8 Tdo 85/2015

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 336 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání obviněného Ing. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 To 77/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 52/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. J. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 T 52/2013, uznal obviněného Ing. J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

„1) dne 9. 4. 2010 v K., v budově Okresního soudu K. v průběhu řízení, týkajícího se rozhodování o vzetí do vazby ing. F. jako obviněného v trestní věci sp. zn. 6 T 4/2010, ve svém vystoupení uváděl vůči rozhodujícímu soudci JUDr. Ladislavu Koudelkovi, že na něho působí dojmem, že není psychicky v pořádku, a že to vypadá, že je soud v rukou blázna, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby prohlásil, že rozhodnutí vydal soudce, který nebyl schopen doložit svůj zdravotní stav, že je důvodné se domnívat, že je nepříčetný a právě se zbláznil, dále uváděl, že u soudu v K. mají ještě daleko větší kretény než v N. a JUDr. Koudelku nazval blbečkem a kreténem,

2) dne 23. 4. 2010 v K., v budově Okresního soudu K., v průběhu hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 4/2010, v přítomnosti více osob, jako obviněný poté, co byl po svém projevu k důvodům, proč se nachází stále ve vazbě, dotázán soudcem JUDr. Koudelkou, zda si přečetl písemné odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, uvedl, že výtvory psychopatů zásadně nečte a dotázal se soudce, zda se vyrovnal s jeho námitkou nepříčetnosti s tím, že vznesl právě námitku nepříčetnosti a nikoli kretenismu, kterou vznáší právě nyní, dále uváděl, že při rozhodování o vzetí do vazby se soudce choval jako psychicky vyšinutý člověk, opakovaně se dožadoval, aby soudce doložil, že je psychicky příčetný, ve své závěrečné řeči pak soudce označil za nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci, jako pokřiveného chudáka, který nutně vyžaduje psychologicko - psychiatrické vyšetření, s tím že jeho bludy odmítá dále poslouchat, a takto jednal, přestože byl předsedou senátu JUDr. Koudelkou opakovaně vyzýván, aby takových výroků zanechal a upozorněn na skutečnost, že může být vykázán z jednací síně“.

Takto popsané jednání obviněného nalézací soud právně kvalifikoval jako přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 61/2011, ze dne 3. 10. 2012 a 2. 11. 2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 9/2013, ze dne 9. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 To 77/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jany Šubrtové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Současně s dovoláním požádal o odklad výkonu rozhodnutí, neboť vzhledem k délce trestu hrozí obava, že trest odnětí svobody bude vykonán ještě předtím, než Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.

Dovolatel ve svém podání uvedl, že byla porušena celá řada zásad trestního řádu a že napadené usnesení i prvostupňový rozsudek představovaly zjevný exces vymykající se zákonné úpravě i ustálené judikatuře. Zmínil, že Nejvyšší soud se již v minulosti ve dvou případech zabýval jeho dovoláními v obdobných věcech trestného činu pohrdání soudem a v obou případech napadená rozhodnutí zrušil, v prvém případě usnesením ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 315/2009, a v druhém případě usnesením ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1096/2011. Odvolací soud však v dané věci k těmto rozhodnutím nepřihlédl, přestože – pokud jde o druhé z těchto usnesení – byla zarážející nápadnost okolností, za kterých byl vydán předchozí (zrušený) rozsudek Krajského soudu v Praze. V obou případech dostal věc k vyřízení stejný senát odvolacího soudu, jenž nařídil jednání v nezvykle krátké době, takže neměl možnost se na veřejné zasedání dostatečně připravit (při stanovení prvního termínu jednání byla sice dodržena zákonná lhůta k přípravě, při stanovení odročeného jednání však nikoli).

Obviněný dále namítl, že soud druhého stupně svým postupem mu upřel právo na obhajobu a osobní účast u odvolacího jednání, přestože jím byl řádně informován, že absolvoval náročnou operaci a nemůže se z tohoto důvodu k soudu dostavit. Svým oznámením ze dne 21. 7. 2014 dal odvolacímu soudu zcela srozumitelně na vědomí, v jakém je stavu, do kdy tento stav bude trvat a kdy je proto možné nařídit jednání. Tvrzení odvolacího soudu, že nedoložil potvrzení o neschopnosti se odvolacího řízení zúčastnit, bylo zcela účelové a zavádějící, protože i kdyby jej doložil, soud by stejně uvedl, že mu nevěří. Soud prokazatelně o jeho vážném zdravotním stavu věděl, přesto nařídil termín veřejného zasedání v době jeho nemoci a účelově věc projednal v jeho nepřítomnosti, protože chtěl vyloučit přítomnost veřejnosti a s ní spojenou medializaci věci.

Dovolatel měl ovšem pochybnosti i o samotném projednání věci samé odvolacím soudem ve veřejném zasedání, neboť napadené usnesení vůbec nezmiňuje ostatní členy senátu, takže by bylo možno se domnívat, že senát ve věci vůbec nerozhodoval. Z tohoto pohledu by se pak jednalo o nicotné rozhodnutí. V návaznosti na to znovu namítl upření práva na spravedlivý proces, neboť mu byla znemožněna účast na veřejném zasedání, na které navíc ani nebyl řádně a včas předvolán. Vyrozumění o veřejném zasedání mu bylo vhozeno do schránky bez nutnosti podepsat jeho převzetí v době, kdy se nacházel v nemocnici, a o jednání se tak dozvěděl v pátek 18. 7. 2014, tj. dva pracovní dny předem, což vylučovalo, aby mu byla poskytnuta zákonná lhůta na přípravu, které ostatně pro vážné omezení zraku nebyl schopen, stejně jako cesty k soudu a účasti na veřejném zasedání. V souvislosti s tím namítl, že procesní pochybení vykazovalo také jednání před soudem prvního stupně, kde mu bylo upřeno právo posledního slova.

V další části svého podání obviněný vytýkal oběma soudům nižších stupňů, že jejich rozhodnutími došlo ke zjevnému excesu, vymykajícímu se jak zákonné úpravě, tak ustálené judikatuře. V jejich výrocích nebylo možno spatřovat přečin pohrdání soudem, nýbrž maximálně přestupek. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť v napadeném rozhodnutí nebyly popsány zásadní okolnosti, za kterých k jeho chování došlo. Poukazoval rovněž na to, že nebylo možno pominout okolnosti, za kterých proběhlo vazební jednání dne 9. 4. 2010 a hlavní líčení ze dne 23. 4. 2010, a že jeho vazba byla následně odškodněna ministerstvem spravedlnosti a jeho trestní stíhání zastaveno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 12 To 254/2010. I proto považoval jak vazbu, tak trestní stíhání z roku 2010 za účelovou šikanu. Vazba byla zdůvodněna tím, že si nepřebíral poštu, když se však soudu zeptal, zda mu nějakou odeslal, ukázalo se, že žádnou poštu k doručení pro něj nemá, což vysvětlovalo i jeho dotaz na soudce stran jeho zdraví.

Dovolatel následně zdůraznil, že základním principem právního státu je princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, a zmínil rozsudky Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 2/2010 a Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2014, pojednávající o jeho zcela analogických výrocích v podobných situacích, které byly zprošťující.

Za pochybení považoval obviněný také to, že ani soud prvého stupně ani soud odvolací neprovedl osobní výslech soudce JUDr. Ladislava Koudelky. Mimo jiné i z jeho výpovědi bylo možno učinit závěr, zda v daném případě šlo o trestný čin nebo jen o přestupek. Výslech tohoto poškozeného byl nezbytný, a to zejména ohledně skutečnosti, jak a před kým byla snížena důstojnost soudu, když přítomní byli výhradně policisté tvořící eskortu. Stálo rovněž za pozornost, že dotčený soudce podal trestní oznámení až po roce a půl poté, co se událost stala.

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 To 77/2014, a současně též rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 T 52/2013, a věc buďto postoupil k projednání v přestupkovém řízení nebo věc vrátil do přípravného řízení se závazným pokynem k zastavení trestního stíhání.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k okruhu dovolacích námitek vztahujících se k § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že dovolatel byl ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu není nutná, o konání veřejného zasedání, nařízeného již na den 9. 4. 2014, toliko vyrozuměn, přičemž se tak stalo v zákonné lhůtě (§ 233 odst. 2 tr. ř.) za stavu, že mu doručení takové písemnosti ve smyslu vzoru 7a Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 126/2009 – OD – Org. ze dne 18. 6. 2009 bylo vykázáno dne 31. 3. 2014. Povinnost dodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě se tedy již nevztahovala na odročené veřejné zasedání (odkázala tu na rozhodnutí č. 35/2002 Sb. rozh. trest.), nařízené na den 23. 7. 2014, o kterém byl obviněný vyrozuměn dne 18. 7. 2014, aniž by na jeho straně byl dán důvod k přípravě nové obhajoby, plynoucí ze zásadní změny projednávaných otázek. Stalo se tak přitom za splněných podmínek § 64 odst. 2 tr. ř. a na adresu, kterou ve smyslu § 63 odst. 2 tr. ř. pro tyto účely sdělil, přičemž mu žádná překážka nebránila v tom, aby právě na podkladě jeho sdělení mohlo být doručení předmětné písemnosti uskutečněno na adrese nemocničního zařízení, na které se – byť krátce, nicméně aktuálně – nacházel.

Před veřejným zasedáním nařízeným na den 23. 7. 2014 obviněný zaslal odvolacímu soudu dne 21. 7. 2014 omluvu s tím, že se nachází po středně těžkém úrazu oka, což doložil potvrzením o své předcházející hospitalizaci na očním oddělení Nemocnice N. B. v P. v době od 5. 7. do 8. 7. 2014, a poukázal na svou zdravotní neschopnost účastnit se uvedeného dne veřejného zasedání. Na elektronickou výzvu odvolacího soudu z téhož data (21. 7. 2014), aby doložil lékařskou zprávou, že mu jeho aktuální zdravotní stav brání v účasti u veřejného zasedání, s poučením, že bez splnění této podmínky nebude veřejné zasedání odročeno, zareagoval ještě téhož dne sdělením, že jeho obvodní lékařka „je na dovolené, takže nemůže cokoliv vystavovat“. To i státní zástupkyně považovala za nedostačující, neboť taková provozní situace zdravotnického zařízení se zcela běžně řeší dohodnutým zástupem. Navíc nebylo od věci, aby obviněný v uvedeném směru oslovil příslušného očního specialistu, který se mu v nemocničním zařízení aktuálně věnoval a který se k dané otázce mohl vyjádřit tím nejpovolanějším způsobem.

Z těchto důvodů státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že za popsaného stavu věci odvolací soud zcela správně rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Podstatným totiž v souladu s platnou judikaturou (poukázala tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 932/2004) zůstalo, že obviněný svůj aktuální zdravotní stav ke dni konání tohoto procesního úkonu důkazně nepodložil tak, aby mohlo být postaveno najisto, že jeho zdravotní potíže mu objektivně znemožňují účast před soudem a tím i plné využití práva na obhajobu. Na jeho neúčast při veřejném zasedání u odvolacího soudu tak lze nahlížet pouze tak, že svého oprávnění v uvedeném směru nevyužil, když žádný z důvodů jeho povinné účasti ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. dán nebyl.

Státní zástupkyně dále uvedla, že z hlediska údajné nesprávnosti právního posouzení skutku dovolatel namítl, že Nejvyšší soud se již ve dvou případech zabýval jeho dovoláními ve věcech téhož trestného činu – tedy pohrdání soudem, a to jednak pod sp. zn. 7 Tdo 315/2009 a dále pod sp. zn. 6 Tdo 1096/2011, přičemž zavázal podřízené soudy závazným právním výkladem, jak mají na tento trestný čin pohlížet a kdy se ho lze dopustit. Z vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 315/2009, však vyplývá, že v daném případě šlo o posouzení jeho jednání sice podle § 169b, avšak alinea prvá tr. zákona, týkající se závažného způsobu rušení jednání soudu s tím, že důvodem kasačního způsobu rozhodnutí byl nedostatek skutkových okolností, které by bylo možno zahrnout pod zákonnou situační podmínku rušivých projevů pachatele, kterou je „jednání soudu“. Z odůvodnění dalšího zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1096/2011, je pak zřejmé, že důvodem zrušení napadeného rozhodnutí bylo úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pro které se již nejevilo účelným provádění dovolacího přezkumu stran argumentace obviněného, která se vztahovala k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založenému na námitce nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu pohrdání soudem ve smyslu § 169b alinea prvá tr. zákona (a na které by se porovnání s nyní posuzovaným případem jinak vztahovalo). V návaznosti na to státní zástupkyně konstatovala, že v daném případě byl obviněný uznán vinným přečinem ve smyslu § 336 písm. b) tr. zákoníku, který není obdobou právní kvalifikace trestného činu podle § 169b alinea prvá tr. zákona, týkající se opakovaného a závažného rušení jednání soudu. Ve smyslu právní věty ustanovení § 336 písm. b) tr. zákoníku mu bylo přisouzeno, že se při jednání soudu choval k soudu urážlivě a soud znevažoval.

K tomu státní zástupkyně rovněž uvedla, že údajnou nesprávnost právního posouzení skutku dovolatel odůvodnil tím, že v napadeném usnesení je celkem věrohodně popsáno jeho jednání a způsob vyjadřování, nikoliv však okolnosti, za kterých k tomuto chování došlo, a za zcela zásadní skutečnost označil výsledek předmětného trestního řízení (ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 4/2010), kdy usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 12 To 254/2010, došlo k zastavení jeho trestního stíhání pro jednání kvalifikované jako trestné činy podle § 249a odst. 2 tr. zákona a podle § 202 odst. 1 tr. zákona [správně mělo být, že došlo ke zrušení napadeného rozsudku ze dne 23. 4. 2010 podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a k postoupení věci k možnému projednání přestupku Městskému úřadu v Nymburce podle § 222 odst. 2 tr. ř.]. Jestliže obviněný byl následně za vykonanou vazbu odškodněn, stalo se tak v návaznosti na uvedený způsob rozhodnutí o jeho vině postupem podle § 9 odst. 1 zákona č. 89/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů. To však podle státní zástupkyně neznamená, že v době, kdy bylo rozhodováno o vzetí obviněného do vazby, nebyly na jeho straně dány vazební důvody ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř., že soudce rozhodoval na podkladě své libovůle a při zneužití pravomoci, která mu byla svěřena za účelem jejího řádného výkonu. Odůvodnění usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 6 T 4/2010, o osmi stranách textu vypovídá o vysoké míře pečlivosti, s jakou byly po stránce údajové a argumentační podloženy důvody útěkové a předstižné vazby, které soud na straně obviněného shledával. Označení, že šlo o účelovou šikanu osoby obviněného, tak rozhodně nelze přijmout, a to ani k odůvodnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., že si obviněný (nejen v předmětné trestní věci) zcela programově nepřebírá poštu a nařízené termíny hlavního líčení tak svým problematickým jednáním maří a tím se podle ustálené judikatury před zraky orgánů činných v trestním řízení skrývá (č. l. 7 zdola až 8 předmětného usnesení). Za stavu, že se soud na č. l. 5 zdola až 7 shora zabýval nejen popisem obstrukčního chování obviněného, které opakovaně znemožnilo konat hlavní líčení, ale především vylíčením jeho přístupu při doručování úředních zásilek jak ze strany České pošty, s. p., tak i Policie ČR, kterého si byl dobře vědom, bylo zcela logické, že po ukončení neúspěšných pokusů o doručení „soud (již) žádnou poštu k doručení neměl“. Dotaz obviněného na soudcovo duševní zdraví v souvislosti s rozhodnutím o jeho vzetí do vazby tak nejen postrádá jakéhokoliv věcného opodstatnění (lze-li vůbec takový způsob komunikace s úřední osobou připustit), především se však jedná o primitivní, leč zcela čitelný nástroj provokace soudcova úřadu s cílem znemožnit projednání předmětné trestní věci.

Pokud dovolatel za pochybení považoval také skutečnost, že žádný ze soudů nižších stupňů neprovedl výslech soudce JUDr. Ladislava Koudelky, pak takovou námitku podle státní zástupkyně neuplatnil s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající na právním fenoménu tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazních návrhů, které, ač byly ze strany obhajoby vysloveny, zůstaly z hlediska svého důkazního přínosu v rozhodnutích soudů zcela opomenuty. Proto nad rámec podaného vyjádření poukázala na č. l. 4 uprostřed usnesení odvolacího soudu se závěrem, že navrhovaný výslech tohoto soudce by nemohl přinést ničeho zásadního k objasnění věci, a dodala, že v uvedeném směru plně postačoval zvukový záznam jak z průběhu tzv. vazebního jednání, tak i navazujícího hlavního líčení. Z hlediska účelu, kterým měl být podle dovolatelova názoru soudcovým výslechem naplněn, by rozhodně nebylo možno učinit ten stěžejní závěr, zda jde o trestný čin, nebo pouze o přestupek.

Podle názoru státní zástupkyně dovolatelovo jednání bylo zcela účelově zaměřeno v prvé řadě na znemožnění řádného projednání jeho trestní věci v rámci nezávislého výkonu soudcovské pravomoci a až v řadě druhé bylo orientováno na ohrožení vážnosti a autority soudcova úřadu. Přitom otázka, do jaké míry se soudce atakovaný jeho primitivními slovními útoky subjektivně cítil dotčen a uražen, když podal trestní oznámení až za rok a půl, nebude z hlediska trestněprávní ochrany namístě, neboť jejím objektem není soudcova osoba. Navíc v daném případě nebylo podané trestní oznámení výsledkem procesní aktivity jmenovaného soudce, jak se dovolatel mylně domnívá.

Jestliže dovolatel dále zdůraznil, že základním principem právního státu je princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, a pokud v této souvislosti zmínil dva rozsudky (správně usnesení) vynesené dvěma různými soudy, a to Okresním soudem Kutná Hora pod sp. zn. 14 T 2/2010 ze dne 18. 10. 2010 a Okresním soudem Mladá Boleslav pod sp. zn. 2 T 20/2014 ze dne 29. 4. 2014, pak podle státní zástupkyně případné přesvědčení o své dosavadní beztrestnosti za obdobné jednání nemohl o takové výsledky označených soudních řízení opírat v době spáchání posuzovaných skutků, neboť k nim došlo v období měsíce dubna 2010. V označených soudních rozhodnutích sice bylo dovozeno, že „podobnými výroky“ nelze spáchat trestný čin pohrdání soudem, a protože se nejednalo o trestný čin, byly oba případy postoupeny k projednání přestupku, ovšem důvody, pro které takto bylo rozhodnuto, nebyly spatřovány v absenci některého z formálních znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu (trestného činu), ale v nedostatečné míře společenské škodlivosti jednání obviněného ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (popř. společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zákona). Přitom oba soudy v rámci svých právních úvah shodně konstatovaly, buď že několik verbálních útoků znevažujících osobu samosoudce (Okresního soudu v Nymburce Mgr. J. Nápravníka) nelze považovat za natolik intenzívní (Okresní soud v Kutné Hoře, sp. zn. 14 T 2/2010), popř. že trestněprávní důsledky z rušivého chování verbálního charakteru zúčastněných osob by měly být vyvozovány pouze v krajních případech vysoké intenzity, kdy by k ochraně důstojnosti soudního jednání zjevně nemohly postačovat jiné prostředky (§ 66 tr. ř., § 204 odst. 2 tr. ř.) tím, že by na uvedené jednání (verbální útoky na předsedu senátu Obvodního soudu Praha 10 JUDr. O. Láznu) ještě postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (Okresní soud v Mladé Boleslavi, sp. zn. 2 T 20/2014). Přitom z obsahu dostupného spisového materiálu, dokumentujícího obě označená trestní řízení, je zřejmé, že k zajištění nerušeného průběhu konaných procesních úkonů použil JUDr. O. Lázna vůči tenkrát vazebně stíhanému obviněnému opatření podle § 66 odst. 2 tr. ř., to na rozdíl od Mgr. J. Nápravníka, který v postavení svědka zdůvodnil, že uložení pořádkové pokuty za podmínek § 66 odst. 1 tr. ř. neshledával účelným, neboť obviněný, který je stíhán pro zanedbání povinné výživy, je zcela bez příjmu. K dalšímu možnému opatření ve smyslu § 204 odst. 2 tr. ř. vůči obviněnému nebylo při projednávání žádné ze dvou uvedených trestních věcí přikročeno, když na straně druhé při povaze a intenzitě jeho verbálních útoků (zejména pak vůči JUDr. O. Láznovi) by bylo možno jen stěží předpokládat, že vykázání osoby obviněného z jednací síně splní svůj účel do té míry, že by po jeho návratu bylo možno uskutečnit nerušený postup podle § 204 odst. 2 věty druhé tr. ř.

Státní zástupkyně poté zdůraznila, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (odkázala tu na rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1378, sešit 75/2011). Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku), je vždy povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.

Podle státní zástupkyně shodně přijatý právní závěr obou soudů nižších stupňů, že na posuzované jednání obviněného postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, však nebyl v žádném z označených rozhodnutí podložen takovou mírou přesvědčivosti použité argumentace, ze které by byly zřejmé natolik závažné a příslušnou judikaturou podložené důvody, pro které by společenská škodlivost jednání obviněného nedosahovala obvyklé úrovně tohoto materiálního korektivu trestnosti u nejlehčích běžně se vyskytujících trestných činů s právní kvalifikací přečinu (trestného činu) pohrdání soudem. Jedině tyto závažné důvody by totiž mohly vést k akceptovatelnému rozhodnutí o nevině obviněného, založeném na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Proto použité odkazy na dvě předcházející soudní rozhodnutí ve věcech, ve kterých bylo proti dovolateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin pohrdání soudem, jak je tomu v daném případě, nejsou způsobilé dostatečně zargumentovat tu jeho dovolací námitku, že jeho jednání dosahuje maximálně takové úrovně společenské škodlivosti, která odpovídá spáchání přestupku. Navíc za stavu, kdy žádná jiná argumentace k námitce chybějícího materiálního korektivu trestnosti dovolatelova jednání připojena není, lze v uvedeném směru plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění obou soudních rozhodnutí (č. l. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, resp. č. l. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu).

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel k obsahu dalších podání, která mu byla v průběhu dovolacího řízení předložena, neboť se nejednalo o podání osob k tomu oprávněných (srov. § 265d tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil námitky vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Přitom ovšem blíže nerozlišil, které z dále rozvedených argumentů chce vztahovat k tomu kterému z uvedených dovolacích důvodů, takže se lze jen domnívat, o které argumenty by mělo jít. Vedle toho však uplatnil i výhrady, které pod některý z těchto důvodů (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Z této kategorie naposledy zmíněných dovolatelových výhrad šlo jednak o námitku, že „jednání před soudem prvního stupně vykazovalo procesní pochybení, neboť mu bylo upřeno právo posledního slova“, dále o námitku, že „napadené usnesení vůbec nezmiňuje ostatní členy senátu, takže by bylo možno se domnívat, že senát ve věci vůbec nerozhodoval“, a konečně o námitku, že „senát odvolacího soudu nařídil jednání v nezvykle krátké době, takže neměl možnost se na veřejné zasedání dostatečně připravit (při stanovení prvního termínu jednání byla sice dodržena zákonná lhůta k přípravě, při stanovení odročeného jednání však nikoli)“.

Jakkoliv tyto irelevantní dovolatelovy výhrady by bylo možno přejít jejich konstatováním a blíže se jimi nezabývat, Nejvyšší soud přece jen z hlediska úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění tohoto usnesení považuje za vhodné alespoň stručně se k nim vyjádřit.

Pokud jde o první z těchto námitek obviněného, že „jednání před soudem prvního stupně vykazovalo procesní pochybení, neboť mu bylo upřeno právo posledního slova“, je třeba jednak uvést, se s ní náležitě vypořádal již odvolací soud (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení), jednak zdůraznit, že bezezbytku neodpovídá skutečnosti, neboť z protokolu o hlavním líčení konaném před Okresním soudem v Kladně je evidentní, že v jeho závěru mluvil (dokonce poměrně obsáhle) jako poslední (srov. č. l. 331 až 333 spisu). Na tom nic nemění skutečnost, že před jeho závěrečným vystoupením (závěrečnou řečí, případně po ní) není v tomto protokolu explicitně uvedeno, že předseda senátu udělil obviněnému poslední slovo ve smyslu § 217 tr. ř. Význam tohoto ustanovení (stejně jako jeho účel) totiž rozhodně byl naplněn, neboť obviněnému bylo umožněno uplatnit vlastní obhajobu v těch směrech, které považoval za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Během toho svého projevu nebyl nikterak přerušován a nebyly mu kladeny žádné otázky. Lze tak usuzovat, že svou závěrečnou řeč spojil s využitím práva posledního slova. Tomu odpovídá i skutečnost zřejmá ze zvukového záznamu hlavního líčení, že po skončení svého přednesu byl samosoudkyní dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést – a k tomu neměl již co dodat.

Druhou z těchto námitek, že „napadené usnesení vůbec nezmiňuje ostatní členy senátu, takže by bylo možno se domnívat, že senát ve věci vůbec nerozhodoval“, dovolatel blíže nerozvedl, takže lze pouze usuzovat, že při jejím uplatnění byl zřejmě ovlivněn tím, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí podíleli, nýbrž jen titul, jméno a příjmení předsedkyně senátu. Takové písemné vyhotovení usnesení ovšem bezezbytku odpovídá ustanovení § 129 tr. ř., neboť – na rozdíl od rozsudku (srov. § 120 a násl. tr. ř.) – jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, neobsahuje. Ostatně pokud by se dovolatel seznámil s obsahem protokolu o veřejném zasedání konaném před Krajským soudem v Praze dne 23. 7. 2014 (srov. č. l. 421 spisu), zjistil by, že odvolací soud rozhodoval o jeho odvolání v souladu se zákonem v tříčlenném senátě složeném z jeho předsedkyně a dalších dvou soudkyň.

K třetí z těchto námitek, že „senát odvolacího soudu nařídil jednání v nezvykle krátké době, takže neměl možnost se na veřejné zasedání dostatečně připravit (při stanovení prvního termínu jednání byla sice dodržena zákonná lhůta k přípravě, při stanovení odročeného jednání však nikoli)“, je především třeba uvést, že jedním z principů trestního řízení je jeho rychlost (srov. § 2 odst. 4 tr. ř.). Bylo-li v dané věci nařízeno první veřejné zasedání na den 9. 4. 2014, stalo se tak cca dva měsíce po předložení spisového materiálu odvolacímu soudu (spis byl předložen 13. 2. 2014), tedy v termínu zcela běžném a standardním. Rozhodně nešlo o nikterak „nezvykle krátkou dobu“, za jakou ji obviněný označil, nehledě na to, že o konání veřejného zasedání byl vyrozuměn již dne 31. 3. 2014, tedy s dostatečným předstihem a při dodržení pětidenní lhůty k přípravě (srov. § 233 odst. 2 tr. ř.). Veřejné zasedání bylo tehdy odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené obviněným vůči předsedkyni odvolacího senátu a jeho členkám. Poté, co o této námitce obviněného rozhodl s konečnou platností Vrchní soud v Praze, a po vrácení spisového materiálu Krajskému soudu v Praze, předsedkyně senátu nařídila další veřejné zasedání na den 23. 7. 2014, o čemž byl obviněný vyrozuměn dne 18. 7. 2014 (srov. č. l. 414 spisu).

Namítal-li dovolatel, že v tomto druhém případě nebyla výše zmíněná pětidenní lhůta k přípravě dodržena, je třeba uvést, že tomu tak ani být nemuselo. Podle soudní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001, publikované pod č. 35/2002 Sb. rozh. trest.) pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovení pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám ustanovením § 233 odst. 3 tr. ř. se nevztahuje na přípravu odročeného veřejného zasedání. K tomu, aby bylo zajištěno skutečně reálné právo obviněného na obhajobu záležící i v tom, že bude mít dostatek času, aby se mohl na veřejné zasedání připravit, totiž zpravidla sloužila již lhůta, kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání. Ve věcech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, bude sice namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci, potřebnou lhůtu k přípravě odročeného veřejného zasedání, v posuzované věci však o takový případ v žádném případě nešlo. K tomu, aby odvolací soud mohl ve věci provést odročené veřejné zasedání, proto postačilo, že měl doloženo, že obviněnému bylo vyrozumění k tomuto termínu veřejného zasedání doručeno tak, aby se k němu mohl dostavit. Postup krajského soudu byl tedy z tohoto hlediska správný a v souladu se zákonem.

S uvedenou problematikou již bezprostředně souvisí obviněným relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání“. Už z této zákonné formulace je zjevné, že nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Přestože k tomuto dovolacímu důvodu a k námitkám dovolatelem v jeho rámci uvedeným podala poměrně obsáhlé vyjádření již státní zástupkyně (srov. výše), s jejíž argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožnil, takže z hlediska procesní ekonomie by mohlo postačovat pouze na něj odkázat, přece jen je vhodné její úvahy ještě zevrubněji rozvést a doplnit o zjištění, která dovolací soud učinil vlastním šetřením (srov. § 265o odst. 2 tr. ř.).

K tomu je zapotřebí v obecné rovině uvést (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 621 v sešitě 26/2004), že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem tohoto práva obviněného je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.

To je zřejmé už z § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.

Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i v § 263 tr. ř., z jehož odst. 4 vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného § 264 odst. 4 tr. ř. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný však nebyl v době konání veřejného zasedání krajského soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž citované ustanovení je v daném případě nepoužitelné, a proto nemohlo být ani porušeno.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat. V posuzovaném případě však odvolací soud o veřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2014 obviněného pouze vyrozuměl (stalo se tak dne 18. 7. 2014 v souladu se vzorem 7a Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 126/2009 – OD – Org. ze dne 18. 6. 2009), čímž dostatečně zřetelně vyjádřil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.

Nejvyšší soud však konstatuje, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 23. 7. 2014 spojená se žádostí o jeho odročení nesplňuje předpoklad řádného provedení, byť obviněný v ní současně projevil zájem účastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu a vyjádřil nesouhlas s jeho konáním v jeho nepřítomnosti.

Pokud obviněný i v podaném dovolání tvrdí, že se nemohl dostavit k veřejnému zasedání z důvodu svého nedobrého zdravotního stavu, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Nejvyšší soud, ačkoli se v zásadě ztotožnil s názorem odvolacího soudu a vyjádřením státní zástupkyně, takže mohl rozhodnout již na základě dosavadních podkladů, si přesto před svým rozhodnutím vyžádal písemné vyjádření jak praktické lékařky obviněného, tak jeho ošetřující lékařky z očního oddělení Nemocnice N. B. v P. MUDr. J. L., praktická lékařka obviněného, soudu sdělila, že ve dnech 14. 7. až 25. 7. 2014 skutečně čerpala řádnou dovolenou. Na základě doložených zpráv sice vyslovila předpoklad, že obviněný se z objektivních důvodů nemohl dostavit k veřejnému zasedání, nicméně současně uvedla, že celou léčbu vedli a pacienta kontrovali lékaři očního oddělení Nemocnice na B., a pokud by Nejvyšší soud potřeboval podrobnější informace, bylo by nutné obrátit se tam.

To Nejvyšší soud i bez uvedeného doporučení učinil a z vyjádření MUDr. E. P., ošetřující lékařky obviněného z očního oddělení jmenované nemocnice zjistil, že obviněný tam byl hospitalizovaný v době od 5. 7. do 8. 7. 2014 k ošetření poranění pravého oka po pádu na kovovou tyč. Jednalo o tržní ránu víčka, spojivky a tenonské fascie pravého oka, poranění bylo povrchové, k perforaci očního bulbu nedošlo. Následná ambulantní péče jmenovaného po propuštění z hospitalizace trvala do 1. 9. 2014, kontroly proběhly ve dnech 14. 7., 21. 7., 4. 8., 15. 8., 26. 8. a 1. 9. 2014, jeho zdravotní stav nebyl podle dokumentace natolik závažný, aby mu po propuštění z hospitalizace znemožnil účast u veřejného zasedání před Krajským soudem v Praze. Podle nemocničních záznamů nebyla pracovní neschopnost na daném pracovišti vystavena ani vedena.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jmenovaná praktická lékařka obviněného neměla k uvedenému poranění oka podrobnější informace, takže mohla tak vyslovit pouze předpoklad o jeho schopnosti zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem, zatímco jeho ošetřující lékařka ze specializovaného nemocničního oddělení, disponující podrobnými informacemi jak o charakteru a závažnosti zranění oka obviněného, tak způsobu vlastního ošetření a následné lékařské péče, zaslala soudu vyjádření, v němž se jednoznačně vyslovila, že zdravotní stav obviněného nebyl natolik závažný, aby mu znemožnil účast u veřejného zasedání, jinými slovy vyjádřeno, mohl se k němu dostavit.

S tímto lékařským závěrem se Nejvyšší soud identifikoval. Třebaže nemíní poranění oblasti oka obviněného jakkoliv bagatelizovat, neboť se nepochybně jednalo o zranění, které jej v kvalitě života určitým způsobem limitovalo, na druhé straně nelze nevidět, že šlo v podstatě jen o povrchové poranění víčka pravého oka, s nímž mohl opakovaně cestovat z místa bydliště k ambulantnímu ošetření do P. (ve druhém případě dokonce jen 2 dny před veřejným zasedáním u odvolacího soudu), takže se mohl zúčastnit i zmiňovaného veřejného zasedání a využít při něm všech svých práv.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud mohl uzavřít, že ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. formálně relevantně námitkou, že mu byla upřena možnost účastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu, obsahově takové námitce nebylo možné přisvědčit. Odvolací soud nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, zvláště pokud dospěl k závěru, že jeho osobní účast při něm nebyla pro rozhodnutí věci nezbytná.

Jako druhý v pořadí obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.

Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že ne všechny námitky, které obviněný pod tento dovolací důvod podřadil, lze považovat za relevantně uplatněné. Takovou námitkou rozhodně není výhrada, že soudy neprovedly výslech soudce JUDr. Ladislava Koudelky, neboť jde o námitku primárně směřující proti rozsahu dokazování, tedy ve své podstatě o procesní nedostatek. Námitky procesní, stejně jako námitky skutkové, však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Navíc pak uvedenou námitku nelze podřadit ani pod tzv. opomenutý důkaz, tedy důkazní návrh, který – ač byl ze strany obhajoby vysloven – zůstal z hlediska svého důkazního přínosu v rozhodnutích soudů zcela opomenut. Odvolací soud tuto dovolatelovu námitku (uplatněnou již v podaném odvolání) nepřehlédl a v odůvodnění svého usnesení (srov. stranu 4 uprostřed) se s ní vypořádal se závěrem, že navrhovaný výslech jmenovaného soudce by nemohl přinést ničeho zásadního k objasnění věci. K tomu lze ve shodě se státní zástupkyní dodat, že v uvedeném směru z hlediska soudy učiněného skutkového zjištění plně postačoval zvukový záznam jak z průběhu tzv. vazebního zasedání, tak i z průběhu hlavního líčení. Z hlediska účelu, který měl být podle názoru dovolatele výslechem jmenovaného soudce naplněn, by rozhodně nebylo možno učinit ten stěžejní závěr, zda jde o trestný čin (resp. o přečin), nebo pouze o přestupek.

Obdobně nepřípadnou výhradou byla dovolatelova námitka, že „dotčený soudce podal trestní oznámení až po roce a půl poté, co se událost stala“. I kdyby tomu tak skutečně bylo, neměla by taková námitka naprosto žádný význam. Vedle toho není ani důvod zpochybňovat argument státní zástupkyně, že podané trestní oznámení nebylo výsledkem procesní aktivity jmenovaného soudce, jak se dovolatel mylně domnívá.

Konečně za irelevantní výhradu uplatněnou dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu bylo třeba považovat jen obecně jím formulovanou námitku o porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu je třeba připomenout, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. A k tomu v dané věci přes výhrady obviněného došlo.

Dovolatel však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i námitku relevantní, konkrétně tvrzením, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným, neboť mohlo naplňovat maximálně skutkovou podstatu odpovídajícího přestupku (v souvislosti s tím poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe).

Třebaže i stran této námitky by bylo možno odkázat na rozsáhlý a výstižný výklad řešené problematiky obsažený ve vyjádření státní zástupkyně (srov. shora zejména strany 6 a 7), s nímž se Nejvyšší soud rovněž identifikoval, přece jen je zapotřebí tento výklad dále doplnit, resp. upřesnit.

Přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo opakovaně při jednání soudu se k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje.

Objektem tohoto trestného činu je ochrana nezávislosti, autority a vážnosti soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem. Po subjektivní stránce se jedná o úmyslný trestný čin, přičemž postačuje i úmysl eventuální [k tomu srov. § 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku].

Pojem opakovaně znamená, že k urážlivému chování nebo znevažování soudu došlo alespoň podruhé. Zákon přitom nevyžaduje předchozí použití mírnějšího opatření (napomenutí, pořádková pokuta, vykázání z jednací síně). Jednání soudu může být veřejné (v trestním řízení hlavní líčení či veřejné zasedání), nebo neveřejné (v trestním řízení neveřejné zasedání či vazební zasedání). Urážlivé či znevažující chování je jednání, které se dotýká autority soudu. Jde o útok, který je adresován soudu. Může jít o verbální projev, ale také o urážku skutkem.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ musí Nejvyšší soud konstatovat, že zjištěným (a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaným) jednáním obviněného byly všechny zákonem požadované znaky přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku naplněny. Chování obviněného k soudci JUDr. Ladislavu Koudelkovi jako k autoritě soudu při vazebním zasedání a posléze při hlavním líčení bylo vysloveně urážlivé a znevažující. Obviněný pronášel hrubě znevažující verbální urážky vůči jmenovanému soudci nejen opakovaně, ale naprosto cíleně, tedy v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Mezi jeho jednáním a způsobeným následkem je nepochybně příčinná souvislost.

Pokud dovolatel v této části svého podání primárně srovnával situaci ve zde posuzované věci se situací v jeho předchozích věcech, zcela pominul, že situace v těchto věcech byla odlišná. Důvody, pro které Nejvyšší soud v předchozích věcech obviněného rozhodl shora uvedeným způsobem, totiž spočívaly ve skutečnostech podrobně zmíněných státní zástupkyní v jejím vyjádření (znovu srov. výše). V posuzované věci však již soud prvého stupně shledal, že zjištěným jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku, což považoval za správné i soud odvolací (pokud jde o jejich právní názory, stačí rovněž odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí). V těchto jejich úvahách neshledal pochybení ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení.

K poslední relevantně uplatněné námitce dovolatele, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, je zapotřebí uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje jednak na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, jednak na zákonné vymezení pojmu trestný čin v § 13 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

V posuzované věci dovolatel uplatnil tuto námitku pouze proklamací, že jeho jednání postačovalo postihnout jako odpovídající přestupek. Při absenci jakékoliv další argumentace tak Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by bylo namístě zvažovat aplikaci předmětné zásady. Z jednání obviněného nevyplynuly žádné znaky, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že šlo o jednání, které by nemělo být považováno za trestné. Právě naopak v jeho jednání lze vystopovat zcela zjevnou až zarputilou snahu opakovaně znevažovat a urážet soudce, kterému byla jeho trestní věc přidělena a který zákonným způsobem plnil své povinnosti, a hrubými verbálními projevy snižovat jak jeho vážnost, tak vážnost jeho úřadu. Dovolatelovo tvrzení, že měla být použita zásada ultima ratio tak nemůže mít jakéhokoliv reálného podkladu. Je bez jakýchkoliv pochyb, že jeho jednání se nacházelo mimo mantinely práva civilního, resp. správního, a proto již bylo namístě přistoupit k ochraně práv poškozeného prostředky práva trestního.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání rovněž požádal o odklad výkonu rozhodnutí. O této žádosti však nerozhodoval, neboť šlo o pouhý podnět, nikoliv o návrh, k němuž je oprávněn ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, a ten takový návrh neučinil. K případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neměl předseda senátu Nejvyššího soudu důvod už s ohledem na způsob, jímž bylo o podaném dovolání rozhodnuto.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. března 2015

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 85/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.85.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies