29 Cdo 774/2013

31. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 526

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Czech Property Development, a. s., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Vladislavova 1390/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27402436, zastoupeného Mgr. Olgou Kaizar, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Adamu Sigmundovi, advokátu, se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197, 2/ AB Silvretta s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásně nad Bečvou, Jiráskova 613/13, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 45192286, 3/ Dr. Stephanu Rielovi, se sídlem ve Vídni, Landstraβer Hauptstraβe 1/2, Rakouská republika, jako správci podstaty ALPINE Bau, GmbH, z toho druhý a třetí žalovaní zastoupeni JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, a 4/ E. H., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 67/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 10 Cmo 25/2012-411, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 10 Cmo 25/2012-411, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 34 Cm 67/2005-376, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. prosince 2011, č. j. 34 Cm 67/2005-380, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 24. března 2005, podanou téhož dne u Městského soudu v Praze, domáhal se původní žalobce (konkursní věřitel EUROINVESTMENT BANKING, s. r. o.) vůči žalovanému 1/ Ing. L. S., CSc. (tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadce UNO – CENTER, s. r. o.) a popírajícím konkursním věřitelům 2/ Alpine stavební společnost CZ a. s., 3/ Alpine Mayreder Bau GmbH a 4/ AT 10 Vermögensverwaltungs GmbH určení, že má za úpadcem v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89 K 35/2003 pohledávku ve výši 68 622 535,52 Kč.

Po zahájení řízení soud prvního stupně zohlednil, že v konkursním řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty, jímž se stal Mgr. Adam Sigmund, a ke změně v osobách konkursních věřitelů, když Městský soud v Praze přijal rozhodnutí podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na jejichž základě se konkursní věřitelem ve vztahu k pohledávce, jež je předmětem sporu, namísto původního žalobce stala společnost Czech Property Development, a. s. (usnesení ze dne 7. března 2006, č. j. 89 K 35/2003-24-52) a namísto původního konkursního věřitele (žalovaného 4/) do konkursního řízení vstoupil E. H. (usnesení ze dne 12. května 2009, č. j. 89 K 35/2003-37-36).

Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 34 Cm 67/2005-376, Městský soud v Praze žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Usnesením ze dne 27. prosince 2011, č. j. 34 Cm 67/2005-380, soud prvního stupně doplnil tento rozsudek o bod IV. výroku, kterým rozhodl o náhradě nákladů státu.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že dovolatel není aktivně věcně legitimován, neboť neprokázal, že na něj byla postoupena pohledávka, určení jejíž pravosti se v rámci konkursního řízení domáhá. Účinnost smlouvy o postoupení pohledávky totiž měla podle článku 5 této smlouvy nastat až podpisem třístranné dohody o narovnání mezi společností ALTMARK, s. r. o., společností Best Properties South, a. s. a Ing. L. S., CSc. (tehdejším správcem konkursní podstaty úpadce), kterou však žalobce přes výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k důkazu nepředložil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost „spatřuje ve skutečnosti“, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že není aktivně věcně legitimován, neboť tento názor je podle něj v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, uveřejněné pod číslem 82/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 154), podle níž se osoba, které konkursní věřitel postoupil pohledávku, stává bez dalšího účastníkem řízení o určení pravosti pohledávky dnem, kdy nabude právní moci usnesení, jímž konkursní soud rozhodl podle § 107a o. s. ř. v konkursním řízení.

Druhý a třetí žalovaný navrhli dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost. Ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a poukázali na to, že dovolatel nesprávně zaměňuje aktivní věcnou legitimaci a procesní účastenství.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku aktivní věcné legitimace v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“) uzavřel, že:

1/ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno dle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu.

2/ Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod číslem 90 doplnil, že závěry obsažené v R 61/2010 o dlužníkových námitkách proti platnosti postoupení pohledávky oznámenému dlužníku postupitelem, se uplatní i ve sporu o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky o námitkách, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován (srov. dále shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil (toliko) na závěru, že žalobce neprokázal, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřel s původním žalobcem, nabyla účinnosti, aniž zohlednil závěry vyplývající z R 61/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, tj. aniž se vypořádal s tím, zda žalovaným námitka, podle níž se žalobce nestal věřitelem uplatňované pohledávky, vůbec svědčí, není správné.

Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jak se podává z údajů uvedených v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Ostravě, oddílu C, vložky 41345, došlo u druhého žalovaného v průběhu dovolacího řízení (k 1. červnu 2014) ke změně obchodní firmy, čemuž odpovídá jeho označení v záhlaví rozhodnutí.

V průběhu dovolacího řízení Obchodní soud ve Vídni prohlásil dne 19. června 2013 konkurs na majetek třetího žalovaného (konkursního věřitele č. 36) ALPINE BAU GmbH. Správcem podstaty byl ustanoven Dr. Stephan Riel. Jak plyne z oznámení konkursního soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 89 K 35/2003-4540, Dr. Stephan Riel k výzvě konkursního soudu vstoupil do konkursního řízení ve věci úpadce UNO – CENTER, s. r. o. a konkursní soud s ním nadále jedná jako s věřitelem č. 36. V tomto dovolacím řízení, které je incidenčním sporem vyvolaným konkursem, proto Nejvyšší soud jako se třetím žalovaným jednal s Dr. Stephanem Rielem (viz čl. 15 nařízení Rady /ES/ č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).



V Brně 31. března 2015


Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 774/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.774.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies