30 Cdo 254/2015

25. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Zemědělského družstva Příchovice, se sídlem v Příchovicích, okr. Plzeň – jih, identifikační číslo osoby 491 95 379, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému D. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 182/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2014, č. j. 18 Co 40/2012-526, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud Plzeň – jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 6 C 182/2009-328, určil, že žalobce je vlastníkem „budov bez č.p./č.e.v. postavených na pozemcích jiného vlastníka, a to zemědělské budovy na st. p. č. 61/1 a 61/2, zemědělské budovy na pozemku st. p. č. 62/1,62/2, 62/3,62/4 a 62/5 a zemědělské budovy postavené na pozemku st. p. č.66 , tj. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č.445 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice, pro katastrální území Z. a obec L.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na závazný právní názor, který odvolací soud vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze dne 16. května 2011, č. j. 18 Co 143/2010-301 (že při uzavření předmětné kupní smlouvy nedošlo k omylu ve smyslu § 49a obč. zák., že žalobce neměl v úmyslu předmětné nemovitosti prodávat, neboť „z důkazů v řízení dosud provedených rovněž nevyplývá, že by při uzavření kupní smlouvy hodlal budovy…kupovat sám žalovaný“; odvolací soud pak dále vyložil, že „Soud I. stupně by měl žalovaného poučit, aby nabídl důkazy svědčící o opaku, tedy o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i budovy, k nimž se domáhá určení vlastnického práva žalobce. Pokud žalovaný takové důkazy nenabídne, nebo pokud z nabídnutých důkazů nebude moci být učiněn závěr o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i předmětné budovy, bude muset prvoinstanční soud posoudit kupní smlouvu ze dne 12. 8. 2008 v části, kterou byly prodávány předmětné budovy, jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti, tedy pro to, že smluvní strany nechtěly svým projevem způsobit právní účinky – prodat a koupit předmětné budovy.“) podané žalobě vyhověl. Uzavřel totiž, že „Za situace, že u žalobce nebyl prokázán úmysl sporné nemovitosti prodat a žalovaný neprokázal úmysl tyto nemovitosti koupit, je nutné kupní smlouvu uzavřenou mezi nimi 12. 8. 2008, v části (§ 41 obč. zák.), kterou byly prodávány předmětné budovy, posoudit jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti.“K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 18 Co 40/2012-526, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování odvolací soud učinil ve shodě se soudem prvního stupně skutkový závěr, že „se žalobci podařilo prokázat, že nechtěl prodat žalovanému nemovité věci, které jsou předmětem sporu a že žalovaný neměl v úmyslu budovu, v které má žalobce váhu, budovu, která slouží k uskladnění sena a budovu, ve které má žalobce ustájen dobytek, koupit.“ Vůle účastníků kupní smlouvy ze dne 12. srpna 2008 byla vyjádřena v rozporu s tím, co účastníci skutečně chtěli. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uzavřel, že žalobce se nemohl účinně dovolat relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák., poněvadž v daném případě se nejednalo omluvitelný omyl. Statutární zástupci žalobce, kteří předmětnou kupní smlouvu podepisovali, totiž zanedbali obvyklou míru opatrnosti, kterou bylo možno na nich požadovat, „když si mohli smlouvu vypracovanou JUDr. Kodlem v klidu přečíst a nepřevádět tak, na žalovaného nemovitosti, které neměli v úmyslu prodávat.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že žalobce z převážné části polemizuje se skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a v návaznosti na to pak oponuje i právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Taková právní argumentace ovšem přípustnost dovolání (z hlediska vymezení přípustnosti dovolání) ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nad rozsah toho je třeba přisvědčit argumentu žalovaného obsaženého v jeho vyjádření k dovolání, že k vyvolání omylu nedošlo třetí osobou - JUDr. Petrem Kodlem, nýbrž v důsledku toho, že uvedený právník na základě pokynu žalobce vypracoval pro žalobce předmětný text smlouvy, a jen vlivem nepozornosti statutárních zástupců žalobce došlo k popsanému omylu při následném uzavření smlouvy, který odvolací soud správně nepovažoval za omluvitelný ve smyslu § 49a obč. zák. Lze tedy přisvědčit závěru odvolacího soudu (ve stručnosti shrnuto z jeho učiněného právně kvalifikačního závěru), že podmínky předvídané v § 49a obč. zák. v posuzovaném případě splněny nebyly.

Namítá-li žalobce, že „se odvolací soud svým výkladem ve svém důsledku neřídil závazným právním názorem soudu dovolacího vysloveným v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 288/2013-468“, nelze ani tuto formulaci považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolacího důvodu ve smyslu § 237 o. s. ř.

Právní názor odvolacího soudu v ničem ani nekoliduje závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, na nějž žalobce v rámci své dovolací argumentace odkazuje. V uvedeném rozhodnutí totiž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud nabyvatel nemovitosti uzavřel smlouvu o jejím převodu, zaplatil kupní cenu, pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta, ujal se držby, a následně se vůči němu převodce i státní orgány začali chovat jako k vlastníkovi nemovitosti, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vlastníkem je, i když ve skutečnosti k převodu vlastnictví vzhledem k vadnému postupu advokáta nedošlo; to platí, nejsou-li tu další okolnosti, které by dobrou víru držitele vylučovaly. Z uvedeného je zřejmé, že označené rozhodnutí se vztahuje k problematice dobré víry při posuzování splnění zákonem stanovených důvodů pro vydržení vlastnického práva, neřeší však právně významné okolnosti z hlediska naplnění skutkové podstaty jednání v omylu ve smyslu § 49a obč. zák.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, z nějž odvolací soud rovněž vycházel při právním posouzení věci, se mj. uvádí, že o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu. Pokud tedy žalobce na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, je třeba si uvědomit, že v tomto nálezu vyložené právní závěry nijak nekolidují s učiněným závěrem odvolacího soudu v této věci, pokud odvolací soud (s též s odkazem na posledně cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu) dospěl k závěru, že v případě žalobce (právě pro v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečně přesvědčivě vyložené okolnosti) nešlo o tzv. omluvitelný omyl; pak tedy již pro absenci omluvitelného důvodu nelze uvažovat o naplnění podmínek vedoucích k aplikaci § 49a obč. zák.

K té části dovolací argumentace, v níž žalobce poukazuje na „další důvody, pro které je nutné předmětnou kupní smlouvu (resp. její část) posoudit jako neplatnou“, čímž míní jím tvrzený rozpor v ujednání o smluvní kupní ceně v předmětné smlouvě, lze souhlasit s názorem žalovaného v jeho vyjádření k dovolání s tím, že žalobce se relativní neplatnosti z důvodu rozporu kupní ceny se zákonem o cenách nedovolal, a že v tomto směru jde o nepřípustné (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) uplatnění novot v dovolacím řízení.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. března 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 254/2015, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.254.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies