28 Cdo 4082/2014

01. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 451
  • ObčZ 1964 - § 580
  • OSŘ - § 98

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. M., H. – Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalovaným 1. I. K., a 2. I. K., oběma D. L., zastoupeným JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné – Fryštátu, Karola Śliwky 621/5, o zaplacení částky 74.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 275/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2013, č. j. 8 Co 406/2013-243, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 6. 2013, č. j. 8 Co 406/2013-254, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 4.360,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Polákové.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 17 C 275/2007-196, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 40.040,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 39.960,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí částku poskytnutou jako půjčku, již jí žalovaní odmítají vrátit. Soud na základě provedeného dokazování vzal za zjištěné, že žalovaní od žalobkyně obdrželi předmětný obnos, aniž by byl prokázán právní důvod tohoto plnění, pročež je na ně třeba pohlížet jako na bezdůvodně obohacené na úkor žalobkyně ve výši žalované částky. Přihlédl současně k procesní obraně žalovaných spočívající v námitce započtení, jíž žalovaní poukazovali na svůj nárok vůči žalobkyni na náhradu škody a na úhradu dlužného nájemného. Žalobkyně obývala nemovitost žalovaných na základě smlouvy, kterou lze dle jejího obsahu považovat za smlouvu o nájmu bytu. Jelikož nájemní vztah ukončila výpovědí doručenou žalovaným v srpnu 2007, avšak nezaplatila žalovanými požadované nájemné v celkové výši 12.000,- Kč za srpen a září 2007, kdy ještě s ohledem na zákonnou výpovědní lhůtu přetrvával nájemní vztah, je tím dána důvodnost námitky započtení dlužného nájemného. Opodstatněný je i požadavek na započtení částky odpovídající náhradě škody ve výši 27.960,- Kč, již žalobkyně způsobila na nemovitosti žalovaných při vyklizení bytu. Soud tedy vyhověl podané žalobě co do rozdílu mezi žalobním žádáním a částkou, v níž byla důvodně uplatněna námitka započtení.K odvolání žalobkyně i žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, č. j. 8 Co 406/2013-243, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 6. 2013, č. j. 8 Co 406/2013-254, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil co do částky 6.000,- Kč s příslušenstvím a současně je ve zbytku tohoto výroku změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 33.960,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, dle nějž žalobkyni svědčí vůči žalovaným právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80.000,- Kč, jelikož bylo prokázáno, že žalovaným tuto částku poskytla, aniž by byl doložen právní titul této transakce, a nebylo prokázáno ani tvrzení žalovaných, dle nějž se jednalo o částku na úhradu kupní ceny, kterou nejsou povinni vracet. Soud dále shledal, že mezi účastníky uzavřená smlouva, na základě níž žalobkyně obývala nemovitost žalovaných, je smlouvou o nájmu části nemovitosti, přičemž smluvní vztah zanikl uplynutím sjednané jednoměsíční výpovědní doby po podání výpovědi, tj. ke dni 30. 9. 2007. Vzhledem k okolnostem, zejména tomu, že žalovaní zamezili žalobkyni přístup do domu, je ovšem jejich požadavek na nájemné za září 2007 v rozporu s dobrými mravy, a nelze jim tak přiznat právo na započtení nájemného ve výši 6.000,- Kč za měsíc září. Domáhali-li se žalovaní dále započtení nároku na náhradu škody vzniklé uváděním nemovitosti do původního stavu, pak je třeba v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, přihlédnout k tomu, že žalovaní nevyzvali žalobkyni k zaplacení této částky, jež se tak nestala splatnou, a započtení splatné pohledávky na pohledávku nesplatnou je bez právních následků. Podmínka splatnosti přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky splatné na požádání a zároveň učiní projev směřující k započtení této pohledávky. Žalovaní navíc nepostupovali ani takto a v listině, v níž se domáhali započtení částky 68.000,- Kč, žalobkyni k plnění nevyzvali. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně je nad rámec obnosu přisouzeného soudem prvního stupně důvodný i v částce 33.960,- Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu, dle obsahu podání pouze do části (ve věci samé), jíž byl potvrzen ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně a změněn jeho zamítavý výrok tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni dalších 33.960,- Kč s příslušenstvím, podali dovolání žalovaní, již je pokládají za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. pro vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé zrekapitulovali rozhodnutí soudů obou stupňů a na uvedené navázali polemikou se závěrem, že částka 80.000,- Kč představuje plnění poskytnuté bez právního důvodu, neboť mají za to, že je povinností soudu právní důvod najít. Žalobkyně částku převedla cíleně a důvod věcný, a tím i důvod právní, zcela jistě měla. Pouhé neprokázání smlouvy o půjčce tak nemůže v konečném důsledku vést k závěru, že se jedná o plnění bez právního důvodu. Tento důvod musí sdělit žalobkyně a úvaha odvolacího soudu, dle níž důkazní břemeno zde spočívá na žalovaných, nemůže obstát. Odvolací soud se proto měl zaobírat tím, který ze zákonných důvodů vzniku bezdůvodného obohacení byl naplněn.

Dle dovolatelů rovněž nebylo náležitě zohledněno ani tvrzení vztahující se k nájemní smlouvě a jejím náležitostem. Přestože odvolací soud účastníky v tomto směru nevyzýval a neposkytl jim možnost uplatňovat příslušná tvrzení a návrhy důkazů, posoudil daný právní vztah jako nájem části nemovitosti na dobu určitou. Rovněž posouzení nároku na nájemné odvolacím soudem vychází pouze z nedoloženého tvrzení žalobkyně o zamezení přístupu do domu. Uvedený závěr však postrádá oporu v provedeném dokazování, je založen toliko na tvrzení žalobkyně a opomíjí, že žalobkyně předmětné prostory dobrovolně neužívala. Tímto je popírána návaznost mezi trváním nájemního vztahu a povinností platit nájemné. Soud prvního stupně oproti tomu správně poznamenal, že se žalobkyně mohla domáhat zpřístupnění bytu a že ani ona sama nijak nevyvracela tvrzení žalovaných, dle nějž byl zámek ve vchodových dveřích vyměněn v důsledku jejího požadavku na vrácení zámku jí zakoupeného.

Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu, že zabývá-li se předpoklady započtení vzájemných pohledávek ve smyslu § 580 obč. zák., činí tak zcela zbytečně, neboť v průběhu řízení opakovaně zaznělo, že žalovaní neuplatňují protinávrh s předpokladem započtení dle hmotného práva, nýbrž pouze obranu v řízení dle práva procesního. Dovolatelé dále na podporu svých tvrzení ocitovali řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu vyjadřujících se k problematice započtení i náležité podloženosti rozhodnutí skutkovými zjištěními. Zdůraznili pak, že uplatnili-li pohledávku jako procesní obranu a nikoliv vzájemný návrh, pak pro řízení není významné doručení či nedoručení písemné výzvy k zaplacení předmětné částky žalobkyni. Navíc, stejně jako při posuzování nájemní smlouvy, se jedná o novotu, s níž nemohli počítat.

Dovolatelé považují rozhodnutí soudů obou stupňů za zatížená procesními vadami, soudu prvního stupně pak vytýkají nedostatečnou výši částky započtené na nákladech vynaložených na uvedení nemovitosti do původního stavu. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez odpovídajícího způsobu doplnění skutkových zjištění a vnesl do řízení novotu, označil-li za neplatnou smlouvu o nájmu bytu a neuznal-li právo žalovaných na procesní obranu označením jejich vyjádření za protinávrh a následným vyloučením zápočtu pohledávek. Postupem soudů tak došlo k zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelé završili návrhem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno v souladu s uvedeným ustanovením pohlížet jako na přípustné, ovšem dovolatelé nepředestřeli. Polemizují-li se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a odkazují-li na rozhodnutí Nejvyššího soudu zaobírající se možnostmi dovolacího přezkumu správnosti skutkových zjištění, přehlíží předně, že účinná úprava dovolacího řízení vylučuje, aby výtky proti skutkovým zjištěním byly způsobilé založit jak přípustnost, tak i důvodnost podaného dovolání. V případě nárokovaného nájemného za období srpna až září 2007 je nutné předeslat nehledě na právní posouzení nájemní smlouvy soudy obou stupňů (bytu či části nemovitosti), že v naznačeném rozsahu byla oběma soudy žaloba shledána opodstatněnou, leč odvolací soud odepřel výkon práva za měsíc září pro jeho rozpor s dobrými mravy, výsledek právního posouzení uvedené nájemní smlouvy tak nemá pro dovolatele i výsledné rozhodnutí sporu žádný význam. Zcela bezpředmětné jsou proto námitky dovolatelů stran obsahu této smlouvy uzavřené se žalobkyní, přičemž zjišťování obsahu smlouvy by zde zřetelně bylo otázkou skutkovou (k této problematice srovnej více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, č. sešitu 10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 175/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1814/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3162/2014), stejně jako zjišťování počínání účastníků v září 2007. S uvedeným provázané posouzení mravnosti požadavku žalovaných na nájemné za měsíc září 2007 by pak mohlo být předmětem dovolacího přezkumu pouze při zjevné nepřiměřenosti a nedostatečné podloženosti úvah odvolacího soudu vyslovených v daném směru (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm citovanou), což se ovšem z rozsudku odvolacího soudu nepodává.

Neopodstatněný je rovněž názor dovolatelů, dle nějž byl soud povinen zjišťovat důvod poskytnutí požadované částky žalovaným. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, ve sporném řízení, pro něž platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnosti tvrzení i důkazní zatěžují strany sporu ve zcela jiném směru. Každá z nich musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemena tvrzení a důkazní). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1282/2009, k problematice důkazního břemene stran sporu též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1885/2011). Založil-li tedy odvolací soud své závěry na tvrzeních účastníků podložených zjištěními učiněnými z navržených důkazů, jimiž nebyl prokázán žádný právní titul poskytnutého plnění, nelze jeho právní kvalifikaci, dle níž se jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, cokoli vytýkat. Vědomé poskytnutí oné částky samo o sobě nepředstavuje právní titul plnění, jejž by bylo možno pokládat za právním řádem aprobovaný řádný důvod nabytí majetkového prospěchu. Ostatně ani dovolatelé sami blíže neosvětlují, o jaký právem akceptovaný důvod poskytnutí plnění by se mělo jednat.

Důvodnost postrádají i výtky vztahující se k posouzení námitky započtení, kterou žalovaní vskutku uplatnili v režimu § 98 o. s. ř. (jak uvádějí i ve svém dovolání na straně třetí, odstavci pátém, a vyplývá z obsahu spisu na č. l. 13, 14, 16, 31 a 62), odvolacím soudem. Rozdíl mezi obranou účastníka proti žalobě a vzájemnou žalobou přitom tkví ve výši uplatněné částky, tj. zdali převyšuje či nepřevyšuje žalobou nárokovanou částku. Ustanovení § 98 o. s. ř. tedy představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže specifikovaných hmotným právem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4160/2010, či obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009). V řízení uplatněnou námitku započtení proto není možné posuzovat, jak naznačují dovolatelé, nezávisle na hmotném právu, jež je naopak východiskem jejího uplatnění i důvodnosti. Odvolací soud tak nepochybil, poměřoval-li žalovanými vznesenou námitku započtení optikou § 580 obč. zák. a dle tohoto ustanovení (a současně i dle jeho výkladu v judikatuře Nejvyššího soudu) hodnotil okolnosti stěžejní pro zánik žalované pohledávky započtením.

Je záhodno připomenout, že dikce zákona neumožňuje dovozovat přípustnost dovolání z procesních pochybení, nejsou-li spjata s právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., již ovšem dovolatelé v projednávané věci svými námitkami nepředestírají. Vytýkají-li odvolacímu soudu „novoty“ vnesené do řízení při posuzování smlouvy uzavřené mezi účastníky ohledně užívání předmětné nemovitosti i námitky započtení, přehlížejí, že v tomto směru došlo ze strany odvolacího soudu toliko k zaujetí odlišného právního názoru na kvalifikaci rozhodných skutečností oproti soudu prvního stupně, přičemž dovolatelé svými tvrzeními nenaznačují (a ze spisu se rovněž nepodává), že by si tento odlišný právní názor žádal učinění příslušných procesních kroků ze strany odvolacího soudu (tj. zejména přiměřený postup dle § 118a o. s. ř. v intencích daných § 213b o. s. ř.) směřujících k doplnění dalších skutečností potenciálně významných z hlediska právního názoru odvolacího soudu.

Dovolatelům se tedy jejich argumentací, a to ani ve spojení s obsáhlou citací judikatury obsaženou v dovolání, nepodařilo poukázat na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.060,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. dubna 2015



JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4082/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4082.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies