23 Cdo 4323/2014

08. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 2, proti žalované Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby45272956, o 138.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 419/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 16 Co 40/2014-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. července 2013, č. j. 24 C 419/2009-145, zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 138.800,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolatel svými námitkami toliko polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu. Neformuluje přitom žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a nečiní tak ani odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“, tedy zřejmě i proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Tomuto požadavku však dovolatel v rozsahu, ve kterém zřejmě dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., nevyhověl.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce (proti výroku odvolacího soudu pod bodem I. i ve výroku pod bodem II.) odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. dubna 2015



JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4323/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4323.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies