30 Cdo 2528/2013

15. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a odst. 3 písm. c)
  • OdpŠk - § 31a odst. 3 písm. d)
  • OdpŠk - § 31a odst. 3 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 52.813,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 99/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 28 Co 172/2013-85, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 28 Co 172/2013 – 85, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného nejprve u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Sm 112/2004 a poté u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1677/2011 (dále jen "posuzované řízení"). Podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "OdpŠk"), žalobkyně před podáním žaloby uplatnila svůj nárok u žalované, která jí za nesprávný úřední postup přiznala zadostiučinění ve výši 76.875,- Kč. Se způsobem výpočtu částky zadostiučinění však žalobkyně nesouhlasila a v žalobě požadovala dalších 52.813,- Kč.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací, vyplývá, že žalobkyně podala dne 7. 6. 2004 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro zaplacení směnečné sumy 100.000,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 6. 2004 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude postoupena Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V řízení poté nebyly činěny žádné úkony až do dne 10. 10. 2011, kdy žalobkyně učinila dotaz na stav řízení a ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem jí bylo sděleno, že spis byl nedopatřením založen do spisovny. Poté došlo k postoupení spisu místně příslušnému soudu, žalobkyně byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, dne 14. 6. 2012 byl vydán směnečný platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný námitky, v řízení proběhly další úkony a řízení není dosud skončeno.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 10 C 99/2012 – 42, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.813,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalobkyně odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 52.813,- Kč s příslušenstvím zamítá. Dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni je potřeba poskytnout v penězích. Shledal však, že soud prvního stupně neposoudil správně výši nároku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) odvolací soud konstatoval, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo. Odvolací soud dále uvedl, že ačkoliv v běžně vedeném řízení nelze přičítat k tíži poškozeného, že se nedomáhal stanovení lhůty k provedení procesního úkonu, v tomto případě chování žalobkyně, která se po dobu sedmi let vůbec nezajímala o průběh řízení, k nárůstu délky řízení "působilo". Dle odvolacího soudu je tím dán důvod pro krácení základní částky odškodnění pro jednání žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že spravedlivé a přiměřené je zadostiučinění ve výši 76.875,- Kč, které bylo již ze strany žalované žalobkyni poskytnuto.

Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně dovolání. V něm namítala, že odvolací soud při porovnávání výše požadovaného zadostiučinění s výší předmětu řízení v posuzovaném řízení v rozporu i s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nevzal v úvahu příslušenství pohledávky žalované v posuzovaném řízení. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem, že její nečinností došlo k prodloužení řízení. Jako judikaturou dovolacího soudu neřešenou pak předložila otázku, zda opakované porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou ve více různých řízeních zvyšuje újmu na straně poškozeného, jakož i otázku, zda je nutné, aby soud sám provedl výpočet výše zadostiučinění, nebo zda stačí, aby uvedl, že zadostiučinění přiznané při předběžném uplatnění nároku u příslušného úřadu je dostačující. Konečně předložila i otázku, zda její újmu mohla zvýšit skutečnost, že ve věci byl pouze jeden průtah v řízení, a to sedmileté období, ve kterém byl spis nedopatřením založen ve spisovně. V doplnění dovolání žalobkyně dále namítla, že napadené rozhodnutí je ve své podstatě nepřezkoumatelné, když odvolací soud nikterak nezdůvodňuje, jak on sám dospěl k výpočtu částky zadostiučinění, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že zadostiučinění poskytnuté v předsoudní fázi sporu považuje za dostačující.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř."

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo na posouzení otázky hmotného práva, zda opakované porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou ve více různých řízení zvyšuje újmu na straně poškozeného, neboť z takových skutkových zjištění napadené rozhodnutí nevychází. Ani postup odvolacího soudu, který k této skutečnosti nepřihlédl (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.), nelze považovat za vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neboť tuto skutečnost žalobkyně v řízení poprvé uvedla až v rámci svého vyjádření k odvolání žalované, aniž by současně byly splněny podmínky podle § 211a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř., za kterých lze v odvolacím řízení uplatnit nové skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně.

Obdobně napadenému rozhodnutí nelze vytknout, že by z něj ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebylo zřejmé, jakým způsobem dospěl odvolací soud k výši zadostiučinění. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vyšel ze základní částky 100.000,- Kč, k níž dospěl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, byť ne správně aplikovanou (viz dále), srovnáním s jistinou žalovanou v posuzovaném řízení. Přitom nelze pominout, že uvedený limit výše zadostiučinění aplikoval v rámci své přezkumné činnosti na podkladě rozsudku soudu prvního stupně, který výpočet základní částky daný součinem délky řízení (v letech a měsících) a základní částky (za rok či měsíc) obsahoval. Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, byť ne v procentuálním vyjádření, o kolik odvolací soud základní částku při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění snížil (tj. o 23.125,- Kč, což je rozdíl částek 100.000,- Kč a 76.875,- Kč), a z jakého důvodu (pro chování žalobkyně, která se nezajímala o průběh řízení), když současně odvolací soud konstatoval, že význam předmětu řízení pro žalobkyni výši odškodnění neovlivnil, neboť jde o věc majetkovou, a jiné okolnosti významné pro další úpravu základní částky neshledal.

Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného práva 1) zda při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve vazbě na předmět posuzovaného řízení (výši žalované částky) lze odhlédnout od příslušenství požadovaného plnění, 2) zda nečinnost poškozené, která po dobu sedmi let nevznesla dotaz na stav řízení, lze při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit snížením základní částky v rámci kritéria chování poškozeného a 3) zda při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno zohlednit průtah na straně soudu v trvání sedmi let. Dovolání je i důvodné, neboť vyřešení uvedených otázek hmotného práva je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1).

Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

Vyšel-li odvolací soud ze základní částky 100.000,- Kč jako částky peněžitého plnění (směnečné sumy) požadované žalobkyní v původním řízení, pak nevzal v úvahu, že směnečná suma byla v původním řízení žalobkyní požadována spolu s příslušenstvím, což vyplývá i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud. Uvedený postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, jakožto nejdůležitějšího kritéria pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 /dále jen "Stanovisko"/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010), je třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka "v sázce", neboť zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Opomněl-li odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni vzít výši příslušenství žalované částky v úvahu, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.

Nadto nelze přehlédnout, že dovolacím soudem požadovaná přiměřenost mezi významem předmětu řízení na straně jedné a výší zadostiučinění na straně druhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), se uplatní pouze tehdy, nesvědčí-li pro mimořádnou výši zadostiučinění některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Tato podmínka, jak je zřejmé zejména z délky období nečinnosti přičitatelné státu v rámci kritéria § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (viz níže), v této věci splněna není.

V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu je i úsudek odvolacího soudu, který přičetl žalobkyni k tíži (snížil z toho důvodu částku zadostiučinění), že se po dobu průtahu v řízení trvajícího sedm let nezajímala o průběh řízení a že tak její chování působilo k nárůstu délky řízení. Podle Stanoviska (části IV. písm. b/) není přiléhavé přičítat nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu k tíži poškozeného. Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka, že nepodal stížnost na průtahy v řízení. Není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánů. Nejvyšší soud rovněž opakovaně uvedl, že stát nemůže odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Chybu soudu v posuzovaném řízení (založení spisu na spisovně namísto jeho postoupení soudu místně příslušnému) nelze přičítat k tíži žalobkyni, a to ani v případě, že po intervenci žalobkyně by zřejmě soud svou chybu zjistil a průtah v řízení by ukončil (této skutečnosti si ostatně žalobkyně nemohla být vědoma, dokud dotaz na soud skutečně neučinila). Chování žalobkyně jako poškozené tak nelze považovat za příčinu uvedeného sedmiletého průtahu v řízení. Podání žádosti o stanovení lhůty k provedení procesního úkonu či jiný úkon směřující k odstranění průtahu v řízení nelze od žalobkyně vyžadovat, ani jím de facto podmiňovat poskytnutí odškodnění za nemajetkovou újmu ve větší výši. Posouzení kritéria chování poškozeného odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

Naopak při hodnocení postupu orgánu veřejné moci (soudu) jako jednoho z kritérií obligatorně posuzovaných při stanovení výše zadostiučinění je třeba zohlednit bezdůvodnou nečinnost soudu a zbytečné prodlevy ve vyřizování případu, tedy tzv. průtahy v řízení (srov. část IV. písm. c/ Stanoviska). Odvolací soud měl tedy při stanovení výše zadostiučinění v rámci hodnocení kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přihlédnout ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení došlo k sedm let trvajícímu průtahu v řízení. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

Z výše popsaných důvodů dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. V rámci nového projednání věci odvolací soud znovu posoudí důvodnost formy a výše požadovaného zadostiučinění a to především podle shora uvedených kritérií. Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2528.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies