23 Cdo 4175/2014

02. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KARSIS s.r.o., se sídlem Benešov, Čechova 2148, PSČ 25601, identifikační číslo osoby 26180456, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti žalovanému M. G., podnikateli se sídlem Luční 689, 468 02, Rychnov u Jablonce nad Nisou, identifikační číslo osoby 63762960, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, 1. máje 535/50, o zaplacení 180 104,11 Kč, vedené Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 38 Cm 39/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 98/2013-131, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 454 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Richarda Vachouška, advokáta se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225.


O d ů v o d n ě n í :



Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 98/2013-131, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 14. ledna 2013, č. j. 38 Cm 39/2010-111, v napadeném výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 180 104,11 Kč; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci si v kupní smlouvě ze dne 30. 5. 2006 sjednali v čl. III. smluvní pokutu pro případ, že kupující (žalovaný) bude v prodlení se zaplacením kupní ceny nebo její jednotlivé splátky, a to v sazbě 0,08 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný zaplatil kupní cenu žalobkyni s prodlením, ale namítal, že žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty řádně neuplatnila, když v „penalizačních fakturách“ č. 0001016/07 na částku 113 388 a č. 0010043/09 na částku 89 855 Kč uvedla, že se jedná o „úrok z prodlení“ a nikoliv o smluvní pokutu. Podle dovolatele se tak právo na zaplacení smluvní pokuty nestalo splatným. Odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť podle jeho názoru právo na zaplacení smluvní pokuty vzniká porušením sankcionované povinnosti a nikoliv až výzvou k zaplacení smluvní pokuty. Dospěl k závěru, že z uvedených „penalizačních faktur“ muselo být žalovanému zřejmé, že žalobkyně po něm požaduje zaplacení smluvní pokuty a nikoliv úroky z prodlení, což plyne zejména z odkazu na čl. III. kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2006 v uvedených fakturách. Zdůraznil, že čl. III. předmětné smlouvy o úroku z prodlení nepojednává. Lhůtu k plnění pak podle odvolacího soudu žalobkyně určila stanovením data splatnosti uvedených faktur. Navíc v dopise právního zástupce žalobkyně ze dne 27. 1. 2010 (na čl. 102 spisu) se jednoznačně uvádí, že žalobkyně po žalovaném požaduje úhradu vzniklé smluvní pokuty za prodlení s placením kupní ceny podle čl. III. kupní smlouvy. Odvolací soud proto napadený vyhovující výrok I. soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. března 2020, sp. zn. 33 Cdo 1108/2000, s poukazem na závěr učiněný v tomto rozhodnutí, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, a dále od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, s tím, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Má za to, že odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 163/2013, jestliže odvolací soud zaměnil pojem úroku z prodlení s pojmem smluvní pokuta. Dovolatel rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, podle něhož sice lze za kvalifikovanou výzvu k plnění považovat doručenou žalobu, ale zároveň poukazuje na to, že v dané věci žalobkyně v žalobě výzvu k plnění neučinila, byla-li chybně vymezena výše smluvní pokuty a časový úsek, za který mělo dojít k její úhradě. V této souvislosti žádá Nejvyšší soud, aby odpověděl na otázku, zda je nutné vyzvat k úhradě smluvní pokuty pro vznik nároku na její zaplacení, i když v ujednání nebyla její splatnost na výzvu vázána, resp. se o její splatnosti ve smlouvě vůbec nehovoří. Dovolatel dále uvádí, že i kdyby bylo možno žalobu považovat za řádnou výzvu k úhradě smluvní pokuty, neměl jako žalovaný možnost se rozhodnout k dobrovolnému plnění před zahájením řízení, a tím předejít vzniku nákladů řízení. Má tedy za to, že odvolací soud mimo nesprávné rozhodnutí o povinnosti zaplatit smluvní pokutu, nesprávně rovněž dovodil, že žalovaný je povinen k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Podle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu právního úkonu – výzvy k úhradě smluvní pokuty, a dokonce se domnívá, že na předestřené otázce ani rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, protože žalovaný byl k zaplacení smluvní pokuty žalobkyní opakovaně vyzván, tudíž dovolatel zakládá svoji námitku k řešení otázky na jiném skutkovém základě, když tvrdí, že žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty nevyzvala. Přitom ze závěru soudů prokazatelně vyplývá, že výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalobkyní učiněna dopisem ze dne 27. 1. 2010 a v penalizační faktuře, byť byl nárok označen jako úrok z prodlení, byl připojen odkaz na čl. III. kupní smlouvy pojednávající o ujednání o smluvní pokutě. Za námitku neodůvodňující závěr, že dovolání je přípustné, považuje žalobkyně i námitku, že žalovaný nemůže být povinen k náhradě nákladů řízení bez předchozí výzvy k úhradě. Jednak zákonná povinnost předžalobní výzvy byla včleněna do zákona až novelou občanského soudního řádu účinnou od 1. 1. 2013, a jednak ze skutkových zjištění vyplývá, že výzva učiněna byla.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolateli nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k výkladovým pravidlům ve smyslu § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platného do 31. 12. 2013, jestliže vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobil zkoumání i skutečnou vůli jednající osoby. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006). Odvolací soud se neodchýlil ani od právního názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 1108/2000, jak namítá dovolatel, protože vůle žalobkyně k uplatnění nároku na smluvní pokutu není v rozporu s jazykovým projevem, jestliže úhradu určité částky žalobkyně požadovala po žalovaném s odkazem na smluvní ujednání o smluvní pokutě v čl. III. kupní smlouvy. Výkladem právního úkonu nebyl projev vůle ani doplňován či měněn, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, nebyl-li výkladem právního úkonu již učiněný projev vůle doplňován ani měněn, či dokonce nahrazován. Žalobkyně fakturami s označením data splatnosti výslovně vyzvala žalovaného k zaplacení určitých finančních částek s odkazem na smluvní ujednání o smluvní pokutě. Odkaz na čl. III. kupní smlouvy (obsahující ujednání o smluvní pokutě) v penalizačních fakturách, lze považovat za řádnou výzvu k zaplacení vymáhané částky z titulu smluvní pokuty.

Pokud dovolatel namítá, že neměl být zavázán k zaplacení nákladů řízení, nutno konstatovat, že jednak tuto námitku dovolatel zakládá na vlastním skutkovém zjištění, že žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty před podáním žaloby nevyzvala, což nekoresponduje se závěrem odvolacího soudu, že výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalobkyní učiněna dopisem ze dne 27. 1. 2010 a penalizační fakturou, byť v ní byl nárok označen jako úrok z prodlení, ale s odkazem na čl. III. kupní smlouvy pojednávající o ujednání o smluvní pokutě, a jednak touto námitkou dovolatel nijak nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2015


JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4175/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4175.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies