22 Cdo 849/2013

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 142 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Eliškou Markovou Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Újezd 414/13, proti žalovanému Ak. arch. P. D., zastoupenému JUDr. Petrem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolí, Na vrstvách 536/47, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 536/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 23 Co 368/2011-1326, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:


Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 10 C 536/2001-279, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem zapsaným na LV č. 78 pro katastrální území V. n. B. obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a to k pozemku parc. č. st. 64/1 o výměře 1 030 m2, domu č. p. 56 na pozemku parc. č. st. 64/1, objektu pro individuální rekreaci č. e. 0106 na st. parc. č. 64/1, pozemku parc. č. st. 144 o výměře 276 m2, zemědělským stavbám – kolně a stodole bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 144, pozemku parc. č. 1212/1 o výměře 941 m2, pozemku parc. č. 1215/1 o výměře 3 000 m2, pozemku parc. č. 1223/1 o výměře 711 m2, pozemku parc. č. 1340 o výměře 10 528 m2, pozemku parc. č. 881/1 o výměře 5 638 m2, pozemku parc. č. 1341/1 o výměře 5 594 m2, pozemku parc. č. 1341/5 o výměře 417 m2, pozemku parc. č. 1346/3 o výměře 15 202 m2, a dále k pozemkům ve zjednodušené evidenci – parcely původní pozemkový katastr PK, a to k pozemku parc. č. 1338/1 o výměře 19 815 m2, pozemku parc. č. 1338/3 o výměře 16 857 m2 a pozemku parc. č. 1346/1 o výměře 6 395 m2 (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. st. 64/1 o výměře 453 m2, dům č. p. 56 na pozemku parc. č. st. 64/1, nově utvořený pozemek parc. č. 1223/4 o výměře 187 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1212/1 o výměře 870 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/3 o výměře 9 188 m2, pozemek parc. č. 1341/5 o výměře 417 m2, pozemek parc. č. 1341/1 o výměře 5 594 m2, pozemek parc. č. 881/1 o výměře 5 638 m2, pozemek parc. č. 1346/3 o výměře 15 202 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 1338/3 o výměře 16 857 m2. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nově utvořený pozemek parc. č. st. 64/4 o výměře 577 m2, nově utvořený pozemek parc. č. st. 64/5 o výměře 153 m2, objekt pro individuální rekreaci č. e. 0106 na pozemku parc. č. st. 64/5, nově utvořený pozemek parc. č. 1212/3 o výměře 71 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1223/1 o výměře 524 m2, pozemek parc. č. st. 144 o výměře 276 m2, zemědělské stavby kůlnu a stodolu bez č. p/č. e. na pozemku parc. č. st. 144, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/4 o výměře 1 344 m2, pozemek parc. č. 1215/1 o výměře 3 000 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 1338/1 o výměře 19 815 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 1346/1 o výměře 6 395 m2 (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 410 634,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.) a zastavil řízení ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 1221/1 o výměře 6 225 m2 (výrok VII.).K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. ledna 2007, č. j. 23 Co 293/2006-337, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. až VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu neodpovídalo vypořádání předmětných nemovitostí až na výjimku rozdělení pozemků mezi rekreačními objekty uvedeným zákonným hlediskům. Především soud prvního stupně nerespektoval výši spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. 1341/1 a č. 1340 a jejich účelné využití a dále účelné využití kůlny a stodoly účastníky. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby řízení doplnil novým geometrickým oddělovacím plánem podle zadání soudu, které bude respektovat zásady o účelném využití a spravedlivém vypořádání sporných nemovitostí. Těmto zásadám rovněž bude odpovídat vypořádání kůlny a stodoly tak, aby každému z účastníků jedna z těchto staveb připadla do výlučného vlastnictví, pokud to bude z hlediska stavebního přípustné. V neposlední řadě uložil soudu prvního stupně ocenit nově vzniklé pozemky a při oceňování staveb se zabývat důvodností námitek žalobce o tržní ceně staveb.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 10 C 536/2001-1136, zastavil řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 881/1 o výměře 5 638 m2 a pozemku parc. č. 1341/5 o výměře 417 m2 (výrok I.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem zapsaným na LV č. 78 pro k. ú. V. n. B. obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a to k pozemku parc. č. st. 64/1 o výměře 1 030 m2, domu č. p. 56 na pozemku parc. č. st. 64/1, objektu pro individuální rekreaci č. e. 0106 na st. parc. č. 64/1, pozemku parc. č. st. 144 o výměře 276 m2, zemědělským stavbám – kolně a stodole bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 144, pozemku parc. č. 1212/1 o výměře 941 m2, pozemku parc. č. 1215/1 o výměře 3 000 m2, pozemku parc. č. 1223/1 o výměře 711 m2, pozemku parc. č. 1340 o výměře 10 528 m2, pozemku parc. č. 1341/1 o výměře 5 594 m2, pozemku parc. č. 1346/3 o výměře 15 202 m2, a dále k pozemkům ve zjednodušené evidenci – parcely původní pozemkový katastr PK, a to k pozemku parc. č. 1338/1 o výměře 19 815 m2, pozemku parc. č. 1338/3 o výměře 16 857 m2 a pozemku parc. č. 1346/1 o výměře 6 395 m2 (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalobce soud prvního stupně přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. st. 64/1 o výměře 453 m2, dům č. p. 56 na pozemku parc. č. st. 64/1, nově utvořený pozemek parc. č. 1223/4 o výměře 187 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1212/1 o výměře 870 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 144/3 o výměře 76 m2, zemědělskou stavbu kolny bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 144/3, nově utvořený pozemek parc. č. 1215/4 o výměře 80 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/1 o výměře 8 184 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/7 o výměře 293 m2, pozemek parc. č. 1341/1 o výměře 5 594 m2, pozemek parc. č. 1346/3 o výměře 15 202 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 1338/3 o výměře 16 857 m2. Do výlučného vlastnictví žalovaného soud prvního stupně přikázal nově utvořený pozemek parc. č. st. 64/4 o výměře 424 m2, nově utvořený pozemek parc. č. st. 64/5 o výměře 153 m2, objekt pro individuální rekreaci č. e. 0106 na pozemku parc. č. st. 64/5, nově utvořený pozemek parc. č. 1212/3 o výměře 71 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1223/1 o výměře 524 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 144/1 o výměře 200 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1215/1 o výměře 2 920 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/5 o výměře 330 m2, nově utvořený pozemek parc. č. 1340/6 o výměře 875 m2, zemědělskou stavbu stodoly bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 144/1, a dále pozemky ve zjednodušené evidenci – parcela původní pozemkový katastr PK, a to pozemek parc. č. 1338/1 o výměře 19 815 m2 a pozemek parc. č. 1346/1 o výměře 6 395 m2. Do spoluvlastnictví účastníků, a to každému v podílu ½, přikázal nově utvořený pozemek parc. č. 1340/9 o výměře 256 m2 a nově utvořený pozemek parc. č. 1340/8 o výměře 597 m2 (výrok III.). Dále soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 360 332,84 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.).

Soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu nechal vypracovat nový znalecký posudek, přičemž znalkyně navrhla 6 variant, z nichž s variantami 1, 2, 3 a 4 nesouhlasil žalobce a s variantami 4, 5 a 6 nesouhlasil žalovaný. Při výslechu znalkyně uvedla, že žádná z variant nemůže splnit všechny požadavky na dělení, pokud možno bez dalších úprav, dodržení velikosti podílů a využití pozemků a nelze navrhnout ani variantu, při níž by byly zohledněny námitky obou účastníků. K variantám se vyjádřil i příslušný stavební úřad, podle něhož všechny varianty respektují obecné požadavky na účelné využívání území, přičemž jako reálná se mu jeví varianta č. 2, a to i za předpokladu, že bude přístupová cesta ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Na základě vyjádření správního orgánu, místního šetření, znaleckého posudku a výslechu znalkyně vzal soud prvního stupně za prokázané, že varianta č. 2 se jeví jako nejvhodnější pro rozdělení nemovitostí, kdy nejlépe respektuje účelné využití pozemků, velikost podílů i možnost přístupu na pozemky i rozdělení hospodářských budov podle pokynu odvolacího soudu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žádná z variant nemůže tyto zásady zcela respektovat, avšak varianta 2 se jeví jako nejvhodnější. Při ,,dělení“ staveb soud vycházel jednak z dohody účastníků, kdy do vlastnictví žalobce připadne dům č. p. 56 a do vlastnictví žalovaného objekt individuální rekreace – sýpka, a dále ze závazného názoru odvolacího soudu, kdy do vlastnictví žalobce připadne kolna a do vlastnictví žalovaného stodola. Součástí těchto staveb je u žalobce přístavek u kolny a u žalovaného přístavek u stodoly. Soud prvního stupně se následně zabýval hodnotou rozdělovaného majetku, která připadne jednotlivým účastníkům, načež dovodil, že žalobce získá na své 2/3 podílu více, než by mu mělo přináležet, a proto má žalovanému doplatit 360 332,84 Kč.

Soud prvního stupně zdůraznil, že zohlednil dohodu účastníků, že do vlastnictví žalobce připadne rekreační objekt čp. 56 a do vlastnictví žalovaného hospodářský objekt – sýpka. Respektoval rovněž závazný názor odvolacího soudu, kdy do vlastnictví každého z účastníků má připadnout jedna hospodářská budova (kolna, resp. stodola s přístavkem). S ohledem na uvedené pak přistoupil soud k dělení pozemků tak, aby byly co nejlépe využitelné pro jejich vlastníky, přístupné z veřejných cest a tvořily samostatné a oddělené celky. Při rozdělení se soud snažil zachovat s ohledem na výměry velikost podílů účastníků, přičemž tam, kde to nebylo možné s ohledem na využitelnost pozemků, přistoupil k vyrovnání rozdílu v penězích.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 23 Co 368/2011-1326, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a nepřiznal České republice náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel obdobně jako soud prvního stupně z velikosti podílů účastníků a přihlédl k účelnému využití předmětných nemovitostí. Posoudil obě navržené varianty č. 2 a č. 6 a přiklonil se k soudem prvního stupně zvolené variantě č. 2, která ponechává pozemek parc. č. 1341/1 v ucelené nezměněné podobě a pozemek parc. č. 1340 kromě částí bezprostředně sousedících s kolnou a stodolou ponechává rovněž v ucelené podobě. Varianta č. 6 odděluje od pozemku parc. č. 1341/1 nově vzniklý pozemek parc. č. 1341/8 o rozloze 2000 m2. Dále je podle varianty č. 6 od pozemku parc. č. 1340 o rozloze 10 528 m2 oddělen nově vzniklý pozemek parc. č. 1340/13 o výměře 713 m2. Podle odvolacího soudu by při respektování velikosti podílů účastníků nebyly nově vzniklé pozemky a především rozdělený pozemek parc. č. 1341/1 účelně využity. K námitce žalovaného, že kolna neměla být přikázána žalobci, odvolací soud uvedl, že sice vzniká „výběžek“ do pozemků, které jsou přikázány do výlučného vlastnictví žalovanému a vzniká tím spoluvlastnictví k nově vzniklému pozemku parc. č. 1340/8. Jak zdůraznil soud prvního stupně a jak uvedla znalkyně, nelze předmětné hospodářské stavby spolu s „hlavní budovou“ a „sýpkou“ reálně rozdělit tak, aby sloužily ke spokojenosti oběma účastníkům. Je nutno vycházet z toho, že všechny uvedené stavby v minulosti tvořily jeden hospodářský celek a jako takový byly tyto budovy užívány. Optimálního rozdělení uvedených staveb mezi účastníky, kdy žalobcův podíl činí 2/3 a žalovaného 1/3, takovým způsobem, aby i nadále uspokojovaly potřeby, k nimž byly účelně určeny, možný není. Soud proto musí být veden nejen účelností využití věci, ale v daném případě, kdy se jedná i o reálné rozdělení pozemků, stanoviskem příslušného stavebního úřadu a zásadami územního plánu. Podmínkám územního plánu i přístupu ke všem dalším pozemkům účastníků odpovídá varianta č. 2.

Odvolací soud nepřihlédl k námitce žalovaného, že byli účastníci dohodnuti po smrti otce, že žalobci připadne „hlavní budova“ a žalovanému „sýpka“ spolu s kolnou a stodolou, neboť žalovaný toto tvrzení ničím neprokázal. Dále se neztotožnil s námitkou žalovaného, že soud prvního stupně do vypořádání zahrnul toliko 4 stavby, neboť soud prvního stupně v napadeném rozsudku hovoří o 5 stavbách a ceny těchto budov ve svém rozsudku uvedl a vypořádal. Pokud žalovaný poukazuje v odvolání na to, že se žalobci dostalo reálně více, pak soud prvního stupně správně rozhodl, že na vyrovnání podílů je žalobce povinen žalovanému zaplatit 360 332,84 Kč, aby byla zachována hodnota velikosti podílů. Rozsudku soudu prvního stupně ohledně cen předmětných nemovitostí nelze nic vytknout, soud prvního stupně přehledně vypracovanými tabulkami popsal, jaká která nemovitost a v jaké hodnotě připadá do výlučného vlastnictví kterého z účastníků a z jakých znaleckých posudků a nesporných prohlášení u té které nemovitosti vycházel, a proto odvolací soud v tomto rozsahu na napadený rozsudek odkázal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť soudy obou stupňů nerespektovaly ustálenou judikaturu a učinily nesprávné právní závěry. Žalobce dostává na přisouzených budovách podstatně více oproti svému nároku, dostává hlavní budovu i dvě vedlejší stavby, a to jak kůlnu, tak i hospodářský přístřešek, zatímco žalovanému byly přisouzeny pouze dvě stavby vedlejší. Oproti tomu původním rozsudkem soudu prvního stupně vznikly dva funkční celky s poměrně krátkou oddělovací hranicí mezi nimi, byl zajištěn i přímý přístup obou účastníků k přikázaným nemovitostem, čímž byla splněna i podmínka účelného využití věci. Oběma účastníkům tím byla umožněna i možnost přisouzené nemovitosti řádně udržovat při zajištění potřebné míry soukromí, přitom byl žalobce povinen vyplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 410 634,- Kč. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný ještě akceptoval, i když se mu dostalo méně, než kolik činil jeho zákonný nárok. Oproti tomu s následujícími rozhodnutími, které nevycházely z doporučení stavebního úřadu týkajícího se optimální oddělovací hranice mezi celky, z dohod mezi účastníky v minulosti uzavřených a zejména z odkazů na zákonnou posloupnost, nemůže žalovaný souhlasit. Soud prvního stupně vybral nakonec variantu č. 2, a to i přes skutečnost, že znalkyně uvedla, že nelze kumulativně splnit všechny podmínky specifikované ve znaleckém úkolu, a to proto, že pozemek s kůlnou se nachází v části celku přikazované žalovanému. Rozsudkem soudu prvního stupně pak vznikly dva celky zcela nepřirozeného tvaru, kdy do celku přikazovaného žalovanému je vklíněn výběžek narušující jeho celistvost a oproti původnímu rozhodnutí je do vlastnictví žalovaného přikazováno ještě méně, zejména pak na stavbách, je založeno i nově vzniklé podílové spoluvlastnictví účastníků ke dvěma pozemkovým parcelám, vzniká nepřirozená a oproti původnímu rozsudku o 100 m delší hranice.

Žalovaný je přesvědčen o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, namítá, že je v rozporu s § 142 odst. 1 občanského zákoníku, má za to, že je nespravedlivé, neboť nedošlo k reálnému rozdělení podle velikosti spoluvlastnických podílů, byl porušen princip účelného využití, došlo k drobení zemědělské půdy, vznikly pozemky nevhodných tvarů s komplikovaným přístupem, vznikla "problematická komunikační křižovatka" a v důsledku vklínění pozemku žalobce do pozemků na straně žalovaného nebyl odstraněn, ale naopak byl založen i možný zdroj budoucích či přetrvávajících konfliktů mezi účastníky, které byly jednou z příčin vedení dlouholetého sporu. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. listopadu 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 (uveřejněné pod č. C 4465 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

V usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23), dovolací soud vyložil, že vyznívá-li řádná aplikace kriterií uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží na soudu, které z dalších relevantních okolností případu vyhodnotí ve prospěch té které strany. V usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595), dovolací soud vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009 (uveřejněný pod č. C 10 346 v Souboru). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v rozsudku ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3374/2011 (uveřejněném pod č. C 11 035 a C 11 036 v Souboru), nebo v rozsudku ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013 (uveřejněném pod č. C 12 466 v Souboru).

V posuzované věci soud prvního stupně při vypořádání zohlednil dohodu účastníků, že do vlastnictví žalobce připadne rekreační objekt čp. 56 a do vlastnictví žalovaného hospodářský objekt – sýpka, respektoval rovněž závazný názor odvolacího soudu, kdy do vlastnictví každého z účastníků má připadnout jedna hospodářská budova (kolna, resp. stodola s přístavkem). S ohledem na uvedené pak přistoupil soud k dělení pozemků tak, aby byly co nejlépe využitelné pro jejich vlastníky, přístupné z veřejných cest a tvořily samostatné a oddělené celky. Při rozdělení se soud snažil zachovat s ohledem na výměry velikost podílů účastníků, přičemž tam, kde to nebylo možné s ohledem na využitelnost pozemků, přistoupil k vyrovnání rozdílu v penězích. Ustanovená znalkyně vypracovala 6 variant, z nichž ani jedna nebyla přijatelná pro oba účastníky, přičemž naplnění podmínek obou účastníků nebylo možné. Soud prvního stupně proto přihlédl k vyjádření správního orgánu, k výsledkům místního šetření a ke znaleckému posudku, jakož i k výslechu znalkyně a zvolil jako nejvhodnější řešení variantu č. 2. Odvolací soud potom varianty č. 2 a č. 6 a přiklonil se rovněž k variantě č. 2, neboť v případě varianty č. 6 by při respektování velikosti podílů účastníků nebyly nově vzniklé pozemky a především rozdělený pozemek 1341/1 účelně využity.

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněná a jsou v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný proti těmto závěrům v zásadě nikterak konkrétně nebrojí, toliko vede polemiku v obecné rovině, jejímž cílem je přesvědčit dovolací soud, že řešení přijaté v původním rozhodnutí soudu prvního stupně je vhodnější. Žalovaný však není schopen svou polemikou zpochybnit přijaté řešení soudy obou stupňů, neboť argumentace nalézacích soudů není zjevně nepřiměřená a jejich závěry v dovolacím přezkumu obstojí.

K jednotlivým námitkám dovolatele potom dovolací soud uvádí následující. V obecné rovině je možné souhlasit s námitkou, že nedošlo k reálnému rozdělení pozemků podle velikosti spoluvlastnických podílů, k tomu ovšem nutně podle judikatury dovolacího soudu dojít nemusí. V rozsudku ze dne 10. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012 (uveřejněném pod č. C 13 025 v Souboru), dovolací soud totiž uvedl, že „obecně lze souhlasit s přístupem, který v případě rozdělení věci upřednostňuje takový postup, kdy věc bude rozdělena s přihlédnutím k velikosti spoluvlastnických podílů tak, aby nevznikala povinnost poskytnout finanční vyrovnání. Reálnému rozdělení věci však nebrání podle okolností konkrétního případu ani to, že takové dělení není možné, ale přicházelo by do úvahy dělení věci na více samostatných věcí ve velikostech nekorespondujících dosavadním spoluvlastnickým podílům a s nutností finančního vyrovnání. Ostatně nový občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna 2014 – v ustanovení § 1144 odst. 2 výslovně stanoví, že rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích“.

Dále nelze přisvědčit námitce, že byl porušen princip účelného využití, že vznikly pozemky nevhodných tvarů s komplikovaným přístupem a že v důsledku vklínění pozemku žalobce do pozemků na straně žalovaného nebyl odstraněn, ale naopak byl založen i možný zdroj budoucích či přetrvávajících konfliktů mezi účastníky, které byly jednou z příčin vedení dlouholetého sporu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela patrné, že se soudy snažily podílové spoluvlastnictví rozdělit co nejúčelněji, přičemž zřetelně odůvodnily, proč zvolily variantu č. 2., a proto není rozhodnutím soudů obou stupňů v tomto ohledu co vytknout. Co se týče námitky, že došlo k drobení zemědělské půdy a vzniku problematické komunikační křižovatky, jedná se o námitku zcela nekonkrétní, a proto není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato námitka měla v projednávané věci projevit.

S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal existenci vady řízení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalující, příslušel by obecně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci. Nicméně uznatelné náklady žalobci v dovolacím řízení nevznikly, když se k dovolání žalovaného nevyjádřil. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 849/2013, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.849.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies