3 Tdo 396/2015

01. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. d)
  • TrZ - § 214 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2015 o dovolání podaném M. B.,a dovolání podaném V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 To 185/2014 ze dne 24. 7. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 13/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se podaná dovolání odmítají.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 6 T 13/2014 ze dne 9. 5. 2014 byl dovolatel M. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a dovolatel V. K. přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl M. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem, V. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců do věznice s dozorem.

V předmětné věci podali V. K. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 7 To 185/2014 ze dne 24. 7. 2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. B. i V. K. uznal vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byli M. B. i V. K. odsouzeni ke shodnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byli oba zařazeni do věznice s dozorem. Konečně odvolání podané V. K. bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. B. i V. K. odvolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. M. B. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, na kterém místě byl předmětný skutek spáchán s tím, že tvrzení poškozeného v tomto směru (jeho napadení v podchodu) nebylo prokázáno, když i nalézací soud dospěl k závěru, že se jednalo o krádež před K. Odvolací soud potom uvedené skutečnosti nerespektoval a ve shodě s podanou obžalobou rozhodl, že k trestnému jednání došlo v podchodu a byl spáchán zločin loupeže. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a „věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Ústí nad Labem“. V. K. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud bagatelizoval rozpory ve výpovědi poškozeného, pokud se týče času, kdy mělo k předmětnému skutku dojít s tím, že zmíněné rozpory lze akceptovat s ohledem na slabší intelektuální schopnosti poškozeného, které se současně netýkají samotného skutku. Přitom naopak soud prvního stupně měl o jeho výpovědi pochybnosti, když (na rozdíl od soudu odvolacího) poškozený vypovídal přímo před ním v rámci konaného hlavního líčení. Právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou takto v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když se v zásadě jedná pouze o posouzení výpovědi dovolatele proti výpovědi poškozeného. Poukázal v této souvislosti na nedostatečně provedený důkaz shlédnutím kamerového záznamu v místě uváděného podchodu s tím, že jeho důsledným shlédnutím by bylo zjištěno, že tudy poškozený v kritické době neprocházel. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podaným dovoláním Nejvyšší soud obdržel přípis Nejvyššího státního zastupitelství, jehož obsahem je sdělení, že to se po seznámení s jejich obsahem i s příslušnými soudními rozhodnutími, nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat skutečně za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se v zásadě nelze domáhat přezkoumání ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku odvolacího soudu, oba dovolatelé namítli nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění tímto soudem s tím, že takto popsaného trestného jednání se nedopustili a soud ve věci provedené důkazy (zejména svědeckou výpověď poškozeného) hodnotily jednostranně v jejich neprospěch. Sami přitom nabídli jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru však odvolací soud zejména i v důvodech přijatého rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Především takto poukázal na zřetelné rozpory ve výpovědích samotných dovolatelů, kteří své výpovědi měnili a doplňovali v průběhu celého trestního řízení vedeného proti nim. Za klíčový důkaz, který je usvědčuje z označeného trestného činu, potom správně označil výpověď poškozeného D. H. s tím, že ta byla konstantní v průběhu celého trestního řízení včetně jeho výpovědi před odvolacím soudem. Nelze přitom přehlédnout, že věrohodnost výpovědí poškozeného byla testována podaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, ze kterého zjevně plyne, že schopnost poškozeného reprodukovat děj je limitována jeho horšími vyjadřovacími schopnostmi, přičemž však ve vztahu k posuzované věci se nejedná o podstatné snížení obecné věrohodnosti. Kardinální informace poškozený uvádí bez vážnějšího zkreslení, nesnaží se racionalizovat, pokud nějaká informace chybí, a neimprovizuje. Samotnou výpověď potom zasazuje do kontextu situace a současně ani nemá rozumovou či osobnostní dispozici k vykonstruování a nezvládl by ani učinit věrohodnou výpověď na základě návodu jiné osoby. V daných souvislostech je takto podstatné to, že poškozený zřetelně popsal násilný způsob jednání dovolatelů, kterým mu vzali jeho mobilní telefon s tím, že jeho výpovědi v uvedeném směru jsou neměnné a také věrohodné. Námitky dovolatelů tak ve světle uvedeného nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že zejména odvolací soud pochybil (extrémně vybočil) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila odvolacímu soudu v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. dubna 2015

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 396/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.396.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies