23 Cdo 4232/2014

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObchZ - § 44 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně The Gillette Company, se sídlem v Bostonu, Prudential Tower Building (40th Floor), Spojené státy americké, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalované FAST ČR, a.s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 2111, PSČ 100 00, IČO 26726548, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 579/17, PSČ 120 00, o ochranu před porušováním práv z ochranné známky a před nekalosoutěžním jednáním, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 4/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 3 Cmo 336/2013-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 10 Cm 4/2013-62, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zdržet se v obchodním styku dovozu, uvádění na trh, skladování, distribuce, nabízení k prodeji a prodeje elektrických a bateriových holících strojků a elektrických a bateriových strojků na stříhání vlasů a srsti a zejména elektrických a bateriových holících strojů určených k zastřihování, stříhání a holení vlasů, chloupků v nose a uších, vousů a kotlet, to vše pod označením „SENCOR“ (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).Žalovaného nároku se žalobkyně domáhala z titulu známkoprávní ochrany i ochrany proti nekalé soutěži.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 336/2013-123, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění důvodů přípustnosti podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), konkrétně tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v oblasti posuzování nároků z ochranných známek a nekalé soutěže, dále odvolací soud posoudil otázku zaměnitelnosti odlišně a odlišným způsobem, než tak činil a činí v jiných obdobných řízeních, a konečně je zřejmé, že by otázka zaměnitelnosti označení jako otázka právní měla být řešena jiným způsobem. Dále se domnívá, že se odvolací soud se při interpretaci § 135 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být posouzena jinak.

Dovolání částečně trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), částečně není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, které se použije v této věci (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Skutečnost, že odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně, než tak činil a činí v jiných obdobných řízeních, není důvodem přípustnosti dovolání. Potud je proto dovolání stiženo vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), neboť uvedené není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.

Namítá-li dovolatelka, že otázka zaměnitelnosti označení, jako otázka právní, má být řešena jiným způsobem, není takové vymezení rovněž způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) již vícekrát judikoval, že „dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak‘, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 17. června 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014). Tomuto požadavku dovolatelka v této části nedostála.

Nejvyšší soud rovněž vícekrát (např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2014) dovodil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Tomuto požadavku dovolatelka již dostála, když měla za to, že se odvolací soud při posuzování podmínek ochrany ochranné známky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 3868/2011. Nelze však souhlasit s názorem, že se odvolací soud od tohoto rozsudku skutečně odchýlil, přípustnost dovolání proto není dána. Odvolací soud se zabýval podobností výrobků i označení, jakož i pravděpodobností záměny včetně pravděpodobnosti asociace. Ohledně podobnosti dovodil, že je dána u dotčených výrobků i mezi označením žalované a ochrannou známkou žalobkyně, avšak při posouzení hlediskem průměrného spotřebitele dospěl k závěru, že tato podobnost není natolik intenzivní, aby existovalo nebezpečí záměny. Odvolací soud tedy posuzoval vše, co dle právního názoru uvedeného v žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího soudu posuzovat měl a je s ním proto v souladu. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu i s další judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011), odvolací soud vycházel při posouzení této věci i z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010. Z obou posledně označených rozsudků vyplývá, že přestože je dána podobnost výrobků i označení, nemusí být tato podobnost takové intenzity, aby znamenala nebezpečí záměny, a to při předpokladu průměrného spotřebitele, který je v rozumné míře pozorný a opatrný. Právě toto hledisko uplatnil i odvolací soud. Rozsudek odvolacího soudu se neodchyluje ani od rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), na který dovolatelka odkazuje. V rozsudku ze dne 7. července 2005 ve věci C-353/03 Nestlé v. Mars Soudní dvůr dovodil, že „rozlišovací způsobilost ochranné známky… může být získána v důsledku užívání této ochranné známky jako součásti zapsané ochranné známky nebo ve spojení s ní“. Posouzení obsažené ve jmenovaném rozsudku Soudního dvora se vztahovalo k čl. 3 odst. 3 směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, a týká se rozlišovací způsobilosti označení (v terminologii směrnice „ochranná známka“), které ještě není zapsanou ochrannou známkou – řeší tedy otázku zápisné způsobilosti označení. I v případě vztažení těchto závěrů na již zapsanou ochrannou známku však tento právní závěr jednak neznamená, že je rozlišovací způsobilost získána vždy při užívání označení s jinou ochrannou známkou (pouze že může být získána), jednak nijak neřeší otázku míry rozlišovací způsobilosti. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že míra rozlišovací způsobilosti ochranné známky SENSOR je nízká, neboť „je tvořena prvkem obecného pojmosloví“, v důsledku čehož je tato ochranná známka schopna plnit identifikační funkci až po připojení k označení GILETTE, není tento závěr v rozporu s uvedeným rozsudkem Soudního dvora.

Odvolací soud se nedostal do rozporu ani s právními závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 22. června 1999 ve věci C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer, dle něhož, jak překládá dovolatelka, „stupeň pozornosti průměrného spotřebitele závisí na kategorii výrobků nebo služeb, o něž se jedná… je nezbytné vzít v potaz skutečnost, že spotřebitel má pouze zřídka možnost přímého srovnání daných označení a musí se spolehnout pouze na jejich nedokonalý obraz, který má uchovaný ve své paměti.“ V posuzované věci nelze považovat za nesprávné, pokud se odvolací soud nezabýval tím, kdo by měl být průměrným spotřebitelem – z povahy zboží, o něž jde, totiž vyplývá, že potenciálním spotřebitelem může být téměř kdokoli (neboť prostředky k holení kupují téměř všichni fyzicky dospělí lidé, ať už pro sebe či pro své blízké). Byť se odvolací soud v argumentaci výslovně nezabýval možností okamžitého srovnání označení, z jeho argumentace plyne, že označení SENCOR coby označení fantazijní má vysokou míru rozlišovací způsobilosti. Způsobilost průměrně rozumného a ostražitého spotřebitele odlišit toto označení od ochranné známky dovolatelky je proto implicitní.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s rozsudkem Tribunálu (Soudu prvního stupně) ze dne 24. listopadu 2005 ve věci T-346/06 Arthur et Felicie, neboť odvolací soud rozhodnutí neopřel o nutnost prokázat existenci skutečné záměny – odvolací soud řešil existenci pravděpodobnosti záměny. Neodchýlil se ani od rozsudku Tribunálu (Soudu prvního stupně) ze dne 10. září 2008 ve věci T-325/06 CAPIO, když známost ochranné známky sice nehodnotil výslovně, nicméně řešil její rozlišovací způsobilost, která je spojenou nádobou známosti označení, přičemž dospěl k závěru, že ochranná známka je schopna plnit rozlišovací funkci až při společném užití s označením GILETTE, z povahy věci proto nemůže být označením známým.

Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v části posouzení nároku dovolatele na ochranu před nekalým soutěžním jednáním, avšak z judikatury předkládá pouze rozsudek Soudního dvora ze dne 18. dubna 2013 ve věci C-12/12 SM JEANS/LEVI’S, podle kterého „podmínka skutečného užívání ochranné známky ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993, o ochranné známce Společenství může být splněna, jestliže zapsaná ochranná známka, která získala rozlišovací způsobilost užíváním jiné kombinované ochranné známky, v níž představuje jeden z prvků, je užívána pouze prostřednictvím této jiné kombinované ochranné známky nebo jestliže je užívána pouze společně s jinou ochrannou známkou a samo spojení těchto dvou ochranných známek je navíc zapsáno jako ochranná známka“.Pro posouzení této věci z hlediska nekalé soutěže nemá právní závěr obsažený v uvedeném rozsudku význam, neboť odvolací soud nezpochybnil, že by ochranná známka nebyla užívána. Své posouzení založil na skutečnosti, že nedochází k porušování ochranné známky. Odvolací soud pouze podpůrně zohlednil způsob užívání ochranné známky (tj. užívání výhradně ve spojení s jinou ochrannou známkou), který vylučuje pravděpodobnost záměny.

Přípustnost dovolání nevyvolává ani argumentace dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. V uvedené věci dovolatel namítal přílišné přejímání skutkových zjištění s tím, že odvolací soud měl takto vadně postupovat podle § 135 odst. 2 o. s. ř., avšak dovolací soud konstatoval, že odvolací soud neaplikoval § 135 odst. 2 o. s. ř., nýbrž pouze použil jiné (soudní) rozhodnutí jako důkaz. Z rozsudku nevyplývá, že by soud měl v odůvodnění výslovně reagovat na jednotlivé argumenty rozhodnutí jiného orgánu. V tomto řízení lze považovat za zcela postačující, že soud uvedl své vlastní argumenty – z nich samotných pak musí být patrné, proč zaujal určitý právní názor, který se třeba může i lišit od právního názoru jiného orgánu.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to dílem pro jeho nepřípustnost, dílem proto, že trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2015


JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4232/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4232.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies