25 Cdo 4969/2014

02. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 172 odst. 2 písm. a)
  • OSŘ - § 173

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce obce Ohrobec, se sídlem úřadu Ohrobec, V Dolích 5, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr.Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 548/7, o 635.770,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 218/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č.j. 28 Co 81/2014-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.933,30 Kč k rukám JUDr. Pavla Trnky, advokáta se sídlem Praha 2, Apolinářská 445/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 11. 2013, č.j. 18 C 218/2012-61, byl pro opožděnost odmítnut odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu vydanému týmž soudem dne 24. 5. 2013, č.j. 18 C 218/2012-29, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2014, č.j. 28 Co 81/2014-85, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se o odmítnutí odporu žalovaného proti platebnímu rozkazu nerozhoduje, současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posoudil podání žalobce ze dne 22. 11. 2013 nikoli jako odpor proti platebnímu rozkazu, ale jako vyjádření žalovaného k žalobě, a dospěl k závěru, že odpor proti platebnímu rozkazu vůbec nebyl podán, a proto nebylo na místě rozhodovat o jeho odmítnutí.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že „procesní právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nesoulad procesního postupu soudů s procesními předpisy a s právem na spravedlivý proces spatřuje dovolatel v posouzení „1) možnosti zhojení nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně při rozhodování v rozkazním řízení proti žalovaným, u kterých není známo místo jejich pobytu, 2) odklizení platebního rozkazu v případech, kdy usnesení o zrušení platebního rozkazu nebylo vyhotoveno a před jeho vyhotovením byl pokyn k vyhotovení zrušen, i přes nařízení jednání ve věci samé a vydání výzvy k vyjádření se ve věci samé“. Po obšírném popisu postupu soudů obou stupňů a vlastních procesních úkonů, dovolatel vyjadřuje názor, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná, a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce označil ve vyjádření k dovolání rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a procesní postup soudů obou stupňů za bezvadný. Dovolání žalovaného považuje za nepřípustné, nedůvodné a postrádající zákonné náležitosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že „procesní právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak“, tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, když neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně vymezených v § 237 o. s. ř. Žádost, aby právní otázka řešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, se totiž zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu § 237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedený požadavek dovolatel ve svém dovolání nesplnil.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta zastupujícího žalobce ve výši 5.430,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad výdajů (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.203,30 Kč, tj. celkem 6.933,30 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2015



JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4969/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4969.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies