3 Tz 1/2015

29. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 175 odst. 1,2 písm. c)
  • TrZ - § 175 odst. 3 písm. a)
  • TrZ - § 99 odst. 1, 2 písm. a)
  • TrŘ - § 147 odst. 1
  • TrŘ - § 148 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 278/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Nt 52/2014, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona se zamítá.

Odůvodnění:


Obviněný A. K. byl usnesením policejního orgánu Policie ČR, Městské ředitelství policie, 9. oddělení obecné kriminality Brno, ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. KRPB-231606/TČ-2013-060279, stíhán pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž dne 27. 3. 2014 byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání bude posuzováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že:

„dne 19. 9. 2013 v době kolem 09:30 hod., v B., poté, co nejprve vešel do suterénního bytu, kde má kancelář poškozený Ing. R. Ch., mu bez varování na chodbě před kanceláří nastříkal pepřový sprej do obličeje, vytáhl z kapsy technický nůž na koberce - tzv. odlamovací nůž, vysunul jeho čepel asi do délky 7 cm a bezprostředně po nastříkání spreje do očí zaútočil na poškozeného Ing. R. Ch., a to tím způsobem, že před sebou a v bezprostředním kontaktu s poškozeným začal tímto odlamovacím nožem máchat a šermovat, přitom křičel, že poškozeného podřeže, ať mu okamžitě vydá zbraň (kterou měl údajně Ing. R. Ch. někdy v měsíci březnu mířit na A. K.), začal proti poškozenému útočit odlamovacím nožem na oblast hlavy, břicha a pod koleno levé nohy, přičemž následně poškozeného přitlačil břichem na stůl, přitiskl se k němu, dal mu pod krk odlamovací nůž a požadoval po něm, aby se doznal, že jej ohrožoval střelnou zbraní, a svého jednání obviněný zanechal až ve chvíli, kdy zjistil, že poškozený v důsledku zranění omdléval a z místa utekl pryč, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému Ing. R. Ch. zánět spojivek, otok a zarudnutí pravé tváře a pravého ušního boltce, řeznou ránu krku délky 12 cm pod dolní čelistí, bez zasažení hlubších důležitých struktur, řeznou ránu levého bérce délky 10 cm zasahující do svalových struktur, řezné rány obou předloktí, na levém předloktí délky 5 cm zasahující do podkoží, na pravém předloktí povrchovou řeznou ránu délky 5 cm, řeznou ránu břišní krajiny, kdy se jednalo o podélné povrchové škrábnutí délky 12 cm a řeznou ránu dolního rtu o délce 4 cm, s dobou léčení překračující 6 týdnů, a dále poškozený Ing. R. Ch. navíc v důsledku uvedeného jednání obviněného trpí duševní poruchou, a to posttraumatickou stresovou poruchou, která ho omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů“.

Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 3 KZV 55/2013, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2014, bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného A. K. pro shora uvedenou trestnou činnost s tím, že, obviněný A. K. nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.

Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podala dne 24. 4. 2014 u Městského soudu v Brně návrh na uložení ochranného léčení obviněnému A. K. podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, tedy z důvodu, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 Nt 52/2014, bylo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení formou ústavní.

Stížnost obviněného A. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 278/2014, zamítl jako nedůvodnou podle§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Usnesení Městského soudu v Brně tak dne 29. 7. 2014 nabylo právní moci.

Ministryně spravedlnosti České republiky podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 278/2014, stížnost pro porušení zákona ve prospěch A. K. Podle jejího názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v ustanovení § 17 odst. 1 věty první tr. ř., § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že s ohledem na ustanovení § 17 odst. 1 tr. zákoníku by v případě podání obžaloby byl věcně (a místně) příslušný Krajský soud v Brně. Krajský soud by byl v první instanci věcně příslušný i k rozhodnutí o návrhu na uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, jehož trestní stíhání bylo v přípravném řízení pro nepříčetnost zastaveno, pokud důvodem pro uložení tohoto ochranného opatření (vedle podmínky nebezpečnosti pobytu na svobodě) by bylo spáchání činu, který by byl jinak (nebýt nepříčetnosti pachatele) trestným činem uvedeným v § 17 odst. 1 věty první tr. ř. Přitom přiměřeně odkázala na stanovisko č. 1/1975 Sb. rozh. tr., které se týkalo rozhodování o ochranném dohledu, v němž bylo vysloveno, že pokud v původním řízení rozhodoval okresní soud, má o návrhu rozhodnout okresní soud. Pokud o vině a trestu rozhodoval krajský soud, je příslušný i k následnému rozhodnutí o ochranném dohledu.

Dále konstatovala, že z doslovného výkladu pojmu "trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let", by mohlo vyplývat, že v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně by mělo jít jen o trestné činy, nikoli o "činy jinak trestné", jak je tento pojem použit v § 99 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s uložením ochranného léčení nepříčetnému pachateli, a současně by mělo jít o uložení trestu, nikoli ochranného opatření. Příslušnost krajského soudu by tak nebyla dána, pokud by se rozhodovalo o uložení ochranného léčení nepříčetnému pachateli. Stěžovatelka se domnívá, že tento výklad by byl příliš úzký a formalistický.

Podle § 36 tr. zákoníku trestními sankcemi jsou tresty a ochranná opatření. Některé druhy ochranných opatření jsou svými dopady do práva svobod pachatele srovnatelné s účinky trestů, např. ochranné léčení v ústavní formě je spojeno s omezením svobody pohybu podobně jako trest odnětí svobody.

Městský soud v Brně uložení ochranného léčení podložil závěrem, že se obviněný dopustil činu, který byl právně posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž obviněný byl v době činu nepříčetný. V případě ukládání trestu by závěr o stejném trestném činu učinil Krajský soud v Brně, ale v podstatě pouze s tím rozdílem, že obviněný nebyl nepříčetný.

Ministryně také poukázala na stanovení příslušnosti podle § 17 odst. 2 tr. ř. a konstatovala, že neshledává věcný důvod, aby rozhodování o trestních sankcích u určité skupiny protiprávních činů, které je založeno na posuzování stejného okruhu hmotně právních otázek, bylo rozděleno mezi soudy různých stupňů. Naopak se zdá, že je žádoucí, aby rozhodování o trestních sankcích za spáchání všech protiprávních činů určité kategorie bylo soustředěno u jednoho stupně soudů bez ohledu na druh trestní sankce, která má být v konkrétním řízení uložena.

V dané trestní věci byly splněny podmínky obligatorního uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný A. K., tedy pachatel činu jinak trestného, není trestně odpovědný pro nepříčetnost a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, jak bylo správně dovozeno z opatřeného znaleckého posudku.

Ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 278/2014, jakož i usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 Nt 52/2014, byl porušen zákon v ustanovení § 17 odst. 1 věty první tr. ř., § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného A. K. Dále aby zrušil podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 Nt 52/2014, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 278/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému A. K. uloží podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Jak již bylo uvedeno shora obviněný A. K. byl stíhán pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 3 KZV 55/2013, bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. K. zastaveno.

Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že důvodem pro zastavení trestního stíhání byla skutečnost, že obviněný podle závěrů znalců, kteří vypracovávali znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, trpí a v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou s bludy, kdy v důsledku této duševní poruchy nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a nemohl své jednání ovládat. Rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného v době spáchání trestného činu byly zcela vymizelé. Pobyt obviněného na svobodě je v důsledku této duševní poruchy nebezpečný a vyžaduje uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení.

Podle § 17 odst. 1 věty první tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let. Za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let.

Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

Podle odst. 2 citovaného ustanovení může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže

a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo

b) pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.

Z ustanovení § 17 odst. 1 věta první tr. ř. se podává, že krajský soud v prvním stupni koná také řízení o návrhu státního zástupce (srov. § 178 tr. ř.) na vyslovení ochranného opatření (ochranného léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, ochranné výchovy) v těch trestních věcech, o nichž rozhodl v prvním stupni o vině a trestu, případně byl-li takový návrh podán poté, co bylo trestní stíhání obviněného zastaveno v přípravném řízení bez podání obžaloby, byla-li by jinak dána jeho věcná příslušnost k projednání trestného činu, který je spatřován ve skutku, ohledně něhož bylo trestní stíhání zastaveno. Uvedený názor se odvolává na přiměřené použití stanoviska č. 1/1975 Sb. rozh. tr. (Šámal P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 295). Zde je třeba poukázat na ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku, které upravuje obligatorní ukládání ochranného léčení, a to mimo jiné osobě, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná, jde-li o pachatele činu jinak trestného, jehož pobyt na svobodě je nebezpečný. Stav nepříčetnosti musí být dán v době činu.

Podle § 26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

Pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (např. u verbálních útoků ojedinělé jednání nepříčetného pachatele nelze zpravidla považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě – srov. R 58/1968). Pobyt takové osoby musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný.

V ustanovení § 99 odst. 2 tr. zákoníku je upraveno fakultativní ukládání ochranného léčení, a to

a) pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a zároveň je jeho pobyt na svobodě nebezpečný [§ 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]; toto ustanovení, byť zde duševní porucha nemusí vést ani ke zmenšené příčetnosti, je subsidiární k obligatornímu uložení ochranného léčení, neboť soud zde zároveň uloží trest, ale nikoli kratšího trvání pod dolní hranici trestní sazby, jako je tomu podle § 40 odst. 2;

b) pachateli, který zneužívá návykovou látku, pokud spáchal trestný čin.

Ze shora uvedeného pak nelze dospět k jinému závěru, než že k projednání návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení A. K. byl v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, v daném případě Krajský soud v Brně. Ostatně o zastavení trestního stíhání A. K. i o podání návrhu na uložení ochranného léčení rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.

Dále je třeba uvést, že Městský soud v Brně při ukládání ochranného léčení nepostupoval v intencích zákona, pokud ochranné léčení uložil podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno shora trestní stíhání obviněného A. K. bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno s tím, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je v důsledku duševní poruchy nebezpečný. Byly tak splněny podmínky obligatorního uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že pachatel v době činu trpěl duševní chorobou, která mohla vyvolat stav, ve kterém pachatel trestný čin spáchal, jak má na mysli § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, není již za daného zjištěného stavu podstatná. Citované ustanovení je k § 99 odst. 1 tr. zákoníku subsidiární.

Ukládá-li soud ochranné léčení, musí ve smyslu § 99 odst. 4 tr. zákoníkuvždy rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. zda se vykoná ve zdravotnickém (léčebném) zařízení, nebo ambulantně ve zdravotnickém zařízení poskytujícím příslušnou ambulantní péči. Způsob výkonu stanoví soud ve výroku, přitom přihlédne k povaze nemoci a léčebné možnosti takové nemoci. Byť soud prvního stupně rozhodl o způsobu výkonu ochranného léčení, ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku necitoval.

Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a
b) řízení předcházející napadenému usnesení.

Krajský soud v Brně byl při rozhodování o stížnosti povinen postupovat podle ustanovení 147 odst. 1 tr. ř. Pokud se ovšem ztotožnil se závěry obsaženými v usnesení Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 Nt 52/2014, a stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl, nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud při svém rozhodování vzal v úvahu, že „Stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů“ (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3298).

Ve stejném duchu vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, pod č. T 263, podle jehož právní věty č. 1. „Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona můžeNejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti.“ (konec citace). Z odůvodnění tohoto usnesení se v podrobnostech podává, že „Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení – zejména pak provedeného dokazování – zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost – jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil – byla vzhledem ke své závažnosti napravena.“

Uvedený právní názor vyplývá i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, ve věci návrhu III. senátu tohoto soudu na zrušení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (nález byl vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), podle něhož „Žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“

Při aplikaci těchto zákonných předpokladů a teoretických východisek na daný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným argumentům stížnosti pro porušení zákona nemohl přiznat opodstatněnost.

Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona jednak musí respektovat shora uvedenou zásadu, žeprolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, je adekvátní toliko v případě důvodů skutečně výjimečných, jednak i on musí vzít v úvahu všechna specifika konkrétní posuzované věci.

V dané věci takový výjimečný důvod pro prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal.

Nelze přehlédnout, že obviněný A. K. se nachází v Psychiatrické nemocnici v B., kde vykonává uložené ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní. Zde je nutno uvést, že pro uložení ochranného psychiatrického léčení, byly splněny zákonné podmínky. V případě, že by Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona, jak to ve stížnosti pro porušení zákona navrhovala ministryně spravedlnosti, a napadené rozhodnutí zrušil, odpadl by právní podklad pro další pokračování v ochranném léčení u obviněného a naopak vyvstalo nebezpečí propuštění obviněného z ochranného psychiatrického léčení. S ohledem na závěry znaleckého posudku, který mimo jiné uvádí, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, zvažoval Nejvyšší soud i možnost navrhovanou ministryní spravedlnosti, a to sám rozhodnout podle § 271 odst. 1 tr. ř., a obviněnému A. K. uložit ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní, ovšem v takovém případě by nebyla důsledně naplněna zásada zákonného soudce (příslušný k rozhodnutí byl krajský soud), byť Nejvyšší soud je oprávněn sám rozhodnout (§ 271 odst.1 tr. ř.) a obviněný by neměl možnost opravného prostředku.

Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní u obviněného vyplývající z ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny, když ze shora uvedených skutečností se podává, že trestní stíhání obviněného A. K. bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno s tím, že nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nejvyšší soud za respektování zásady, žeprolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí je adekvátní toliko v případě z důvodů skutečně výjimečných, dospěl k závěru, že relevantně uplatněným argumentům stížnosti pro porušení zákona není namístě přiznávat opodstatněnost a v daném případě by se jednalo o přepjatý formalizmus. Nejvyšší soud tak rovněž reagoval na v nedávné době vzniklou situaci v případě ukládání, resp. přeměny způsobu výkonu ochranného psychiatrického léčení (3 Tz 58/2014).

Stížnost pro porušení zákona proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015



Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 3 Tz 1/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TZ.1.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies