3 Tdo 382/2015

15. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. a)
  • TrZ - § 205 odst. 3
  • TrŘ - § 234
  • TrŘ - § 233

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání, které podala obviněná E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 To 379/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 15/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné E. Z. odmítá.

Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 T 15/2014, byla obviněná E. Z. uznána vinnou jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od počátku května 2011 nejpozději do října 2012 v B. n. O. v objektu restaurace si nezjištěným způsobem neoprávněně bez souhlasu M. H., opatřila debetní platební kartu Master Card včetně PIN kódu vydanou GE Money Bank, a. s. na jméno M. H., se kterou
- dne 21. 04. 2013 v 23:39 hod., provedla výběr finanční hotovosti ve výši 50 000,- Kč z bankomatu České spořitelny, a. s., v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 00:05 hod., se pokusila o výběr finanční hotovosti ve výši 45.200,- Kč z bankomatu České spořitelny, a. s., v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 00:11 hod., se pokusila o výběr finanční hotovosti ve výši 40.000,- Kč z bankomatu GE Money Bank, a. s., v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 00:24 hod., se pokusila o výběr finanční hotovosti ve výši 45.000,- Kč z bankomatu České spořitelny, a. s., v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 00:45 hod. se pokusila o výběr finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč z bankomatu GE Money Bank, a. s., v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 06:19 hod. se pokusila o výběr finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč z bankomatu České spořitelny, a. s., v Ú. n. L., kdy všechny pokusy o výběr byly zamítnuty,
- dne 22. 04. 2013 v 07:35 hod. provedla platbu ve výši 199,80 Kč na terminále č. Lidl2052, prodejna LIDL, v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 07:53 hod. provedla platbu ve výši 2017,62 Kč na terminále č. Lidl2055, v prodejně LIDL v Ú. n. L.,
- dne 22. 04. 2013 v 09:01 hod., provedla platbu ve výši 43.000,- Kč na terminále v prodejně H. s. v Ú. n. L. za 2 ks jízdních kol a in-line brusle, přičemž předmětná platba byla téhož dne v 19:50 hod stornována a částka 43.000,- Kč, za vrácené zboží, jí byla vyplacena,

a svým jednáním tak způsobila M. H. škodu ve výši 95.217,- Kč“.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila způsobenou škodu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému M. H., škodu ve výši 95.217,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 T 15/2014, podala obviněná odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 To 379/2014, a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 To 379/2014, podala obviněná dovolání (č. l. 226 - 230), přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Obviněná namítla, že její vina nebyla prokázána již od přípravného řízení. Uvedla, že ve věci již jednou Okresní soud v Hradci Králové rozhodoval a ona byla rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 zproštěna obžaloby v celém rozsahu. Je přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by si platební kartu poškozeného M. H. neoprávněně opatřila, že by ji pozměnila nebo padělala, ale předmětná karta jí byla předána J. H., otcem poškozeného, který ji požádal o výběry z bankomatů i nákupy, a k tomuto účelu jí sdělil i PIN kód. Stejně tak nebylo nijak prokázáno, že by si vybrané peněžní prostředky ponechala, tedy, že by svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu krádeže. Obviněná má proto za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka předmětných přečinů, tedy, že jednala v úmyslu poškozeného nějakým způsobem poškodit či připravit o finanční prostředky, případně že byla s tímto následkem srozuměna. Je totiž dle jejího názoru zřejmé, že jednala na pokyn svého přítele J. H., otce poškozeného M. H., a je přesvědčena i o tom, že podstata celého problému spočívá ve sporu otce a syna, kteří se nedohodli na způsobu, jakým budou podnikat, jakým způsobem budou probíhat jednotlivé platby, kdy po skončení společného podnikání nedošlo ani na řádné vypořádání mezi nimi. Sám poškozený M. H. jednoznačně uvedl, že obviněná není osobou, která by se měla vůči němu dopustit jednání, které je jí kladeno za vinu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak obviněná uvedla, že veřejné zasedání bylo nařízeno na termín ani ne za měsíc od podání odvolání, což považuje za poněkud překvapivé. Jelikož nebylo vyhověno návrhu jejího právního zástupce na odročení termínu z důvodu kolize s jiným, již nařízeným jednáním, měla se veřejného zasedání účastnit sama. Bohužel však nastala situace, že byla dne 8. 12. 2014 dočasně práce neschopná. Zažádala proto o odročení veřejného zasedání na jiný termín, ale této žádosti nebylo vyhověno. Odvolací soud tedy rozhodl v její nepřítomnosti. Soud, resp. Mgr. P. R. nepokládal pracovní neschopnost za dostatečný důvod k neúčasti na veřejném zasedání, dokonce telefonoval jejímu ošetřujícímu lékaři, který mu údajně sdělil, že obviněná nebrala antibiotika a nežádala o vystavení dokladu, že se nemůže zúčastnit soudního jednání. Její jednání bylo posouzeno jako obstrukce, s čímž zásadně nesouhlasí.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 To 379/2014, a dle § 265m odst. 1 tr. zákoníku sám rozhodl ve věci tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, případně podle § 265l odst. 1 tr. zákoníku přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 9. 4. 2015 (sp. zn. 1 NZO 287/2015).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby a i z jejího odvolání. V daném případě bylo její jednání zcela prokázáno, a to věrohodnou výpovědí poškozeného M. H., zcela korespondující s dalšími důkazy. Obhajovací verze obviněné byly dílem přesvědčivě vyvráceny jak výpovědí poškozeného podporovanou listinnými doklady a dílem nebyly ani způsobilé vyvinění obviněné. Případný pocit nebo dojem obviněné, že poškozený měl jejímu druhovi dlužit blíže neupřesněnou sumu, není oprávněným důvodem pro zasahování do výlučné majetkové sféry poškozeného, a to ještě způsobem naplňujícím skutkové podstaty dvou přečinů. Pokud jde o namítaný důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., soud plně ve svém rozhodnutí odůvodnil svůj postup, kterým neuznal žádost obviněné o odročení veřejného zasedání za důvodnou.

Státní zástupkyně neshledala námitky obviněné důvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 To 379/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou E. Z. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná uplatnila námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání konal v její nepřítomnosti přesto, že byla v pracovní neschopnosti, což soudu řádně doložila. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyla obviněná v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.

K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněné bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

Ze záznamu na č. l. 206 spisu se podává, že obviněná byla o veřejném zasedání nařízeném na 11. 12. 2014 vyrozuměna (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání bylo dle doručenek založených ve spise obviněné i jejímu obhájci Mgr. Jiřímu Šlencovi doručeno, a to řádně a včas (č. l. 206). Obhájce obviněné pak následně dne 26. 11. 2014 zaslal Krajskému soudu v Hradci Králové žádost o odročení termínu veřejného zasedání v důsledku kolize s již nařízeným jednáním, neboť klientka na jeho přítomnosti u veřejného zasedání trvala. Uvedené žádosti nebylo z kapacitních a časových důvodů soudem vyhověno (č. l. 210). Obviněná pak dne 10. 12. 2014 doručila soudu žádost o odročení termínu veřejného zasedání spolu s potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 8. 12. 2014 (č. l. 211 – 212). Ze záznamu na č. l. 213 se podává, že soudce Mgr. Pavel Ruml dne 10. 12. 2014 telefonicky kontaktoval MUDr. K. O., praktického lékaře obviněné, který mu sdělil, že obviněná nežádala o vystavení jakékoliv omluvenky pro osobní účast u nařízeného soudního jednání (o této skutečnosti jí nebyl informován) s tím, že by k něčemu takovému z lékařského hlediska ani neshledal důvod, neboť zdravotní stav obviněné nebyl natolik vážný, aby jí bránil v účasti u jednání soudu. Na podkladě uvedeného pak soud v rámci veřejného zasedání dne 11. 12. 2014 vyhlásil usnesení o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné, neboť „její účast není nutná a omluva s ohledem na sdělení lékaře není akceptovaná jako důvodná“. Stejně tak nebyla akceptována omluva obhájce „s ohledem na vyrozumění z 28. 11. 2014 s tím, nechť si sežene substituci“ (č. l. 214).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soud se po předložení potvrzení o pracovní neschopnosti obviněné telefonicky ujistil prostřednictvím ošetřujícího lékaře o tom, zda je zdravotní stav obviněné natolik vážný, aby jí bránil v osobní účasti u veřejného zasedání. Ošetřující lékař soudu sdělil, že zdravotní stav obviněné ji v osobní účasti u veřejného zasedání nebránil, resp. že byla schopna se s ohledem na svůj zdravotní stav veřejného zasedání osobně zúčastnit. Postupu soudu nelze ničeho vytknout. Námitku obviněné tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné směřují zejména do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace, kdy obviněná v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou jí v předcházejících stadiích řízení. Námitky uvedené obviněnou jsou v drtivé většině založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi událostí, kdy trvá na tom, že je obětí nevypořádaných majetkových vztahů mezi poškozeným M. H. a jeho otcem J. H., s tím, že byla přesvědčena o tom, že její partner J. H. byl oprávněn s platební kartou poškozeného disponovat a peníze z ní vybírat, kdy ona tyto výběry provedla místo něho, ale na jeho výslovnou žádost.

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledkuve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Ke zřeteli k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí o okolnostech, při nichž došlo k výběru z karty poškozeného, tak listinné důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a listinných důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Je namístě poznamenat, že se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci, kdy nalézací soud byl dle instrukce odvolacího soudu povinen doplnit dokazování, zejména pak o vyhodnocení rozporů ve výpovědích obviněné, a souladnost její výpovědi k přihlédnutím k obsahu dalších důkazů, resp. svědeckých výpovědí a listiných důkazů. Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím v rámci nového projednání věci hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 2 až 4 napadeného usnesení) a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat. V rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „okresnímu soudu nelze vyčítat, že po vyslechnutí obžalované, jejího přítele J. H., poškozeného M. H. a svědkyně V. Ř. a provedení důkazů předloženými listinnými doklady, dospěl k závěru, že výpověď obžalované není věrohodná pro podstatné změny v jejím obsahu v průběhu řízení, vnitřní nelogičnost obsahu výpovědi, nesoulad i s výpovědí přítele J. H. a zásadní rozpor s listinnými doklady i výpovědí poškozeného“ (str. 3 napadeného usnesení). Dále se soud vyslovil k věrohodnosti výpovědi svědka J. H. a poškozeného M. H.

Ve vztahu k subjektivní stránce předmětných přečinů nalézací soud uvedl, že „obviněná jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu poškozeného M. H. připravit o finanční prostředky“ (str. 11 rozsudku). Odvolací soud pak jednání obviněné shledal jako jednání v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, „který jasně vyplývá ze způsobu jejího jednání popsaného ve výroku rozsudku“ (str. 4 napadeného usnesení).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že za zcela nepřípadné shledává ty námitky obviněné, v rámci nichž napadá rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že bylo vypracováno soudcem – stážistou, stejně jako skutečnost, že veřejné zasedání o odvolání bylo nařízeno v krátké době od vydání rozsudku nalézacího soudu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).


IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné E. Z. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 15. dubna 2015



Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 382/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.382.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies