25 Cdo 1668/2014

01. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 415
  • ObčZ 1964 - § 441
  • ObčZ 1964 - § 420a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Š. K., zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 335/33, proti žalovanému SPORT SERVICE, spol. s r.o., IČO 46882006, se sídlem Železná Ruda, Špičák 182, zastoupenému Mgr. Ing.Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Klatovy, Komenského 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 6/2010, o dovolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2013, č.j. 15 Co 405/2013-300, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2013, č.j. 15 Co 405/2013-300, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 2. 2013, č.j. 8 C 6/2010-262, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení náhrady škody ve výši 10.696.682,- Kč, sestávající z náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ve výši 10.677.700,- Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 18.982,- Kč, s tím, že dne 12. 1. 2008 při jízdě na lyžích ve sportovním areálu Špičák, jehož provozovatelem je žalovaný, utrpěl úraz se závažnými doživotními zdravotními následky.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 8. 2. 2013, č.j. 8 C 6/2010-262, zamítl žalobu na zaplacení 10.696.682,- Kč a nepřiznal žalovanému a státu vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce najel na sněhový můstek vybudovaný na sjezdovce č. 2 pro účely předchozí komerční lyžařské akce, nezvládl skok z tohoto můstku a při dopadu utrpěl vážný úraz, v jehož důsledku je trvale upoután na invalidní vozík. Odpovědnost žalovaného posoudil soud podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák., přičemž se zabýval především tím, zda byl předmětný skokanský můstek označen a zda byla provedena opatření zamezující nedobrovolnému nájezdu na tento můstek. Vycházel z účastnických a svědeckých výpovědí a shrnul, že lyžaři byli na sjezdovce informováni o existenci potenciálního nebezpečí spojeného s umístěním uměle vytvořeného můstku, a že bylo zamezeno v nedobrovolném nájezdu na tento můstek (varovné nápisy, barevné plůtky, označení hrany můstku reflexní barvou). Bylo též zjištěno, že žalobce o existenci můstku věděl, najel na něj vědomě, aniž by se snažil následnému skoku zabránit. Podle soudu nebylo nutné, aby přístup veřejnosti k tomuto můstku byl zcela zamezen tak, aby nebylo možné se k němu vůbec přiblížit, neboť při běžné opatrnosti, kterou bylo možné z pravidel chování při lyžování vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) po žalobci důvodně požadovat, by k vážnému zranění žalobce nemuselo dojít. Rovněž pokud by žalobce dodržel další pravidlo FIS, totiž respektoval značení a signalizaci, pak by na můstek určitě nemohl najet, a pokud by i najel, nemohl by tak učinit takovou rychlostí, aby byl z můstku „katapultován“ tak, aby dopadl na místo poměrně značně vzdálené od odrazové hrany můstku. Soud odkázal též na ustanovení provozního řádu žalovaného, podle něhož se na upravené sjezdové trati návštěvníci, především lyžaři a snowboardisté pohybují na vlastní nebezpečí s tím, že účastníci provozu dbají na bezpečnost vlastní i ostatních návštěvníků. Soud neshledal, že by žalovaný porušil nějakou povinnost danou mu obecně závaznými předpisy; nezanedbal ani prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. V řízení bylo naopak prokázáno, že se realizovanými opatřeními pokusil zabránit případnému nebezpečí poškození zdraví lyžařů, neboť přijal opatření zamezující či alespoň snižující možnost najetí na skokánek, a na možnost případného nebezpečí v daném místě rovněž upozornil. Soud též zohlednil, že žalobce byl dle vlastního vyjádření dobrým lyžařem, do lyžařského areálu jezdil již několik let předtím, sjezdovka byla upravená a ve spodní části sjezdovky se nenacházeli téměř žádní další lyžaři, též viditelnost na svahu byla dobrá. Žalobce měl podle soudu dobré předpoklady k tomu, aby příslušnou část sjezdovky v lyžařském areálu sjel bez větších obtíží, když na možné nebezpečí (uměle vybudovaný můstek) byl včas upozorněn nejen cedulemi, ale i barevným oplocením vybudovaným kolem nájezdu na můstek. Uzavřel, že škoda byla způsobena výlučně zaviněním žalobce, který si měl uvědomit, že samotné lyžování představuje ve své podstatě potenciálně nebezpečnou aktivitu s možnými, dopředu i nepředpokládanými riziky, na které však byl dostatečným způsobem upozorněn.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č.j. 15 Co 405/2013-300, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že co do základu je nárok žalobce ze tří čtvrtin po právu, přičemž o výši nároku bude rozhodnuto konečným rozsudkem; výrok o výši nároku a nákladové výroky byly zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval důkazy výpověďmi svědků, kteří se nacházeli v místě krátce po pádu žalobce, a dospěl ke skutkovému závěru, že byť nelze vyloučit existenci nějakého plůtku v okolí můstku, nebyl tento můstek v daném okamžiku zabezpečen proti tomu, aby lyžař jedoucí po sjezdovce mohl na něj při nezměněném způsobu jízdy najet, tedy bylo možné na něj najet, aniž by bylo nutné překonávat nějaké zabezpečení. Žalovaný tak podle soudu porušil svoji právní povinnost, pokud zanechal na sjezdovce atypickou překážku pro lyžaře, neboť se jednalo o překážku, jejímuž odstranění nebránily žádné nevyhnutelné důvody. Škoda by nevznikla, pokud by žalovaný učinil opatření spočívající zejména v označení a užití zábran, které by zcela vyloučily možnost vědomého či nevědomého najetí lyžaře na můstek. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Protože skok z tohoto můstku a následný pád byly příčinou poškození zdraví žalobce, dospěl soud k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. jsou naplněny. Pro stanovení rozsahu odpovědnosti žalovaného odvolací soud zohlednil též skutečnost, že žalobce záměrně pokračoval v nezměněném směru lyžování i poté, co měl před sebou překážku – skokanský můstek, o němž mu muselo být zřejmé, že jeho parametry se nacházejí mimo zkušenost běžného lyžaře, ač měl dostatečnou možnost se mu vyhnout. Odvolací soud dovodil, že zde není výlučná odpovědnost žalovaného, ale z důvodu spoluzavinění poškozeného mají účastníci nést škodu poměrně. Za významnější pro vznik škody označil okolnost, že žalovaný vytvořil a ponechal na sjezdovce nebezpečnou a atypickou překážku, kterou řádně neoznačil a neznemožnil vědomé či nevědomé najetí lyžaře na ni. Žalobce se na vzniku škody podílel tím, že nezachoval náležitou opatrnost a předvídavost. Na základě uvedených kritérií považoval odvolací soud za spravedlivé, aby žalovaný nesl škodu v poměru tří čtvrtin a žalobce v poměru jedné čtvrtiny.

Proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož otázka existence a rozsahu odpovědnosti provozovatele lyžařského areálu za úraz, který si způsobil v tomto areálu lyžař, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatel v tom, že odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného dle § 415 a § 420 obč. zák., ač dle názoru dovolatele měla být posouzena podle § 420a obč. zák. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem, že bylo jeho povinností označit skokanský můstek. Uvedená povinnost nevyplývá podle dovolatele ze žádného právního předpisu; žádný předpis též nedefinuje skokánek jako atypické nebezpečí na sjezdovce, když v projednávaném případě stál skokánek pouze na části sjezdové trati a zbytek trati byl řádně upraven a skokánek byl před zahájením provozu označen. Dovolatel má za to, že poškození zdraví si způsobil žalobce zcela sám, a to nezvládnutím rychlosti, způsobem jízdy a přeceněním svých lyžařských schopností, v neposlední řadě též nerespektováním provozního řádu, podle něhož účastníci provozu dbají na vlastní bezpečnost. Podle dovolatele byl skokanský můstek dostatečně viditelný v takové vzdálenosti, aby se mu mohli lyžaři vyhnout. Dovolatel též rekapituluje a hodnotí výpovědi jednotlivých svědků, přičemž výslovně zpochybňuje výpověď MUDr. Š., která byla podle dovolatele považována odvolacím soudem chybně za klíčovou. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), že je ve vztahu k otázce spoluzavinění žalobce na vzniku škody přípustné podle § 237 o. s. ř. a je též důvodné.

Především je nutno zdůraznit, že jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Směřují-li tedy námitky dovolatele proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu a polemizuje-li dovolatel s hodnocením provedených důkazů, není taková argumentace způsobilá založit přípustnost ani důvodnost dovolání.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 420a obč zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností (odst. 1). Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena
a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,
b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,
c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti (odst. 2).

Odpovědnost za škodu podle § 420a obč. zák. je objektivní odpovědností bez ohledu na zavinění a jejím předpokladem není škoda vzniklá následkem protiprávního úkonu (porušení povinnosti), nýbrž určitá škodní událost vyvolaná samotnou provozní činností. Provozní činnost sice zpravidla souvisí s vymezeným předmětem činnosti, kterou podnikatel, ať jde o fyzickou či právnickou osobu, provozně vyvíjí, avšak ne veškeré újmy, jež podnikatel při své činností způsobí, jsou odškodnitelné podle § 420a obč. zák. Zákon v odst. 2 tohoto ustanovení totiž vymezuje, co se považuje za škodu způsobenou provozní činností. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu (popř. věc při ní použitá) - viz písm. a), avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem samotného charakteru určitého provozu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod číslem 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovou situaci se nejedná, jestliže příčinou vzniku škody mělo být porušení povinností, bez něhož by ke škodě nedošlo; v takovém případě nastupuje obecná odpovědnost za škodu dle § 420 a násl. obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 3805/2009).

Příčinou vzniku škody na straně žalobce nebyla povaha činnosti žalovaného (provozování sjezdovky) ani věc při této činnosti použitá, nýbrž porušení prevenční povinnosti žalovaným při označení a úpravě lyžařského areálu ve spojení s přeceněním lyžařských schopností žalobcem, proto závěr odvolacího soudu, že nejde o odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností je souladný s ustálenou judikaturou a nezakládá přípustnost dovolání.

Každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá povinnost každému; obecná prevenční povinnost se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu; jinými slovy porušení povinnosti generální prevence představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1923/2002, uveřejněný pod C 2395 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že odpovědnost žalovaného je podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. dána, jelikož ponechal na sjezdovce atypickou (nikoli běžnou) – pro běžného lyžaře nebezpečnou – překážku, kterou řádně neoznačil a neznemožnil vjetí žalobce na tuto překážku. Uvedený závěr lze považovat za správný; ačkoliv – jak tvrdí dovolatel – povinnost označit sněhový můstek neplyne pro žalovaného ze žádného závazného ani doporučujícího předpisu, lze tuto povinnost dovodit právě z existence obecné prevenční povinnosti, jež postihuje každého z účastníků občanskoprávních vztahů. Nelze pominout, že předmětný sněhový můstek představoval potenciálně nebezpečnou překážku, která sice nebyla s ohledem na její vzhled i označení přímo součástí sjezdové trati, ale zabírala cca 1/3 její šířky, přičemž nebyla zabezpečena natolik, aby bylo lyžařům pohybujícím se na sjezdovce zabráněno ve vjezdu na ni. V tomto jednání, respektive opomenutí, spočívajícím v nedostatečné zábraně užití skokanského můstku, který nebyl určen pro běžnou lyžařskou veřejnost, lze spatřovat porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. ze strany žalovaného. I v tomto ohledu je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Porušení prevenční povinnosti samotným poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§ 441 obč. zák.), neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, Soubor C 4033). Porušení prevenční povinnosti poškozeným však není nezbytným předpokladem aplikovatelnosti § 441 obč. zák. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce. I nikým nezaviněná náhoda, která by se poškozenému přihodila, jde k jeho tíži. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, Soubor C 12892).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, (Soubor C 3268) uvedl, že i když pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod. Z uvedených pravidel lze v obecné rovině dovodit, že lyžař musí přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům, hustotě provozu, tedy celkové situaci na (sjezdové, příp. i běžecké) trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat třeba i na nenadálou překážku, což současně znamená, že nesmí vjíždět do míst, kam nevidí.

Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci vyplývá, že žalobce si na sjezdové trati nepočínal s dostatečnou pozorností a předvídavostí, zejména co se jeho lyžařských schopností týče tak, aby předešel možné újmě na svém zdraví. Odvolací soud správně postřehl, že žalobce „záměrně pokračoval v nezměněném způsobu dosavadního lyžování, ačkoliv měl před sebou překážku – skokanský můstek, o němž mu muselo být zřejmé že jeho parametry se nacházejí mimo zkušenost běžného lyžaře“. Dovolací soud však má za to, že odvolací soud nedostatečně zohlednil význam uvedeného chování žalobce při posouzení míry jeho spoluúčasti na vzniku škody. Je tomu tak proto, že vznik škody byl především důsledkem vědomého užití sněhového můstku závisejícího výhradně na úvaze žalobce, který přecenil své lyžařské dovednosti, a mnohem méně významná pro vznik škody byla okolnost, že sněhový můstek nebyl dostatečně označen či ohrazen. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že především žalobce jako dospělý svéprávný člověk nese odpovědnost za své jednání, včetně rizik, která vědomě podstupuje. Za daného skutkového stavu nelze proto porušení obecné preventivní povinnosti žalovaným považovat za okolnost, která by byla převažující příčinou vzniku škody. Je tedy zřejmé, že podíl poškozeného na vzniklé újmě je výrazně vyšší nejen než jedna čtvrtina, ale i než jedna polovina.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení podílu obou stran na vzniku škody, není správný, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se zčásti vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení i původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2015


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1668.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies