25 Cdo 346/2013

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 37/2004 Sb. - § 8
  • OSŘ - § 237 odst. 2 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. Č., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Štrossmayerovo náměstí 977/2, proti žalované Generali Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, o zaplacení 2.252.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 53/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, č. j. 16 Co 168/2012-276, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, č. j. 16 Co 168/2012-276, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2011, č. j. 21 C 53/2008-241, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 1.752.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 21 C 53/2008-241, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 495.200,- Kč s příslušenstvím, co do částky 1.757.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 4. 2006 při dopravní nehodě, způsobené J. A., řidičem motorového vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované, utrpěla žalobkyně újmu na zdraví. Žalovaná jí proto ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), vyplatila požadované pojistné plnění, po přehodnocení rozsahu ohodnocení vyplatila i další částku odškodnění bolesti, odmítla ale plnit náhradu za ztížení společenského uplatnění a v průběhu řízení vznesla námitku promlčení ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatněného rozšířením žaloby na další částku 1.752.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný jak v rozsahu základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, určeného znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v Motole na 5.100 bodů, včetně přiměřeného zvýšení o 40 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., po zohlednění nesporné 20% spoluúčasti žalobkyně tedy 490.400,- Kč, tak v rozsahu účelně vynaložených nákladů na vypracování znaleckého posudku MUDr. Navrátila, opět po zohlednění spoluúčasti žalobkyně ve výši 4.800,- Kč. Naopak náklady na vypracování odborného vyjádření MUDr. Langera ve výši 5.600,- Kč účelně vynaloženými neshledal, neboť je vypracovala osoba, která nebyla ani ošetřujícím lékařem žalobkyně ani soudním znalcem. Návrh na pětinásobné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění s ohledem na vznesenou námitku promlčení soud zamítl, neboť k pojistné události došlo 23. 4. 2006 a žaloba byla rozšířena 29. 6. 2010, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák., která začala plynout ve smyslu § 104 obč. zák. dne 23. 4. 2007. Vznesení námitky promlčení přitom jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy soud neshledal s tím, že všechny rozhodné skutečnosti byly žalobkyni známy už při podání žaloby.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 7. 2012, č. j. 16 Co 168/2012-276, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně nákladů na odborné vyjádření ve výši 5.600,- Kč se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nemůže jít o účelně vynaložený náklad, protože bolestné hodnotil již MUDr. Pažout, ošetřující lékař žalobkyně, která v případě pochybností měla požádat o upřesnění. Při posouzení promlčení nároku na zaplacení 1.752.000,- Kč z titulu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění sice soud prvního stupně přehlédl, že ustanovení § 104 obč. zák. bylo s účinností od 1. 1. 2005 zrušeno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), ovšem na věc dopadá ustanovení § 8 tohoto zákona, z něhož plyne, že počátek běhu promlčecí doby byl upraven shodně. Soud prvního stupně tedy v tomto dílčím závěru rozhodl věcně správně, avšak nezabýval se tím, zda lze pojistnou událost bez dalšího ztotožňovat se škodnou událostí. Odvolací soud proto doplnil dokazování, z něhož vyplynulo, že pojistnou událostí je v souladu s ustanoveními pojistné smlouvy mezi žalovanou a J. A., jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné pojistné podmínky žalované, taková nahodilá událost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit, tedy v daném případě dopravní nehoda ze dne 23. 4. 2006. Jestliže pak žalobkyně rozšířila žalobu až dne 29. 6. 2010 a promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku uplynula 23. 4. 2010, nelze nárok v rozsahu rozšíření po vznesení námitky jeho promlčení přiznat. Odvolací soud se přitom také ztotožnil s posouzením souladu vznesení dané námitky s dobrými mravy soudem prvního stupně. Argumentaci odvolatelky, že by měl být běh promlčecí doby počítán až ode dne ustálení jejího zdravotního stavu, nepřijal s poukazem na tu skutečnost, že ustálení zdravotního stavu není ve smyslu pojistné smlouvy nebo zvláštního zákona pojistnou událostí. Vzhledem k tomu, že právo na plnění vůči pojistiteli je právem originárním, založeným zvláštním právním předpisem, nemá povahu nároku na náhradu škody, a je proto nutno důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. V daném případě to znamená, že nelze aplikovat ustanovení § 106 obč. zák., ale ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb. Ostatně je to z hlediska poškozeného příznivější, neboť promlčecí doba začíná běžet rok po pojistné události a lhůta je tříletá, na rozdíl od počátku běhu dvouleté subjektivní doby podle § 106 obč. zák. v případě náhrady škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce shledává v otázce, kdy začíná v případě „náhrady škody na zdraví“ běžet promlčecí doba. Namítá, že je tomu tak až od ustálení zdravotního stavu, protože v případě poškození zdraví není možno trvalé následky ohodnotit ihned po vzniku „pojistné události“. Jestliže by začala běžet už od této události, v některých případech škod na zdraví by nárok poškozeného byl s ohledem na možnosti zjištění trvalých následků promlčen, aniž by mohl být vůbec odškodněn. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu ani v posouzení účelnosti nákladů vynaložených na odborné vyjádření MUDr. Langera, neboť bez něj by nebyla schopna určit, jaké výše náhrady škody na zdraví se může domáhat. Navrhla proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je ve své přípustné části důvodné.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejen jednotlivé složky práva na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), ale i z ní odvozené jednotlivé složky práva na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, proto je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dvou nárocích, a to o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.752.000,- Kč a o náhradě vynaložených nákladů za odborné vyjádření ve výši 5.600,- Kč. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku o náhradě vynaložených nákladů za odborné vyjádření je tedy vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že v součtu s náhradou za ztížení společenského uplatnění převyšuje částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), popř. podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.

Podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§ 54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.

Zákon č. 168/1999 Sb. pojem pojistné události blíže nevymezuje, ponechává tuto otázku zcela na konkrétní pojistné smlouvě, kterou mezi sebou pojistitel a pojištěný uzavřou, případně na pojistných podmínkách, které jsou ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb. její součástí. Může jí být škodní událost [způsobení škody provozem vozidla podle § 2 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.], okamžik vzniku povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo může být stanoven i jiný způsob jejího určení. Pojistnou událost však z tohoto důvodu nelze bez dalšího ztotožňovat se škodnou událostí ani s dopravní nehodou samotnou. Pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, je nutné vycházet z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikován pod C 7235 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Odvolací soud správně dovodil, že ve věci je třeba aplikovat ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb., neboť ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se skutečně nejedná o právo na náhradu škody, ale o originární právo na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla založené zákonem č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný ve Sbírce pod č. 93/2008), stejně jako správně posoudil samostatnost běhu promlčecí doby pro nároky uplatněné až rozšířením žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010, Soubor C 9756, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, Soubor C 9404 – ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1476/2011), přesto nelze jeho rozhodnutí považovat za správné.

Odvolací soud vymezení pojistné události správně a logicky řešil výkladem všeobecných pojistných podmínek žalované, v nichž je pojistná událost definována jako nahodilá událost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit. Jde vlastně o shodnou formulaci, jakou obsahuje zákon o pojistné smlouvě, a proto bez dalšího nelze uzavřít, že jde o okamžik dopravní nehody. I přes odlišnost nároku na plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. od nároku na náhradu škody je zřejmá jejich věcná souvislost, která odůvodňuje shodný přístup k výkladu předmětného pojmu. Judikatura dovolacího soudu dovodila ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby odvozenému od pojistné události ve smyslu § 8 zákona č. 37/2004 Sb., a to v případě, že je jen obecně vymezena jako skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit pojištěnému, jemuž vznikla škoda, že pojistná událost zahrnuje i vznik škody (včetně škody na zdraví) a nemůže být zásadně totožná s dopravní nehodou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013). Není-li tedy ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná událost sjednána (určena) jinak než použitím zákonné dikce (tak tomu bylo i v dané věci), pak platí, že stejně jako událost, z níž škoda vznikla (jak je vykládáno ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák.), zahrnuje pojem pojistné události nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (zde dopravní nehoda), ale i vznik škody samotné. Škoda na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, jak výraznou a trvalou to bude znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 642/2003, Soubor C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný ve Sbírce pod č. 153/2011).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.), to vše v rozsahu částky 1.752.000,- Kč s příslušenstvím.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně znovu posoudí otázku vymezení pojistné události, a to s ohledem na ustálení zdravotního stavu žalobkyně. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2015



JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.346.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies