4 Tdo 323/2015 - Loupež

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovolání obviněného D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 3 To 361/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 145/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 145/2014, byl obviněný D. D. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1.
dne 1. 6. 2014 kolem 18.00 hodin v B. – S. B., okres K., na ul. S. v místě bydliště, se záměrem získat peníze na zaplacení svých dluhů, v kuchyni rodinného domu v podnapilém stavu požadoval po své matce E. D. vydání částky ve výši 130,- Kč, přičemž když mu matka opakovaně odmítla peníze vydat, vytáhl ze zásuvky v kuchyňské lince kuchyňský nůž s délkou čepele 18 cm, s tímto přistoupil k E. D., uchopil ji levou rukou zezadu pod krkem do tzv. kravaty a s uvedeným nožem jí mával před obličejem a křičel na ni, aby mu dala peníze, jinak že ji jedním hmatem zlomí páteř, přičemž E. D. mu z obavy o svůj život vydala částku ve výši 130,- Kč,

2.
dne 1. 6. 2014 kolem 18.10 hodin v B. – S. B., okres K., na ul. S. v místě bydliště, se záměrem získat peníze na zaplacení svých dluhů, v kuchyni rodinného domu v podnapilém stavu, krátce po předchozím konfliktu, v době, kdy jeho matka E. D. chtěla zavolat svým mobilním telefonem na Policii ČR, aby oznámila jeho předchozí jednání, vytrhl jí telefon z ruky a řekl jí, že pokud na něj zavolá policisty a řekne jim, co se stalo, tak ji zabije, načež telefon položil na stůl a z domu odešel, přičemž jeho jednání vzbudilo v E. D. obavy o svůj život.

Za uvedené jednání byl obviněný D. D. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 145/2014, podali obviněný D. D., matka obviněného E. D. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 3 To 361/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný D. D. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného D. D. a matky obviněného E. D. zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 3 To 361/2014, podal následně obviněný D. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že nebylo prokázáno, že by se trestného jednání dopustil. Připustil sice, že mezi ním a jeho matkou E. D. došlo dne 1. 6. 2014 k hádce, ale jednoznačně popřel, že by svou matku jakkoli napadl nebo jí vyhrožoval. Dále uvedl, že si je vědom toho, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových tvrzení, přesto pokládá za nutné poukázat na to, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním zejména v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný je usvědčován především výpovědí své matky z přípravného řízení, přičemž v této souvislosti poukázal na skutečnost, že poškozená u hlavního líčení svou původní výpověď korigovala a uvedla, že se jednalo ze strany obviněného spíše o legraci. Proto nelze klást obviněnému za vinu trestné činy, za které byl odsouzen. Dále obviněný namítl, že trest, který mu byl uložen, je zcela nepřiměřený.

Obviněný se domníval, že jeho jednání popsané ve skutkových větách citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinů loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť bylo činěno pouze naoko – poškozená je pokládala za pouhý žert.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že poškozená v přípravném řízení procesním způsobem za účasti obhájce obviněného v pozici svědka velmi podrobně a detailně popsala násilné jednání svého syna. Potvrdila, že obviněný po ní požadoval peníze na zaplacení svých dluhů i za použití přímého násilí a za užití výhrůžek ublížení na zdraví jí při tom mával nožem před obličejem. Taktéž potvrdila, že krátce nato, když chtěla zavolat mobilním telefonem na policii a oznámit jeho předchozí násilné jednání, jí obviněný mobil z ruky vytrhl a výslovně jí vyhrožoval, že pokud zavolá policisty a řekne jim, co se stalo, že ji zabije. Správně odvolací soud poukázal na to, že není sebemenšího důvodu pochybovat o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené E. D., která vypovídala pod sankcí křivé výpovědi spontánně a velmi podrobně, i z jejích pozdějších výpovědí je patrno, že i nadále má k obviněnému silný citový vztah a nelze u ní dovodit žádné tendence mu úmyslným a nepravdivým tvrzením uškodit. K námitce obviněného o rozporech mezi výpovědí poškozené v přípravném řízení a výpovědí učiněnou posléze u hlavního líčení odvolací soud velmi správně zdůraznil, že žádné takové rozpory neexistují, přičemž svědkyně pouze u hlavního líčení méně intenzivně hodnotila dopad jednání obviněného na svou osobu a intenzitu tohoto jednání. Nicméně pokud jí byla přečtena výpověď z přípravného řízení, potvrdila její pravdivost.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. D.

Ohledně námitky obviněného týkající se hodnocení výslechu poškozené E. D. a pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi, Nejvyšší soud podotýká, že k této námitce se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, proč považuje výpověď poškozené za věrohodnou (viz str. 4 rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 145/2014), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že poškozená v přípravném řízení procesním způsobem za účasti obhájce obviněného v pozici svědka velmi podrobně a detailně popsala násilné jednání svého syna. Potvrdila, že obviněný po ní požadoval peníze na zaplacení svých dluhů i za použití přímého násilí a za užití výhrůžek ublížení na zdraví jí při tom mával nožem před obličejem. Rovněž jednoznačně potvrdila, že krátce nato, když chtěla zavolat mobilním telefonem na policii a oznámit jeho předchozí násilné jednání jí obviněný mobil z ruky vytrhl a výslovně jí vyhrožoval, že pokud zavolá policisty a řekne jim, co se stalo, že ji zabije. Dále odvolací soud uvedl, že není důvod pochybovat o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené E. D., která vypovídala pod sankcí křivé výpovědi spontánně a velmi podrobně, i z jejích pozdějších výpovědí je patrno, že i nadále má k obviněnému silný citový vztah a nelze u ní dovodit žádné tendence mu úmyslným a nepravdivým tvrzením uškodit. K námitce obviněného o rozporech mezi výpovědí poškozené v přípravném řízení a výpovědí učiněnou posléze u hlavního líčení odvolací soud správně konstatoval, že žádné takové rozpory neexistují, přičemž svědkyně pouze u hlavního líčení méně intenzivně hodnotila dopad jednání obviněného na svou osobu a intenzitu tohoto jednání, pokud jí však byla přečtena výpověď z přípravného řízení, potvrdila její pravdivost. Zcela správně pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že v podstatě za totožné násilné jednání vůči své matce byl obviněný již jednou pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 8 T 43/2013, což nepochybně dokladuje jeho výrazné tendence, zejména pod vlivem alkoholu, vůči své v zásadě nejbližší osobě se takto zavrženíhodným způsobem jednání chovat (viz str. 4 - 5 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 3 To 361/2014). Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu a s jeho argumentací plně ztotožňuje.

Námitka obviněného proti výroku o trestu není dovolacím důvodem. Nejde­1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu. Nejpřísněji trestným činem z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, byl zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Na něj je podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku stanoven trest odnětí svobody na dvě léta až deset let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na pět let, jde o přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Za stavu, kdy byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jsou námitky týkající se přiměřenosti trestu mimo dovolací důvod, a to i podle té části ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., v níž je dovolací důvod vymezen jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný D. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci s tím, že jednání obviněného z výše uvedených důvodů nemohlo být považováno za pouhý žert – jednání pouze naoko, a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2015

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 323/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.323.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies