8 Tdo 401/2015

15. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 21
  • TrZ - § 145 odst. 1
  • TrZ - § 23
  • TrZ - § 358 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného mladistvéhoTULIPÁNA“*) proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 67 Tmo 32/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 14/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 67 Tmo 32/2014, ve výroku, jímž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 3 Tm 14/2013, a z tohoto rozsudku celý výrok o náhradě škody.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. s e poškození JUDr. J. F., bytem P., J. J., a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, o d k a z u j í s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 4, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 3 Tm 14/2013, uznal obviněného „TULIPÁNA“ (dále jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že

dne 10. 11. 2012 v době kolem 01.00 hodin na místě veřejnosti přístupném, v P., ul. J. J., po předchozí slovní potyčce se Š. S. a D. T., společně s dosud neznámým spolupachatelem úmyslně fyzicky napadli poškozeného JUDr. J. F., a to tak, že obžalovaný ml. „TULIPÁN“ přistoupil zezadu k poškozenému a udeřil ho dřevěnou deskou z veřejné lavičky o délce 180 cm do temene hlavy, v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a upadl na zem, a následně jej dosud neznámý pachatel kopnul dvakrát do horní poloviny těla či hlavy a tímto jednáním způsobili poškozenému zlomeninu horní čelisti oboustranně, zlomeninu pravého a levého křídlového výběžku kosti klínové, zlomeninu vnitřní stěny pravé i levé očnice, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu nosní přepážky, zlomeninu kosti čichové, zlomeninu kořene vnitřního řezáku v dolní čelisti vlevo, poúrazový blok krční páteře se spasmy svaloviny podél páteře, podkožní krevní výron v levé temeno-spánkové krajině, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny obličeje s otokem, kožní oděrky na čele uprostřed s podkožním krevním výronem a otokem měkkých tkání hřbetu a kořene nosu, kožní oděrky na levém nosním křídle, tedy zranění hodnocené ze soudně lékařského hlediska jako ublížení na zdraví, které bylo způsobeno tupým násilím, které opakovaně účinkovalo na hlavu poškozeného velkou intenzitou, přestože si museli být vědomi, že s ohledem na intenzitu útoku a na místa, kam útok směřovali, hrozilo poškozenému J. F. způsobení rozsáhlejšího poranění lebky se zlomeninami kostí lebky, obličejové a mozkové části s možností nitrolebního krvácení (epidurální, subdurální či buarachnoidální krevní výron), případně i přímé poškození mozku s přímým ohrožením života poškozeného, vážné poškození vlastních struktur oka s možnou ztrátou funkce poškozeného oka, případně rozvoj sympatické oftalmie (samovolné poškození druhého oka), což by vedlo k těžkému oslabení až ztrátě zraku, tedy těžké újmy na zdraví - poškození důležitého orgánu, k čemuž nedošlo jen náhodou, s dobou léčení, omezení v obvyklém způsobu života do 6 týdnů, spočívajícím zejména ve značném znesnadnění přijímání potravy a péčí o hygienu dutiny ústní a pracovní neschopností od 10. 11. 2012 do 4. 1. 2013.

Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jednak jako pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a uložil mu za to podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobodyv trvání dvou let, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let za současného stanovení dohledu nad mladistvým. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost nahradit poškozenému JUDr. J. F., bytem P., J. J., škodu ve výši 59.421 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 36.635 Kč.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání mladistvý a odbor sociálních věcí Městské části Praha 12. Městský soud v Praze, soud pro mládež, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 67 Tmo 32/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestním opatření a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvému při nezměněném výroku o vině pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 3 Tm 14/2013, za tato provinění a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 8 T 136/2013, uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnné trestní opatření odnětí svobodyv trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 8 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně vyslovil, že jinak (ve výroku o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Mladistvý se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Bohdany Hejdukové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v něm uvedl, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz argumenty jeho obhajoby a nevypořádaly se s nimi. Nesprávné právní hodnocení z jejich strany tak založilo jeho odpovědnost za čin jinak trestný při okolnosti vylučující protiprávnost. Oba nižší soudy hodnotily jeho jednání v rozporu s § 29 tr. zákoníku, neboť okolnosti uvedené v tomto ustanovení byly v jeho případě naplněny, když takovou hmotněprávní kvalifikaci podporovaly i důkazy provedené v hlavním líčení. Soudy jednoznačným způsobem došly k objasnění jednání, které se odehrálo na místě činu (s tímto závěrem se ztotožnil). Jeho jednání bylo bezprostřední reakcí na jednání poškozeného, který proti jeho příteli mířil hlavní pistole, čímž ho bezprostředně ohrožoval na životě. Proto svým úderem s úmyslem paralyzovat poškozeného odvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jeho jednání přitom nebylo možno posuzovat ani jako zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, neboť jednal ve shodě s účelem tr. zákoníku (zde poukázal na Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 401). Byly tak naplněny předpoklady nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť jeho jednání bylo založené v pohnutce, kdy přímo hrozil útok poškozeného proti jeho příteli střelnou zbraní, tj. bezprostřední a přímé ohrožení života, ze kterého logickým úsudkem dovodil bezprostřední ohrožení na životě. Sám poškozený toto podpořil verbálním projevem, kdy hrozil, že osoby přítomné postřílí. Úder, který učinil, směřoval k paralyzování poškozeného, kdy nebylo a ani nemohlo být v jeho úmyslu zranit jej v obličeji. Jeho úder rozhodně nemohl vést k usmrcení, k čemuž výstřel z pistole směřující hlavní do trupu jeho přítele směřovat mohl. O nedostatku jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví svědčil i způsob úderu a okamžik jeho použití, nešlo o úder z nápřahu velkou silou. Po úderu poškozeného zpanikařil a v šoku tímto vyvolaném se vzdálil do svého bydliště. K situaci se vyjádřila svědkyně J. D., která mimo jiné uvedla, že ten z mladíků, který začal poškozeného kopat, nebyl totožný s mladíkem, který poškozeného udeřil. Újma poškozeného, spočívající v těžké újmě na zdraví, nebyla způsobena jeho jednáním, ale jednáním osob dosud nezjištěných, které zaútočily na poškozeného v okamžiku, kdy se nalézal na zemi. Újma, kterou poškozenému způsobil, spočívala zejména v týlní části hlavy, rozhodně mu nemohl způsobit úderem prknem zezadu poranění obličejové části hlavy. Újma způsobená poškozenému tak v žádném případě nevznikla jeho jednáním. Soudy tak rozhodly o jeho povinnosti k náhradě škody přes absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním ve vztahu k poškozenému a následkem spočívajícím u poškozeného v těžké újmě na zdraví.

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 a zprostil jej obžaloby ve všech jejích bodech.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že mladistvý uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, neboť svoji trestní odpovědnost považoval za komplexně vyloučenou jednáním v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud nepřisvědčil takovému hodnocení věci, zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky, avšak i příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem díky tomu, že závažnější zranění způsobila poškozenému další osoba.

Státní zástupkyně především odmítla námitku mladistvého spočívající v tom, že jednal v nutné obraně tak, jak ji vymezuje trestní zákoník v § 29. Nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákonem a který přímo hrozí nebo trvá, přičemž útok musí ohrožovat některou z hodnot chráněných trestním zákonem. V posuzované trestní věci však šlo o situaci diametrálně odlišnou, neboť poškozený JUDr. J. F. (dále převážně jen „poškozený“) jednal v mezích ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., které umožňuje omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu. Ten, kdo provádí zadržení podle § 76 odst. 2 tr. ř., je pouze povinen zadrženou osobu ihned předat policejnímu orgánu a nelze-li takovou osobu ihned předat, musí některému z orgánů vyjmenovaných v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Takto poškozený zcela zjevně postupoval, neboť dne 10. 11. 2012 v 01.00 hodin došlo v P. na ulici J. J. k závažnému výtržnickému jednání, jehož se dopouštělo několik mladistvých osob (v počtu 8 až 10) pod vlivem alkoholu, případně i drog. Zmíněné osoby se bavily tím, že vysypávaly odpadky z odpadkových košů, kdy jeden z nich proti poškozenému rozkutálel z kopce dolů velký oválný betonový odpadkový koš o váze 50 až 60 kg. Právě v uvedené době poškozený volal policii a informoval ji, že se bude snažit zadržet pachatele devastující veřejný prostor. Na dva mladíky, kteří stáli proti němu, vytáhl pistoli, protože do něj strkali a byli agresivní, přičemž jediné, co jim říkal, bylo, aby počkali, než přijede policie. Zadržení provedené JUDr. J. F. tedy bylo přiměřené okolnostem, neboť měl proti sobě značnou přesilu. Byť se v jeho bezprostřední blízkosti pohybovali pouze tři mladíci, bylo nablízku dalších asi sedm výtržníků posilněných minimálně alkoholem, takže jejich chování nepodléhalo příliš racionální kontrole. To, že došlo k zákonnému omezení osobní svobody těch, na které poškozený mířil pistolí, bylo okolností vylučující protiprávnost činu, neboť poškozený neohrožoval, ale naopak chránil zájmy chráněné trestním zákoníkem. Proti dovolenému činu není nutná obrana přípustná a obvinění byli povinni snést jednání poškozeného, které bylo souladné se zákonem.

Podle státní zástupkyně nebylo možné přisvědčit ani námitkám obviněného, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno právě jako pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Objektem předmětného přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy bylo však rozhodující, zda úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý, směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.

Na úmysl tohoto charakteru bylo podle státní zástupkyně možné usuzovat na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Cílený útok pachatele 3 cm tlustou dřevěnou deskou, dlouhou 1,5 m a širokou 20 cm, která mohla vážit 10 kg, zezadu do hlavy poškozeného, bylo možné hodnotit jako pokus provinění těžké újmy na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji. Pokud šlo o samotnou intenzitu útoku, která nebyla příliš velká, kdy znalci hovořili o tupém násilí o malé intenzitě, bylo možné konstatovat, že i uvedená malá intenzita rány může být způsobilá zapříčinit těžkou újmu na zdraví, zvláště v situaci, pokud jde o ránu, na základě níž se může osoba, proti které byl útok veden, sesunout k zemi. Právě o posuzovanou situaci se v této trestní věci jednalo. Byť následně došlo k útoku na poškozeného ještě ze strany další osoby, kdy poškozený utrpěl zřejmě závažnější poranění (zlomeniny obličejového skeletu), bylo třeba dospět k závěru, že ani uvedená okolnost nevylučovala, aby mladistvý byl uznán vinným pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví, jak bylo nastíněno výše. Na podporu uvedeného tvrzení lze uvést i to, že mladistvý byl v době činu pod vlivem alkoholu, a to, že poškozeného udeřil prknem z lavičky ranou malé intenzity, bylo spíše dílem náhody, neboť mladistvý bez jakýchkoliv pochybností chtěl poškozeného paralyzovat.

Státní zástupkyně proto uzavřela, že právní kvalifikace trestného jednání mladistvého byla správná a námitky, které vznesl v mimořádném opravném prostředku, jsou zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že podstatná část dovolání mladistvého byla irelevantní. Bylo tomu tak především tehdy, jestliže předkládal svůj obraz toho, co mělo vyplývat z provedených svědectví a znaleckého posouzení, a pomíjel tak, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Takto pojatými námitkami totiž zásadně směřoval do oblasti skutkových zjištění, zpochybňoval vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Dovolatel však zmíněný dovolací důvod uplatnil relevantně tvrzením, že jeho jednání nebylo trestné, protože spočívalo v nutné obraně, a pro případ, že by této argumentaci Nejvyšší soud nepřisvědčil, též tvrzením, jímž zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky, a také námitkou nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem proto, že závažnější zranění způsobila poškozenému další osoba.

Prvé z těchto námitek (že šlo o jednání v nutné obraně) Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.

Jelikož k této problematice podala již státní zástupkyně naprosto výstižné a takřka vyčerpávající vyjádření (srov. výše), s nímž se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožnil, z hlediska procesní ekonomie zcela postačuje na toto vyjádření v plném rozsahu odkázat a některé skutečnosti, body či myšlenky z něho jen zdůraznit, zvláště když otázka nutné obrany je věcí rozsáhle a dostatečně judikovanou a v dané věci nepřinesla nic výjimečného.

Dovolatel ve svém podání primárně argumentoval tím, že jednal v nutné obraně, přitom však při popisu skutku (zřejmě záměrně) vynechal skutečnosti, které soudy v předchozím řízení zjistily a které neodpovídaly jím nastiňovanému obrazu nutné obrany. Nejvyššímu soudu se tak snažil předložit vytržený výřez z celkového děje tvrzením, že poškozený mířil zbraní na jeho přítele, avšak již pomlčel o tom, co tomu předcházelo [v prvé řadě to, že byl součástí početné skupiny mladíků, kteří po půlnoci a poté, co požili alkohol (a možná i drogy), demolovali veřejné vybavení v parku, že právě do takového jejich výtržnického jednání zasáhl poškozený, jenž mobilním telefonem volal policii a snažil se některé z agresivních mladíků do příjezdu policie zadržet]. Pokud se dovolatel snažil předložit Nejvyššímu soudu obraz poškozeného jako agresora, je třeba takovou jeho snahu jednoznačně odmítnout. Postačuje přitom odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a z jeho strany 7 citovat, že „… ke konfliktu nedošlo proto, že by chtěl poškozený na účastníky bezdůvodně vytáhnout pistoli, ale protože skupina mladíků byla agresivní, bylo jich vice a valili betonový přebal odpadkového koše proti poškozenému, který v danou chvíli vyhodnotil situaci tak, že mladíci ohrožují jeho život, zavolal policii a snažil se, i když nepřiměřeným způsobem, mladíky na místě zadržet. K tak závažným poraněním poškozeného by nedošlo, kdyby útočil jen jeden člověk. Je tedy zřejmé, že zaútočila skupina mladíků, kteří se mezi sebou právě svoji účastí posilovali v tom, že je třeba zlikvidovat poškozeného, a to způsobem velice brutálním“.Dovolatelem uplatněná námitka přitom není v dovolacím řízení ničím novým, neboť takovou námitku se snažil uplatnit již v předchozím řízení (soud druhého stupně na ni reagoval na str. 7 odůvodnění svého rozhodnutí a odmítl ji jako nedůvodnou).

K tomu je vhodné dodat (opět v plné shodě se státní zástupkyní), že poškozený jednal mimo jakoukoliv pochybnost v souladu s ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř., které umožňuje omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu. Poškozený přistihl skupinu opilých mladíků, kteří se dopouštěli závažného (shora popsaného) výtržnického jednání, proto se rozhodl je zadržet, což bez odkladu oznamoval (prostřednictvím mobilního telefonu) policejnímu orgánu. Právě a jen z tohoto důvodu vytáhl na dva mladíky, kteří stáli proti němu, strkali do něj a byli agresivní, pistoli, přičemž jediné, co jim říkal, bylo, aby počkali, než přijede policie. Zadržení provedené poškozeným tedy bylo přiměřené okolnostem, neboť měl proti sobě značnou přesilu. Jeho počínání bylo okolností vylučující protiprávnost činu, neboť neohrožoval, ale naopak chránil zájmy chráněné trestním zákoníkem. Proti dovolenému činu není nutná obrana přípustná a mladistvý byl povinen snést jednání poškozeného, neboť bylo v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani další námitce mladistvého, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno právě jako pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky.

Objektem tohoto provinění je lidské zdraví. Pokus tohoto provinění je pak charakterizován nedostatkem následku v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (srov. § 122 odst. 2 tr. zákoníku), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je rozhodující, zda úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý [srov. § 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku], směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.

Na úmysl mladistvého bylo možné usuzovat se zřetelem ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví poškozeného došlo. Vedl-li totiž cílený útok 1,5 m dlouhým, 3 cm tlustým a 20 cm širokým prknem (ve spise i v rozhodnutích soudů se rovněž ne zcela přesně uvádí, že šlo o dřevěnou desku) vážícím několik kilogramů, zezadu do hlavy poškozeného, šlo nepochybně o natolik závažný útok spáchaný se zbraní (srov. § 118 tr. zákoníku), který již vykazuje zákonné znaky pokusu provinění těžké újmy na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo-li z určitých důvodů (na vůli útočníka nezávislých) ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Je tomu tak i přesto, že samotná intenzita útoku nebyla příliš velká (znalci hovořili o tupém násilí o malé intenzitě), neboť i uvedená malá intenzita rány mohla být způsobilá přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví, zvláště v situaci, kdy napadený takový útok (vedený zezadu) nečekal a po úderu se sesunul k zemi. Ostatně sám mladistvý vypověděl, že jeho snahou bylo poškozeného paralyzovat. Na uvedenou právní kvalifikaci neměla a ani nemohla mít vliv skutečnost, že následně (po pádu poškozeného na zem) došlo k útoku vůči němu ještě ze strany další osoby (příp. dalších osob), při němž poškozený utrpěl zřejmě závažnější poranění (zlomeniny obličejového skeletu).

K poslední relevantně uplatněné námitce mladistvého, vztahující se k absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví, je především třeba uvést, že sám dovolatel se tu dopustil určité nepřesnosti, neboť oba soudy nižších instancí nevyhodnotily následek na zdraví poškozeného jako těžkou újmu za zdraví (srov. § 122 odst. 2 tr. zákoníku), nýbrž „jen“ jako ublížení na zdraví (srov. § 122 odst. 1 tr. zákoníku). Bez ohledu na tuto nepřesnost je nutno zdůraznit, jak již bylo výše uvedeno, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného právě soudy nižších stupňů.

Přes tuto vázanost dovolacího soudu skutkovými závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit právnímu závěru přezkoumávaných rozhodnutí, že mladistvý se obou provinění (přesněji pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku) dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tento právní závěr ani blíže neodůvodnil, když pouze paušálně konstatoval, že jednání mladistvého posoudil „jako jednání v rámci skupiny, tj. v rámci spolupachatelství, které způsobilo zranění poškozenému“ (srov. předposlední stranu odůvodnění jeho rozsudku). Poněkud více pozornosti věnoval problematice spolupachatelství odvolací soud, byť převážně jen citoval poměrně známou judikaturu (srov. strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). Ve vztahu k zavinění pak sice správně uvedl, že „Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně jeho následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim společný úmysl …“, posléze však bez bližšího vysvětlení jen paušálně konstatoval „… což v daném případě bylo dáno“.

S takovými právními závěry soudů nižších instancí se Nejvyšší soud nemohl identifikovat. Považuje-li i Nejvyšší soud při řešení této problematiky za správné východisko, že „Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně jeho následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.)“, pak musí současně akcentovat jeho dovětek… pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim společný úmysl (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 270). U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se totiž vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (srov. tamtéž, str. 269). Zvlášť markantní je tomu u trestných činů se závažnějším následkem. V případech, kdy při úmyslném útoku na zdraví provedeném ve spolupachatelství je způsobena z nedbalosti těžká újma na zdraví nebo smrt, musí být zavinění každého pachatele za tento těžší následek zkoumáno samostatně. „Sama okolnost, že úmyslný útok na zdraví byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek.“(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69, publikovaný pod č. 20/1970 Sb. rozh. trest.).

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatele sice lze považovat za spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale jen ve vztahu k provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ne však ve vztahu k pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Jednak soudům nižších stupňů se nepodařilo prokázat, že by mezi mladistvým a dalšími útočníky existovala (třeba jen konkludentní) dohoda o způsobení zranění poškozenému, především však náležitě nevyhodnotily zjištění, že mladistvý ihned po útoku shora popsaným prknem na hlavu poškozeného z místa činu utekl, takže následným (a nepochybně brutálnějším) útokům dalších (dosud neustanovených) osob na obličejovou část hlavy poškozeného vůbec nebyl přítomen. V takovém případě jednak mladistvého nelze považovat za spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku na pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak nelze mít za to, že celý následek (účinek) způsobený poškozenému byl pokryt jeho úmyslným zaviněním (mladistvý by odpovídal – pokud by se to podařilo dokazováním přesně zjistit – jen za následek, který poškozenému způsobil úderem prkna do temene hlavy a případně při následném pádu poškozeného obličejem na zem).

Pak ovšem Nejvyšší soud musel souhlasit s dovolatelem i v tom, že absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a celkově způsobeným následkem (účinkem), což mělo zásadní význam i pro úvahy soudů při rozhodování o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v tomto směru naprosto nepřesvědčivá a v podstatě nepřezkoumatelná. Zatímco soud prvního stupně po paušálním konstatování, že „poškozené strany se připojily s nárokem na náhradu škody, o jejíž výši není pochyb“ uložil mladistvému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozeným škodu ve vyčíslení výši, odvolací soud opět jen paušálně uvedl, že „ve výroku o náhradě škody … neshledal žádné pochybení“.
Za popsané situace a při stávajícím skutkovém zjištění však soudy nemohly zavázat mladistvého k náhradě škody v celé uplatněné výši (zřejmě tak učinily na základě solidární odpovědnosti spolupachatelů). Jakkoliv je nepochybné, že mladistvý určitý díl odpovědnosti za způsobenou škodu nese, nenese ji solidárně, nýbrž jen v poměrné části podle míry zavinění, kterou se zjištěným způsobem podílel na zranění poškozeného.

Z těchto důvodů nemohl obstát výrok odsuzujícího rozsudku o povinnosti mladistvého nahradit poškozeným způsobenou škodu. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 67 Tmo 32/2014, zrušil ve výroku, jímž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 3 Tm 14/2013, a z tohoto rozsudku celý výrok o náhradě škody. Následně podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. vyslovil, že poškození JUDr. J. F., bytem P., J. J., a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, se odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 15. dubna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 401/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.401.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies