatelka tuto listinu soudu předložila, a také v této otázce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc podotýká, že kopii smlouvy se všemi přílohami předložila soudu již v minulosti, obsah spisu však neodpovídá procesním úkonům účastníků a nebyl ze strany soudu prvního stupně veden řádně.

Rovněž pochybnosti soudů nižších stupňů o totožnosti předloženého kolaudačního rozhodnutí s rozhodnutím, jež bylo přílohou nájemní smlouvy, jsou neopodstatněné, neboť datum 21. 3. 2005 je datem nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí vydaného dne 18. 2. 2005, pročež lze jednoznačně konstatovat, že nájemní smlouva odkazuje právě na toto rozhodnutí, které umožňuje dostatečnou identifikaci pronajímaných nebytových prostor. Vadný je též závěr odvolacího soudu o nemožnosti určení výše plnění za odběr elektrické energie, neboť žalobkyně vypočetla množství energie spotřebované žalovanou jako rozdíl celkového množství elektřiny odebraného v daném objektu a odběru energie zjištěného pomocí podružných elektroměrů, jež měřily spotřebu toliko v té části nemovitosti, kterou žalovaná neužívala.

Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku uznání dluhu žalovanou, k němuž došlo podpisem splátkového kalendáře, jejž obě strany připravily s úmyslem uspokojit jasně identifikovanou pohledávku žalobkyně a v němž byla uvedena výše dluhu žalované vůči žalobkyni. Lze přitom dovodit, že přinejmenším ve výši částky uvedené ve faktuře č. 100531 na úhradu nájemného, kterou žalobkyně v řízení předložila, žalovaná svůj dluh uznala. S přihlédnutím ke všem uvedeným důkazům je nutné uzavřít, že předmětná nájemní smlouva je platná, ostatně žalovaná ji za platnou pokládala po celou dobu, kdy pronajaté nebytové prostory užívala, což měl odvolací soud při hodnocení určitosti smlouvy vzít v úvahu. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání poukázala žalovaná na skutečnost, že dovolatelka rozporuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím, jež však podle konstantní judikatury dovoláním napadnout nelze. Námitka, že soud nehodnotil důkazy s ohledem na jejich obsah a vzájemnou souvztažnost, je podle názoru žalované velmi nekonkrétní, odkazy dovolatelky na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pak zcela nepřípadné, neboť se týkají věcí skutkově odlišných, respektive spočívajících na jiné právní otázce. Dovolacímu soudu proto navrhuje podané dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na předmětné dovolání však jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pohlížet nelze.

Dovolatelka formulací svých dovolacích námitek zpochybňuje převážně hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nedbajíc, že podle rozhodného znění procesní úpravy je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že úlohou Nejvyššího soudu, jak opakovaně připomíná ve své rozhodovací praxi, přehodnocování skutkových zjištění není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2455/2013). Přípustnost dovolání tak nemůže být dovozována z polemiky se závěrem nalézacích soudů, že plánek předložený dovolatelkou na posledním jednání ve věci před soudem prvního stupně netvořil součást nájemní smlouvy, již uzavřela se žalovanou. Pakliže soudy za daných okolností při zjišťování skutkového stavu braly v potaz i stádium procesu, v němž došlo k předložení určitého důkazu, nevykročily tím z mezí zásady volného hodnocení důkazů a své povinnosti pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, pročež dovolací soud nemůže než respektovat výsledek jejich úvahy stran váhy jednotlivých důkazů. Obdobně i dovolatelčina kritika zjištění odvolacího soudu, podle nějž určení množství energií odebraného v rozhodném období žalovanou není na základě provedeného dokazování možné, má povahu čistě skutkovou a nepoukazuje na žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Jiný závěr konečně nelze učinit ani ohledně námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda došlo k uznání dluhu žalovanou, podává-li se z napadeného rozsudku, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jenž by takové uznání podpisem splátkového kalendáře či jiné listiny žalovanou prokazoval, a že naopak žalovaná obsah faktur adresovaných jí žalobkyní rozporovala. Dovolatelka tak ani v tomto bodě nenapadá právní hodnocení věci odvolacím soudem, nýbrž předestírá odlišnou verzi výkladu projevů vůle žalované, tedy okolností skutkové povahy (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2253/2014), než z jakých při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, což nicméně v dovolacím řízení s úspěchem činit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1348/2014). Vytýká-li dovolatelka okrajově odvolacímu soudu nedostatky při vedení spisu, jedná se o námitku konkrétní vady řízení, nikoli však o označení otázky procesního práva, s ohledem na niž by se dovolání mohlo jevit přípustným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2411/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1950/2014).

Jediná dovolatelkou vznesená námitka, z níž by potenciálně mohla vyplývat přípustnost jejího dovolání, se týká posouzení platnosti předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor. Ani zde však nelze mít za to, že by se soudy nižších stupňů ve svém právním posouzení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v případech, kdy je pro právní úkon stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (jež byla v projednávané věci vyžadována § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů), ukládá posuzovat určitost projevu vůle podle obsahu listiny, na níž je tento úkon zaznamenán. Nestačí přitom, že účastníkům smlouvy je jasné, co je jejím předmětem, není-li to poznatelné z textu listiny, neboť určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1961/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3632/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2871/2013). Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu lze vyhovět i písemným odkazem na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, a to za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 622/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1766/2013). S předeslanými tezemi ovšem souvisí i to, že také samotný odkaz smluvních stran na jiný dokument by měl být natolik určitý, aby umožňoval jednoznačné ztotožnění listiny, v níž je provedeno vymezení předmětu smlouvy uzavírané v obligatorně písemné formě.

Nepřisvědčily-li proto soudy nižších stupňů tvrzení dovolatelky, že kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, jež v řízení předložila, bylo identické s oním rozhodnutím, které předmětná nájemní smlouva označuje výlučně prostřednictvím skutečnosti, že pochází „ze dne 21. 3. 2005“, nelze jejich úvahy ohledně této otázky za daných okolností pokládat za nepřiměřené či vykračující z mezí stanovených dřívější judikaturou dovolacího soudu, a jejich úsudek tedy není na místě zpochybňovat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010). V tomto směru by nebylo přiléhavé ani dovozovat, že se napadený rozsudek dostává do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, jehož stěžejním závěrem je potřeba hodnocení určitosti nájemní smlouvy ve světle všech souvisejících okolností každého případu, což v přezkoumávané věci soudy nižších stupňů učinily způsobem v zásadě uspokojivým (ohledně listin, jež měly tvořit nedílnou součást nájemní smlouvy). Dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4979/2010, pak postrádá jakoukoli relevanci ve vztahu k řešené kauze, neboť pojednává o soukromoprávních následcích stavebního určení pronajímaných prostor podle veřejnoprávních předpisů, nikoli o požadavcích na náležité vymezení předmětu nájmu ve smlouvě.

Jelikož tedy dovolatelka nepředestřela žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.140,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.422,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2015


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3268/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3268.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies