6 Tdo 257/2015

14. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 354 odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný I. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 22. 10. 2014, č. j. 9 To 424/2014-194, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 42/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 T 42/2014-178, byl obviněný I. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a (ad 2) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1) v době od 1. 1. 2012 do 20. 11. 2013 z prostor domu v ulici L. J. čp. ... a na ulici L. J., v K., pronásleduje Ing. B. H., a jeho manželku E. H., tím způsobem, že je opakovaně sleduje, pozoruje, zapisuje si jejich činnost a fotografuje před jejich domem a na jejich pozemku u domu v ulici L. J. čp. ..., nebo v jejich vozidle, neustále sleduje, kde parkují svoje vozidlo, opakovaně prohledává jejich popelnice a prohlíží jejich domovní odpad, též sleduje jejich zákazníky,

2) dne 12. 11. 2013 kolem 13.50 hod. v K., před domem čp. ... v ulici L. J., slovně a fyzicky napadl Ing. B. H., kterého při napadení udeřil fotoaparátem do hlavy, čímž mu způsobil drobnou tržnou ránu v pravé části čela, předtím zaútočil na vozidlo poškozeného zn. Ford Kuga, RZ ......, kdy však k většímu poškození nedošlo, tohoto jednání se dopustil přesto, že na něj byla dne 15. 10. 2013 k Okresnímu soudu v Kolíně sp. zn. ZT 145/2012 pro přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku podána obžaloba (projednána pod sp. zn. 8 T 148/2013).

Za tyto přečiny a sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 8 T 148/2013-657, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 12 To 40/2014-677, byl obviněný podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel sledování a styku s poškozenými Ing. B. H. a E. H., jakož i osobami jim blízkými. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne ze dne 29. 11. 2013, č. j. 8 T 148/2013-657, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 12 To 40/2014-677, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. 9 To 424/2014-194, jímž jepodle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radka Bechyně dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel zopakoval závěry, které ve věci učinil odvolací soud ve spojení se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Své odsouzení pokládá za nezákonné, založené na jednostranných poznatcích, ke kterým dospěly orgány činné v trestním řízení provádějící dokazování. Namítá porušení zásady vyhledávací, neboť orgány činné v trestním řízení nereagovaly na apely obhajoby a neprováděly důkazy, které svědčí v jeho prospěch. V ignoranci navrženého svědka (své matky) v kontrastu s vyhodnocením výpovědi manželky poškozeného jako věrohodné spatřuje obviněný porušení práva na obhajobu. Soudům vytýká, že závěr o hyperprotektivnosti svědkyně (jeho matky ve vztahu k němu) nemůže založit a priori případnou nevěrohodnost její výpovědi.

Obviněný přiznává, že mezi rodinou jeho a rodinou poškozeného nepanují dobré vztahy, má však za to, že vina není pouze na jeho straně. I on je urážen poškozeným, je jím provokován, přičemž tato skutečnost se projevuje v jeho zdravotním stavu, konkrétně tím, že reaguje neadekvátně a nedůvěřivě.

Dovolatel tvrdí, že soud prvního stupně „nadsazoval nad skutkový stav hmotně právní normu ve smyslu § 354 tr. zákoníku“,a dovozuje, že pokud jde o projevy nebezpečného pronásledování, měly by být přítomny rovněž reakce na toto pronásledování, ať již psychické, fyzické nebo sociální. Zmiňuje, že poškozený (podobně se vyjádřila i manželka poškozeného) na otázku jeho obhájce uvedl, že z něj strach nemá, nevyjádřil se ani ve smyslu nutnosti investic do své bezpečnosti, o případném odstěhování, přičemž ani v sociální oblasti nedošlo k snížení zájmu o běžné aktivity.

Z provedených důkazů podle náhledu dovolatele neplyne, že by poškozeného ovládal, vykonával nad ním dohled, resp. moc, byť přiznává, že má tendenci poškozeného kontrolovat. Tato kontrola se však projevuje pouze v rovině emocí, nikoli v rovině „stolkerské“. Nebylo tak prokázáno, že by poškozeného systematicky obtěžoval nevyžádanou a nechtěnou pozorností, dlouhodobými pokusy jej kontaktovat, nebyly prokázány přímé či nepřímé výhružky, ani nebylo prokázáno dlouhodobé a opakované poškození věcí poškozeného. V těchto souvislostech zdůrazňuje, že je u něho dlouhodobě diagnostikována duševní porucha ve smyslu emočně nestabilní poruchy osobnosti. Poukazuje na to, že po dobu jeho pokračující léčby dochází ke zlepšení jeho zdravotního stavu a konflikty mezi ním a poškozeným se zmírnily.

Stran incidentu mezi dovolatelem a poškozeným, který vyústil ve fyzické napadení poškozeného, namítá, že soudy pochybily v tom směru, že neuvážily intenzitu, rysy a průběh útoku, pečlivě neposoudily okolnosti, které vedly k takovému jednání (např. arogance poškozeného) a pečlivě nezhodnotily následky tohoto jednání (zranění poškozeného odpovídá útoku vedeného nepatrnou silou – spíše obranná reakce). Dostatečně tak nezohlednily osobu dovolatele a jeho duševní poruchu chybně vyhodnotily jako přitěžující okolnost.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a obviněným vznesených námitek zmínila, že obviněný uplatnil relevantní námitky vztahující se k právnímu posouzení pouze vůči přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť za spornou právní otázku označil naplnění jednoho ze zákonných znaků uvedeného přečinu, který spočívá v tom, že musí jít o jednání způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví. Tento znak byl však podle mínění státní zástupkyně naplněn. S poukazem na skutkovou podstatu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku má státní zástupkyně za to, že soudy vyvodily důvodnost obavy poškozených z projevů obviněného, z jejich četnosti a stupňování jeho agresivity.

Státní zástupkyně soudí, že jednání obviněného bylo motivováno snahou dokumentovat dopravní prohřešky poškozeného, která přerostla až v cílené šikanování. Obviněný neustále poškozeného a jeho rodinu sledoval, verbálně je napadal a prohlížel jejich domovní odpad, takže jeho jednání bylo pro všechny členy rodiny značně obtěžující a vyvrcholilo dokonce až fyzickým napadením poškozeného Ing. B. H.. S oporou o svědecké výpovědi poškozených dovozuje, že obavy o zdraví skutečně měli, a to jak o zdraví psychické, tak fyzické, neboť jednání obviněného do značné míry poznamenalo jejich soukromí. Byli nuceni pohybovat se ve dvojici, protože obviněný byl troufalejší, pokud byl někdo z nich sám. Dcera poškozených dokonce zvažovala, že se z místa odstěhuje, neboť její malý syn měl z obviněného strach. Reálný základ obav poškozených má oporu v realizovaném fyzickém napadení poškozené Ing. B. H. obviněným. Nad rámec konstatovaného zmínila, že spáchání zločinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo jeho mu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit, nebo dokonce usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z toho měl poškozený strach.

Zdůraznila, že k napadení poškozeného již došlo, proto s ohledem na v té době narůstající tendence obviněného kontrolovat a ovlivňovat život rodiny H. byly jejich obavy o zdraví i odůvodněné. Odůvodněná je podle názoru státní zástupkyně i právní kvalifikace přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V posuzované trestní věci šlo spíše o jeden skutek, jímž obviněný spáchal v jednočinném souběhu dva trestné činy, nikoli o souběh vícečinný nestejnorodý, jak uzavřely soudy obou stupňů. Stran intenzity jednání obviněného míní, že společenská škodlivost zcela zřetelně překročila meze, v nichž by bylo možné kvalifikovat takové jednání pouze jako přestupek proti občanskému soužití (s poukazem na § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).

Státní zástupkyně doplnila, že další námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, neboť nejde o námitky, v nichž bylo zpochybňováno samotné právní posouzení skutku, ale jde o námitky ryze skutkového charakteru, jimiž obviněný zpochybňuje míru svého zavinění. To platí i ve vztahu k námitce o neúplnosti provedeného dokazování.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:

IV.


Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně i Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem uplatněnému důvodu dovolání formálně vyhovuje jeho námitka, že aplikace ustanovení § 354 tr. zákoníku by měla být podmíněna zjištěním o důsledcích nebezpečného pronásledování („Pokud mluvíme o nějakých projevech nebezpečného pronásledování, jistě by tu měly být i reakce na toto pronásledování, ať již psychické, finanční či sociální.“), kterou je třeba pojímat tak, že jí obviněný namítá nedůvodnost subsumpce skutkových zjištění soudů pod jimi užité ustanovení tr. zákoníku v důsledku absence zákonného znaku „a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“. Na takovou interpretaci jeho námitky je nezbytné usuzovat z toho, že v kontextu uvedeného obviněný akcentuje, že „poškozený na přímou otázku obhájce uvedl, že z odsouzeného strach nemá“ a že „v podobném duchu se vyjádřila i manželka poškozeného E. H.“.

Takto uplatněnou námitku je třeba pokládat za zjevně neopodstatněnou.
Je sice skutečností, že vlastní skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku (viz výše), bezprostřední skutkový podklad pro učinění závěru o existenci obviněným zpochybňované obavy poškozených neskýtá, rozsudek soudu prvního stupně je nicméně třeba vnímat v jeho komplexnosti, tj. v obsahové návaznosti jeho odůvodnění na výrokovou část. V odůvodnění rozsudku pak nalézací soud zcela konkrétně uvádí to, co ne zcela dostatečným způsobem vyjádřil v jeho výrokové části, tj. že (str. 4) „z výpovědi poškozeného Ing. H. je zřejmé, že on sám takové obavy má, a to ve vztahu ke své dceři a vnukovi“. Toto zjištění dovolatel zcela pomíjí, když akcentuje to, že z něj nemá mít strach samotný poškozený. Uvedený skutkový závěr obsažený v odůvodnění rozsudku totiž odůvodňuje tu alternativu soudem citované (str. 4) skutkové podstaty přečinu podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. že jednání pachatele (v daném případě obviněného) je způsobilé vzbudit v něm (v osobě dlouhodobě pronásledované, tj. v Ing. H.) důvodnou obavu … o zdraví osob jemu blízkých. Navíc interpretaci výpovědi svědka dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku neodpovídá svědkovo vyjádření na dotazy obhájce (podle protokolace jeho výpovědi při hlavním líčení dne 28. 5. 2014 na č. l. 159-160), podle níž svědek uvedl „Z obžalovaného mám strach, nedávno se stalo, že mé dceři skočil před auto, řval na ni nadávky“. Tvrzení, že svědek z obviněného strach nemá, jak dovolatel zdůrazňuje, z tohoto vyjádření vyvodit nelze. Jen na okraj se připomíná, že vůči obsahu protokolu nebyla obviněným uplatněna žádná výhrada, neboť jeho opravy se ani nedomáhal.

Vhodné je rovněž zmínit, že obsahově shodné námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně uplatnil odvolatel již v rámci svého řádného opravného prostředku a že na námitku nyní posuzovanou již vcelku dostatečným způsobem reagoval soud odvolací, který uvedl (str. 3 jeho usnesení), že „poškozený popsal své obavy z jednání obžalovaného především ve vztahu ke své dceři a vnukovi, a rovněž jeho manželka popsala opatření a omezení, která musí činit, aby obžalovanému čelila, přičemž obavy manželů H. jsou posíleny i jich znalostí skutků, za které byl obžalovaný odsouzen ve věci tamního soudu pod sp. zn. 8 T 148/2013“. K uvedenému se dodává, že součástí spisového materiálu (č. l. 125-136) jsou i rozhodnutí, na která odvolací soud odkazuje, z nichž lze zjistit (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 12 To 40/2014-677, že (ve stručnosti vyjádřeno) obviněný dne 19. 3. 2012 po poškozeném Ing. B. H., v reakci na jeho vyjádření stran útoku obviněného na J. K., hodil kámen (bod 2 rozsudku) a dne 22. 6. 2012 slovně napadl jak poškozeného tak jeho manželku, přičemž Ing. H. udeřil pěstí do levé horní končetiny (bod 5 rozsudku).

Tato zjištění zcela odůvodňují skutkové závěry soudů nižších stupňů, že dovolatelem popíraná existence obav poškozených, má svůj reálný základ v osobních zkušenostech poškozených s jednáním obviněného. Za nedůvodné tak nelze mít ani závěry, které ve svém vyjádření k námitce dovolatele vyjádřila státní zástupkyně (viz výše).

Uplatnil-li dovolatel dále námitku, že „z provedených důkazů nevyplývá, že by měl dovolatel snahu někoho ovládat či mít nad ním dohled a moc“, poté nezbývá než uvést, že skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nic takového nevyžaduje.

Ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uplatnil obviněný výhradu, že soudy zejména „neuvážily intenzitu, rys a průběh útoku“, jakož i další jím zmíněné skutečnosti, aniž by vyložil, co z tohoto tvrzení dovozuje. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem, aby za dovolatele domýšlel a z jeho nekonkrétních či obsahově neúplných námitek dovozoval, jakou vadou mají být jím napadená rozhodnutí zatížena. Odkazuje proto na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 4-5), kterým nelze vytknout zjevnou nesprávnost.

Pokud jde o další námitky, nejsou podřaditelné pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud uvádí, že zásadně neprovádí „přehodnocení“ hodnotících postupů soudů nižších stupňů, pokud jejich hodnocení nevykazuje zásadní vady, které by svědčily o jejich libovůli a byly tak předmětem námitek odvolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu. Nic takového obviněný neuplatňuje, proto není důvod reagovat na jeho námitku, vůči vyhodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně H. soudy nižších stupňů. Neprovedení důkazu, který procesní strana navrhla, nelze bez dalšího pokládat za porušení obhajovacího práva obviněného, neboť je oprávněním soudu, jako nezávislého orgánu, aby rozhodl, jaký okruh důkazů je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Navíc na obdobně vyznívající námitku stran neprovedení důkazu výslechem matky obviněného již reagoval soud druhého stupně (viz str. 2 jeho usnesení).

Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že petitu obsaženému v dovolání obviněného nelze vyhovět a že naopak je nezbytné o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodnout formou jeho odmítnutí.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. dubna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 257/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.257.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies