21 Cdo 4238/2014

27. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce Města Stráž pod Ralskem se sídlem městského úřadu ve Stráži pod Ralskem, Revoluční č. 164, IČO 00260967, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova č. 394/4, proti žalovanému Ing. Z. K., zastoupenému JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská č. 295/37, o 67.921,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. června 2014 č.j. 30 Co 651/2013-187, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby) a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. října 2013 č.j. 15 C 8/2010-147 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného odmítá.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 67.921,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. od 21.11.2009 do 31.12.2009, 8% p.a. od 1.1.2010 do 30.6.2010 a 7,75% p.a. od 1.7.2010 do 26.8.2010 a "dále ročně od 27.8.2010 do zaplacení z částky 67.921,- Kč, přičemž výše úroku je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, závislé na výši repo sazby vyhlašované ČNB zvýšené o 7 procentních bodů a platné k 1. dni příslušného kalendářního pololetí". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.2003 u žalobce "komplexní kontrolní činnost a zajištění ucelených agend v rámci samostatné působnosti obce a územního orgánu státní správy" a že mezi jeho "pracovní činnosti" patřilo rovněž zpracování podkladů pro státní dotace, úvěry a půjčky, provádění zúčtování dotací a finančních prostředků sdružených u městského úřadu. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, Správy uprchlických zařízení č. 7 ze dne 12.11.2007 byla žalobci poskytnuta neinvestiční dotace ze státního rozpočtu za třetí čtvrtletí roku 2007 ve výši 70.232,- Kč, která měla být využita na financování oprav a údržbu komunikací a opravy a údržby veřejného osvětlení, žalovaný však z titulu své funkce zaúčtoval finanční prostředky z uvedené dotace co do částky 47.864,60 Kč v rozporu s jejím účelem na úhradu elektrické energie; žalovaný byl o možnosti sankcí finančního úřadu "poučen", neboť již v roce 2007 byla provedena finančním úřadem kontrola použití finančních prostředků z dotací a již tehdy byla za pochybení žalovaného uložena žalobci sankce. Ve dnech 5.2.2009 až 30.3.2009 provedl býv. Finanční úřad v České Lípě kontrolu odvodových povinností žalobce a zjistil porušení podmínek pro poskytnutí neinvestiční dotace a současně porušení rozpočtové kázně, neboť částka 47.865,- Kč byla použita v rozporu s účelem, na který byla poskytnuta. Na základě výsledků této kontroly finanční úřad platebními výměry ze dne 30.3.2009 č.j. 35454/09/172980506720 a ze dne 30.3.2009 č.j. 35461/09/172980506720 žalobci uložil, aby odvedl do státního rozpočtu částku 47.865,- Kč a penále ve výši 20.056,- Kč. Žalobce, který tuto částku odvedl do státního rozpočtu, požaduje, aby mu žalovaný nahradil škodu tím vzniklou, neboť ji zavinil porušením svých povinností při plnění pracovních úkolů.

Žalovaný namítal, že dotace nebyla použita v rozporu s účelem a pokyny obsaženými v rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (ing. P. B. po konzultaci souhlasil s použitím dotace na úhradu plateb za elektrické osvětlení), že nebyl přizván ke kontrole, neměl možnost se k ní vyjádřit a ani nemohl vypracovat odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, že finanční úřad postupoval v rozporu "s příslušným právním předpisem" a že žalobce řádně neprojednal se žalovaným ve lhůtě 1 měsíce náhradu škody.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26.8.2010 č.j. 15 C 8/2010-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 27.140,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Vítkové. Dospěl k závěru, že "je ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán rozhodnutím býv. Finančního úřadu v České Lípě, kterým byl postižen správní delikt žalobce, porušení zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a že jej nemůže přezkoumávat". Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaný jako vedoucí finančního odboru měl odpovědnost za zúčtování dotací a finančních prostředků sdružených u městského úřadu, že je odpovědný za způsob zúčtování dotace poskytnuté podle rozhodnutí č. 7 Ministerstva vnitra ČR, a že porušil své povinnosti a zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, rozhodl-li o tom, že dotace ve výši 47.865,- Kč bude použita na úhradu elektrické energie na veřejné osvětlení a nikoliv na financování oprav a údržby komunikací a oprav a údržby veřejného osvětlení. Námitku žalovaného o tom, že Ministerstvo vnitra při kontrole neshledalo pochybení při použití této konkrétní dotace (což bylo prokázáno výpovědí svědka Ing. P. B.), odmítl soud prvního stupně s tím, že Ministerstvo vnitra ČR neprovádělo kontrolu dodržování rozpočtových pravidel, což přísluší finančním úřadům. Dospěl k závěru, že žalovaný "porušil právní povinnost ve smyslu ustanovení § "265 odst. 1" zákoníku práce a je tedy odpovědný za způsobenou škodu, že v řízení byla prokázána jak výše škody, tak příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného a vzniklou škodou, že výše škody je "v souladu s § 257 odst. 2" zákoníku práce, neboť nepřesahuje čtyřapůlnásobek měsíčního příjmu žalovaného, a že soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, ze kterých by mohl přiměřeně snížit výši náhrady škody.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25.3.2011 č.j. 30 Co 378/2010-89 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.670,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Vítkové. Poté, co dovodil, že k pracovním povinnostem žalovaného, který byl u žalobce vedoucím finančního odboru městského úřadu, patřilo "provádět zúčtování dotací a finančních prostředků sdružených u městského úřadu", a co zjistil, že podle výsledků kontroly provedené býv. Finančním úřadem v České Lípě byla část dotace poskytnutá žalobci použita k jinému než stanovenému účelu, ačkoliv Ministerstvo vnitra při své kontrole neshledalo žádné pochybení při čerpání dotace, že býv. Finanční úřad v České Lípě rozhodnutím ze dne 30.3.2009 35454/09/172980506720 "ve spojení" s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11.6.2009 č.j. 43/46720/2009-434 uložil žalobci odvést do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně 47.865,- Kč a penále 20.056,- Kč a že žalobce tyto částky dne 30.6.2009 zaplatil "ve prospěch účtu Finančního úřadu v České Lípě", odvolací soud dovodil, že uvedeným rozhodnutím býv. Finančního úřadu v České Lípě je soud ve smyslu ustanovení § 135 odst.2 občanského soudního řádu vázán. Podle odvolacího soudu je "oprávnění soudu k samostatnému posouzení předběžné otázky dáno bez ohledu na to, zda věc, v níž by tato otázka byla jako meritorní řešena, náleží do civilní soudní pravomoci", bylo-li však "rozhodnutí správního orgánu již vydáno, není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost tohoto správního aktu, ale musí z něho vycházet"; soudy proto v projednávané věci "nemohly přezkoumat ani rozhodnutí o odvodu dotace do státního rozpočtu ve výši 47.865,- Kč, ani rozhodnutí o zaplacení penále ve výši 20.056,- Kč", nebylo tedy "možné ani revidovat závěry finančního úřadu o výsledku kontroly odvodové povinnosti žalobce dle zákona o rozpočtových pravidlech" a námitky žalovaného "k nedostatkům postupu finančního úřadu při kontrole jsou bezvýznamné". Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný způsobil žalobci svým zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů škodu, za niž odpovídá podle ustanovení § 250 odst.1 zákoníku práce, a že tu nejsou důvody hodné zvláštního zřetele ke snížení výše náhrady škody.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19.2.2013 č.j. 21 Cdo 3005/2011-107 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že platební výměr finančního úřadu na odvod za porušení rozpočtové kázně, vydaný podle ustanovení § 44a zákona č. 218/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je závazný jen pro jeho příjemce (nebo jeho právního nástupce) a že proto soud z něho ve smyslu ustanovení § 135 odst.2 věty druhé o.s.ř. vychází jen tehdy, posuzuje-li u příjemce platebního výměru (nebo jeho právní nástupce), zda jednání popsané v rozhodnutí představuje porušení rozpočtové kázně; zkoumá-li však jako předběžnou nebo meritorní otázku to, zda došlo k porušení rozpočtové kázně ve vztahu k zaměstnanci příjemce platebního výměru (jeho právního nástupce) nebo vůči někomu jinému, není soud tímto rozhodnutím finančního úřadu vázán a všechny rozhodné okolnosti je oprávněn (a povinen) posoudit sám. Vzhledem k tomu, že příjemcem rozhodnutí býv. Finančního úřadu v České Lípě ze dne 30.3.2009 35454/09/172980506720 a ze dne 30.3.2009 č.j. 35461/09/172980506720 "ve spojení" s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11.6.2009 č.j. 43/46720/2009-434 byl žalobce (jako zaměstnavatel žalovaného), nejsou tato rozhodnutí pro žalovaného (jako zaměstnance žalobce) závazná a soudy jsou povinny - pro účely posouzení, zda žalovaný odpovídá za škodu, kterou způsobil (podle názoru žalobce) zaviněným porušením pracovních povinností spočívajících v nesprávném použití účelové dotace - samostatně posoudit otázku porušení rozpočtové kázně u žalobce.

Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 24.10.2013 č.j. 15 C 8/2010-147 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 20.056,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, který vyčíslil, žalobu o zaplacení dalších 47.865,- Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 43.654,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Vítkové. Soud prvního stupně nejprve "bez ohledu na hodnocení obou kontrolujících orgánů" dovodil, že žalobce použil účelovou dotaci "na jiný účel a částečně za jiné období, než bylo uvedeno v rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o poskytnutí dotace", že proto býv. Finanční úřad v České Lípě vyměřil žalobci "odvod za poručení rozpočtové kázně podle ustanovení § 44a odst.3 písm. a) a § 44a odst.4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb. a následně penále vypočtené v souladu s ustanovením § 44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb.". Vzhledem k tomu, že žalovaný, který měl jako "vedoucí finančního odboru odpovědnost za zúčtování dotací a finančních prostředků sdružených u městského úřadu", porušil své pracovní povinnosti (rozhodl-li, že "dotace ve výši 47.865,- Kč bude použita na úhradu elektrické energie na veřejné osvětlení a nikoliv na financování oprav a údržby komunikací a oprav a údržby veřejného osvětlení"), je žalovaný ve smyslu ustanovení "§ 265 odst.1 zákoníku práce" povinen nahradit žalobci škodu, která mu vznikla zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně a příslušného penále. Námitku, v níž žalovaný odkázal "na výklad ze strany ministerstva vnitra", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "v době zaúčtování dotace neměl žádné takové stanovisko k dispozici" a že ing. P. B. "ve své výpovědi popřel, že by žalovanému předával nějaké pokyny". Za použití ustanovení § 264 zákoníku práce soud prvního stupně snížil náhradu škody "pouze na částku za vyměřené penále" ve výši 20.056,- Kč, když přihlédl k tomu, že žalovaný "již pobírá starobní důchod" a že žalovaný škodu nezpůsobil úmyslně (šlo o "nedbalost, která vycházela z nesprávné aplikace příslušných předpisů").

K odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13.6.2014 č.j. 30 Co 651/2013-187 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na "náhradě nákladů předcházejícího řízení" 33.764,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Vítkové; ve výrocích ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce použil poskytnutou dotaci "v rozporu s účelem, na který mu byla poskytnuta", a že proto býv. Finanční úřad v České Lípě uložil žalobci "oprávněně sankci v podobě odvodu nesprávně použitých finančních prostředků v částce 47.865,- Kč" a "penále ve výši 20.056,- Kč". Za nesprávné použití účelové dotace u žalobce je odpovědný žalovaný, který proto odpovídá podle ustanovení § 250 odst.1 zákoníku práce za škodu, která žalobci vznikla ve výši "částky, kterou žalobce vrátil do státního rozpočtu, včetně penále, tj. částky 67.921,- Kč". Vznik škody je v příčinné souvislosti s porušením pracovních povinností ze strany žalovaného, neboť "bez pokynu žalovaného k proplacení faktury za spotřebovanou energii za přidělené dotace by nenastal škodný následek". Zavinění žalovaného na vzniku škody je podle odvolacího soudu "dáno tím, že již v předchozí době došlo k nesprávnému čerpání dotace", a že tedy žalovaný "musel vědět, že svým pokynem může žalobci způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí, v jeho případě šlo proto o nedbalost vědomou". Odvolací soud dále dovodil, že žalobcem požadovaná náhrada "nepřesahuje zákonný limit čtyřapůlnásobku průměrného výdělku" žalovaného, že žalobce se "žádný způsobem na vzniku škody nepodílel" a že v odvolacím řízení nelze přihlédnout k novému tvrzení žalovaného o tom, že "v roce 2007 se celková dotace skládala z pěti částí a nelze proto říci, ze které části dotace byla faktura za odběr elektrické energie zaplacena". Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že žalovaný pobírá od května 2010 starobní důchod, že předmětná dotace "byla připsána na účet žalobce dne 10.12.2007 a musela být do konce tohoto roku vyčerpána" a že "konkrétní čerpání dotace ověřoval žalovaný u poskytovatele dotace", a dovodil, že soud prvního stupně snížil náhradu škody až na částku 20.056,- Kč v souladu s ustanovením § 264 zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že soudy při úvaze, zda žalobce použil poskytnutou dotaci "v rozporu s účelem, na který mu byla poskytnuta", nesprávně zhodnotily "principy dotací a účetnictví měst a obcí", když dotace nebyla žalobci v dané roce přiznána jedním, ale celkem pěti rozhodnutími (na všechny dotace se pohlíží jako "na jeden celek"), a když všechna rozhodnutí o přidělení dotace mají stejný účel ("na opravy a údržbu komunikací, na opravy a údržbu veřejného osvětlení atd."), a dovozuje, že "rozhodnutí lze vyložit tak, že lze dotaci použít kromě na opravy a údržbu komunikací a veřejného osvětlení i na další související činnosti"; vzhledem k tomu, že "opravy veřejného osvětlení je nutno provádět ve dne a musí se rozsvítit celé větve veřejného osvětlení, neboť jednotlivé lampy nemají samostatné vypínače, a po provedených opravách je nutno osvětlení zkontrolovat, zda byly veškeré závady odstraněny", souvisí podle názoru žalovaného "náklady na spotřebu elektrické energie s náklady na opravy a údržbu veřejného osvětlení". Závěr soudů o tom, že "část faktury na úhradu elektrické energie ve výši 47.864,60 Kč se netýkala roku 2007", žalovaný odmítl s tím, že faktura byla vystavena za období od 23.6.2006 do 20.6.2007 a že částka použitá z dotace "nedosahovala ani 1/4 celkové částky faktury". Žalovaný dále poukazuje na to, že žaloba je "postavena na jednom vytrženém a nesprávném rozhodnutí", a odmítá názor odvolacího soudu, že by teprve v odvolacím řízení uváděl, že "celková dotace se skládala z pěti částí a že faktura za odběr elektrické energie byla uhrazena z jiné části dotace, než uvádí žalobce". Žalovaný rovněž namítá, že "konkrétní čerpání dotace ověřoval u poskytovatele dotace", a dovozuje, že "nelze dovodit jakékoliv zavinění z jeho strany, a to ani ve formě nedbalostní, neboť činil veškerá opatření, která byla v jeho moci, aby si ověřil možnosti použití uvedené dotace". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou žalobce požadoval po žalovaném zaplacení 47.865,- Kč "spolu se zákonným úrokem z prodlení". Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalovanému nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalovaný z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno nebo změněno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaný tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst.3 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) významné - vzhledem k tomu, že posouzení správnosti skutkových zjištění soudů není způsobilým dovolacím důvodem a že proto přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci - vyřešení otázky procesního práva, kdy se v tzv. sporném řízení jedná o takové skutečnosti (tvrzení o nich), které nebyly dosud (tj. za řízení před soudem prvního stupně) účastníkem řízení (jako odvolatelem) uplatněny, a které proto mohou být způsobilým odvolacím důvodem jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř., a otázky hmotného práva, kdy je prokázáno zavinění zaměstnance na vzniku škody při tzv. obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Protože první z uvedených otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a protože druhá otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno), které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v tzv. sporném řízení (tj. ve věcech neuvedených v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř.), o něž jde i v projednávané věci, lze odůvodnit tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nebo že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům nebo že dosud soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které dosud nebyly uplatněny [srov. § 205 odst.2 písm.c), d) a f) o.s.ř.]; dalšími skutečnostmi nebo jinými důkazy, které dosud (za řízení před soudem prvního stupně) nebyly uplatněny ("novými" skutečnostmi nebo důkazy), lze odvolání odůvodnit jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř.

Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou "nové" (tj. zda dosud nebyly uplatněny za řízení před soudem prvního stupně), je rozhodné posouzení, zda byly některým z účastníků řízení (popřípadě vedlejším účastníkem) uvedeny za řízení před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny (z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, byly již uplatněny před soudem prvního stupně a jejich "opětovné uvádění" v odvolání nepředstavuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst.2 písm.f) o.s.ř. Rozhodujícím v tomto směru tedy je porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání; uvádí-li odvolatel v odvolání takové skutečnosti (tvrzení o nich), které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, je tím implikován závěr, že neuplatňuje "nové" skutečnosti.

Je zřejmé, že v konkrétním případě nemusí být vždy snadné stanovit, zda jde o "novou skutečnost". Pro systém tzv. neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolání jako opravný prostředek směřující proti rozsudkům soudu prvního stupně vydaným v tzv. sporném řízení, je charakteristické, že skutkový základ věci vycházející z uplatněných rozhodných skutečností (z tvrzení o nich), který byl vybudován v řízení před soudem prvního stupně, zásadně nesmí být - i kdyby některé z nich byly uplatněny nepřípustně a nebylo proto k nim při zjišťování skutkového stavu přihlédnuto - v odvolacím řízení změněn. V tomto opravném systému není úkolem odvolacího soudu rozhodnout, zda rozsudky nebo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé jsou založeny na zcela správně a úplně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž posoudit, zda jsou založeny na skutkovém stavu věci, zjištěném "procesně korektním způsobem" správně a úplně se zřetelem k tomu, co účastníci (popřípadě vedlejší účastníci) během řízení před soudem prvního stupně přípustně uvedli (tvrdili) nebo co jinak vyšlo za řízení v prvním stupni najevo. Uvádí-li odvolatel jako odvolací důvod znovu (a jinak, popřípadě šířeji) skutečnost (tvrzení o ní), která byla v řízení před soudem prvního stupně již zmíněna, je to v odvolacím řízení přípustné, jen jestliže tím není dotčen skutkový základ věci. V odvolání může být skutečnost známá již v řízení před soudem prvního stupně "dolíčena" (rozvedena podrobněji a úplněji než původně), jen promítne-li se do odvolacích důvodů podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) nebo f) o.s.ř. a je tedy z tohoto hlediska způsobilá odůvodnit závěr, že skutkový stav, na němž byl vybudován rozsudek soudu prvního stupně, nebyl z pohledu těchto odvolacích důvodů správně zjištěn.

Se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo tvrzení o tom, že "v roce 2007 se celková dotace skládala z pěti částí a nelze proto říci, ze které části dotace byla faktura za odběr elektrické energie zaplacena", žalovaným uplatněno v odvolání "nově" a nelze proto k němu při zjišťování skutkového stavu přihlížet, dovolací soud nesouhlasí. Z obsahu spisu totiž bez pochybností vyplývá, že žalovaný nejpozději při jednání u soudu prvního stupně konaném dne 25.4.2013 uváděl, že rozhodnutí Ministerstva vnitra o poskytnutí dotace č. 7 ze dne 12.11.2007 "bylo vytrženo k kontextu", neboť tu jsou další rozhodnutí o poskytnutí dotace, k nimž je třeba přihlédnout při posouzení, zda došlo k porušení povinností v souvislosti s čerpáním dotací ze státního rozpočtu, a že v dalším řízení před soudem prvního stupně byl takovými dalšími rozhodnutími prováděn důkaz. Uváděl-li tedy žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v jeho doplnění při jednání u odvolacího soudu), že v roce 2007 "se celková dotace skládala z pěti částí a nelze proto říci, ze které části dotace byla faktura za odběr elektrické energie zaplacena", představuje tvrzení žalovaného jen (zčásti) jinými slovy vylíčení stejných skutečností, na něž poukazoval již u soudu prvního stupně (o tom, že dotace byly žalobci v roce 2007 poskytnuty na základě dalších rozhodnutí, než které bylo označeno v žalobě), které naplňuje - aniž by tím byl dotčen skutkový základ věci vytvořený před soudem prvního stupně - odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm.e) o.s.ř. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu se zákonem, jestliže se nezabýval touto skutečností při zjišťování skutkového stavu věci.

Projednávanou věc je třeba i v současné době hmotněprávně posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo k události, od níž žalobce odvíjí vznik škody - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen "zák. práce"). Právní úprava obsažená v zákoníku práce se vztahuje též na pracovněprávní vztahy úředníků samosprávných celků, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 1 odst.2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst.1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst.2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst.1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst.3 zák. práce).

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm. b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat.

Od porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním je třeba odlišovat zavinění, které vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce. Má-li být tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst.3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu.

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že žalovaný vznik škody zavinil vědomou nedbalostí, když vycházel ze zjištění, že již "v předchozí době došlo k nesprávnému čerpání dotace, což bylo žalobcem osvědčeno" (odvolací soud tu měl zřejmě na mysli zprávu býv. Finančního úřadu v České Lípě o výsledku kontroly odvodové činnosti u žalobce, která byla zahájena dne 16.1.2007 a která byla projednána dne 26.3.2007), a že proto žalovaný "musel vědět, že svým pokynem může žalobci způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí". S tímto závěrem dovolací soud (zatím) nesouhlasí.

Výsledek kontroly u žalobce, která byla zahájena dne 16.1.2007 a která byla projednána dne 26.3.2007, totiž nic významného nevypovídá (a ani nemůže vypovídat) o tom, za jakých okolností došlo v posuzovaném případě k protiprávnímu jednání žalovaného (představovalo-li vskutku porušení pracovních povinností ze strany žalovaného) a ke škodě. Z provedeného dokazování je nepochybné, že žalovaný byl v době čerpání dotací (a stále je) přesvědčen, že jeho postup byl v souladu se zákonem. Ukázalo-li by se, že jeho přesvědčení bylo (je) mylné, lze o prokázání jeho zavinění na vzniku škody hovořit jen tehdy, kdyby byla zjištěna příčina tohoto jeho "omylu", popřípadě kdyby vyšlo najevo, že své přesvědčení jen předstírá a že ve skutečnosti o protiprávnosti svého jednání dobře věděl. Za této situace bylo možné uzavřít, že bylo ve smyslu ustanovení § 250 odst.3 zák. práce prokázáno zavinění žalovaného, jen kdyby z okolností škodní události nebo jiných zjištění bylo možné dovodit, že žalovaný (ve skutečnosti) věděl, že čerpáním dotace dochází k porušení pravidel předepsaných pro její použití, popřípadě jestliže o tom vzhledem k okolnostem a ke svým pracovním zkušenostem a osobním poměrům vědět měl a mohl.

Soudy dokazování - jak je zřejmé z obsahu spisu - uvedeným směrem nezaměřily. Prostřednictvím důkazů náležitě nezjišťovaly, zda, u koho a jak si žalovaný ověřoval (jak opakovaně uváděl za řízení před soudy) možnosti použití předmětné dotace, a náležitě nevzaly v úvahu ani výpověď svědka Ing. P. B., který jako "zaměstnanec Správy uprchlických zařízení ČR" prováděl kontrolu čerpání dotací a který použití dotace v předmětném případě nepovažoval za protiprávní. Kdyby se ukázalo, že žalovaný sice (objektivně) porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, avšak (subjektivně) o tom vskutku nevěděl a ani o tom (vzhledem k okolnostem a ke svým pracovním zkušenostem a osobním poměrům) vědět nemohl, nebylo by možné dovodit ani jeho odpovědnost za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce pro nedostatek subjektivní stránky (zavinění).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno) v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v České Lípě) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2015

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4238.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies