3 Tdo 261/2015

08. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. l)
  • TrZ - § 199 odst. 1
  • TrZ - § 199 odst. 2 písm. d)
  • TrZ - § 198 odst. 2 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 To 321/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 166/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:


I.


Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 7 T 166/2012, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „že nejméně od léta 2010 do července 2012 v M. L., okr Ch., v obci Ch. - S., v rodinném domě, ve kterém žil se svojí družkou - poškozenou J. G., jejím synem L. G., a jejich společnou dcerou K., poškozenou opakovaně slovně urážel, vulgárně jí nadával a slovně ji ponižoval, později začal poškozenou napadat i fyzicky, kdy tyto útoky a projevy obžalovaného se začaly stupňovat ve svém obsahu i frekvenci zhruba od dubna 2011, kdy poškozenou slovně a fyzicky napadal již i několikrát do týdne, k poškozené se choval arogantně, fackoval ji, strkal do ní, tahal ji za vlasy, poškozené hrozil, že ji zabije, pokud od něj odejde s dcerou, v jednom případě ji škrtil a v jednom případě ji vláčel po asfaltu, poškozená opakovaně utrpěla poranění v podobě zhmožděnin a podlitin a ve dvou případech vyhledala lékařské ošetření, a to dne 16. 9. 2011 pro zhmoždění hrudníku a dne 23. 6. 2012 pro podvrtnutí zápěstí pravé ruky, odřeniny pravého kolena a dlaní a pohmoždění křížové krajiny, kdy jednání obžalovaného v poškozené vyvolávalo obavy a úzkost a ponižovalo ji“;
a dále zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině, které spočívalo v tom, že „že v době nejméně od léta 2010 do konce června 2012 v M. L., okr Ch., v obci Ch. - S., v rodinném domě, ve kterém žil se svojí družkou J. G., jejich společnou dcerou K. a se synem své družky poškozeným L. G., na jehož výchově se v rámci společného soužití podílel, poškozeného L. G. opakovaně slovně urážel, nadával mu a ponižoval jej, dále jej nepřiměřeně fyzicky trestal bitím za nesplnění obžalovaným zadaných úkolů nebo v souvislosti s problémy poškozeného ve škole, kdy poškozeného opakovaně bil na zadek, fackoval jej, tahal jej za vlasy, trestal jej údery pěstí do zadní části hlavy, v jenom případě jej hodil na parapet, kdy poškozený v několika případech utrpěl modřiny a zhmožděniny, přikazoval jako trest poškozenému opisovat kalendáře, nejméně v jednom případě zakazoval poškozenému za trest jíst, hrozil poškozenému bitím v případě špatného prospěchu ve škole a cíleně slovně poškozenému srážel sebevědomí, kdy jednání obžalovaného vyvolávalo v poškozeném strach a úzkost“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 7 T 166/2012, podal obviněný J. K. odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 To 321/2014, a to tak, že odvolání obviněného J. K. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 To 321/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 484 - 486), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se skutek, který je uveden ve výroku rozsudku stal, a proto ani právní posouzení není správné.

Obviněný spáchání obou trestných činů popírá. Pokud mezi ním a poškozenou došlo k neshodám, tyto byly zapříčiněny nadměrnou konzumací alkoholu poškozenou, která byla následně agresivní, snažila se ho napadnout, přičemž někdy upadla a případně se i zranila. Mechanismus těchto zranění popsal při svých výpovědích u soudu dne 12. 3. 2013 a 14. 5. 2013. Jeho výpověď pak byla podpořena i několika svědky, kteří větší míru konzumace alkoholu poškozenou rovněž popisovali (Z. K., E. H., Š., L. P., dokonce i syn poškozené L. G., který to vnímal jako určitý problém, ač v rozsudku se uvádí opak). Tento popis událostí pak podporuje i znalecký posudek, který charakterizuje poškozenou tak, že ji dokážou rozčilit i malé věci, dlouho jí trvá, než se uklidní, je podezíravá. Obviněný brojí i proti závěru, že se předmětného jednání měl dopouštět po delší dobu. Uvedl, že ke konci stíhaného období se chování poškozené změnilo, a z výpovědí svědků vyplývá, že její počínání bylo motivováno snahou zabránit mu ve styku s dcerou K., kdy teprve ke konci stíhaného období se svědkyni zmínila o napadení, ale nikoliv o dlouhodobém problematickém soužití. Poškozená na něm nebyla závislá tak, aby v případě, že by se jí nebo jejímu synovi mělo dít těžké a dlouhodobé příkoří, toto musela snášet a nemohla od něj odejít. Přestože její tvrzení byla vyvrácena, soud její výpověď vyhodnotil jako věrohodnou. Její jednání shledává obviněný jako účelové.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný popírá, že by se dopustil jakéhokoli týrání poškozeného L. Připustil, že mu několikrát dal přes zadek, ale to jako výchovný trest, kdy se jednalo o závažné a opakované věci, nikdy jej ale nebil do obličeje. Sám poškozený vypověděl, že fyzické tresty dostával i od matky (poškozené), že některé tresty byly oprávněné a že nadávky a bití byly občas. O problematickém chování poškozeného se před soudem vyjadřovali také někteří svědci, kdy takovéto údaje měli i přímo od poškozené (matky). Svědci uvedli, že poškozený o něm mluvil jako o tátovi, neměl z něj strach, kdy mu klidně i odmlouval, vyprávěl o něm hezky, jak spolu tráví volný čas, že ho učí pracovat se zvířaty a že ho to baví. Takováto svědectví jsou pak v rozporu s tím, že by poškozenému mělo soužití s ním působit dlouhodobé těžké příkoří ve smyslu týrání. Rovněž znalkyně u poškozeného syndrom týraného dítěte neshledala.

Obviněný má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, stejně jako princip presumpce neviny. Dle obviněného nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka stíhaných trestných činů, natož pak dokonce v jejich kvalifikované podobě, nejedná se tedy o tyto trestné činy a obviněný má za to, že měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. a) tr. ř.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 To 321/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 7 T 166/2012, a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,které jej obdrželo dne 6. 2. 2015 (č. l. 487). Dne 12. 2. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 179/2015 (č. l. 488), v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se vzhledem k povaze obviněným J. K. uplatněných námitek k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 To 321/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi obou poškozených – J. G. a L. G., jehož výpověď označil za nevěrohodnou, a dále svědků, kteří popsali větší míru konzumace alkoholu u poškozené, případně se vyjadřovali k jejímu chování – Z. K., E. H., manželů Š., L. P. a jejího syna L. G., a dále znaleckého posudku vypracovaného na osobu poškozené, stejně jako osobu poškozeného L. G.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že se předmětných skutků nedopustil, dále zjištění stran možné motivace poškozené spočívající v její snaze zabránit mu v tom, aby se vídal s jejich dcerou K., zjištění stran toho, jaká byla finanční a osobní situace poškozené, resp. zda byla vůbec nějakým způsobem závislá na jeho osobě, zda byla obviněným izolována od svých příbuzných; ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ se pak jedná zejména o námitku stran toho, jaký vztah měl poškozený k obviněnému, jak spolu trávili čas a jak o něm poškozený mluvil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy považují výpověď poškozené za věrohodnou, přestože některá její tvrzení byla vyvrácena, kdy se jedná o jednostranně zaměřené hodnocení důkazů) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že mezi ním a poškozenou sice občas docházelo k neshodám, ale jejich příčinou byla nadměrná konzumace alkoholu poškozenou, která byla poté agresivní, snažila se ho napadnout, přičemž někdy upadla a případně se i zranila, vyjma jedné facky se nedopustil žádných fyzických útoků a slovních hrubostí; dále uvedl, že u poškozené došlo ke konci jejich vztahu ke změně chování, což obviněný vysvětluje tím, že její chování bylo vedeno snahou zabránit mu v kontaktu s jejich dcerou K., resp. popisuje její chování jako účelové; ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ pak uvedl, že poškozeného L. nikdy nebil do obličeje, tresty byly vždy pouze výchovné a uložené za opravdu závažné věci, kdy fyzické tresty dostával i od matky).

Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledkuve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi námitky procesního charakteru je třeba podřadit i námitku stran porušení zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud vycházel zejména z výpovědí obou poškozených, kdy v této souvislosti uvedl, že „neexistence více přímých důkazů (např. očitých svědků apod.) je zcela logická a namístě, neboť je typická pro tento druh trestné činnosti“ (str. 4 rozsudku), s tím, že poškozená J. G. vypovídala celkem pětkrát, kdy pouze jedna ze čtyř výpovědí opatřených v rámci přípravného řízení byla procesně použitelná (str. 4 rozsudku). Poškozená dále vypovídala v rámci hlavního líčení a potvrdila to, co již uváděla ve stručnosti v řízení přípravném, dále vše rozvedla a popsala souvislosti a detaily, své pocity a postoje. Soud uvedl, že „v řízení před soudem poškozená vypovídala obsáhle a podrobně. Její výpověď je ucelená, logická, strukturovaná a přehledná. Obsahuje detaily a pro věc podstatné skutečnosti a body. Výpověď vyznívá věrohodně, nejsou v ní rozpory a nelogičnosti, nereálnosti. Poškozená vypovídala souvisle, bez doplňování či opravování informací“ (str. 4 rozsudku). Soud její výpověď shledal věrohodnou a v této souvislosti uvedl, že „poškozená pravdivě popsala průběh oněch čtyř výraznějších projevů a napadení, neboť tato odpovídají i lékařských zprávám, i tvrzení syna poškozené (který napadání matky potvrdil i ve své výpovědi před soudem) a bratra obžalovaného“ (str. 5 rozsudku). Stejně tak se důkladně zabýval i výpověďmi poškozeného L. G., včetně způsobu jejich opatření (zejména str. 6 až 8 rozsudku). Věrohodnost poškozené i jejího syna pak byla i předmětem znaleckého zkoumání, kdy znalkyně potvrdila závěry soudu o věrohodnosti poškozených a jejich tvrzení. Obhajoba obviněného byla vyvrácena i výpověďmi několika dalších osob, které byly v kontaktu s poškozenými a obviněným (zejména str. 10 až 15 rozsudku). Na podkladě provedeného dokazování pak soud upravil znění skutkové věty, kdy oproti podané obžalobě vypustil ze skutkových zjištění některé skutečnosti, které však neshledal pro věc a její posouzení podstatnými (zakazování poškozené ve styku s její rodinou, nucení poškozené k práci se zvířaty, prodej vajec, spaní poškozeného v kuchyni). Soud také neakceptoval obhajobu obviněného v tom smyslu, že poškozená mohla kdykoli jejich společnou domácnost opustit či že její jednání bylo motivováno snahou přetrhat jeho vztahy s dcerou (str. 15 až 16 rozsudku).

Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud taktéž řádně odůvodnil, proč shledal doplnění dokazování, navrhované obviněným, nadbytečným (str. 16 rozsudku). Zde je namístě uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí poškozených a obviněného, stejně jako svědeckých výpovědí a listinných důkazů (znalecké posudky), a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3 až 4 napadeného usnesení) a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.

Obviněný sice vznesl námitku, že není naplněna objektivní ani subjektivní stránka stíhaných trestných činů, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně obviněným vznesená námitka byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. dubna 2015



Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 261/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.261.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies