29 Cdo 4863/2014

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 230
  • OSŘ - § 214 odst. 2 písm. d)
  • OSŘ - § 219a odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelky V. H., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, za účasti 1) P. Z., 2) Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, se sídlem v Uničově, Dukelská 1144, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 00052795, zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, PSČ 779 00, 3) M. P., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, 4) Z. S., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, a 5) Š. Z., o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 140/2012, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo 467/2013-293, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo 467/2013-293, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 30 Cm 140/2012-223, určil, že navrhovatelka je členkou Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově (dále jen „družstvo“) s právem nájmu družstevního bytu ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.).Vyšel přitom z toho, že:

1) Navrhovatelka jako převodkyně uzavřela dne 23. května 2011 písemnou dohodu o převodu svých členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 32, s M. P. jako nabyvatelem (dále též jen „dohoda“ či „první dohoda“). V dohodě bylo ujednáno, že převod členských práv a povinností je bezúplatný a že převodkyně bude i nadále bydlet v uvedeném bytu. Dohodu vzalo družstvo na vědomí 31. května 2011.

2) Dohoda byla uzavřena za účelem zajištění půjčky ve výši 500.000,- Kč, kterou M. P. poskytl 25. května 2011 v hotovosti M. V., zaměstnavateli navrhovatelky. Převod členských práv a povinností navrhovatelky na M. P. měl zajišťovací povahu, pročež mělo jít o převod dočasný: po vrácení půjčky M. V. měl M. P. převést členská práva a povinnosti zpět na navrhovatelku. Po dobu, během které byl nositelem předmětných členských práv a povinností M. P., měl M. V. platit navrhovatelce za poskytnutí těchto práv a povinností k zajištění jeho půjčky 20.000 Kč měsíčně. Smlouva o půjčce, stejně jako její zajištění převodem členských práv a povinností navrhovatelky, byla sjednána ústně.

3) M. V. uhradil v den podpisu dohody za navrhovatelku v sídle družstva její dluh na nájemném ve výši 20.218 Kč; v dalších měsících jí ničeho neplatil.

4) Půjčku 500.000 Kč M. V. M. P. ani zčásti nevrátil.

5) Dne 29. února 2012 uzavřel M. P. jako převodce písemnou dohodu o bezúplatném převodu předmětných členských práv a povinností v družstvu s manželi P. Z. a Š. Z. jako nabyvateli (dále též jen „druhá dohoda“), kteří okolnosti uzavření první dohody znali. Téhož dne uzavřelo družstvo s oběma manželi jakožto společnými členy družstva smlouvu o nájmu bytu č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 1. březnem 2012).

6) Navrhovatelka podala projednávaný návrh na určení svého členství v družstvu k soudu dne 24. července 2012.

7) Manželé Z. převedli 8. ledna 2013 předmětná členská práva a povinnosti (včetně práva nájmu družstevního bytu č. 32) na Z. S., a to za úplatu ve výši 695.000 Kč (dále též jen „třetí dohoda“). Převod zprostředkovala M & M reality holding a. s. na základě smlouvy o rezervaci a o poskytnutí součinnosti ze dne 4. ledna 2013.

8) Družstvo uzavřelo se Z. S. 30. ledna 2013 smlouvu o nájmu družstevního bytu č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 31. lednem 2013).

Soud prvního stupně úvodem konstatoval, že navrhovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutím o určovacím návrhu se vztahy mezi všemi účastníky řízení (kteří jsou v projednávané věci věcně legitimováni) z hlediska členství v družstvu „definitivně vyřeší“.

Za klíčovou předběžnou otázku soud prvního stupně označil platnost první dohody, uzavřené mezi navrhovatelkou a M. P., neboť byla-li tato dohoda neplatná, nemohly být platné ani následně uzavřené dohody. Ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), o nabytí vlastnického práva kupujícím v případě, není-li prodávající vlastníkem prodávaného zboží, se totiž dle názoru soudu prvního stupně – i s ohledem na závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněném pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4068/2007 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách) – při převodu členských práv a povinností v družstvu neuplatní.

Následně soud prvního stupně dovodil, že posuzovaná dohoda obsahovala všechny podstatné náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dle § 230 obch. zák. dovozené judikaturou (usnesením velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněným pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přesto však platná není.

Vůle navrhovatelky ani M. P. totiž podle soudu prvního stupně nikdy nesměřovala ke „skutečnému a trvalému“ převodu členských práv a povinností, nýbrž toliko k jejich zajišťovacímu převodu, který byl uzavřenou dohodou zastřen. Dohoda o převodu členských práv a povinností z 23. května 2011 je proto absolutně neplatným právním úkonem pro nedostatek vážnosti vůle dle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Zajišťovací převod členských práv a povinností jakožto zastřený právní úkon by podle soudu prvního stupně mohl být platný jen za splnění podmínek stanovených v § 41a odst. 2 obč. zák., k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Ústní dohoda o zajišťovacím převodu členských práv a povinností totiž byla neplatná pro nedostatek písemné formy dle § 853, § 553 odst. 2 a § 40 odst. 1 obč. zák., písemná dohoda ze dne 23. května 2011 coby zastřená smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností byla neplatná podle § 853, § 553 a § 37 obč. zák. pro neurčitost, neboť z ní (mimo jiné) není zřejmé, jaký závazek zajišťuje a zejména co se stane, pokud dlužník dluh uhradí či naopak neuhradí, vysvětlil soud prvního stupně, poukazuje v tomto směru na rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se M. P. z výše popsaných důvodů členem družstva nikdy nestal a nositelem předmětných členských práv a povinností v družstvu nikdy nebyl, nemohl je platně převést druhou dohodou na P. a Š. Z.; ti je následně nemohli převést třetí dohodou na Z. S. Navrhovatelka své členství nikdy nepozbyla, a proto je nadále členkou družstva.

Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. Z., M. P., Z. S. a Š. Z. zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož navrhovatelka své členství v družstvu nikdy nepozbyla, přestože připustil, že závěr, podle nějž byla-li absolutně neplatná první dohoda o převodu členských práv a povinností, jsou neplatné všechny následně uzavřené dohody o jejich převodu, soud prvního stupně dovodil „v souladu s převážnou většinou stávající judikatury“.

Vyšel přitom „ze základních zásad soukromého práva, podle kterých nelze poskytnout soudní ochranu tomu, kdo jedná v rozporu se zákonem či nejedná v právním styku poctivě, či jedná v rozporu s dobrými mravy, a to na úkor osoby jednající poctivě a v dobré víře.“ Tyto zásady obsažené v § 1 až § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se totiž podle § 3030 o. z. použijí i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů, uvedl odvolací soud.

Podle odvolacího soudu je z prokázaných skutečností zřejmé, že navrhovatelka ani M. P. v souladu s platnými právními předpisy nepostupovali a manželé Z. se chovali „přinejmenším v rozporu s dobrými mravy“, tudíž jediným účastníkem, „který postupoval při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v souladu se zákonem, poctivě a v souladu s dobrými mravy“ byla Z. S.

Odvolací soud spatřuje rozpornost jednání navrhovatelky se zákonem a dobrými mravy ve skutečnosti, že navrhovatelka, „ač sama tvrdí, že nikdy neměla v úmyslu uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností“, neboť mělo jít pouze o dohodu zajišťující půjčku poskytnutou jejímu zaměstnavateli M. V., „dohodu o převodu členských práv a povinností obsahující všechny potřebné náležitosti uzavřela, a tudíž přivodila toto soudní řízení a způsobila stav právní nejistoty dalších účastníků řízení. Tvrdí-li navrhovatelka, že ve skutečnosti chtěla pouze zajistit půjčku poskytnutou panu V., měla tak učinit, ale neučinila,“ konstatoval odvolací soud.

Podle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem nepostupoval ani M. P., který souhlasil s tím, že do první dohody bylo uvedeno, že převod je bezúplatný, ač tvrdil, že ve skutečnosti úplatný byl a že za něj navrhovatelce zaplatil 500.000 Kč, přičemž však zároveň tvrdil, že je dohoda platná a úmysl obou stran ji uzavřít vážný. Dle odvolacího soudu lze takové jednání označit rovněž za jednání v rozporu s dobrými mravy.

Manželé Z. pak podle odvolacího soudu jednali „nepochybně v rozporu s dobrými mravy a nepoctivě nejméně proto“, že při vědomí probíhajícího soudního řízení „nabídli členská práva a povinnosti v družstvu včetně převodu předmětného bytu s nimi souvisejícího prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji“, aniž by tuto realitní kancelář a Z. S. o probíhajícím soudním řízení informovali. Jmenovaná přitom tvrdila, že při uzavírání třetí dohody i následných úkonech byla v dobré víře, že „podíl nabývá od jeho vlastníka“.

Odvolací soud uzavřel, že bude-li dobrá víra Z. S. prokázána, „je nutno postupovat a rozhodnout v její prospěch“, neboť „dobrou víru je nutno ochránit před nárokem (nároky) osob, které nejednaly v souladu se zákonem, či nejednaly poctivě, ale naopak v rozporu s dobrými mravy.“ Protože se soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru dobrou vírou Z. S. nezabýval, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil s poukazem na § 214 odst. 2 písm. d) a § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. bez nařízení jednání a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby zkoumal tvrzenou dobrou víru Z. S.

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně, jež vychází ze zásady, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněným pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněným pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009.

Z uvedených rozhodnutí podle názoru dovolatelky plyne, že princip ochrany dobré víry nemůže být uplatněn v případech, kdy předchozí převodní smlouva je od samého počátku neplatná, nadto „zde ani není princip materiální publicity“. Otázka, zda při absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu může třetí osoba tato členská práva a povinnosti nabýt na základě dobré víry, nebyla dle dovolatelky – s ohledem na aplikaci zásad zakotvených v „novém“ občanském zákoníku odvolacím soudem – dosud zcela vyřešena.

K otázce dobré víry Z. S. dovolatelka uvádí, že jmenovaná v dobré víře nebyla, když sama ve svém podání ze dne 11. března 2013 uvádí, že o probíhajícím soudním sporu byla informována 30. ledna 2013.

Dovolatelka konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupovala v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka „není osobou s právním povědomím a své úkony nedocenila. Tímto jednáním nikoho nepoškodila, kromě sebe. Naopak byla v dobré víře, že se jedná o pouhé zajištění a zejména vycházela z ujednání, že k dalšímu převodu nikdy nedojde.“ Podle dovolatelky tak byla „zneužita její dobrá víra, kterou měla, když uzavírala předmětnou převodní smlouvu.“

M. P. ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud otázku možnosti nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu od „nevlastníka“ posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání je i důvodné.

Podle § 230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

V rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.

Nejvyšší soud tak opětovně potvrdil svou konstantní rozhodovací praxi při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odvíjející se od R 56/2010 a závaznou (vzhledem k tomu, že R 56/2010 i R 16/2015 jsou rozhodnutími velkého senátu) pro všechny tříčlenné senáty Nejvyššího soudu.

Uvedený závěr platí obdobně i v družstevních poměrech (ve vztahu k § 230 obch. zák.) při nabývání členských práv a povinností v (bytovém) družstvu. Dobrá víra nabyvatele právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro vydržení členských práv a povinností (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, a judikaturu v něm citovanou).

Ačkoli odvolací soud sám uznal, že závěry soudu prvního stupně jsou „v souladu s převážnou většinou stávající judikatury“, vůbec se s onou judikaturou nevypořádal. Jeho závěr o „nutnosti“ poskytnout ochranu případné dobré víře Z. S. se přitom s výše uvedenou judikaturou neslučuje. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, měl ve svém odůvodnění řádně vysvětlit, proč se v projednávané věci její závěry neuplatní. Jelikož se s nimi odvolací soud argumentačně nijak nevypořádal, jeho právní posouzení je neúplné, a tudíž i nesprávné.

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky možnosti nabytí členských práv a povinností v družstvu od „nevlastníka“, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení [vzhledem k tomu, že důvodem pro zrušení usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem byla též aplikace § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] Nejvyšší soud dodává, že nezabýval-li se soud prvního stupně určitými skutečnostmi (dobrou vírou Z. S.), neboť je s ohledem na svůj odlišný právní názor nepovažoval za rozhodné pro projednávanou věc, pročež k jejich prokázání neprovedl dokazování, nečiní to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ani z pohledu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení soudu prvního stupně zjevně není nepřezkoumatelné.

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani judikaturu Nejvyššího soudu k povaze dobrých mravů (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněného pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015


JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4863/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4863.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies