6 Tdo 406/2015

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 337 odst. 4
  • TrZ - § 12 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovolání, které podala obviněná V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 406/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 351/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 2 T 351/2013, byla obviněná V. P. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občansko-soudním řízení dle § 272 odst. 2 o. s. ř. a dle § 273 odst. 1 o. s. ř., a to jednak písemná výzva Okresního soudu Hodonín č. j. 0P 15/2008 ze dne 21. 12. 2009, která byla doručena vhozením do schránky dne 23. 12. 2009, podrobit se a plnit usnesení Krajského soudu Brno č. j. 38 Co 399/2009-177 ze dne 10. 11. 2009, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2010, a které změnilo usnesení Okresního soudu Hodonín č. j. 0P 15/2008-121 ze dne 16. 7. 2009 tak, že F. L., je oprávněn stýkat se se svými nezletilými dcerami K. a A. L., obě nar. …, které byly na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. OP 15/2008-81 ze dne 29. 5. 2008, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2008, svěřeny do péče matky V. P., každou sobotu v sudém kalendářním týdnu v roce od 09:00 hodin do 17:00 hodin a 26. 12. v každém kalendářním roce ve stejnou dobu s místem předání dětí v jejich trvalém bydlišti, a jednak jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč usnesením Okresního soudu Hodonín č. j. 0P 15/2008-202 ze dne 7. 1. 2010, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 65/2010-231 ze dne 26. 2. 2010, neboť nepředala obě děti F. L. dne 26. 12. 2009, neučinila tak ani v následující dny:
- 6. 11. 2010 nepředala F. L. dceru A., za což jí byla usnesením Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 0P 15/2008 - ze dne 25. 11. 2010 uložena pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč, která byla potvrzena usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 478/2010 ze dne 17. 2. 2011,
- dne 19. 11. 2011 nepředala F. L. obě dcery, za což jí byla usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 0P 15/2008-534 ze dne 25. 11. 2012 uložena pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč, která byla potvrzena usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 50/2012-603 ze dne 25. 6. 2012,
- dne 25. 8. 2012 nepředala F. L. obě nezletilé, přestože styk otce s nezletilými dcerami byl rozšířen usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 0P 15/2008-21 ze dne 10. 5. 2012, a to předběžným opatřením vykonatelným dne 14. 5. 2012, na každý sudý týden v kalendářním roce od soboty 09:00 hodin do neděle 17:00 hodin, po dobu jednoho týdne v měsíci červenci a po dobu jednoho týdne v měsíci srpnu, s místem předání v areálu dvora Městské policie Hodonín, Dvořákova 3, kdy místo předávání dětí při realizaci styku s otcem bylo změněno usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 0P 15/2008-623 ze dne 10. 7. 2012, a to předběžným opatřením vykonatelným bez ohledu na právní moc, tak, že matka je povinna nezletilé otci předat v prostorách Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny Bratislava, Vazova 7/A, Slovenská republika,
- dne 10. 8. 2013 nepředala obě nezletilé, přestože styk otce s nezletilými dcerami byl upraven rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně č. j. 0P 15/2008-867 ze dne 8. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 3. 2013, na každý sudý týden v kalendářním roce od soboty 09:00 hodin do neděle 16:00 hodin, po dobu jednoho týdne v měsíci červenci a po dobu jednoho týdne v měsíci srpnu a o vánočních svátcích od 26. 12. v době od 09:00 hodin do 28. 12. toho kterého roku do 16:00 hodin, přičemž v období prázdnin a svátků neplatí úprava běžného styku, s místem předání B.-D., P. K. …, Slovenská republika, kdy o tomto termínu byla řádně předem F. L. informována“.

Za tento přečin byla obviněná podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Citovaným rozsudkem byla obviněná současně podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, jehož se měla ve dnech 29. 1. 2011, 10. 9. 2011 a 5. 3. 2013 dopustit jednáním v něm blíže popsaným, neboť provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 406/2014, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázala na to, že, aniž by „nově“ či „jinak“ interpretovala skutková zjištění soudů obou stupňů, v předcházejícím řízení došlo k nesprávné aplikaci normy hmotného práva, a sice jednak ustanovení § 12 odst. 2, ale i ustanovení § 337 odst. 4 tr. zákoníku. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, podotkla, že očekávala, že se odvolací soud podrobně vypořádá s tím, proč nepovažuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v její trestní věci za důvodné, když ona je toho názoru, že bylo právě povinností obou soudů ve věci doposud činných se předně zabývat otázkou, zda je u ní vůbec dána trestněprávní odpovědnost, a to s ohledem na právní závěry, ke kterým dovolací soud dospěl ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Tímto stanoviskem, resp. argumentací obviněné se však podle jejího přesvědčení odvolací soud vůbec nezabýval.

Obviněná vyjádřila názor, že odvolací soud nesprávným způsobem přistoupil k hodnocení, zda výše popsané skutky jsou běžně se vyskytujícími trestněprávními jednáními dané skutkové podstaty, tedy vůbec z hlediska hmotného práva nehodnotil její osobu či její motiv, proč opustila Českou republiku, osobu poškozeného, osoby nezletilých dcer a jejich vzájemné „rodinné vazby“, tj. zda nezletilé vůbec chtěly být přítomny styku s otcem, zda jejich nedůvěru v otce skutečně svojí pasivitou „pěstovala“ ona, zda schválnostmi skutečně chtěla vyřadit otce z jeho role rodiče, či naopak chtěla nezletilé dcery před výlevy a ataky jejich otce chránit, jaký význam má zjištění, že v některých případech ke styku docházelo a v některých nedocházelo apod. Ze strany soudu tedy nedošlo k promítnutí těchto tzv. širších okolností do úvahy, zda je v jejím případě dána trestněprávní odpovědnost, kdy právě pochopení významu předmětných okolností má přímou spojitost s tím, že soudy obou stupňů vůbec neuvažovaly o aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze se přidržely formalistického přístupu k požadavku, zda byly či nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty citovaného přečinu.

Poukázala také na zákonnou dikci ustanovení § 337 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož je rozhodující, zda skutečně vůči ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení či nikoliv. Byla toho názoru, že pokud první pokuta vůči ní byla specifikována rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 11. 2010, které se stalo pravomocným až na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 17. 2. 2011, pak až v tomto okamžiku existovalo první tzv. opatření ve smyslu tehdejších ustanovení § 272 a § 273 občanského soudního řádu, kdy do tohoto okamžiku tedy vůči ní nemohlo být vůbec bezvýsledně užito jakékoli opatření v občanském soudním řádu, neboť rozhodnutí o výchově či tzv. předběžné opatření nelze považovat za opatření obsažené v občanském soudním řádu tak, jak má na mysli ustanovení § 337 odst. 4 věta prvá tr. zákoníku. V okamžiku údajného páchání prvního skutku tedy podle ní nemohlo dojít z hlediska trestního zákoníku k přijetí závěru o tom, že bylo bezvýsledně užito opatření obsažené v občanském soudním řádu, když takové ke dni 6. 11. 2010 doposud neexistovalo. Zdůraznila, že v dané věci nebyl naplněn ani znak tzv. bezvýslednosti, ani že by otec byl od roku 2010 do roku 2013 fakticky vyřazen z uskutečňování styku, neboť výsledek se dostavil - ke styku v určitých případech došlo a v určitých nedošlo (konkrétně poukázala na velké časové rozdíly mezi druhým, třetím a čtvrtým skutkem, ve kterých ke styku docházelo).

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 406/2014, a přikázal Krajskému soudu v Brně trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 406/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky mají zčásti svůj základ v oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž svojí argumentací také modifikuje, resp. nerespektuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a současně prosazuje pro ni příznivější, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci a rovněž až z uvedených skutkových výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně se jedná o její tvrzení, že první pokuta vůči ní byla specifikována rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 11. 2010, které se stalo pravomocným až na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 17. 2. 2011, a až v tomto okamžiku existuje první tzv. opatření ve smyslu tehdejších ustanovení § 272 a § 273 občanského soudního řádu, kdy do tohoto okamžiku tedy vůči ní nemohlo být vůbec bezvýsledně užito jakékoli opatření v občanském soudním řádu. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů však byla obviněné uložena (po písemné výzvě Okresního soudu Hodonín č. j. 0P 15/2008 ze dne 21. 12. 2009, která byla doručena vhozením do schránky dne 23. 12. 2009, podrobit se a plnit usnesení Krajského soudu Brno č. j. 38 Co 399/2009-177 ze dne 10. 11. 2009) pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč usnesením Okresního soudu Hodonín č. j. 0P 15/2008-202 ze dne 7. 1. 2010, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 65/2010-231 ze dne 26. 2. 2010. V tomto směru tedy obviněná nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Zmíněnou argumentaci tak pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Další dovolací námitky oponující závěru o vině obviněné přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku sice lze pod uplatněný dovolací důvod formálně subsumovat, jedná se však o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí.

Opatřeními v občanském soudním řízení směřujícími k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, je třeba rozumět mírnější způsoby donucení, jež bylo možno použít k dosažení výkonu takového rozhodnutí nebo soudem schválené dohody za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podle § 272 a § 273 občanského soudního řádu (v současné době jsou jednotlivá opatření upravena v § 500 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud tak měl při výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí podle těchto ustanovení možnost vyzvat povinného k plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody společně s poučením o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte (§ 272 odst. 2 občanského soudního řádu), požádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí (§ 272 odst. 3 občanského soudního řádu), uložit povinnému pokutu (§ 273 odst. 1 občanského soudního řádu), uložit povinnému na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo na rodinné nebo jiné vhodné terapii [§ 273 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], stanovit plán navykacího režimu [§ 273 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] a případně nařídit výkon rozhodnutí odnětím dítěte (§ 273 odst. 3 občanského soudního řádu).

Pokud jde o pokutu podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu, její podstata spočívá v tom, že povinného nedonucuje k plnění povinnosti stanovené původním rozhodnutím o výchově nezletilých dětí přímo, nýbrž tak činí nepřímo, prostřednictvím ekonomického tlaku projevujícího se nepříznivě v majetkové sféře povinného. Tento ekonomický tlak přitom povinný zásadně pociťuje již od okamžiku doručení usnesení, odkdy počíná běžet lhůta k zaplacení pokuty, a to nezávisle na právní moci usnesení. Jako bezvýsledné lze proto označit použití opatření v podobě uložení pokuty již od okamžiku, kdy se takto vytvořený tlak na povinného míjí svým účinkem, jelikož povinný nadále nerespektuje původním rozhodnutím o výchově nezletilých dětí mu uloženou povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 368/2014).

Z hlediska trestní odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (viz rozhodnutí č. 19/1998 Sb. rozh. tr.).

V mezích popsaných obecných východisek je třeba hodnotit skutková zjištění soudů nižších stupňů (viz shora). Z nich je zřejmé (stručně shrnuto), že se obviněná poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k zajištění výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí, resp. úpravy styku s dětmi (především pokuty), těmto rozhodnutím nepodrobila, jejich naplnění bránila (v konkretizovaných případech nepředala nezletilé dcery F. L.), a tím jejich výkon mařila. Neobstojí přitom názor obviněné o nenaplnění znaku bezvýslednosti. Podstatné totiž je, že v důsledku úmyslného protiprávního jednání obviněné nebyla rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilými dětmi přes použití opatření v občanském soudním řízení směřujících k výkonu těchto rozhodnutí plněna náležitě (beze zbytku) - v celém stanoveném rozsahu, jimi uloženou povinnost v tomto smyslu obviněná nadále nerespektovala. Uvedená opatření tedy byla zjevně bezvýsledná. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že podmínkou trestní odpovědnosti ve smyslu § 337 odst. 4 tr. zákoníku není úplné zmaření výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí.

Za tohoto stavu (a s přihlédnutím k tomu, že v daném případě nebylo pochyb ani o úmyslném zavinění obviněné) soudy rozhodující v předchozím řízení nepochybily, pokud shledaly, že obviněná svým (výše podrobně popsaným) jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

K námitce obviněné týkající se ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe ani principu ultima ratio nekoliduje. Především zjišťované konkrétní okolnosti charakterizující posuzované jednání obviněné nepřipouštějí závěr, že jde o takový čin, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zejména je třeba upozornit na to, že obviněná odmítla plnit soudní rozhodnutí ve více případech, a to dokonce přes opakované použití opatření v občanském soudním řízení – uložení pokut a jim předcházejícího upozornění ze strany civilního soudu (nejen stran uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000 Kč, odebrání nezletilých dcer a jejich předání do péče otci k realizaci styku či zahájení řízení o změně jejich výchovy a výživy, ale zejména možnosti jejího trestního stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 tr. zák.). Není přitom od věci poznamenat, že podle zjištění soudů nižších stupňů na straně obviněné nebyly žádné rozumné důvody, které by odůvodňovaly její nerespektování rozhodnutí soudu. Fakt opakovaně bezvýsledného použití opatření v občanském soudním řízení pak svědčí také o tom, že v dané věci nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a bylo zapotřebí vyvodit trestní odpovědnost obviněné včetně právního následku v podobě trestní sankce.

Argumentaci obviněné, již bylo možno formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 31. března 2015


Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý







Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 406/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.406.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies