3 Tdo 556/2015

13. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6
  • TrZ - § 39

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. května 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 10 To 486/2014-470, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 121/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 T 121/2014-442, byl obviněný I. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „nejméně od roku 2007 do 29. 7. 2013 ve společně obývaných obydlích nejprve v L. n. V., okres M., v domě v ulici M., a od roku 2010 v obci B. - J., okres M., v domě, dlouhodobě psychicky a fyzicky týral svou družku P. Š., se kterou má společného nezl. syna D. K., když poškozenou P. Š. opakovaně slovně vulgárně z malicherných důvodů napadal, když jí například vyčítal nedostatečný úklid, obviňoval ji z nevěry, vyměřoval jí čas na provedení nákupu s tím, že pokud jím stanovený čas nedodržela, podezříval ji z mileneckého vztahu s jinou osobou, zakazoval jí stýkat se s jejími kamarády, poté, co od počátku roku 2013 byla poškozená zaměstnaná na čerpací stanici pohonných hmot v D. B., jí odmítal půjčovat vozidlo za účelem dopravy do zaměstnání, zakazoval jí, aby ji do zaměstnání vozili její známí s tím, aby do zaměstnání jezdila na kole, během jejich soužití ji z uvedených důvodů, často pod vlivem alkoholu, opakovaně fyzicky napadl, když ji údery pěstí, otevřenou dlaní či kopy bil do různých částí celého těla, takto ji napadl v přesně nezjištěné době v roce 2007 v 8. měsíci těhotenství, kdy ji v jimi obývaném domě v L. n. V. shodil ze schodů, přišel k ní a opakovaně do ní kopl, v přesně nezjištěné době v zimních měsících roku 2008 po návratu z plesu ji v jimi obývaném domě v L. n. V. po předchozí hádce napadl tak, že ji bil a kopal do ní, v přesně nezjištěné době v letních měsících před vchodem jimi obývaného domu v L. n. V. ji napadl tak, že ji chytil pod krkem a namáčkl na zeď tak, že jí rozbil hlavu a u toho jí vulgárně nadával a vyhrožoval; jeho agresivní jednání vůči poškozené P. Š. se začalo stupňovat od května 2013, kdy poškozená za něho přestala platit jeho poplatky, přičemž jeho agresivní jednání vůči poškozené se vystupňovalo v červenci 2013, kdy v přesně nezjištěný den kolem 15. 7. 2013 ve večerních hodinách poškozenou v jimi obývaném domě v J. po předchozím slovním sporu napadl údery pěstí do ramen, s kuchyňským nožem v ruce ji ohrožoval tak, že ji bodal kolem hlavy a vykřikoval, že ji zabije, že mu je 50 let a je mu všechno jedno, a nůž jí přiložil ke krku, načež poškozená utekla oknem z domu a z místa ji odvezli její známí, kterým zatelefonovala o pomoc, následně dne 29. 7. 2013 v době kolem 22:00 hodin, poté co otevřel vstupní dveře do domu, které předtím uzamkl tak, že nechal klíč zevnitř v zámku, poškozenou při jejím návratu domů v prostoru vstupních dveří do domu v obci J. napadl tak, že ji chytil za triko pod krkem a udeřil ji otevřenou dlaní do obličejové části hlavy, poté ji strhl na dvoře před domem na zem a kopal ji do různých částí těla, poté ji zatáhl do domu, kde pokračoval v jejím napadání, když ji opět kopal do různých částí těla a udeřil ji pěstí do obličeje, přičemž tomuto napadení byl přítomen jejich nezl. syn D. K., který se poškozené zastával, poškozené P. Š. tak způsobil zhmoždění nosu s krvácením a otokem a lehký otřes mozku se závrativostí s hospitalizací od 29. 7. 2013 do 31. 7. 2013 a s pracovní neschopností od 29. 7. 2013 do 16. 8. 2013“. Za to byl obviněný podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kuchyňského nože o délce 30 cm s plastovou rukojetí žluté barvy a délkou čepele 18 cm. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 6, částku 24.371,38 Kč a P. Š., trvale bytem K., částku 3.000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou P. Š. podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného I. K. a poškozené P. Š., která je podala proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 10 To 486/2014-470, jímž k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ho poté při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem (výrok ad I.). Odvolání poškozené P. Š. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (výrok ad II.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 12. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v odvoláními napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. K. následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel kategoricky popřel, že by se vůči poškozené P. Š. po delší dobu dopouštěl jednání, které je mu kladeno za vinu. Připustil pouze incident ze dne 29. 7. 2013. Soudům obou stupňů vytkl, že nerespektovaly zákonem stanovenou povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když závěr o jeho vině založily výhradně na výpovědi poškozené, doplněné znaleckými posudky z oborů psychologie a psychiatrie. Tyto důkazy však dovolatel nepovažuje za dostačující. V uvedené souvislosti poukázal na to, že ani zjištění emoční lability v jeho osobnostní struktuře ještě neznamená, že se stíhaného jednání skutečně dopouštěl v rozsahu, jak uváděla poškozená, byť ji znalci označili za věrohodnou. Pokud někteří svědci hovořili o jejich vzájemných konfliktech, soudy měly vzít v úvahu, že se jednalo pouze o zprostředkovaná svědectví, resp. opakování toho, co slyšeli od poškozené. Žádný z nich nebyl některému z údajných napadení přítomen. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, neboť paušálně odmítly výslech těch svědků, kteří si žádných stop násilí na poškozené v rozhodném období nevšimli. O tendenčnosti hodnocení důkazního stavu podle jeho názoru svědčí i poukaz odvolacího soudu na „brutalitu fyzického napadení“ poškozené bez toho, že by měl k dispozici příslušné odborné vyjádření lékaře nebo znalecký posudek; popř. na zavrženíhodné jednání dovolatele k jeho bývalé manželce, ačkoliv soud ve svých závěrech vycházel z rozsudku, jímž bylo jejich manželství rozvedeno již před řadou let.

Dovolatel vznesl výhrady i proti výměře uloženého trestu. Namítl, že v obdobné trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 97/2010 byl obžalovaný za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku odsouzen pouze k dvouletému trestu odnětí svobody. Pokud k tomu soud druhého stupně nepřihlédl, pak podle názoru dovolatele při výměře nového trestu dostatečně nezohlednil ústavní princip rovnosti před zákonem.

S ohledem na všechny výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 10 To 486/2014-470, ve výroku pod bodem ad I. zrušil a v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podáním ze dne 27. 2. 2015 vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 2. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 5. 3. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o něm rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný I. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému z podnětu jeho řádného opravného prostředku nově uložen (zmírněn) trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, kdy nevyhověl řádnému opravnému prostředku obviněného, směřujícímu proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení tomuto výroku předcházející, byly skutečně zatíženy dovolatelem namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě dovolatel - pokud jde o výrok o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku - nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na tvrzení, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 11 až 13 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) řádně odůvodnil (viz pasáž na str. 6/7 napadeného rozsudku). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání, nepřisvědčil a proč měl jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností, na základě řádně provedeného a hodnoceného dokazování.

Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani výhrady dovolatele směřující vůči tvrdosti (nepřiměřenosti) uloženého trestu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze prostřednictvím uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu - pokud jde o výrok o trestu - relevantně namítat pochybení soudu v právním závěru například o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§ 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. V tomto směru však dovolatel ničeho nenamítl.

Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).

Nejvyšší soud na tomto místě pro úplnost poznamenává, že za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil tento trest v trvání třiceti měsíců, jedná se o zákonný postih co do druhu i výměry. Dovolatel by tak nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je zákonodárcem přímo určen pro vymezené (taxativně stanovené) vady výroku o trestu.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného I. K. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 13. května 2015


Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 556/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.556.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies