8 Tdo 381/2015

29. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 206 odst. 1,5 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 5/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění:


Městský soud v Praze původním rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 73 T 5/2012, podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné P. K. a V. K. obžaloby ze skutku tam popsaného, jímž měl spáchat obviněný P. K. zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný V. K. zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. (blíže neoznačeného) poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 6 To 48/2013, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze novým rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 73 T 5/2012, uznal obviněného P. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněného V. K. vinnými, že

I.) P. K.
v postavení jednatele spol. AP Industry s. r. o. (od 29. prosince 2005 společnost přejmenována na MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.), IČ 263 70 719, se sídlem P. (od 29. prosince 2005 se sídlem, P.), si úmyslným jednáním přisvojil cizí svěřenou věc (finanční prostředky) náležející společnosti AP Industry s. r. o. (posléze přejmenovanou na MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.) pro vlastní potřebu z firemního účtu vedeného u Komerční banky (měna CZK), který sám založil jako další firemní účet dne 2. 12. 2005 a který zrušil dne 4. 4 .2007, když již na něm nebyly žádné finanční prostředky, přičemž

1.) dne 23. 12. 2005 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. AP Industry s. r. o. (měna CZK), tak byl i příjemce této finanční hotovosti ve výši 1.100.000,- Kč, kterou osobně převzal,

2.) dne 30. 5. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o. (měna CZK), tak byl i příjemce této finanční hotovosti ve výši 15.000.000,-Kč, kterou osobně převzal, kdy v tomto případě byl spolupříkazce finanční operace V. K. (společník spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

3.) dne 25. 8. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o. (měna CZK), tak byl i příjemce této finanční hotovosti ve výši 6.500.000,- Kč, kterou osobně převzal, kdy v tomto případě byl spolupříkazce finanční operace V. K. (společník spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

4.) dne 6. 12. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o, (měna CZK), tak byl i příjemce této finanční hotovosti ve výši 19.000.000,- Kč, kterou osobně převzal, kdy v tomto případě byl spolupříkazce finanční operace V. K. (společník spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

5.) dne 8. 12. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal spolu s obv. V. K. písemně příkaz k výběru finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., (měna CZK) ve výši 5.500.000,-Kč, kdy jako příjemce finanční hotovosti byl na výběrným lístku uveden obv. V. K. (společník spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.), který uvedenou finanční částku vybral z účtu pro obv. P. K.,

obviněný P. K. si tak výše uvedeným úmyslným jednáním uvedeným pod body I./1. - 5. přisvojil finanční prostředky společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o., které mu byly jako jednateli společnosti svěřeny, získal je neoprávněně do své dispozice, když nebylo zjištěno, že by tyto finanční prostředky byly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o. a způsobil tak poškozené společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o. celkovou škodu v minimální výši 47.100.000,-Kč,

II.) V. K.
v postavení 100 % společníka spol. MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o., IČ 263 70 719, se sídlem P., svým úmyslným jednáním umožnil obviněnému P. K. přisvojení cizí svěřené věci (finanční prostředky), náležející spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., z firemního účtu vedeného u Komerční banky (měna CZK), který byl obviněným P. K. založen dne 2. 12. 2005 a ke kterému měl od 9. 2. 2006 plnou moc také obv. V. K., když vlastnoručně spolupodepisoval výběrní lístky umožňující výběr finančních prostředků v hotovosti, přičemž

1.) dne 30. 5. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně jako spolupříkazce finanční operace písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., č. ú. 0000356172590227/0100 (měna CZK), ve výši 15.000.000,- Kč, kdy v tomto případě byl spolupříkazcem finanční operace a příjemcem hotovosti byl obv. P. K. (jednatel spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

2.) dne 25. 8. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně jako spolupříkazce finanční operace písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., (měna CZK), ve výši 6.500.000,- Kč, kdy v tomto případě byl spolupříkazcem finanční operace a příjemcem hotovosti byl obv. P. K. (jednatel spol. MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o.),

3.) dne 6. 12. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal sám osobně jako spolupříkazce finanční operace písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., (měna CZK), ve výši 19.000.000,- Kč, kdy v tomto případě byl spolupříkazcem finanční operace a příjemcem hotovosti byl obv. P. K. (jednatel spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

4.) dne 8. 12. 2006 v Komerční bance, regionální pobočce Praha 1, Václavské náměstí, dal jako spolupříkazce finanční operace písemný příkaz k vyplacení finanční hotovosti z firemního účtu spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., (měna CZK) ve výši 5.500.000,- Kč, kterou sám převzal jako příjemce finanční hotovosti pro obviněného P. K. a spolupříkazcem této finanční operace byl obv. P. K. (jednatel spol. MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o.),

obviněný V. K. tak svým účastenstvím ve formě pomoci uvedené pod body II./1. - 4. umožnil přisvojení finančních prostředků, patřících společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o., obviněnému P. K., který je neoprávněně získal do své dispozice, když nebylo zjištěno, že by tyto finanční prostředky byly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o. a obv. V. K. tak svým jednáním způsobil poškozené společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s.r.o. celkovou škodu v minimální výši 46.000.000,- Kč“.

Takto popsané jednání obviněného P. K. soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1,3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu rovněž uložil povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou organizaci (opět blíže neoznačenou) odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jednání spoluobviněného V. K. soud prvého stupně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil stejný trest jako obviněnému P. K.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (ten tak učinil v neprospěch obou obviněných) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému P. K. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků a obviněnému V. K. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jejichž výkon oba obviněné zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem; v bodě II. výroku rozsudku odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný P. K. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ireny Wenzlové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.

Dovolatel v něm v podrobnostech uvedl, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Skutkové závěry byly chybně posouzeny, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyzdvihl, že soudy ve věci rozhodovaly dvakrát. Nejprve jej soud prvého stupně zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., poté soud druhého stupně zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud nepokrytě nabádal soud prvého stupně, aby provedené důkazy hodnotil jinak, než učinil v napadeném rozsudku, a vytkl mu, že vycházel nekriticky z jeho obhajoby. Vrchní soud tím zneužil svou pravomoc a nabádal městský soud, aby neuvěřil obhajobě obviněného a důkazům svědčícím v jeho prospěch. Přitom podle § 263 odst. 7 tr. ř. odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl (zde dovolatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 608/06).

Obviněný poté zdůraznil účelovost následného postupu soudu prvního stupně, který učinil na stejných skutkových základech opačné právní závěry, čímž otevřel cestu postupu Vrchního soudu, jenž jeho obhajobu zcela ignoroval a odbyl ji pouhým „že nepravdivě, netřeba ani zdůrazňovat …“. Soud prvého stupně v novém rozhodnutí nepředvídatelně učinil opačný závěr o jeho vině, přestože žádný z důkazů nenaznačoval, že by mohl dospět k opačnému hmotněprávnímu posouzení a k jiným právním závěrům. V novém rozsudku se uchýlil k nepochopitelným konstrukcím a úvahám, které nemají oporu v provedených důkazech a skutkových závěrech. Jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Podle dovolatele soud konstruoval ničím nepodložené závěry o jeho zkušenosti s vedením společnosti a uzavřel, že finanční operace, které oba obvinění provedli, přivedly společnost „do krachu“. Otázka příčin „krachu“ poškozené společnosti však nebyla v řízení nijak prokazována. Závěr soudu, že vyplacení zprostředkovatelské odměny a koupě pohledávek od společnosti FEISO EUROPE uvedly poškozenou společnost „do krachu“, neměl oporu v žádném z provedených důkazů, naopak byl v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Františka Jakubíka. Závěry soudu byly pro něho natolik překvapivé, že jim nemohl čelit dalšími důkazními návrhy. Postupem soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení učiněných skutkových zjištění, která byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutkový základ původně zjištěný soudem prvního stupně zůstal nezměněn. Prezentoval průběh vybraných obchodních vztahů poškozené společnosti a zdůraznil, že ještě předtím, než se stal jednatelem poškozené společnosti, vznikl této společnosti závazek uhradit po prodeji nemovitostí provizi za zprostředkování zprostředkovateli J. K. Společnost předal protokolárně dne 25. 7. 2007 novému jednateli M. F., který zemřel dne 20. 8. 2009. Konkurs na společnost byl prohlášen dne 23. 2. 2009. O všech operacích bylo řádně účtováno a bylo evidentní, že společnost nemohla být v úpadku k termínu, kdy skončila jeho funkce jednatele. Účetnictví společnosti, řadu dalších listin a stávající majetek společnosti předal novému jednateli M. F. Nelze mu přičítat k tíži, že jmenovaný zemřel a předané věci se již nepodařilo dohledat, v důsledku čehož zůstal osamocen ve své snaze opatřit důkazy ve svůj prospěch. Soudy neučinily ničeho, např. neopatřily důkaz ke zjištění osoby svědka Ing. M. K., jeho nedostupnost svědka nikterak legálně neověřovaly (např. dotazem do evidence obyvatel). Soud prvního stupně nezdůvodnil závěr o nezvěstnosti tohoto svědka a soud druhého stupně konstatoval, že byl prohlášen za mrtvého s odkazem na nějaké veřejné zdroje. Skutkový závěr o tomto svědkovi byl tak učiněn v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Neudržitelným byl závěr soudu prvního stupně, že nezvěstnost jmenovaného svědka a úmrtí osob J. K. a M. F. svědčilo pro závěr, že (obviněný) byl minimálně srozuměn s tím, že nakládá se jměním společnosti jako s vlastním a působí tak škodu. Způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, nasvědčoval tomu, že v jeho jednání spatřoval pochybení spočívající v porušení povinnosti při správě cizího majetku. Jeho právní závěry tak byly v příkrém rozporu s jeho skutkovými závěry.

Podle dovolatele soud druhého stupně sice deklaroval, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými, ale připustil, že otázce právního posouzení mohl soud prvního stupně věnovat více místa. Deklarace této shody byla frází, která měla zakrýt, že soud druhého stupně zvolil cestu vlastního odlišného hodnocení důkazů. Závěry odvolacího soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a navíc tento soud ignoroval skutkové závěry a hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a ani se nepokusil tento svůj postoj řádně odůvodnit. Neodůvodnil, proč ignoroval závěry soudu prvního stupně o existenci právních titulů a o tom, že finanční prostředky byly předány nejpravděpodobněji Ing. M. K., uchýlil se k vágním konstatováním o nepravdivosti tvrzení obviněného a k „zaklínadlu“, že shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Ačkoli deklaroval soulad se závěry soudu prvního stupně, uzavřel ve svém rozsudku, že zásadní pro trestní odpovědnost obviněných bylo, že finanční prostředky byly ze společnosti vyvedeny, aniž s nimi bylo naloženo v souladu s účelem jejich svěření. Své opačné skutkové závěry nezdůvodnil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval také v extrémním rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů, když jej považovaly za usvědčeného na základě důkazů, které stejně dobře připouštěly závěr, že pachatelem není. Skutková zjištění soudu prvního stupně o okolnostech hospodaření, „o bílých koních“, stejně jako závěry soudu druhého stupně o existenci právních titulů, úhradě závazků společnosti či předávání peněz Ing. M. K. neměla oporu v provedeném dokazování a byla s důkazy v příkrém rozporu. Nebylo prokázáno jednoznačně, že se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a došlo tak k porušení zásady presumpce neviny.

Podle dovolatele z důkazů a zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že na základě existujících právních titulů uhradil existující závazky společnosti, jejímž byl statutárním zástupcem, když peníze předal osobě, která se pro tento účel prokázala plnou mocí. Jediným jeho pochybením bylo, že platby provedl v hotovosti. Pokud soud prvého stupně spatřoval nějaká pochybení v jeho postupu a uzavřel shora popsaným způsobem, pak nabízel právní závěry jiné, než ve skutečnosti učinil. Soudy obou stupňů jej považovaly za usvědčeného na podkladě důkazů, které stejně dobře připouštěly závěr, že pachatelem není.

Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a l) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že rozsudek soudu druhého stupně byl v rozporu s § 120 odst. 1 tr. ř., neboť soud v něm neoznačil jmény a příjmeními soudce, kteří se vydání rozsudku zúčastnili, a neoznačil jej podle § 120 odst. 2 tr. ř. jménem a příjmením obviněných, dnem a místem jejich narození, jejich zaměstnáním a bydlištěm, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohli být zaměněni s jinými osobami. Nebylo tak postaveno najisto, že soud, který ve věci rozhodl, byl náležitě obsazen (poukazoval zde i na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nabyl tak dojmu, že přístup soudu druhého stupně byl poznamenán projevy svévole a pohrdání principem presumpce neviny a právem na spravedlivý proces. Soudy nevěnovaly pozornost ani odůvodnění rozsudků. Soud druhého stupně nevysvětlil, které důkazy a jaké skutečnosti prokazovaly vinu obviněných, takže bylo možno se jen domýšlet, z čeho pramenily jeho skutkové a právní závěry.

V samém závěru svého obsáhlého podání obviněný navrhl (aniž ovšem citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 73 T 5/2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. výkon obou napadených rozhodnutí odložil.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž k prvému z uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Námitky obviněného zjevně směřovaly k druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, tedy že odvolací soud nebyl náležitě obsazen, v tomto směru však neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, když poukazoval pouze na to, že v rozsudku soudu druhého stupně nebyla uvedena jména a příjmení soudců, kteří se rozhodnutí zúčastnili. Obviněný sice měl pravdu v tom, že v uvedeném rozsudku skutečně absentovala jména a příjmení soudců (s výjimkou předsedkyně senátu), čímž byl porušen § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř., tato skutečnost však sama o sobě nijak nesvědčila o nesprávném obsazení soudu druhého stupně, přičemž řádné obsazení tohoto soudu bylo možno dostatečným způsobem ověřit z protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 9. 2014, a zejména pak z protokolu o hlasování. Lze mít tedy za to, že soud druhého stupně byl řádně obsazen, přičemž porušení výše citovaného ustanovení nemělo na tento závěr vliv. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ale ani jiný dovolací důvod) proto v tomto směru nebyl naplněn.

Podle státního zástupce bylo možno přiznat jisté opodstatnění tvrzení obviněného, že soud druhého stupně porušil § 120 odst. 2 tr. ř., když obviněné P. K. a V. K. skutečně označil jen jejich jmény a příjmeními. Zároveň však nešlo přehlédnout, že oba obvinění byli jednoznačně ztotožnitelní a nezaměnitelní, a to jak v rámci rozsudku samotného (zejména s ohledem na uvedení jejich postavení ve společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o.), tak i v rámci celého trestního řízení. Proto ani uvedená vada rozsudku soudu druhého stupně nebyla důvodem ke zrušení rozsudku podle žádného z dovolacích důvodů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný sice deklaroval svou vědomost o nemožnosti dovoláním napadat skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, přesto v podstatě všechny jeho námitky, které řadil k tomuto dovolacímu důvodu, směřovaly právě do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž činil vlastní skutkové závěry a předestíral vlastní verzi skutkového děje. Takové námitky nebylo možno považovat za relevantní, neboť uvedený dovolací důvod nenaplňovaly. K tomu dodal, že zásah do skutkových zjištění sice je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, k takové situaci však v této věci nedošlo.

Státní zástupce následně připustil, že důkazní situace v posuzované věci byla poměrně složitá a nikoliv zcela jednoznačná. Nelze rovněž přehlédnout, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí neodůvodnily příliš podrobně ani zcela přesvědčivě. Dokazování však bylo provedeno v dostatečném rozsahu a ta skutková zjištění, která byla pro posouzení věci zásadní, byla provedenými důkazy odůvodněna. Za zásadní bylo nutno považovat ta skutková zjištění, která měla vliv na posouzení otázky, zda jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně došlo v období od 23. 12. 2005 do 8. 12. 2006 k výběrům hotovosti z účtů společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o. (do 29. 12. 2005 AP Industry, s. r. o.), a to v pěti případech konkretizovaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku. Příkazy k těmto výběrům učinil dovolatel (v některých případech spolu s obviněným V. K.), přičemž příjemcem hotovosti byl rovněž on (dovolatel), to s výjimkou jednoho případu, kdy peníze převzal obviněný V. K. Celkově takto byla vybrána částka 47.100.000 Kč. Dovolatel byl v dané době jednatelem společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., a z tohoto titulu měl přístup k účtu uvedené společnosti, který sám založil dne 2. 12. 2005. Formálně existovaly právní tituly, na jejichž základě došlo k předání hotovosti, a to zprostředkovatelská smlouva mezi společností AP Industry, s. r. o., a J. K., a smlouva o postoupení pohledávek mezi společností MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., a společností FEISO EUROPE, s. r. o. Shora uvedené finanční prostředky však nebyly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., ale tyto si obviněný přisvojil. J. K. i M. F. (od 28. 7. 2007 jednatel a jediný společník společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o.) byli tzv. bílí koně. Soud druhého stupně shledal tyto skutkové závěry soudu prvního stupně správnými. Doplnil, že finanční prostředky byly ze společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., bez právního titulu vyvedeny, aniž by s nimi bylo naloženo v souladu s účelem svěření. Tento skutkový závěr byl v jistém rozporu se závěry soudu prvního stupně, a to ohledně posouzení otázky, zda právní titul k použití finančních prostředků uvedené společnosti existoval, nejednalo se však o rozpor podstatný. Shora uvedená skutková zjištění odpovídala důkazní situaci, když je soudy mohly učinit zejména na základě výpovědí JUDr. O. H., Ing. I. H., Ing. A. B., E. K., J. F., J. Š. a P. S., na základě listinných důkazů, jakož i na základě výpovědi samotného obviněného. Ve věci sice nebyl vyslechnut Ing. M. K., jehož výpověď věci mohla být zásadním důkazem, soudy obou stupňů však dostatečným způsobem odůvodnily, proč nemohl být vyslechnut, a tento jejich závěr byl důvodný. Lze sice připustit, že odkaz soudu druhého stupně na veřejné zdroje byl značně nekonkrétní, to však na závěr o nemožnosti vyslechnout uvedeného svědka nemělo vliv.

Další skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, týkající se mimo jiné příčin krachu společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., či způsobu řízení společnosti obviněným, nebyla podle státního zástupce pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku zásadní. Jak naznačil sám obviněný, tato skutková zjištění by mohla být významná při posuzování jeho jednání jako možného trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, či trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku. Soudy však správně tímto směrem žádné úvahy nesměřovaly, a to s ohledem na subsidiaritu uvedených ustanovení ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

K použité právní kvalifikaci státní zástupce uvedl, že zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, pokud takto jedná úmyslně. Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, přičemž za věc se považují i peněžní prostředky na bankovním účtu. Cizí věc je pachateli svěřena, jestliže mu je odevzdána do faktické moci. Tyto znaky byly jednáním obviněného naplněny, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů bylo zřejmé, že byl jednatelem společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., který měl přístup k peněžním prostředkům této společnosti, uloženým na jejím účtu. Cizí věc si přisvojí ten, kdo s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Pokud obviněný peníze ze společnosti vyvedl, tedy je nepoužil ve prospěch společnosti, ale použil je ke zcela jiným účelům, pak naplnil i tento znak. Nebylo přitom podstatné, zda tak učinil zcela bez právního titulu, nebo zda právní titul formálně existoval, ale tento neměl reálný základ a sloužil pouze k zakrytí skutečnosti, že ze společnosti byly protiprávně vyvedeny její finanční prostředky. Pro naplnění shora uvedeného znaku nebylo rovněž podstatné, jak s finančními prostředky ve skutečnosti naložil, tedy zda si je např. ponechal či je poskytl Ing. M. K. Způsobením škody velkého rozsahu na cizím majetku se podle § 138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč, přičemž za způsobenou škodu se považuje celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. V tomto případě šlo o finanční prostředky společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., ve výši minimálně 47.100.000 Kč, takže uvedený znak byl rovněž naplněn. Konečně pokud jde o otázku úmyslu, soud prvního stupně v jednání obviněného dovodil nepřímý úmysl, když měl za prokázané minimálně srozumění obviněného s tím, že si přisvojuje jmění společnosti, které mu bylo svěřeno, a působí tak na majetku společnosti škodu. Tento závěr bylo možno akceptovat, neboť pokud obviněný jednal shora popsaným způsobem, pak tak nepochybně činil vědomě a minimálně v uvedeném srozumění. Podle názoru státního zástupce by bylo možno učinit i závěr o tom, že obviněný chtěl uvedeným způsobem jednat, a tedy že byl dán jeho úmysl přímý. Mezi skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a právními závěry těchto soudů proto nebyl dán extrémní nesoulad.

Podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž žádný z ostatních dovolacích důvodů) nenaplňovala ani námitka obviněného stran zneužití instanční pravomoci soudu druhého stupně. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Shora uvedená námitka však směřovala proti údajně nesprávnému procesnímu postupu, a proto se jednalo o námitku, která nebyla právně relevantní, nehledě na to, nebyla ani důvodná.

Konečně státní zástupce uvedl, že obviněný opřel své podání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jeho první alternativy lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jeho podstata tudíž spočívala v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť soud druhého stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek věcně přezkoumal a poté rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2, § 259 odst. 3 a § 256 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) alternativa druhá tr. ř. lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., které však již byly rozvedeny shora, přičemž nebyly shledány důvodnými.

S ohledem na shora uvedené měl státní zástupce za to, že v dovolání uvedené námitky obviněného nebylo možno akceptovat, proto jeho dovolání považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.

Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

Jestliže odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dále uplatněnými dovolacími důvody podle písm. a) a g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že soud druhého stupně neoznačil ve svém rozhodnutí jmény a příjmeními soudce, kteří se vydání rozsudku zúčastnili, a nebylo tak postaveno najisto, že soud, který ve věci rozhodl, byl náležitě obsazen.

Tato námitka, ač by byla formálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, postrádá jakéhokoli reálného základu. Toho si byl zcela jistě vědom i dovolatel, který ani netvrdil, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen, nýbrž pouze uvedl, že „… nebylo tak postaveno najisto, že soud ... byl náležitě obsazen“. O náležitém obsazení soudu druhého stupně přitom nelze mít sebemenší pochybnosti, neboť prostým nahlédnutím do spisu lze zjistit, že veřejnému zasedání dne 29. 9. 2014 (srov. protokol na č. l. 804) byl přítomen tříčlenný senát (předsedkyně senátu JUDr. Hana Pecová a soudci JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka). Toho si ostatně musel být velmi dobře vědom i sám dovolatel, jenž byl veřejnému zasedání osobně přítomen, a zjistit to mohla i jeho obhájkyně JUDr. Irena Wenzlová, která sice veřejnému zasedání osobně přítomna nebyla, nechala se však při něm zastoupit Mgr. Vojtěchem Lutišanou, jenž jí mohl podat v uvedeném směru potřebné informace.

Nejinak je tomu i se související námitkou, že soud druhého stupně porušil rovněž § 120 odst. 2 tr. ř., když ve svém rozsudku označil obviněné P. K. a V. K. jen jejich jmény a příjmeními. O identitě obou obviněných totiž není nejmenšího důvodu pochybovat jednak proto, že veřejnému zasedání u odvolacího soudu byl přítomen kromě obviněného P. K. i spoluobviněný V. K., jednak proto, že byli nezaměnitelní i v rámci rozsudku samotného (zejména s ohledem na uvedení jejich postavení ve společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o.). Proto ani tato vada rozsudku soudu druhého stupně nebyla důvodem ke zrušení rozsudku podle žádného z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že uvedená námitka není důvodná, a dodává, že předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze může vytýkané pochybení kdykoli napravit zvláštním (opravným) usnesením ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř. (jím by byla – z hlediska požadavků vymezených v ustanovení § 120 odst. 1 a 2 tr. ř. – přesně formulována jen tzv. hlavička rozsudku odvolacího soudu, neboť vytýkané pochybení se vlastního výroku rozsudku nikterak nedotklo).

Jako poslední dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatel předložil velmi obsáhlé podání, v němž uvedl celou řadu skutkových a procesních (shora v rekapitulaci popsaných) okolností a současně tvrdil, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání zčásti opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že ani o takovou situaci se v posuzovaném případě nejednalo.

Dovolatel uvedl řadu skutkových a procesních okolností, jimiž se snažil vytvářet obraz chybně zjištěných skutečností a závažných procesních pochybení, a na nich pak postavil tvrzení o údajném „extrémním nesouladu“. Takové argumentaci však Nejvyšší soud nemohl – v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů – přisvědčit. Jakkoliv ani Nejvyšší soud nezpochybňuje, že v posuzované věci měly oba soudy nižších instancí ztíženou důkazní situaci pro nedostupnost některých důkazů (úmrtí či nedosažitelnost některých svědků, pro chybějící dokumenty apod.), připomíná, že na tzv. extrémní nesoulad lze usuzovat jen tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže tato zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.

V rozhodnutích učiněných v dané věci v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry – přes výhrady vyslovené dovolatelem – provedeným důkazům odpovídají. Oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., skutkový stav věci zjistily bez důvodných pochybností, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je přezkoumatelné. Oba soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi zabývaly, zaujaly k nim stanoviska, z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž dovolatelovu námitku extrémního nesouladu shledal bezdůvodnou.

Nejvyšší soud znovu akcentuje, že je oprávněn činit přezkum napadených rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a je povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozhodnutí. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval dlouhou řadu námitek, v nichž vykresloval mnoho skutkových okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval především do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, čímž primárně napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.

Ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (stručně shrnuto) jako jednatel společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o. (do 29. 12. 2005 AP Industry, s. r. o.), jenž měl přístup k účtu společnosti, který sám založil dne 2. 12. 2005, v období od 23. 12. 2005 do 8. 12. 2006 učinil v pěti případech příkazy k výběrům hotovosti z účtů jmenované společnosti. Příjemcem peněz v hotovosti (s výjimkou jednoho případu, kdy je převzal spoluobviněný V. K.) byl on sám a celkově tak získal částku 47.100.000 Kč. Formálně sice existovaly právní tituly, na jejichž základě došlo k předání hotovosti (zprostředkovatelská smlouva mezi společností AP Industry, s. r. o., a J. K., a smlouva o postoupení pohledávek mezi společností MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., a společností FEISO EUROPE, s. r. o.), uvedené finanční prostředky však nebyly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., ale obviněný si je přisvojil. Zbývá dodat, že J. K. i M. F. (od 28. 7. 2007 jednatel a jediný společník společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o.) vystupovali v pozici tzv. bílých koní.

Tato základní skutková zjištění odpovídala provedeným důkazům, zejména svědeckým výpovědím JUDr. O. H., Ing. I. H., Ing. A. B., E. K., J. F., J. Š. a P. S., řadě listinných důkazů a částečně i výpovědi samotného obviněného. Je skutečností, že ve věci nebyl vyslechnut navrhovaný svědek Ing. M. K., soudy obou stupňů však přesvědčivým způsobem zdůvodnily, proč k jeho výslechu nemohlo dojít být vyslechnut (lze sice připustit, že odkaz odvolacího soudu na veřejné zdroje nebyl konkrétní, to však vliv na závěr o nemožnosti vyslechnout tohoto svědka nemělo).

Ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyšší soud dodává, že také další skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která se týkala zejména příčin krachu společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., a způsobu řízení společnosti obviněným, nebyla pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku rozhodná (mohla mít význam v podstatě jen pro úvahy o případné právní kvalifikaci zjištěného jednání jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, či trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku, jak sám obviněný naznačoval). Oba soudy nižších instancí však celkem logicky a správně tímto směrem žádné úvahy nevedly už vzhledem k subsidiaritě těchto ustanovení k trestnému činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, pokud takto jedná úmyslně.

Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli (za věc se přitom považují i peněžní prostředky na bankovním účtu). Cizí věc je pachateli svěřena, jestliže mu je odevzdána do faktické moci. Cizí věc si přisvojí ten, kdo s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla taková cizí věc dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Všechny tyto zákonné znaky obviněný zjištěným jednáním naplnil, neboť jako jednatelem společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., jenž měl přístup k peněžním prostředkům této společnosti, uloženým na jejím účtu, si její peníze přisvojil (peníze ze společnosti vyvedl a nepoužil je ve prospěch společnosti, nýbrž ke zcela jiným účelům). Přitom nebylo rozhodné, jestli tak učinil bez právního titulu, nebo za situace, že právní titul formálně existoval, ale neměl reálný základ a sloužil jen k zakrytí skutečnosti, že peníze byly ze společnosti protiprávně vyvedeny. Rovněž tak nebylo rozhodné, jak obviněný s vyvedenými finančními prostředky ve skutečnosti naložil.

Podle § 138 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč, přičemž za způsobenou škodu se považuje celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. Jestliže v posuzovaném případě šlo o finanční prostředky společnosti MANDEVILLE INVESTMENT, s. r. o., ve výši minimálně 47.100.000 Kč, je zjevné, že tento zákonný znak byl jednáním obviněného naplněn více než devítinásobně. Pochybovat nelze ani o úmyslném zavinění obviněného, jakkoliv by bylo možno zpochybnit závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal jen v nepřímém úmyslu (srov. § 15 tr. zákoníku). V tomto směru však Nejvyšší soud musel respektovat, že rozhodoval pouze o dovolání obviněného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel v závěru svého podání požádal o odklad výkonu rozhodnutí. Předseda senátu dovolacího soudu ovšem důvody pro kladné vyřízení takové žádosti podle § 265o odst. 1 tr. ř. – již s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání – neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. dubna 2015


Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 381/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.381.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies