8 Tdo 336/2015

15. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 140 odst. 1
  • TrZ - § 360
  • TrZ - § 26
  • TrZ - § 141 odst. 1
  • TrZ - § 99 odst. 2 písm. b)
  • TrZ - § 99 odst. 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 To 120/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 28 T 9/2014, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 23. 12. 2013 v přesně nezjištěnou pozdní večerní hodinu do 22.00 hod. v Z., na ulici Č., v bytě, poté, co rozbil prosklené dveře z předsíně do kuchyně, vnikl do kuchyně, kam se před ním ukryla jeho matka J. K., tuto fyzicky napadl tím, že ji opakovaně bodal nožem, přičemž útoky vedl proti hrudníku poškozené, čímž jí způsobil bodnořeznou ránu na hrudníku rozměrů 3,6x1,2 cm s bodným kanálem celkové délky 4,5 až 5 cm, bodnořeznou ranku obloučkovitého tvaru rozměrů 0,8x0,3 cm na vnitřní ploše pravé paže, bodnořeznou ranku člunkovitého tvaru rozměrů 0,7x0,5 cm na dlaňové horní ploše levého předloktí, bodnořeznou ránu člunkovitého tvaru rozměrů 2,7x0,5 cm na hřbetní ploše levého předloktí, bodnořeznou ránu člunkovitého tvaru rozměrů 3,7x1,0 cm na hřbetní malíkové ploše levého předloktí, řeznou ránu rozměrů 1,4x0,1 cm na vnitřní ploše levého palce, zcela povrchní řeznou ránu rozměrů 1,1x0,1 cm na vnitřní ploše prvního článku palce, 2000 ml převážně sražené tmavě červené krve v pravé pohrudniční dutině, ochabnutí pravé plíce, známky nedokrvení orgánů v důsledku krevních ztrát, otok mozku s vyznačením tzv. otlakových kuželů na jeho spodině, tečkovité i splývající krevní výronky v měkkých pokrývkách lebních v čelní a temenní krajině, drobné podkožní krevní výronky vnitřní plochy pravé paže, drobnou zcela povrchní kožní oděrku hřbetní plochy levého předloktí, v důsledku nichž poškozená téhož dne kolem 22.00 hod. zemřela, když s ohledem na použitou zbraň, razanci útoku a místo, kam útok směřoval, obviněný musel vědět, že svým jednáním může způsobit smrt poškozené, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní formou ústavní. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 To 120/2014, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. dovolání. Obviněný tímto mimořádným opravným prostředkem soudům vytýkal vady ve skutkových zjištěních, jež se přímo odrazily v nesprávné právní kvalifikaci. Pochybení soudů spatřoval v tom, že čin, jenž mu je kladen za vinu, posoudily nesprávně jako zločin podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ač měl být posouzen jako trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku, protože nemohl rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání. Za rozporné se zákonem považoval i uložení ochranného léčení.

Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, připouštějí možnost velmi tenké hranice mezi snížením ovládacích a rozpoznávacích schopností a nepříčetností. Znalci podle obviněného především hodnotili, zda obviněný jednal v duševní poruše (např. v patické opilosti), kterou odvolací soud vyloučil. Obviněný však zdůraznil, že pro naplnění znaků trestného činu podle § 360 tr. zákoníku není rozhodná duševní porucha, neboť tehdy by již šlo o aplikaci § 26 tr. zákoníku. Obviněný považoval za neobjasněné, zda v případě, kdy měly být jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací podstatně sníženy, byly odstraněny pochybnosti o tom, zda alespoň jedna z nich nebyla zcela vymizelá.

Z obsahu znaleckého posudku obviněný konstatoval, že znalci uvedli, že se v době spáchání činu nacházel ve stavu těžké opilosti projevující se všemi průvodními symptomy. Obviněný však s ohledem na výsledky provedeného dokazování poukázal na to, že jeho matka byla schopná jej svým zpravidla úmyslným jednáním přivést do stavu, ve kterém se choval výrazně emocionálněji, než tomu bylo za jiných situací, a soudům vytkl, že se dostatečně nezabývaly možnou kombinací jeho těžké opilosti a provokativním jednáním poškozené, což jej přivedlo do stavu afektu, ve kterém nebyl schopen se ovládat. Tím podle obviněného vznikly pochybnosti ohledně toho, v jakém psychickém stavu čin spáchal, jež však soudy provedeným dokazováním neodstranily, ani nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, a právní posouzení této otázky nevyhodnotily ve prospěch obviněného, že jednal ve stavu nepříčetnosti. Obviněný s požadavkem na případné posouzení činu jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, když jednal „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené“, zdůraznil chování své matky jako osoby dlouhodobě požívající alkoholické nápoje, která se k němu chovala po celou dobu nevhodným a nepříkladným způsobem a k útoku jej vyprovokovala. Obviněný též zdůraznil, že ačkoli se často dostával do stavu těžké opilosti, nechoval se násilně, a proto se soudy měly o to víc vzájemnými vztahy matky a obviněného zabývat, neboť při vyloučení násilnických sklonů obviněného byla provokace ze strany matky zcela reálná. Jakkoli chybí přímé důkazy k chování obou osob těsně před skutkem, nelze tím odůvodnit tvrzení soudu, že takové vyprovokování nebylo prokázáno, když však nebylo rovněž vyloučeno, a to ani znaleckými posudky, v nichž i znalci označili předchozí konflikt s matkou za velmi pravděpodobnou příčinu protispolečenského jednání obviněného. Pokud odvolací soud vzájemné soužití obviněného a jeho matky posoudil jinak, šlo o mylný závěr vedoucí k pochybení v právním posouzení věci, která měla být kvalifikována podle § 360 tr. zákoníku, event. podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Nesprávným obviněný shledal i výrok o uložení ochranného léčení, protože ve výkonu trestu odnětí svobody nebude mít možnost požívat alkoholické nápoje. Za nezákonné považoval, aby po jeho vykonání musel ještě absolvovat ústavní léčení, které již stěží jeho chování ovlivní. Nesouhlasil s tím, že by byl do budoucna nebezpečný, když recidiva protiprávního jednání po požití alkoholu nehrozí, neboť trestné jednání bylo spojeno právě s jeho matkou.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí obou soudů zrušil, a to včetně navazujících rozhodnutí, a aby uložil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul zákonné podmínky pro použití § 360 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci však tuto právní kvalifikaci nebylo možné aplikovat, protože obviněný se v době činu nacházel ve stavu střední až těžké opilosti, do které se sám přivedl, a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v důsledku tohoto stavu podstatně sníženy, k jejich vymizení však nedošlo. Šlo o opilost prostou, nikoli komplikovanou či patickou. S odkazem na skutečnost, že zásada in dubio pro reo dopadá na okolnosti týkající se zjišťování skutkového stavu, tj. procesní okolnosti, nemohl se obviněný jejího využití domáhat hmotněprávním požadavkem na změnu právního posouzení. Za nedůvodné nepovažoval ani výhrady obviněného o provokacích ze strany poškozené, protože se jimi fakticky domáhal změny skutkových zjištění, což deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Požadavek na posouzení jednání podle § 141 tr. zákoníku shledal neopodstatněným, protože provokace ze strany matky nemá podklad ve skutkových zjištěních. K provokaci pachatele je zapotřebí, aby míra provokujícího jednání poškozeného odpovídala významu lidského života jako objektu, který je chráněn prostřednictvím ustanovení § 141 tr. zákoníku. Navíc státní zástupce poukázal na to, že obviněný násilně vnikl do kuchyně, kde se před ním poškozená ukryla, což svědčí o fyzické agresi jedině ze strany obviněného, aniž by byly zjištěny takové skutečnosti, které by nasvědčovaly útoku poškozené na obviněného. Eventuelní možnou slovní komunikaci spočívající v přehnaně kritických nebo i vulgárních výrocích nelze považovat za jednání natolik intenzivní, aby šlo o jednání zavrženíhodné ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a nedostatek zjištění všech okolností bezprostředně předcházejících činu, nemůže být důvodem k automatickému posuzování podle privilegovaného ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

K ochrannému léčení státní zástupce uvedl, že byly dodrženy základní podmínky pro uložení ústavního ochranného léčení protialkoholního, protože dovolatel alkohol zneužíval a čin pod vlivem alkoholu, který dobrovolně konzumoval, spáchal. Mimo to obviněný připustil, že se do stavu těžké opilosti dostával „relativně často“. Současně nebyly zjištěny okolnosti, které by předem opravňovaly k závěru, že léčení je vzhledem k osobě pachatele zřejmě neúčelné a nelze na takovou neúčelnost nahlížet jen z negativního postoje pachatele. Státní zástupce závěrem zdůraznil, že skutečnost, že dovolateli byl současně uložen dlouhodobý nepodmíněný trest odnětí svobody, nijak nevylučuje uložení ochranného léčení, když podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku by léčení mělo být vykonáváno již po nástupu obviněného do výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by k tomu nedošlo a dlouhodobá nucená abstinence měla na obviněného natolik pozitivní vliv, že by již léčení nebylo zapotřebí, mohla by tato okolnost být důvodem k postupu podle § 99 odst. 7 tr. zákoníku. Vzhledem ke všem těmto výhradám státní zástupce navrhl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání podal obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., posuzoval jeho relevantnost a opodstatněnost z hledisek důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., o něž obviněný toto dovolání opřel.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

Obviněný tento dovolací důvod odůvodnil konkrétními vadami, které spatřoval v zásadě v nesprávnosti právního posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v napadeném rozhodnutí, a v návaznosti na toto hmotně právní posouzení, které považoval za chybné, se domáhal jiné právní kvalifikace, a to buď jako trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na to, že byl v době jeho spáchání nepříčetný, anebo jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tvrdil, že byl matkou vyprovokován. Jedná se tedy zásadně o výhrady právní povahy, jak důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, a proto Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

K výhradám v dovolání uvedeným je nutné uvést, že mezi pojmové znaky skutkové podstaty se vedle znaků skutkové podstaty (protiprávnosti, objektu, objektivní stránky a subjektu a subjektivní stránky) trestného činu a stanoveného věku (dovršení patnácti let) řadí i příčetnost. Jestliže není naplněn některý z těchto pojmových znaků, trestného činu, nemůže se jednat o trestný čin, a je třeba volit na základě konkrétních zjištění zákonem předepsaný postup (srov. výklad k § 13 v Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 143). Podle § 26 tr. zákoníku je nepříčetnost definována jako stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a proto není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. V důsledku nedostatku rozpoznávací schopnosti pachatel není schopen rozpoznat, že jeho čin je protiprávní (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti určovací způsobuje, že pachatel není způsobilý ovládat své jednání. Pachatel si tedy uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání regulovat, tedy ovládnout. Příčetností se rozumí způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu.Za nepříčetného se ve smyslu § 26 tr. zákoníku považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho společenskou škodlivost nebo ovládat své jednání. Byl-li trestný čin spáchán pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, jež je způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, je třeba posuzovat, v jakém stavu se obviněný nacházel před spácháním činu, za jakých okolností čin provedl (srov. Šámal, P.a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 371, 372).

Rovněž je třeba zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními za užití postupů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Při zkoumání otázky, zda pachatel, který požil alkoholický nápoj, byl v době spáchání trestného činu příčetný, je třeba rozlišovat, zda příčetnost ovlivněná proto, že alkoholický nápoj působil na pachatele v důsledku předcházející poruchy nervové soustavy anebo předcházející duševní poruchy, anebo působil normálně svým vstřebáním. Při prosté opilosti stačí vykonat důkaz odborným vyjádřením lékaře alkohologa anebo příslušného zdravotnického zařízení, případně posudkem znalce lékaře, pokud je třeba zjistit stadium vývoje alkoholismu pachatele a podmínky případného protialkoholního léčení. Pokud však z okolností případu vyplývá podezření na duševní poruchu nevyplývající z prosté opilosti, musí duševní stav obviněného vyšetřit znalec psychiatr podle § 116 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č.17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.).

Podle § 27 tr. zákoníku je zmenšeně příčetný pachatel, který v duševní poruše v době spáchání činu měl podstatně sníženu schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Posouzení příčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení záleží na orgánu činném v trestním řízení, a je ji nutno vždy zkoumat konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu.

V projednávané trestní věci byl obviněný na základě provedeného dokazování uznán vinným činem, v němž byl shledán zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný zásadně dopustil tím, že poté, co rozbil prosklené dveře z předsíně do kuchyně, vnikl do kuchyně, kam se před ním ukryla jeho matka, tuto fyzicky napadl tak, že ji opakovaně bodal nožem do oblasti hrudníku, čímž jí způsobil více bodnořezných ran na horních končetinách, především však ránu rozměrů 3,6x1,2 cm s bodným kanálem celkové délky 4,5 až 5 cm, kterou jí zasadil do hrudníku, v důsledku čehož došlo k ochabnutí pravé plíce a nahromadění 2 litrů krve v hrudní dutině. Tato krevní ztráta přivodila další následky, na něž poškozená téhož dne zemřela.

Aniž by to bylo popsáno ve skutkových zjištěních, z výsledků provedeného dokazování, především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětí toxikologie zpracovaného Ing. Ivem Válkou, CSc., vyplynulo, že obviněný měl v době činu podle provedených variant 2,28 až 2,89 g/kg alkoholu v krvi, a podle druhé alternativy koncentrace alkoholu v krvi obviněného činila 1,92 až 2,60 g/kg. Podle tohoto znalce odpovídají naměřené hodnoty střednímu až těžkému stupni alkoholové opilosti charakterizovanému poruchami motorických funkcí v oblasti základních pohybů až neschopností samostatné chůze, snížením soudnosti a pozornosti, zvýšením sebedůvěry, prodlouženou reakční dobou na mozkové podněty, tendencí podceňovat nebezpečí apod. Současně znalec dospěl k závěru, že není pravděpodobné, že by obviněný byl v době činu ovlivněn kanabinoidními látkami (č. l. 215 až 216).

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že do stavu střední až těžké opilosti se obviněný přivedl sám, přičemž o účincích alkoholu na vlastní organismus byl dobře informován, neboť alkohol konzumoval prakticky denně, několik let nazpět. V důsledku prosté opilosti byla jeho schopnost rozpoznávací i ovládací snížená, a to až podstatně, k úplnému zániku ani jedné z těchto schopností však u obviněného nedošlo a jednalo se u něj o stav prosté opilosti (č. l. 256 až 258). Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnicí, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. l. 229 až 261), znalci MUDr. Bohumil Navrátil a PhDr. Adam Suchý určili, že obviněný byl v době trestného jednání ve stavu středního až těžkého stupně opilosti, do něhož se přivedl sám. Schopnosti ovládací a rozpoznávací u něj byly v důsledku tohoto stavu sníženy, a to až podstatně, ale k jejich úplnému vymizení nedošlo. K negativnímu ovlivnění obou těchto schopností došlo u obviněného v důsledku prosté opilosti, do níž se obviněný ještě před činem přivedl sám, přitom nebylo zjištěno ovlivnění jiným psychiku ovlivňujícími látkami. Z psychologického hlediska znalci zjistili, že obviněný byl dlouhodobě ovlivněn konfliktním vztahem s matkou, závislostí na alkoholu, přičemž jeho osobnost je simplexně, disociálně a aneticky strukturovaná. Tento dlouhodobě konfliktní vztah s matkou obviněný v důsledku své agresivity a explozivity při méně sofistikovaném zvládání situací řešil i brachiálně. Pokud si obviněný průběh celého večera nepamatoval, jak tvrdil ve svých výpovědích, znalci přisuzovali tento výpadek paměti rovněž zjištěnému požití alkoholu.

Na základě těchto okolností, které soudy zjistily nejen z písemně vypracovaných znaleckých posudků, ale i z osobních slyšení znalců u hlavních líčení dne 31. 7. 2014 a 15. 9. 2014 (č. l. 389 až 391, 405), učinil soud prvního stupně závěr, že obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný, ale jednalo se u něj o zmenšenou příčetnost, neboť jeho schopnosti rozpoznávací i ovládací byly podstatně sníženy, nebyly však vymizelé. Obviněný si tento stav přivodil sám tím, že se požitím alkoholu dostal do stavu středního až těžkého stupně prosté opilosti.

Odvolací soud k téměř identickým výhradám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání, se ztotožnil s uvedeným závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a shodně jako nalézací soud neshledal důvody pro vyhovění požadavku obviněného na posouzení jeho činu jako tzv. rauchdeliktu ve smyslu § 360 tr. zákoníku (srov. strany 6 až 9 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k těmto v zásadě správným závěrům soudů obou stupňů považuje za nutné dodat, že soudy na základě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a alkoholemie, prokázaly, v jakém stavu byl obviněný, když se činu dopustil, jakož i to, že jednal za okolností, které nebyly nikterak mimořádné, což bylo prokázáno i z dalších ve věci provedených důkazů, jež především objasňovaly poměry, v nichž obviněný s matkou žil, i vztahy mezi nimi. Na stav obviněného soudy usuzovaly mimo jiné i z chování obviněného po činu, zejména z faktu, že bezprostředně po činu sám telefonicky kontaktoval složky integrovaného záchranného systému na telefonním čísle 112, o čemž svědčí záznam hovoru na č. l. 271, 272 spisu, podle něhož sděloval, že matka nedýchá.

Soudy tak zcela v souladu se všemi ve věci zajištěnými důkazy, které řádně procesním postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. vyhodnotily, po skutkové stránce shledaly, že u obviněného byly zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti, byť byly obě podstatně sníženy, z čehož učinily právní závěr o tom, že se u obviněného nejednalo o nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, a proto jej shledaly trestně odpovědným za zločin vraždy podle § 140 odst 1. tr. zákoníku, jímž jej uznaly vinným.

Na základě těchto skutkových i právních závěrů jsou zcela nedůvodné a neprokázané požadavky obviněného na to, aby byl jemu za vinu kladený čin posouzen jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Po právní stránce jde o trestné jednání, jehož se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Z této dikce plyne, že předpokladem, aby jednání obviněného, které má znaky konkrétního trestného činu (tzv. kvazidelikt), bylo posouzeno jako trestný čin opilství, je rozhodné, aby se pachatel požitím návykové látky, v daném případě požitím alkoholických nápojů, přivedl do stavu nepříčetnosti.

Pachatel, u něhož byla v době činu alespoň jedna z těchto složek jednání (rozpoznávací nebo ovládací) pouze výrazněji snížena, je považován jen za zmenšeně příčetného, což je stav, který neumožňuje aplikovat ustanovení § 26 tr. zákoníku, a tudíž ani ustanovení § 360 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že bylo soudy prokázáno, že u obviněného šlo pouze o podstatné snížení obou složek a jednalo se u něj o zmenšenou příčetnost (srov. § 27 tr. zákoníku), byl jím spáchaný čin správně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky skutkové podstaty naplnil po všech stránkách. Ustanovení § 360 tr. zákoníku proto nemohlo být použito (srov. rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.).

Jestliže soudy vyloučily možnost čin obviněného posoudit podle § 360 tr. zákoníku, když dospěly k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo možné obviněnému přisvědčit ani v požadavku na posouzení jeho činu jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jde o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, obsahující dvě kategorie privilegovaných okolností, jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, a jednak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného tzv. provokace, které nevyžaduje silné rozrušení, které měl obviněný v dovolání zřejmě na mysli.

Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Zásadně však běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492 až 1493).

Tyto hmotně právní podmínky rozhodné pro vymezení uvedených znaků skutkové podstaty však musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování, z nichž musí vyplynout. Soudy, které své dokazování soustředily mimo jiné i na objasnění způsobu soužití obviněného s matkou, u níž po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bydlel, a která ho živila, protože obviněný nepracoval a byl zcela bez prostředků, této otázce věnovaly potřebnou pozornost, neprokázaly žádné zákonem požadované intenzivní chování, jež by bylo možné pod znak spočívající v „předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného“ podřadit. I když bylo prokázáno, že matka se nechovala k obviněnému obvyklým způsobem a docházelo mezi nimi ke konfliktům, zejména, že se projevovala vůči synovi opileckou „rýpavostí“, nelze považovat tuto skutečnost za omluvitelný důvod pro aplikaci uvedené privilegované skutkové podstaty (viz stranu 7 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů, když bylo z provedeného dokazování zjištěno, že obviněný matku napadl poté, co rozbil dveře do kuchyně, kde se před ním ukryla, a pak ji opakovanými útoky nožem do hrudníku zabil, aniž by bylo prokázáno konkrétní zavrženíhodné jednání, jímž by obviněného vyprovokovala, shledal, že obviněný byl v souladu se zákonem uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv zabitím podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jak se obviněný dožadoval, a proto jeho dovolání bylo v této části nedůvodné.

Obviněný v dovolání rovněž vytýkal nesprávnost uložení ochranného ústavního léčení, kterou v zásadě shledával v tom, že takové léčení u něj není potřebné, protože u něj nehrozí recidiva, neboť jeho čin byl spojen toliko s matkou. Jde o námitku uplatněnou v souladu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1311/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 894/2007).

Nejvyšší soud se k dosti neurčitým výhradám obviněného zabýval nejprve podmínkami, za nichž lze takové léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložit. Je tomu zásadně tehdy, jestliže pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení se neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Z uvedeného je patrné, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná v oddávání se zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře - alkohologa nebo od zdravotnického zařízení zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. rozhodnutí č. 46/1977, s. 206, a č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud proběhlým ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí č. 54/1979 a č. 18/1981 Sb. rozh. tr.) ve formě ústavní nebo ambulantní.

Způsob výkonu léčení upravuje ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož může soud nařídit léčení ve formě ambulantní, avšak tehdy, lze-li vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že ambulantní léčení splní účel (byť v napadeném rozsudku odkaz na toto ustanovení chybí, tento soud se s nutností uložit léčení v ústavní formě v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádal, soud prvního stupně na straně 7 rozsudku a odvolací soud na straně 10 napadeného usnesení, kde na uvedené formální pochybení poukázal, avšak zdůraznil jeho správnost po stránce materiální). Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Při ambulantním léčení je léčená osoba, která je ponechána na svobodě, povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam léčená osoba pravidelně v určených termínech dochází. Tento způsob výkonu ochranného léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

Pokud soud prvního stupně obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní, učinil tak na základě posouzení všech okolností, za nichž k činu došlo, zejména se zřetelem na to, že obviněný se dopustil uvedeného činu pod vlivem alkoholických nápojů.

Pro úplnost Nejvyšší soud, který se se závěry učiněnými soudy obou stupňů ztotožnil, jen dodává, že bylo na základě závěru znalců z oboru psychiatrie a psychologie MUDr. Bohumila Navrátila a PhDr. Adama Suchého zjištěno, že obviněný trpí závislostí na alkoholu a požívání alkoholu má na jeho chování negativní vliv. Soud prvního stupně současně konstatoval, že „pokud obviněný nebude schopen se s touto závislostí vypořádat, což bez ústavní léčby sám schopen není, pak si nelze představit jeho bezproblémový návrat do společnosti po výkonu trestu odnětí svobody“ (viz stranu 7 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v tomto kontextu zdůraznil výrazně snížené resocializační schopnosti obviněného, které shledal mimo jiné i na základě toho, že obviněný sám otevřeně deklaroval, že i s učiněnou zkušeností s požíváním alkoholu a jeho vlivu na jeho chování v něm míní nadále pokračovat a nehodlá se podrobit léčbě. Především ze závěrů znaleckého posouzení duševního stavu obviněného vyplynulo, že obviněný dosud žádné ochranné léčení neabsolvoval, avšak jeho prezentovaný přístup k životu, včetně dalšího požívání alkoholu, svědčí pro závěr, že je na něj třeba vedle výchovných aspektů spojených s výkonem trestu odnětí svobody působit též léčebně, a to nejlépe již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, čímž by tyto jeho ryze negativní postoje měly být změněny (viz stranu 10 usnesení soudu druhého stupně).

Z uvedených znaleckých posudků se rovněž podává, že u obviněného existuje vztah mezi závislostí na alkoholu a spáchaným trestným činem. Znalci považují „pobyt obviněného na svobodě pro společnost z forensně psychiatrického hlediska za nebezpečný, hrozí recidiva násilného jednání pod vlivem alkoholu v budoucnosti“, což vedlo k závěru o nutnosti uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě, jelikož stávající stav nelze zvládnout ambulantním léčením, když přístupnost obviněného korektivním vlivům je malá a všechny zjištěné faktory výrazně snižují možnost jeho resocializace (č. l. 257, 261 spisu).

Nejvyšší soud shledal, že výrok o uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě má své opodstatnění a oporu v obsahu spisu, neboť uváží-li se všechny okolnosti posuzovaného skutku v kontextu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podmínky pro jeho uložení byly splněny. S ohledem na negativní přístup obviněného ke své závislosti na alkoholu, již odmítal dobrovolně řešit, svědčí o nedostatku potřebné dobrovolnosti a součinnosti jako nezbytných předpokladů pro ambulantní formu léčení, a proto je ústavní forma, a to i s ohledem na nebezpečnost obviněného pro společnost, správná a v souladu se zákonem.

Vzhledem ke všem výše rozvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud k jednotlivým výhradám obviněného učinil, když obviněným vytýkaná ani jiná pochybení v napadených rozhodnutích, v nichž se soudy se všemi podstatnými okolnostmi řádně vypořádaly, a řízení jim předcházejícím neshledal, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 15. dubna 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 336/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.336.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies