23 Cdo 576/2015

07. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MAN Truck & Bus Czech Republic s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Obchodní 120, okres Praha-východ, PSČ 251 70, IČO 46965904, zastoupené Mgr. Vilémem Holubcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, proti žalované MARO Kralovice spol. s r. o., se sídlem v Kralovicích 488, IČO 45357595, zastoupené Mgr. Robertem Kaše, advokátem, se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, PSČ 301 00, o zaplacení částky 79 588 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 408/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 25 Co 211/2014-50, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 8 C 408/2013-36, zamítl žalobu na zaplacení částky 79 588 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako prodávající prodala V. Č. jako kupující vozidlo MAN 8.180 4x2 BB a dvouosový přívěs TKMM3735071MR4663 (dále jen „vozidlo"), jehož dodavatelem a výrobcem byla žalovaná. V důsledku nehody způsobné ulomením konců korpusů oje přívěsu dne 19. listopadu 2007 na dálnici na území Německa zaplatil řidič vozidla V. Č. na místě částku 43 895 Kč. V. Č. dne 28. srpna 2008 zažalovala žalobkyni na zaplacení částky 43 895 Kč s příslušenstvím. Dne 14. února 2012 zaplatila žalobkyně V. Č. celkem 79 588 Kč, a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 11 C 62/2008, který nabyl právní moci dne 10. února 2012. Žalobkyně v tomto řízení uplatňuje regresní nárok po žalované.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na regres vůči žalované bylo promlčeno. Vyšel z toho, že žalobkyně se nejdéle dne 28. srpna 2008 dozvěděla o tom, že v souvislosti s provozem předmětu koupě uplatnila V. Č. žalobu na náhradu škody. Podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák."), se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.

Jelikož předmět koupě nebyl výrobkem žalobkyně, ale žalované, muselo být žalobkyni zřejmé, že odpovědnost za regresní nárok nese žalovaná. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že objektivní tříletá promlčecí doba počala běžet ode dne následujícího po doručení žaloby (29. srpna 2008) a marně proběhla dne 29. srpna 2011.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 25 Co 211/2014-50, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně i žalovaná jsou podnikateli a jejich vztah se týká jejich podnikatelské činnosti. Jejich obchodněprávní vztah se tedy podřizuje zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku (dále jako „obch. zák."), a to včetně tam uvedené komplexní úpravy promlčení podle § 379 obch. zák. Promlčecí doba je podle obchodního zákoníku čtyři roky. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tímto dnem je dle odvolacího soudu den 10. února 2012, tj. den právní moci rozsudku Okresního soudu Praha-východ. Byla-li žaloba podána dne 4. září 2013, byla podána včas.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalovaná na tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené od rozhodovací praxe, Současně namítá, že v malé části nebyla tato otázka ještě dovolacím soudem řešena.

Názor odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí lhůta není 3, ale 4 roky, dovolatelka nenapadá, jelikož v obou případech platí, že žalobkyně podala žalobu až po uplynutí této lhůty.

Zásadní problém spočívá dle žalované v určení počátku běhu subjektivní lhůty. Dle žalované se žalobkyně o škodě a o tom, kdo ji způsobil, nedozvěděla až s právní mocí rozsudku Okresního soudu Praha-východ. Rozsudek není v tomto případě konstitutivní, ale pouze deklaratorní (v tomto dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4779/2009 a rozsudek sp. zn. 26 Cdo 3589/2007). O tom, že se zde jedná o deklaratorní rozsudek, svědčí i to, že úroky z prodlení jsou účtovány ode dne oznámení škody žalobkyní Č., nikoli až od vykonatelnosti rozsudku. Právní moc rozsudku nemůže soud určovat počátek subjektivní lhůty, neboť ta je ovlivněna vůlí žalobkyně, která ji mohla prodloužit podáním odvolání, když se o obsahu rozsudku dozvěděla dříve. Důvodem institutu promlčení je zabránění znevýhodnění žalované, která po delší době obtížně prokáže skutečnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 846/2006). Žalobkyně mohla kdykoli v průběhu řízení, před skončením promlčení lhůty, podat samostatnou žalobu proti žalované, případně mohla navrhnout, aby žalovaná přistoupila do řízení jako vedlejší účastník.

Žalovaná dále uvádí, že soud měl řešit vztah mezi žalobkyní a žalovanou na základě jejich kupní smlouvy a záručních podmínek tam uvedených. Tento vztah započal běžet v roce 2007 prodejem přívěsu kupujícímu MAN Truck. Právní vztahy z této kupní smlouvy jsou promlčené za 4 roky od koupě, tedy v roce 2011. Žalovaná je tedy toho názoru, že promlčení by se mělo počítat od počátku právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s posouzením otázky promlčení, jak ji provedl odvolací soud. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř."), (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněno osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání..

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ohledně počátku běhu subjektivní promlčení doby není v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 846/2006.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zabývá pouze otázkou promlčení daného regresního nároku, nikoli dalšími rozhodnými otázkami. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou je obchodněprávní, právní vztah je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, a promlčecí doba je proto čtyřletá. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalobkyně se skutečně o tom, kdo a v jaké výši škodu způsobil, dozvěděla až z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 11 C 62/2008. Odvolací soud tak správně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby ke dni 10. února 2012. Otázka promlčení daného nároku je tedy posouzena v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v těchto věcech.

Dovolatelka namítá, že soud měl posuzovat vztah mezi žalobkyní a žalovanou na základě jejich smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že tuto otázku odvolací soud neposuzoval, neboť' se zabýval pouze otázkou promlčení daného nároku, kterou dle jeho názoru posoudil soud prvního stupně nesprávně. O tom, zda má žalobkyně právo na regres, bude soud rozhodovat v dalším řízení.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s . ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2015


JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 576/2015, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.576.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies