22 Cdo 3160/2014

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 244
  • OSŘ - § 104 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: 1) Městys Nové Veselí se sídlem úřadu Nové Veselí, Na Městečku 114, 2) Obec Lhotka, se sídlem úřadu Lhotka 60, 3) Obec Počítky se sídlem úřadu Počítky 67, 4) Obec Sazomín se sídlem úřadu Sazomín 46, 5) Obec Nové Dvory se sídlem úřadu Nové Dvory 70, 6) Obec Slavětín se sídlem úřadu Slavětín 7, 7) Obec Oudoleň se sídlem úřadu Oudoleň 131, 8) Město Přibyslav se sídlem úřadu Přibyslav, Bechyňovo nám. 1, 9) Město Ždírec nad Doubravou se sídlem úřadu Ždírec nad Doubravou, Školní 500, 10) Obec Modlíkov se sídlem úřadu Modlíkov 60, 11) Městys Krucemburk se sídlem úřadu Krucemburk, nám. Jana Zrzavého 13, 12) Obec Olešenka se sídlem úřadu Olešenka 42, 13) Obec Sobíňov se sídlem úřadu Sobiňov 200, 14) Obec Žižkovo Pole se sídlem úřadu Žižkovo Pole 9, 15) Městys Havlíčkova Borová se sídlem úřadu Havlíčkova Borová, Náměstí 278, 16) Obec Stříbrné Hory se sídlem úřadu Stříbrné Hory, 17) Městys Česká Bělá se sídlem úřadu Česká Bělá 122, 18) Obec Krátká Ves se sídlem úřadu Krátká Ves 31, 19) Obec Jitkov se sídlem úřadu Jitkov 60, 20) Obec Malá Losenice se sídlem úřadu Malá Losenice 30, 21) Město Nové Město na Moravě se sídlem úřadu Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí 103, 22) Obec Sklené se sídlem úřadu Sklené 17, 23) Obec Březí nad Oslavou se sídlem úřadu Březí nad Oslavou 47, 24) Městys Ostrov nad Oslavou se sídlem úřadu Ostrov nad Oslavou 246, 25) Obec Nížkov se sídlem úřadu Nížkov 107, 26) Městys Bohdalov se sídlem úřadu Bohdalov 250, 27) Obec Radostín u Vojnova Městce se sídlem úřadu Radostín 14, 28) Obec Pokojov se sídlem úřadu Pokojov 9, 29) Město Žďár nad Sázavou se sídlem úřadu Žďár nad Sázavou, Žižkova 227/1, 30) Obec Jámy se sídlem úřadu Jámy 47, 31) Obec Matějov se sídlem úřadu Matějov 45, 32) Obec Obyčtov se sídlem úřadu Obyčtov 80, 33) Obec Hodíškov se sídlem úřadu Hodíškov 52, 34) Obec Radňovice se sídlem úřadu Radňovice 61, 35) Obec Rudolec se sídlem úřadu Rudolec 79, 36) Obec Škrdlovice se sídlem Škrdlovice 48, 37) Obec Velká Losenice se sídlem úřadu Velká Losenice 230, 38) Městys Vojnův Městec se sídlem úřadu Vojnův Městec 27, 39) Obec Vepřová se sídlem úřadu Vepřová 36, 40) Obec Světnov se sídlem úřadu Světnov 62, 41) Obec Vatín se sídlem úřadu Vatín 82, 42) Obec Újezd se sídlem úřadu Újezd 32, okres Žďár nad Sázavou, 43) Obec Sirákov se sídlem úřadu Sirákov 45, 44) Obec Budeč se sídlem úřadu Budeč 44, všech zastoupených JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, za účasti Města Chotěboř se sídlem úřadu Chotěboř, Trčků z Lípy 69, v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 170/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2014, č. j. 30 Co 7/2013-264, takto

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 10 C 170/2008-234, odmítl žalobu, dle které by za ztížení lesního hospodářství podle § 58 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, na území Národní přírodní rezervace Ransko, nacházející se na pozemcích v žalobě uvedených, v období od 28. 4. 2004 do 31. 12. 2004, byla žalobcům a městu Chotěboř jako podílovým spoluvlastníkům označených pozemků v roce 2004 poskytnuta náhrada ve výši 20.414.606,- Kč; tento výrok měl nahradit rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. června 2006, č. j. 560/1104/06, a rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti Žďárské Vrchy ze dne 9. března 2006, č. j. 3916/05. Dále rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku.Soud prvního stupně uvedl, že žalobou, která vykazuje náležitosti uvedené v § 246 odst. 2 o. s. ř., se žalobci se domáhají nahrazení označených správních rozhodnutí. Tato rozhodnutí však byla prohlášena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, č. j. 7 Ca 239/2006-156, který nabyl právní moci 15. 7. 2009, za nicotné právní akty. Žalobci se tedy nemohou domáhat nápravy rozhodnutí, které neexistuje. S odkazem na § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobu z tohoto důvodu odmítl.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 25. března 2014, č. j. 30 Co 7/2013-264, usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby podle § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipadá v úvahu. Jednou ze základních podmínek pro řízení podle části třetí o. s. ř. je podle § 244 odst. 1 o. s. ř. existence pravomocně tam vyjmenovaných rozhodnutí. V daném případě však rozhodnutí neexistuje. Jestliže nicotná správní rozhodnutí neexistují, nemohou být nahrazena verdiktem soudu podle části třetí o. s. ř.; jde o neexistenci předmětu soudního řízení, resp. o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Podle § 219a odst. 1 písm. a o. s. ř. odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil [§ 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění ke dni 1. 1. 2014 (dále „o. s. ř.“), neboť napadené usnesení podle jejich názoru řeší právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení, a to nesprávnou aplikaci § 244 odst. 1 o. s. ř. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení, a to nesprávnou aplikaci § 244 odst. 1 o. s. ř.

Uvádějí, že odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. června 2009, č. j. 2 As 82/2008-145, ohledně přezkumu rozhodnutí podle části páté. o. s. ř., která jsou rozhodnutími nicotnými. Dovolatelé však mají za to, že soud má na základě žaloby podle části páté o. s. ř. zkoumat správnost rozhodnutí správního orgánu (bez ohledu na jeho vyslovenou nicotnost). Podle § 250j odst. 1 o. s. ř. pak dospěje-li k soud závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. To znamená, že zákon nevylučuje z přezkumu nicotná správní rozhodnutí, a proto mohou být nahrazena rozhodnutím soudu. Jestliže v dané věci vyšlo najevo, že správní orgány nerozhodly správně, měl soud obsah napadených rozhodnutí nahradit svým rozsudkem, tím spíše, že soud je oprávněn rozhodovat o nároku na náhradu újmy podle § 58 zákona o ochraně přírody. Právní názor odvolacího soudu, který vylučuje obranu proti nicotným rozhodnutím, je tak v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že žalobou podle části páté o. s. ř. nelze napadat nicotné správní rozhodnutí, vytýkají žalobci odvolacímu soudu nesprávný procesní postup. Ten pochybil, pokud jim neumožnil, aby žalobu upravili na žalobu podle části třetí o. s. ř. Žalobu podali po poučení, které jim poskytl Městský soud v Praze v usnesení ze dne 25. srpna 2008, č. j. 7 Ca 239/2006-56, za situace, kdy o nicotnosti správních rozhodnutí nebylo ještě soudem rozhodnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu (vydané pět a půl roku po zahájení řízení), podle kterého jedinou cestou obrany žalobců je žaloba podle části III. o. s. ř., tak bylo pro ně překvapivé. Jakkoli si byli vědomi, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. června 2009, č. j. 2 As 82/2008-145, rovněž k tomuto právnímu závěru dospěl, nedal odvolací soud najevo, že vydání rozhodnutí brání nedostatek podmínky řízení. To tím spíš, že odvolací soud poprvé v této věci rozhodoval usnesením ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 30 Co 5/2010-191, kdy zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. června 2010, kterým byla žaloba odmítnuta. Základní podmínka řízení by tak musela absentovat již tehdy. Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl, že jeho výzva k „transformaci“ žaloby na žalobu podle části třetí o. s. ř. byla provedena neurčitě a nesrozumitelně. Soud prvního soudu však bez dalšího znovu rozhodl usnesením z 28. června 2013, č, j. 10 C 170/2008-234, tak, že žalobu odmítl. Žalobci mají za to, nejpozději odvolací soud je měl poučit o nemožnosti meritorního projednání žaloby a možnosti její „transformace“ tak, aby účinky žaloby z hlediska zachování promlčecích lhůt byly spojeny s podáním správní žaloby v roce 2006. Odvolací soud, který nesdělil žalobcům svůj právní názor a neposkytl jim poučení o transformaci žaloby, postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobci respektovali rozhodnutí orgánů státní správy a doporučení soudu, což jim nakonec bylo přičteno k tíži. Odvolací soud nehledal spravedlivé řešení, o které mají soudy vždy usilovat, jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10. Žalobci také odkazují na nález sp. zn. III. ÚS 222/98, a další, podle kterých základní práva svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy práva podústavního. Porušení některé z těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Otázka, zda jsou dány podmínky řízení i v případě, že správní rozhodnutí, které má být předmětem řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. bylo pravomocným rozhodnutím prohlášeno za nicotné, nebyla výslovně dosud dovolacím soudem řešena.

Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 103, § 104 odst. 1, věta první o. s. ř.).

Rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1 o. s. ř.). Soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně (§ 250i o. s. ř.). Dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem (§ 250 j. o. s. ř.).

Z uvedených ustanovení jasně vyplývá, že není-li tu pravomocné (a tedy pro žalobce závazné) rozhodnutí správního orgánu, nelze vést řízení podle hlavy třetí o. s. ř.

Problematikou nicotných správních aktů se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konstatuje se v něm, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uvedl, že správní akty nicotné (nulitní neboli paakty) nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014).

Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán (Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1072/2013). V případě, že rozhodnutí správního orgánu bylo pravomocně prohlášeno za nicotné, nepřichází do úvahy „nespokojenost s rozhodnutím správního orgánu“- toto rozhodnutí totiž z právního hlediska neexistuje.

Z citované judikatury a ze zákona se jasně podává, že bylo-li správní rozhodnutí pravomocným rozsudkem vydaným podle § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, prohlášeno za nicotné, nemůže být tatáž věc projednána v občanském soudním řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. (není-li správní řízení o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva, znovu pravomocně skončeno). Dovolání v této části tedy není důvodné.

Odvolací soud podle názorů dovolatelů dále pochybil, pokud jim neumožnil, aby podanou žalobu upravili na žalobu podle části třetí o. s. ř. a neposkytl jim poučení o „transformaci žaloby“. Tento názor dovolací soud nesdílí.

Obratem „transformace žaloby“ dovolatelé zřejmě rozumí její změnu (§ 95 o. s. ř.). „O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci žalobci požadovali nahrazení rozhodnutí správního orgánu, a žalobu tudíž opřeli alespoň částečně o jiné skutkové okolnosti, než o jaké by bylo třeba opřít žalobu podle třetí části o. s. ř.; navíc v tomto řízení nebyl nikdo výslovně označen jako žalovaný (viz též § 250a o. s. ř.). Jestliže by předmět řízení žaloby podle části páté o. s. ř. byl totožný s předmětem“běžného“ sporného řízení podle části třetí, pak by nebylo třeba změny žaloby; tak tomu však není.

„Podle ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ustanovení § 5 o. s. ř. je nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit“ (nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96). V této věci se žalobci jasně domáhali postupu podle § 244 a násl. o. s. ř.; nebylo povinností soudu je poučit, že by mohli a měli uplatnit jiný žalobní nárok. Ostatně to, jak bylo třeba postupovat, jasně vyplývalo z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 2 As 82/2008.

Dovolatelé mají za to, že kdyby žalobu změnili, byly by zachovány účinky jejího podání na běh promlčecí lhůty. Tak by tomu však bylo jen, pokud by změněná žaloba (pokud by vůbec taková změna byla možná) došla ve lhůtě žalovanému.

„Došlo-li ke změně návrhu podle § 72 o. s. ř. tak, že místo původního nároku z kupní smlouvy je uplatněn nárok jiný (ze smlouvy nájemní), je s hlediska promlčení podle § 97 obč. zák. tento nový nárok uplatněn teprve dnem, kdy došlo ke změně návrhu, i když žádost žalobní sama zůstala nezměněna“ (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 1956, sp. zn. 17 Co 356/56, publikované pod č. 42/1957 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

„Stavení běhu promlčecí lhůty, jakožto účinek spojovaný s podáním žaloby u soudu, je možné z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku spojovat pouze s podáním takové žaloby, o níž je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno. Jestliže v průběhu řízení žalobce žalobu postupem dle § 95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy došla soudu taková změna žaloby.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002, a řadu dalších rozhodnutí).

Z uvedené judikatury i z povahy věci se podává, že i kdyby žalobci žalobu změnili, mohly být případné promlčecí lhůty zachovány, jen kdyby změněné žaloby v jejich došly tomu, koho by označili ve změněné žalobě za žalovaného (v původní žalobě takto označená osoba nebyla), před jejich uplynutím. I kdyby snad dovolací soud dospěl k závěru, že poučení být poskytnuto mělo a napadená rozhodnutí zrušil, na případném promlčení se nic nezmění.

K možné námitce, že ve skutečnosti byl nárok řádně uplatněn a že již na základě žaloby, kterou bylo toto řízení zahájeno, došlo ke stavení promlčení (§ 112 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) se poznamenává, že bylo-li právo řádně uplatněno a proti „pravému žalovanému“, pak není třeba žalobu měnit (neboli, jak uvádí dovolatelé, „transformovat“); jestliže právo proti žalovanému, který je pasívně legitimován, řádně uplatněno nebylo (a to implicitně připouštějí i dovolatelé, když se domáhají poučení o „transformaci“ žaloby), pak změna žaloby nepomůže k tomu, aby účinky § 112 obč. zák. započaly již k okamžiku podání původní žaloby.

K tvrzení o průtazích a pochybeních v postupu soudů (a ostatně i správních orgánů) se uvádí, že odstraněním napadeného rozhodnutí by případné chyby zhojeny být nemohly; i kdyby snad soud připustil změnu žaloby, její účinky by nastaly až jejím doručením žalovanému. Eventuální řešení tu poskytuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán, stejně jako tvrzená vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a Městu Chotěboř takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by mělo právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015



JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3160/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3160.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies