22 Cdo 3766/2012

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. Václava Marka, se sídlem v Praze 1, Spálená 29, správce konkursní podstaty úpadce P. H, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem se sídlem v Plaňanech, Pražská 115, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce města Slaný, se sídlem ve Slaném, Velvarská 136, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 30, proti žalované J. H., zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 2/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2012, č. j. 20 Co 297/2012-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 491,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Miroslava Nipperta, advokáta se sídlem v Plaňanech, Pražská 115.
III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2012, č. j. 16 C 2/2010-254, rozdělil věci, které měli P. H. (dále jen „úpadce“) a žalovaná ve společném jmění manželů, tak, že část věcí přikázal do vlastnictví úpadce a část věcí do vlastnictví žalované (výrok I.), uložil úpadci povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl částku 4 009 428,- Kč (výrok II.), rozdělil závazky, které měli úpadce a žalovaná ve společném jmění manželů, a to závazek vůči České republice – České správě sociálního zabezpečení ve výši 2 693 838,- Kč, závazek vůči Finančnímu úřadu ve Slaném ve výši 1 041 236,55 Kč, závazek vůči Zdravotní pojišťovně Metal – Aliance ve výši 65 829,- Kč, závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 276 903,- Kč, závazek vůči Matco, s. r. o., ve výši 55 085,29 Kč, závazek vůči Městu Slaný ve výši 1 102 891,93 Kč, závazek vůči K. B. ve výši 379 382,- Kč, závazek vůči JUDr. J. L. ve výši 319 170,50 Kč a závazek vůči STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč tak, že na úpadce a na žalovanou připadá ½ každého ze závazků (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem dne 25. července 2012, č. j. 20 Co 297/2012-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že úpadce je povinen zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 628 031,- Kč; úpadci se přikazují dluhy patřící do společného jmění manželů, a to dluh vůči České republice – České správě sociálního zabezpečení ve výši 28 543,- Kč, dluh vůči Zdravotní pojišťovně Metal – Aliance ve výši 65 829,- Kč, dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 276 903,- Kč, dluh vůči Matco, s. r. o., ve výši 55 085,29 Kč, dluh vůči Městu Slaný ve výši 1 102 891,93,- Kč, dluh vůči K. B. ve výši 379 382,- Kč, dluh vůči JUDr. J. L. ve výši 319 170,50,- Kč a dluh vůči STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč; výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalovaná v první řadě zdůrazňuje, že úpadce od roku 1992 samostatně podnikal, a proto nelze do společného jmění manželů zahrnout podnik, tj. včetně závazků do něho náležejících. Vzhledem k tomu do pasiv společného jmění manželů nespadá nezaplacené sociální pojištění úpadce, jeho zdravotní pojištění vůči společnosti Metal Aliance a neuhrazené pojištění vůči VZP ČR. Navíc tyto závazky přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a vznikly bez souhlasu žalované, „došlo k jejich prekluzi tvrzení v odvolání“, tudíž i z tohoto důvodu by je nebylo možno považovat za součást společného jmění manželů. Žalovaná zdůrazňuje, že žalovaná ani soud nejsou v tomto sporu vázáni tím, že určité závazky se považují v konkursu úpadce za zjištěné. Z uvedených důvodů má žalovaná za to, že do společného jmění manželů nelze zahrnout ani závazek úpadce vůči společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč, kterou uplatnil žalobce na základě přihlášky pohledávky této společnosti do konkursního řízení úpadce. Úpadce tuto pohledávku popřel, jelikož zanikla uhrazením původnímu majiteli této pohledávky, před jejím postoupením na současného věřitele úpadce. Jelikož se k popření pohledávky úpadcem nepřihlíží a žalobce pohledávku uznal, považuje se tato pohledávka vůči úpadci za zjištěnou. Odvolací soud pochybil při výkladu § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, když nezjišťoval u každého závazku, zda se jedná o závazek, který nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a zda jeden z manželů převzal závazek bez souhlasu druhého z nich. Soudy obou stupňů přitom nebyly vázány tím, že určité závazky se považují v konkursu úpadce za zjištěné. Jelikož žalované byla přiznána aktiva jen ve výši 54 650,- Kč, odvolací soud dostatečně nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí žalované a nebyl brán zřetel k péči žalované o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Žalovaná je také názoru, že soud měl učinit výjimku z pravidla a při vypořádání přihlédnout k ceně nemovitostí ke dni rozhodování soudu, a to podle stavu k tomuto dni a ne ke dni zániku společného jmění manželů. Důvod pro aplikaci výjimky spatřuje v několikaletém časovém rozpětí mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaná dále upozorňuje, že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu jí byla přiznána pohledávka, které se nedomůže jinak než v rámci konkursního řízení, tudíž její reálné uspokojení bude výrazně menší. Jelikož společné jmění manželů není předluženo, byla by žalovaná rozhodnutím odvolacího soudu poškozena na svém ústavně zaručeném právu na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se zde nacházejí aktiva společného jmění manželů (zejména budova č. p. 41 a pozemek st. parc. č. 131/2), která mohou být úpadci a žalované přikázána do podílového spoluvlastnictví. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a žalovaná neformuluje právní otázky, které by mohly mít zásadní právní význam podle § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, a proto je na místě dovolání odmítnout. Dovolání je nedůvodné i věcně, když uplatňované námitky jsou nesprávné, nebo mají povahu polemiky se správností zákonné úpravy. Za porušení základních lidských práv a svobod žalované je například označeno, že soud neuvažoval o přikázání nemovitostí ve společném jmění manželů do podílového spoluvlastnictví úpadce a dovolatelky. Takový postup přitom nebyl možný vzhledem k celkovému poměru aktiv a pasiv, jakož i vzhledem ke zmaření účelu konkursu prohlášeného na majetek úpadce, když by ideální část domu byla prakticky neprodejná. Souvislost mezi řízením o vypořádání společného jmění manželů a konkursním řízením přitom nelze pomíjet, neboť nutnost vypořádání byla založena právě skutečností, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs. To, že pohledávka dovolatelky bude posuzována jako pohledávka II. třídy vyplývá přímo ze zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Žalobce připomíná, že žalované nabízel dohodu o vypořádání společného jmění manželů, kterou však odmítla. Zcela nesouhlasí s tvrzením žalované, že soud dostatečně nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí a péči o ně, jakož i k obstarávání společné domácnosti. Dovolatelka zamlčuje, že do jejího výlučného vlastnictví byly zařazeny veškeré movité věci tvořící vybavení domácnosti úpadce a žalované a do výlučného vlastnictví úpadce byly zařazeny jen věci deponované u soudu či exekutora. K námitce žalované, že soudy obou stupňů nezjišťovaly u každého závazku, zda se jedná o závazek nepřesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nejenže chybí konkrétnější specifikace této námitky, ale její nedůvodnost je naprosto zřejmá. Vždyť majetek manželů v nemovitostech, jakož i nemovitý majetek ve výlučném vlastnictví úpadce každou z pohledávek vysoce převyšuje. Jde kromě toho o pohledávky, kde se jednalo o společnou odpovědnost obou manželů z rozsudků nalézacích soudů, kde oba manželé byli účastníky řízení, či o pohledávky z podnikání úpadce, s nímž dovolatelka souhlasila a musela si přitom být vědoma toho, že podnikatel je povinen platit daně a zdravotní a sociální pojištění. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k zániku společného jmění manželů, jakož i k pravomocnému soudnímu vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. července 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle konstantní judikatury v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 292)].

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání však podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána, neboť v posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v tom, že nezahrnul část dluhů do společného jmění manželů (dluh vůči Finančnímu úřadu ve Slaném, dluh úpadce jako vlastníka malé organizace, která dluží nezaplacené sociální pojištění České správě sociálního zabezpečení), dále v tom, že veškeré dluhy spadající do společného jmění manželů přikázal úpadci, a také v tom, že výši vypořádacího podílu nově stanovil částkou 628 031,- Kč, přičemž žalovaná tuto část rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nezpochybňuje a neuplatňuje vůči ní žádnou dovolací argumentaci nikterak nezpochybňuje. Vzhledem k tomu v řešené věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezila otázku zásadního právního významu, na kterou by měl dovolací soud reagovat, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska obsahu dovolání věcné správné.

V posuzovaném případě dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil dluhy vůči České správě sociálního zabezpečení, proti Zdravotní pojišťovně Metal – Aliance a proti Všeobecné zdravotní pojišťovně, které podle dovolatelky nejsou součástí společného jmění manželů, ale podniku úpadce.

Dovolací soud v minulosti dovodil, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 (uveřejněný pod č. C 1127 v Souboru)], přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí je i podnik a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)]. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. srpnu 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)]. Na druhou stranu výnosy z podnikatelské činnosti součást společného jmění manželů tvoří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněný pod č. C 3381 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008 (uveřejněné pod č. C 8960 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Podle § 143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Dovolací soud v této souvislosti především zdůrazňuje, že právní režim dluhů za nezaplacené odvody na sociálním a zdravotním pojištění za úpadce je třeba odlišovat od osudu dluhů souvisejících se zaměstnanci, což také správně odvolací soud vystihl. Ve vztahu k uvedeným zákonným odvodům za zaměstnance uzavřel, že tyto netvoří součást společného jmění manželů z toho důvodu, že podnik úpadce netvořil součást společného jmění manželů a uvedené dluhy „patří k podniku“.

Podnik právní úprava obsažená v zákoně č. 513/1991 Sb. chápala jako věc (§ 5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Jeho obsahem byl soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, přičemž k podniku náležely věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§ 5 odst. 1 obchodního zákoníku).

Dlužné zákonné odvody za zaměstnance jsou dluhy související s touto věcí, ale nejsou její součástí. Proto ostatně ustanovení § 476 obchodního zákoníku ukládá kupujícímu podniku převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Pokud by tyto závazky měly být přímo součástí podniku, byla by taková zákonná povinnost nadbytečná. Z uvedeného vyplývá, že dluhy na zákonných platbách netvoří součást společného jmění z toho důvodu, že jde o dluhy vzniklé při provozování podniku jakožto výlučného majetku, tj. jde o závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich - podnikateli – úpadci [§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.]. Vzhledem k tomu je správný závěr odvolacího soudu, že do společného jmění manželů nespadají dluhy související s podnikem, kam odvolací soud zařadil nezaplacené daně a dluhy na odvodech za zaměstnance. Tento závěr ostatně ani dovolatelka nenapadá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které tyto dluhy (oproti závěrům soudu prvního stupně) neučinilo součástí vypořádání jakožto dluhy tvořící součást společného jmění manželů, je rozhodnutím ve prospěch dovolatelky.

Od těchto případů je však nutno odlišovat dluhy a nedoplatky na zdravotním a sociálním pojištění, které se týkají samotné osoby podnikatele (úpadce). Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výnosy z podnikání (tj. příjmy, na které se vztahují odvody na zdravotní a sociální pojištění) jsou součástí společného jmění manželů, a nejde tak o výlučný majetek jednoho z manželů. Jestliže se pak k takovému majetku tvořícímu součást společného jmění manželů vztahují zákonné povinnosti spočívající v tzv. odvodech z těchto příjmů, jedná se o závazky, které nejsou z režimu společného jmění manželů vyloučeny jen proto, že mají základ ve výkonu podnikatelské činnosti.

Dovolací soud sdílí názor vyslovený v odborné literatuře, že součástí společného jmění manželů jsou i závazky (dluhy), které vznikly ex lege nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, což ostatně nezpochybňuje ani sama dovolatelka (k tomu srovnej Eliáš, K. a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Linde Praha, 2008, str. 643). Stejná odborná literatura pak vychází z toho, že u těchto závazků se neuplatní korektiv míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, a to právě z toho důvodu, že se nejedná o závazky, které některý z manželů převzal, ale o závazky, které jednomu z manželů vznikly (tamtéž, str. 643 – 644). Nicméně i kdyby se i u těchto dluhů (svou povahou jiných než smluvních) měla zvažovat míra přiměřená majetkovým poměrům manželů, jak naznačuje jiná část odborné literatury (k tomu srovnej : Dvořák, J. – Spáčil, J. : Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 95), je zřejmé, že by nešlo o hledisko, které by takové dluhy vyloučilo z režimu společného jmění manželů. Jedná se totiž o dluhy (závazky), které se váží na dosažený příjem, který podrobují zákonným odvodům ve výši přímo stanovené zákonem. Existence těchto dluhů tak předpokládá dosažený příjem, ze kterého mají být tyto zákonné povinnosti plněny v zákonné výši; nemůže tak jít o dluhy, které by přesáhly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.

Jelikož se předmětem společného jmění manželů stávají výnosy z podnikání, stávají se obdobně předmětem společného jmění manželů i dluhy vzniklé v bezprostřední souvislosti s těmito výnosy, jimiž jsou (v poměrech dané věci) povinné odvody na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance, případně penále a jiná příslušenství s těmito platbami spojená. Dovolací soud totiž zastává názor, že je žádoucí, aby druhý manžel, který profituje z výnosů z podnikání druhého manžela, byl současně odpovědný za dluhy bezprostředně s těmito výnosy spjaté, tj. neuhrazené povinné odvody. Daně a povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění přitom nemohou přesahovat míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť tyto dluhy jsou odvislé od příjmu úpadce z jeho činnosti, tudíž jejich výše musela být logicky těmto příjmům přiměřená.

Pokud dovolatelka v souvislosti s těmito dluhy poukazovala na skutečnost, že je nelze považovat za součást společného jmění manželů „vzhledem k prekluzi těchto závazků tvrzenou v odvolání ve spojení se skutečností, že nejsou soud ani dovolatelka v tomto sporu vázáni tím, že určité závazky se považují v konkursu úpadce za zjištěné“, jde o natolik obecné výhrady bez jakékoliv bližší konkretizace, že neumožňuje dovolacímu soudu uvedené námitky jakkoliv posoudit.

Dovolatelka dále namítala, že dluh vůči STRODEN MANAGEMENT LIMITED je rovněž součástí podniku úpadce a dále že soud měl učinit výjimku z pravidla a při vypořádání přihlédnout k ceně věcí ke dni rozhodování soudu podle stavu k tomuto dni a ne ke dni zániku společného jmění manželů, neboť došlo k několikaletému časovému rozpětí mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu.

Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.

Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné pod č. C 7 484 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud tedy dovolatelka svou námitku neuplatnila v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází dovolatelka až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (uveřejněné pod č. C 12 242 v Souboru)].

Dluh vůči společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED označili oba účastníci řízení podle protokolu o jednání ze dne 17. června 2011 (č. l. 106 – 108) shodně jako nesporný dluh. Soud prvního stupně posoudil tento dluh jako dluh spadající do společného jmění manželů, přičemž žalovaná proti tomu v rámci odvolacího řízení žádnou výhradu neuplatnila, a proto není možné odvolacímu soudu vytýkat, že se touto námitkou nezabýval. Ostatně ani v dovolání tuto výhradu žádným způsobem blíže nekonkretizuje a omezuje se na konstatování, že tento závazek do společného jmění manželů zahrnout nelze.

Podle § 144 pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013, uveřejněném na www.nsoud.cz uvedl, že „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 uveřejněném pod C 3698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), uvedl: „Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností.“

Zákonná úprava tedy předpokládá, že závazek vzniklý za trvání manželství tvoří součást společného jmění manželů, umožňuje však vyvrácení této domněnky ve prospěch závěru, že závazek součástí společného jmění manželů není, přičemž povinnost tvrzení a důkazní břemeno k těmto okolnostem tíží toho z účastníků, který namítá, že tento závazek společné jmění manželů tvořit nemá; v daném případě se jednalo o procesní povinnosti žalované.

U námitky, že odvolací soud měl učinit výjimku z pravidla a při vypořádání přihlédnout k ceně věcí ke dni rozhodování soudu podle stavu k tomuto dni a ne ke dni zániku společného jmění manželů, neboť došlo k několikaletému časovému rozpětí mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu, je opět třeba zdůraznit, že ocenění věcí bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně, přičemž žalovaná v rámci odvolacího řízení nesprávnost způsobu ocenění nenamítala, a proto není možné odvolacímu soudu vytýkat, že se touto námitkou nezabýval.

Nadto způsob ohodnocení věcí, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str. 418), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 417)]. Dovolatelka důvod pro odchýlení se od zásady pro způsob ohodnocení spatřuje v delším časovém období mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu, nicméně nikterak netvrdí, jak se tato časová prodleva měla zcela konkrétně na majetku, který je předmětem vypořádání společného jmění manželů, projevit. Obecné prohlášení v tom smyslu, že „stav a cena věcí je zcela odlišná“, je toliko dovolatelkou ničím nepodloženou spekulací, která ke zpochybnění závěrů odvolacího soudu nepostačuje.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, když nezjišťoval u každého závazku, zda se jedná o závazek, který nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a zda jeden z manželů převzal závazek bez souhlasu druhého z nich.

V této souvislosti především dovolací soud poukazuje opětovně na to, že jde o obecnou výhradu dovolatelky, která není konkretizována uvedením žádných skutečností, na základě kterých by bylo možné tuto výhradu posoudit. Nadto dovolací soud opětovně poukazuje na § 144, který předpokládá, že závazek součást společného jmění manželů tvoří, pokud vznikl za trvání manželství se zákonnou možností vyvrácení této domněnky opětovně ze strany dovolatelky.

Podle protokolu o jednání ze dne 17. června 2011 (č. l. 106 – 108) byly mezi účastníky řízení sporné dluhy uvedené pod položkami č. 80 až 83 (dluh vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 2 693 838,- Kč, vůči Finančnímu úřadu Slaný ve výši 1 019 582,55 Kč a ve výši 21 654,- Kč a vůči Zdravotní pojišťovně Metal-Aliance ve výši 65 829,- Kč), a proto ostatními dluhy vyjma těch, které se staly předmětem řízení později (například dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně), se soud prvního stupně nemusel zabývat, jestliže žalovaná neuplatnila tvrzení, podle kterých by tyto dluhy součástí společného jmění manželů neměly být. Soud prvního stupně se otázkou, zdali tyto závazky jsou součástí společného jmění manželů, zabýval, přičemž dovodil, že jsou součástí společného jmění manželů, neboť se jedná o zákonné povinnosti, případně sankce, na které vznikly za trvání manželství a na něž nelze použít výjimku, že by byly převzaty bez souhlasu žalované a přitom by přesahovaly rozsah přiměřený majetkovým poměrům manželů. Odvolací soud se věcí také řádně vypořádal, když u části dluhů dovodil, že nejsou součástí společného jmění manželů, tj. rozhodl ve prospěch dovolatelky, a když naopak nadále jako součást společného jmění manželů považoval závazek vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 28 543,- Kč, závazek vůči Zdravotní pojišťovně Metal-Aliance ve výši 65 829,- Kč a závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 276 903,- Kč, jejichž zařazení do společného jmění manželů vysvětlil dovolací soud výše. Z pohledu dopadu § 144 a jeho aplikace v souzené věci pak závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout.

Dovolatelka dále namítala, že soud že dostatečně nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí žalované a nebyl brán zřetel k péči žalované o děti a k obstarávání společné domácnosti. I tato námitka je bez bližší konkretizace, nicméně dovolací soud uvádí, že v rámci dovolacího přezkumu této otázky nelze odvolacímu soudu nic vytknout.

Soudy obou stupňů přihlédly k potřebám nezletilých dětí a vzaly na zřetel péči žalované o děti a obstarávání společné domácnosti. Soud prvního stupně s ohledem na závěry obsažené v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478), rozhodl, že všechna aktiva společného jmění manželů mají být přikázána úpadci a naopak pasiva mají být rozdělena mezi manžele rovným dílem, vypořádal společné jmění manželů tak, že všechna aktiva vyjma věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti a věcí sloužících k podnikání žalované přikázal úpadci a pasiva rozdělil rovným dílem. U aktiv, která soud prvního stupně přikázal žalované, zdůraznil, že jejich přikázání úpadci by bylo nepřiměřeně tvrdé, neboť u věcí tvořících vybavení domácnosti se jedná o movité věci poměrně nízké hodnoty, ze kterých by v exekučním řízení věřitelé nemohli dosáhnout vysokého výtěžku, oproti tomu žalované a její rodině tyto věci mohou ještě sloužit k zajištění základních potřeb rodiny. U kopírovacích strojů se také jedná o movité věci, které s ohledem na výši pohledávek věřitelů mají nízkou hodnotu a současně zajišťují příjem žalované, ze kterého hradí potřeby rodiny, a je to její jediný příjem, ze kterého může splácet svoje dluhy. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně v otázce rozdělení aktiv potvrdil, když zdůraznil, že soud prvního stupně přihlédl k potřebám nezletilých dětí a žalované přikázal věci sloužící k provozu domácnosti a věci sloužící k jejímu podnikání.

Dovolací soud se shodně s odvolacím soudem domnívá, že bylo dostatečně přihlédnuto k zájmu nezletilých dětí a celé rodiny. Zájem rodiny v posuzovaném případě navíc není jediným zájmem, který je třeba zohlednit. Společné jmění manželů totiž zaniklo prohlášením konkursu, proto je třeba mít na zřeteli, že věci, které budou přikázány úpadci, mají sloužit k uspokojení věřitelů. Vzhledem k tomu dovolací soud v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478), zdůraznil potřebu přikázat pokud možno všechna aktiva úpadci, neboť „mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce“. Při vypořádání zaniklého společného jmění manželů prohlášením konkursu je tedy třeba hledat vyvážený stav mezi zájmem rodiny a mezi zájmy věřitelů, což soudy obou stupňů v předmětné věci posoudily zcela správně, a proto jim dovolací soud nemá co vytknout.

Dovolatelka dále upozorňuje, že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu jí byla přiznána pohledávka, které se nedomůže jinak než v rámci konkursního řízení, tudíž její reálné uspokojení bude výrazně menší. Dovolatelka se rozvodem manželství stává věřitelem úpadce, její pohledávka je pohledávkou druhé třídy (srov. § 32 odst. 4 ZKV), stejně jako většiny dalších věřitelů, a proto není na místě, aby byla vůči ostatním věřitelům zvýhodňována. Zásadním rozdílem je potom jen to, že podle § 26a odst. 3 ZKV není třeba přihlašovat do konkursního řízení pohledávku vzniklou při vypořádání společného jmění manželů. I kdyby se žalované nedostalo celého uspokojení jejího nároku v rámci konkursního řízení, není vyloučeno, že se jí při trvání manželství tohoto uspokojení dostane v budoucnu, neboť podle § 114 obč. zák., resp. § 646 o. z. mezi manželi nepočne běžet promlčecí lhůta [srovnej rozsudek ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)].

Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že byla poškozena rozhodnutím odvolacího soudu na svém ústavně zaručeném právu na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou zde aktiva společného jmění manželů, která mohou být úpadci a žalované přikázána do podílového spoluvlastnictví.

Také tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého společného jmění manželů přikážou do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru), nebo rozsudek ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Dovolací soud sice v minulosti připustil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků, jedná se však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2295 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69 (publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478), však vypořádání věcí náležejících do společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkursu tím způsobem, že by došlo k jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví, takřka zcela vyloučil, když uvedl, že „posuzovaný případ patří druhově k těm, kdy bude namístě, aby aktiva společného jmění manželů nebyla mezi manžely rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky úpadci. Tato výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci soudy obou stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a principem ochrany věřitelů – obecným zájmem na dodržování platně uzavřených závazků. Ostatně tito věřitelé ve vtahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni ani jejich dohodou (§ 150 odst. 2 ObčZ) ani rozhodnutím soudu potud, že se podle práva mohou domáhat uspokojení svých pohledávek za společným jměním manželů, resp. splnění společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ ve spojení s § 145 odst. 3 ObčZ, i z aktiv přikázaných z majetku ve společném jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto manželovi (v daném případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce“.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů mimořádné důvody pro přikázání aktiv do podílového spoluvlastnictví neshledaly, přičemž podle dovolací soud neshledal, že by tyto závěry byly zjevně nepřiměřené.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 682 681 Kč podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), částkou 11 060,- Kč za každý úkon [příprava a převzetí věci podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky a vyjádření k dovolání ze dne 2. listopadu 2012 podle § 11 odst. 1 písm. k)]. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300,- Kč za každý úkon (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 4771,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobce činí 27 491,20 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 27 491,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky vedlejším účastníkem a dovolatelkou vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení, na jejich náhradu by měl nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. března 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3766.2012.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies