28 Cdo 4447/2014

07. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 457
  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. K., O. – Z., zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 547/13, proti žalovaným: 1) J. Š., a 2) I. Š., oběma K., zastoupeným Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, o zaplacení částky 280.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 11/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2014, č. j. 11 Co 746/2013-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. září 2013, č. j. 12 C 11/2013-42, jímž tento soud uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 273.400,- Kč. Uzavřel přitom, že jde o závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2, § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“), jehož se dostalo žalovaným plněním, které jim žalobce poskytl na základě účastníky dne 7. ledna 2010 uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, jež byla shledána neplatnou. K námitce promlčení vznesené za řízení žalovanými soud nepřihlédl, jelikož žalobce (na něhož členská práva a povinnosti na základě neplatné dohody nepřešly) nemůže namítat promlčení (§ 107 odst. 3 obč. zák.).

V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítaje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – zpochybňují žalovaní závěry soudu o „úmyslu“ (skutečné vůli účastníků) při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností a dalších dohod na ni navazujících, dovozujíce, že „titulem pro zisk peněžních prostředků byla (skrytá) smlouva o půjčce“ a dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu plnila funkci zajištění. V otázce promlčení pak odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 773/2002, s jehož závěry se – dle názoru žalovaných – rozhodnutí odvolacího soudu rozchází.

Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

V otázce uplatnitelnosti námitky promlčení práva na plnění ze synallagmatického závazku vzniklého z oboustranně zavazující neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009), včetně závěru, že takový synallagmatický závazek vzniká i v případě neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, kdy povinnosti vrátit obdrženou cenu koresponduje povinnost vydat předmět smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 2243/2012 – všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002 je v dané souvislosti nepřípadný, neboť jím byl vysloven závěr o neaplikovatelnosti ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. právě v situaci, kdy proti sobě stála dvě promlčitelná práva na peněžité plnění; o takový případ v nyní posuzované věci nejde.

Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle účastníků dohody, je pak otázkou skutkovou. Zpochybňují-li dovolatelé závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody, a jak měl být projev vůle vyložen, zpochybňují skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dochází ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu) sluší se zopakovat, že skutečnosti o tom, že účastníci shodně projevili vůli směřující k uzavření smlouvy o půjčce, prokázány nebyly a že výkladem projevu vůle účastníků lze dojít k jedinému závěru, totiž že žalobcem poskytnuté plnění bylo plněním z (neplatné) dohody o převodu členských práva a povinností v bytovém družstvu (ve vazbě na současně uzavřenou dohodu „o finačním vypořádání za převod družstevního bytu…“); závěr o neplatnosti dohody přitom dovolatelé ani nezpochybňují. K tvrzenému zajištění převodem práva lze pak poukázat rovněž na to, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi žalobcem a žalovanými postrádá jakýkoliv údaj, z něhož by bylo lze dovozovat, že se jedná o převod zajišťovací (k formě a náležitostem dohody o zajišťovacím převodu práva dle § 553 obč. zák. srov. zejm. závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněného pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit; žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. tudíž naplněn není.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., v situaci, kdy k náhradě oprávněným žalovaným v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4447/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4447.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies