23 Cdo 583/2013

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 269 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Fokus media, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Bašteckého 2546/8, PSČ 155 00, IČO 25141635, zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Drtinova 10, PSČ 150 00, proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, Taunusanlage 12, D-60325, Spolková republika Německo, jednající prostřednictvím Deutsche Bank Aktiengesellschaft Filiale Prag, organizační složky, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, PSČ 110 00, IČO 60433566, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 445 051,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 159/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 35 Co 323/2011-97, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 584 Kč k rukám Mgr. Milana Vraspíra, advokáta, se sídlem v Praze 5, Drtinova 10, PSČ 150 00, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. dubna 2011, č. j. 28 C 159/2009-44, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2011, č. j. 28 C 159/2009-53, zamítl žalobu na zaplacení částky 445 051,67 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Původní žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky jako zákonného úroku z prodlení z částky 185 121 209 Kč od 1. října 2007 do 11. října 2007.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi původním žalobcem Ing. J. M. jako převodcem D a dalšími převodci obchodních podílů ve společnosti OEZ s.r.o., žalovanou a společnostmi Siemens International Holding B.V., se sídlem v Haagu, Princes Beatrixlaan 800, Nizozemské Království, a Siemens Nízkonapěťová spínací technika s.r.o., se sídlem v Trutnově, Volanovská 516, IČO 25298178, jako nabyvateli obchodních podílů ve společnosti OEZ s.r.o., byla dne 16. února 2007 uzavřena smlouva o vázaném účtu označená jako Escrow Agreement. Dne 25. srpna 2008 byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě. Jejím předmětem byl způsob úhrady ceny za převody obchodních podílů, a to prostřednictvím úschovy peněžních prostředků na účtu u žalované (banky) s tím, že za dohodnutých podmínek (po předložení konkrétních listin) mělo dojít k výplatě prostředků v určené výši převodcům (mimo jiné i původnímu žalobci). Uvedená smlouva stanovila jako podmínku k výplatě první splátky (kromě jiného) předložení výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., ze kterého bude vyplývat, že výlučným vlastníkem 123/240 obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o., se stal Nabyvatel 1.

Soud prvního stupně zjistil, že podle článku I odst. 1 Escrow Agreementu je předmětem této smlouvy oprávnění nabyvatelů obchodních podílů předat ve smlouvě dohodnutou specifikovanou Escrow částku (kupní cenu) bance do úschovy, dále oprávnění převodců obchodních podílů požadovat vyplacení Escrow částky za podmínek blíže specifikovaných touto smlouvou a povinnost banky uschovat předmětnou Escrow částku a následně provést její vyplacení za podmínek uvedených ve smlouvě.

Podle článku II odst. 6 první a druhé věty Escrow Agreementu je banka oprávněna a současně i povinna neprovádět pokyny převodců nebo nabyvatelů, které jsou anebo by mohly být v rozporu s ustanovením tohoto Escrow Agreementu. V případě, že banka obdrží instrukce od kterékoliv smluvní strany ve vztahu buď k Escrow částce nebo k její části, nebo k Escrow účtu nebo ve vztahu k předmětu prodeje a nebude si jistá výkladem povinností nebo práv z takových instrukcí plynoucích, bude oprávněna neprovádět jakékoliv úkony, ke kterým by byla povinna podle tohoto Escrow Agreementu, a to do doby, než obdrží písemné instrukce, které jsou dle jejího posouzení dostatečně přesné, nebo vykonatelný rozsudek příslušného soudu.

Podle článku II odst. 7 Escrow Agreementu je banka oprávněna a současně i povinna vyplatit Escrow částku v souladu a za podmínek uvedených v ustanovení článku III smlouvy a dále za předpokladu, že jí budou v souladu s podmínkami uvedenými v ustanovení článku III této smlouvy předloženy dokumenty blíže specifikované v ustanovení článku III této smlouvy.

Podle článku II odst. 10 Escrow Agreementu okamžikem výplaty jakékoliv částky podle této smlouvy se rozumí sedmý pracovní den banky následující po splnění všech předpokladů nutných pro její výplatu, pokud není stanovena jiná lhůta.

Podle článku III odst. 8 písm. a) Escrow Agreementu bude první splátka původnímu žalobci vyplacena ve výši v tomto ustanovení uvedeného vzorce, a to po předložení v tomto ustanovení uvedených dokumentů, kromě jiného výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., ze kterého bude jednoznačně vyplývat, že výlučným vlastníkem 123/240 obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o. se stal Nabyvatel 1.

Podle článku IV odst. 3 Escrow Agreementu dokumenty nebo listiny předkládané bance v souvislosti s uplatněním požadavku na vyplacení Escrow částky nebo její jakékoliv části, které nejsou podle posouzení banky v souladu s požadavky na ně kladenými touto smlouvou, nebudou bankou jakkoliv přezkoumávány a banka je vrátí smluvní straně, která je bance předložila, aniž by banka odpovídala za neprovedení vyplacení Escrow částky. Podle odstavce 4 tohoto článku při kontrole dokumentů nebo listin předkládaných bance v souvislosti s uplatněním požadavku na vyplacení Escrow částky nebo její jakékoliv části postupuje banka s péčí běžnou pro bankovní praxi pro takový typ obchodních případů.

Dne 19. září 2007 byl žalované předložen, mimo jiné, výpis z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., v němž bylo uvedeno, že výlučným vlastníkem 51,25 % obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o. se stal Nabyvatel 1 (jeden z nabyvatelů obchodních podílů). Žalovaná reagovala písemnou žádostí zaslanou účastníkům předmětné smlouvy k předložení výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., tak, jak je požadováno v předmětné smlouvě. Účastníci předmětné smlouvy sepsali dne 9. října 2007 tzv. „společnou instrukci“, v níž převodci (i původní žalobce) a nabyvatelé prohlásili, že předložením aktuálního výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., z něhož vyplývá, že výlučným vlastníkem 51,25 % obchodního podílu společnosti OEZ s.r.o. se stal Nabyvatel 1, byla splněna podmínka předmětné smlouvy na předložení výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., že výlučným vlastníkem 123/420 obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o. se stal Nabyvatel 1. Dále prohlásili, že jakýkoliv výpis z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., předložený v souvislosti s Escrow Agreement, dokládá vlastnictví Nabyvatele 1 bez ohledu na skutečnost, zda je uveden v „%“ nebo „zlomkem“, přičemž oba dva způsoby zápisu se považují pro účely provedení výplat jednotlivých částek za zcela rovnocenné. Současně dali žalované pokyn k provedení výplaty. Společnou instrukci žalovaná převzala 11. října 2007 a téhož dne vyplatila původnímu žalobci první splátku ve výši 185 121 209 Kč.

Při posouzení právního vztahu účastníků soud prvního stupně dovodil, že principem takto uzavřené smlouvy je zajištění řádného vypořádání ceny za převod obchodního podílu nebo její části mezi žalobcem jako jedním z převodců obchodního podílu a budoucími nabyvateli obchodního podílu prostřednictvím třetí strany – banky (žalované). Ta smlouvou jako správce účtu garantuje, že prostředky budou na účtu vázány do doby, než budou splněny podmínky stanovené smlouvou. Jakmile jsou podmínky splněny, peníze jsou vyplaceny oprávněnému příjemci. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná měla smluvní povinnosti jednoznačně definované v předmětné smlouvě, podle kterých není povinna znát podmínky jakéhokoliv jiného ujednání mezi převodci a nabyvateli obchodního podílu, a plyne jí jednoznačná povinnost nezkoumat obsah, ale pouze formu předložených listin. Soud prvního stupně vyšel především z článku II odst. 6 této smlouvy, v jehož větě prvé a druhé je stanoveno, že banka (žalovaná) je oprávněna a současně i povinna neprovádět pokyny převodců nebo nabyvatelů, které jsou, anebo by mohly být, v rozporu s ustanoveními předmětné smlouvy. Dále považoval za podstatný obsah článku IV odst. 3 smlouvy, který stanoví, že pokud dokumenty nebo listiny předkládané žalované v souvislosti s uplatněním požadavku na vyplacení „Escrow částky“ nebo její jakékoliv části, které nejsou podle posouzení žalované v souladu s požadavky na ně kladenými touto smlouvou, nebudou žalovanou jakkoliv přezkoumávány a žalovaná je vrátí smluvní straně, která je předložila, aniž by žalovaná odpovídala za neprovedení vyplacení „Escrow částky“. Z uvedené předmětné smlouvy soud prvního stupně dovodil, že žalované plynula jednoznačná povinnost nezkoumat obsah, ale pouze formu předložených listin. Přísně formální postup žalované tak představoval jediný možný postup. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínky uvedené v článku III odst. 8 písm. a) předmětné smlouvy byly splněny obdržením společné instrukce ohledně výkladů zápisů vedených v obchodním rejstříku, tedy dne 11. října 2007. Vzhledem ke skutečnosti, že ještě tentýž den žalovaná provedla výplatu první splátky na účet původního žalobce, nemohla se dostat do prodlení s plněním peněžitého závazku vůči žalobci.

K odvolání původního žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 35 Co 323/2011-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 445 051,67 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového i odvolacího řízení (výroky pod body II a III).

Odvolací soud vyšel z obsahu smlouvy účastníků ze dne 16. února 2007, kterou posoudil jako smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyšel z textu článku III bodu 8 písm. a) smlouvy, v němž bylo dohodnuto, že „První splátka bude vyplacena po předložení originálních dokumentů listin, mimo jiné i (mezi účastníky sporného) výpisu z obchodního rejstříku společnosti OEZ s.r.o., „z něhož bude jednoznačně vyplývat, že vlastníkem 123/240 obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o., se stal Nabyvatel 1, a že tento obchodní podíl převedený na Nabyvatele 1 nebyl zatížen ke dni, kdy se stal Nabyvatel 1 jeho vlastníkem, žádnými právy třetích osob“. Byl-li žalované předložen výpis z obchodního rejstříku, z něhož vyplývá, že Nabyvatel 1 je vlastníkem obchodního podílu, jenž je vyjádřen namísto zlomkem 123/240 procentuelně jako 51,25 %, pak nelze podle názoru odvolacího soudu než uzavřít, že podmínka stanovená v článku III odstavci 8 písm. b) předmětné smlouvy pro výplatu první splátky byla splněna. Jak potvrdila i žalovaná, jde matematicky jinak vyjádřeno o totéž. Za nepřiléhavé z hlediska předmětu a účelu označil odvolací soud úvahy, že bylo zcela na libovolném posouzení žalované, zda předložený výpis z obchodního rejstříku odpovídá podmínkám smlouvy či nikoliv. Poukázal na preambuli smlouvy, v níž je převáděný obchodní podíl určen jako předmět prodeje a je zde vyjádřen rovněž procentuelně jako 51,25 %. Žalovaná, která je podnikatelkou, se touto smlouvou zavázala k určitým povinnostem, a proto musí rovněž nést určitou kvalifikovanou odpovědnost za jejich nesplnění. Nelze proto akceptovat, že by se v daném případě mohla účinně vyvinit odkazem na článek II odstavce 6 až 13. Ohledně výkladu předmětného ustanovení článku III odstavce 8 písm. a) smlouvy, ani ohledně výkladu předložené listiny (výpisu z obchodního rejstříku) žádná nejistota nevyvstala. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila svoji povinnost vyplatit žalobci částku podle článku III odst. 8 písm. a) smlouvy. Žalobcův nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky, jehož výše byla mezi účastníky nesporná, je tudíž důvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení spočívá podle dovolatelky v postupu odvolacího soudu, který věc posoudil jinak než podle jejího názoru, aniž ji poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je postaveno na základě předvídatelnosti rozhodnutí soudu, kdy účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. V předchozím řízení nebyly prokazovány skutečnosti vztahující se k důvodům, pro které mohlo mít rozdílné vyjádření výše obchodního podílu význam pro strany předmětné smlouvy. Rozsah skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud při vydání napadeného rozsudku, je podle názoru dovolatelky zcela nedostatečný pro řádné posouzení věci. Matematická shoda vyjádření obchodního podílu není totiž jedinou skutečností, kterou je nutno vzít v úvahu při posuzování odpovědnosti žalované za porušení její povinnosti řádně a včas uhradit převodcům jednotlivé splátky podle předmětné smlouvy. Odvolací soud nemohl za dané situace zohlednit i okolnosti výplaty první splátky. Proto nebyl podle názoru dovolatelky schopen řádně posoudit, zda byl její závazek vyplatit částku, jejíž hodnota přesahovala 1,5 miliardy Kč, splněn včas. Podle názoru dovolatelky došlo postupem odvolacího soudu k odnětí jejího práva na spravedlivý proces nevytvořením prostoru pro to, aby mohla účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a s nimiž se musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v bezdůvodném odmítnutí odvolacího soudu aplikovat článek II odstavec 6 předmětné smlouvy. Všichni účastníci Escrow Agreement přivolili k tomuto ujednání právě proto, aby byl uschovatel, tj. žalovaná, zbaven odpovědnosti za případné nejasnosti v předkládaných dokumentech, a aby se tyto nejasnosti řešily právě tam uvedenými písemnými instrukcemi. Proto bylo v článku II odst. 6 smlouvy stanoveno, že pokud si banka (tj. žalovaná) nebude jista, jaké povinnosti nebo práva vyplývají z instrukcí, které obdrží, bude oprávněna neprovádět jakékoliv úkony, ke kterým by jinak byla povinna podle Escrow Agreementu, a to do doby, než obdrží písemné instrukce. Podstatou tohoto sporu není matematický propočet, ale skutečnost, že žalovaná si byla vědoma možných zájmů nabyvatelů na tom, aby způsob zápisu výše obchodního podílu do obchodního rejstříku přesně odpovídal požadavku podle předmětné smlouvy a dále pak, aby případné nejasnosti byly řešeny v souladu s článkem II odst. 6 smlouvy písemnou instrukcí, nikoliv volnou úvahou žalované.

Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí. Argumentaci dovolatelky ohledně nedostatku jejího poučení v řízení označila za absurdní a účelovou s ohledem na to, že rozhodnými skutečnostmi pro posouzení otázky prodlení s plnění povinností ze smlouvy je otázka existence smlouvy samotné a otázka naplnění tam uvedených předpokladů pro výplatu první splátky. Jiné skutečnosti nebyly v řízení sporné. Odvolací soud tak znal veškeré rozhodné skutečnosti pro posouzení věci. Tvrzení žalované o potřebě rozlišovat možný význam odlišného vyjádření zápisu obchodního podílu v obchodním rejstříku pro nabyvatele hodnotí žalobce jako účelová, neboť ani dovolatelka neuvádí, v čem by tento zájem na odlišném zápise mohl spočívat. V dané věci jde o neúměrně dlouhé řízení o splnění jednoduché smluvní povinnosti, v jehož průběhu žalovaná do řízení založila a soud prvního stupně následně provedl mnoho jí navrhovaných důkazů a své tvrzení o možném zájmu Nabyvatele 1 na odlišném zápisu obchodního podílu v obchodním rejstříku učinila již v počátcích řízení. Ani tehdy, ani v dovolání, však neuvedla žádnou skutečnost, z níž by mohlo vyplývat, v čem by tento odlišný zájem mohl spočívat. Žalovaná nemohla být poučována o něčem, k čemu se již písemně opakovaně vyjadřovala, a i kdyby bylo poučení třeba, žalovaná by nic nového neuvedla.

Ohledně právního posouzení věci se žalobkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, který zcela přiléhavě a správně aplikoval příslušná ustanovení předmětné smlouvy. Žalovaná naopak cituje nepříslušné ustanovení smlouvy, které se týká případně nejasných instrukcí sdělených žalované, nikoliv žalované předkládaných dokumentů. Žádost žalované o další vyjasnění či instrukci nebyla postupem v souladu se smlouvou. Jejím zřejmým zájmem bylo vyplatit složené peníze v co nejzazších lhůtách. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v postupu odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž ji poučil podle § 118a o. s. ř.

Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu; účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. O tom, jak tuto poučovací povinnost poskytnout, dává ustanovení § 118a o. s. ř. zřetelný návod. Toto poučení spočívá ve výzvě účastníku, aby doplnil svá tvrzení, v poučení, o čem má tvrzení doplnit, a v poučení o následcích, které nastanou, když této výzvě nevyhoví. Z ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. však v žádném případě nevyplývá povinnost předsedy senátu signalizovat ve formě procesního poučení žalobci, že např. jím podaná žaloba není důvodná, ale že by bylo možno vyhovět jinému žalobnímu požadavku vycházejícímu ze zcela jiných skutkových tvrzení. Takový postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak privilegoval některou z procesních stran. Ve sporném řízení soudu nepřísluší poučovat účastníků sporu o jejich hmotněprávních nárocích.

V posuzované věci nebyl důvod k postupu odvolacího soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě, jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových tvrzení již skrze podanou žalobu učinil, avšak například výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Tak by tomu mohlo být například tehdy, usiloval-li by účastník skrze tvrzené skutečnosti o přisouzení náhrady škody na základě skutkové podstaty v § 420 občanského zákoníku, přičemž podle názoru soudu by bylo možno návrhu vyhovět v důsledku aplikace jiného pravidla chování upravujícího odpovědnost za škodu, pakliže by žaloba v nezbytném (a v tomto směru soudem avizovaném) rozsahu byla skutkově doplněna. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nelze postupovat v případě, kdy si předseda senátu v průběhu řízení učiní úsudek o tom, že žalobce po věcné stránce nesprávně žaluje, neboť na řešení věci má nesprávný právní názor, s tím, že pokud by nárok uplatnil skutkově zcela jinak, bylo by možno takové žalobě vyhovět.

Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod.

Ani v nyní posuzované věci se nenastala procesní situace vyžadující poučení podle § 118a o. s. ř. Veškeré skutkové i právní argumenty vznesené účastníky řízení byly postačující pro rozhodnutí ve věci.

Jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán.

Dovolací soud neshledal důvodným ani další žalovanou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud nepochybil, pokud vycházel ve svých právních závěrech z celého obsahu předmětné smlouvy ze dne 16. února 2007 o vázaném účtu a poukázal mimo jiné i na preambuli smlouvy, v níž byl převáděný obchodní podíl vyjádřen procentuelně jako 51,25 %. Ve svém závěru, že ohledně výkladu předmětného ustanovení článku III bod 8 písm. a) předmětné smlouvy, ani ohledně výkladu obsahu předložené listiny, žádná nejistota nevyvstala, odvolací soud nepochybil. Dovolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že žalovaná porušila svoji povinnost vyplatit žalobci částku stanovenou v článku III odst. 8 písm. a) předmětné smlouvy na základě předloženého výpisu z obchodního rejstříku obsahujícího údaj o nabytí obchodního podílu společností OEZ s.r.o. ve výši 51,25 %, neboť tento odpovídá údaji ve zlomu 123/240, a dostala se tak do prodlení, za správný. Odkaz dovolatelky na ustanovení článku II odstavce 6 smlouvy je nepřípadný, neboť toto ustanovení řeší případy, kdy si banka není jistá výkladem práv a povinností z obdržené instrukce některé ze smluvních stran. V tomto případě však podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího nebyla nejasná instrukce, ale banka trvala na předložení výpisu z obchodního rejstříku s údajem, že výlučným vlastníkem 123/240 obchodního podílu ve společnosti OEZ s.r.o. se stal Nabyvatel 1. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že již předložením výpisu z obchodního rejstříku s údajem v procentech, který matematicky odpovídá údaji zlomku 123/240, byla splněna podmínka pro výplatu první splátky původnímu žalobci podle uvedené smlouvy, jak konečně vyjádřily i strany smlouvy ve „společné instrukci“ ze dne 9. října 2007.

Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalobce sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] z odměny za zastupování advokátem ve výši 10 100 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 184 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 31. března 2015

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 583/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.583.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies