6 Tdo 422/2015

23. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 173 odst. 1, 2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný S. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 109/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 34 T 6/2014, byl obviněný S. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 5. 12. 2013 v době mezi 16.25 a 16.30 hodin v Ch., v prostoru mezi zadní částí domu číslo .... v ulici V. Z. a obchodním komplexem Vesmír v ulici P. číslo ..., se záměrem získat peníze či jiné vhodné věci přistoupil zezadu k poškozené A. F., ...., kterou předtím při chůzi sledoval a která v pravé ruce nesla a pevně svírala nákupní tašku, a nic netušící poškozené uvedenou tašku z ruky vytrhl takovou silou, že poškozená ztratila stabilitu a upadla na zem na pravý bok, poté i s taškou z místa utekl, tašku i v ní se nacházející peněženku prohledal, vyjmul z nich a ponechal si jednak finanční hotovost 500 Kč v bankovkách a nejméně 100 Kč v mincích, jednak mobilní telefon zn. Nokia 2700 IMEI ...... v hodnotě 600 Kč, z něhož vyndal a odhodil SIM kartu v hodnotě 90 Kč, následně tašku se zbývajícími věcmi - peněženkou, klíčenkou se svazkem klíčů, další taškou a zákaznickými kartami, jejichž hodnota byla 250 Kč, vyhodil, přičemž poškozená v důsledku jeho jednání utrpěla vedle poranění, jež spočívala v krevním výronu na prstu pravé ruky, otoku a krevním výronu na hřbetu pravé ruky, otoku pravého ramenního kloubu a horní části pravé paže s krevním výronem, také vážná zranění spočívající ve zlomenině hlavice a krčku pravé pažní kosti a zlomenině obou ramének kosti stydké vpravo, popsaná zranění si vyžádala ošetření a hospitalizaci v N. v Ch. u od 5. 12. 2013 do 9. 12. 2013, jakož i následnou dlouhodobější léčbu a rehabilitaci, když poškozená byla v důsledku daných zranění výrazným způsobem omezena v obvyklém způsobu života kromě bolesti zejména tím, že do 23. 12. 2013 nemohla vůbec chodit, musela pouze ležet na lůžku a jako pravák nemohla používat fixovanou pravou horní končetinu, poté do 20. 1. 2014 se mohla pohybovat pouze za pomoci berlí bez možnosti došlapovat na pravou dolní končetinu a následně se po dobu nejméně dalších dvou týdnů mohla pohybovat jen za pomoci dvou francouzských holí s mírným zatěžováním pravé nohy“. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. F. částku 940 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 109/2014, k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni napadený rozsudek soudu prvého stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině citovaným zvlášť závažným zločinem obviněného odsoudil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.

Uplatněné dovolací důvody obviněný spatřoval v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, podle jeho názoru nevykazuje zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Konstatoval, že aby se o předmětný zločin jednalo, musel by použít bezprostředního násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozené v úmyslu zmocnit se cizí věci. S odkazem na rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr. uvedl, že v jeho případě šlo o typově identickou věc, neboť k vytržení tašky poškozené v posuzované věci mělo dojít neočekávaně, když působící síla vynaložená pachatelem směřovala výhradně k vytržení tašky, kterou poškozená držela za ucho ve své pravé ruce. Poškozená pachatele vůbec neviděla, a to ani před útokem, ani po něm. Měl za to, že vzhledem k rychlosti celého děje, který trval pouze zlomek sekundy, pachatel nemusel překonat žádný další odpor poškozené, která si celou událost uvědomila až po jeho ukončení. Současně poznamenal, že i v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1022/2002 a sp. zn. 5 Tdo 927/2003, na něž se odvolává soud prvního stupně, je zdůrazněna nutnost posuzovat každou věc individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, včetně fyzických a dalších dispozic jak pachatele, tak poškozené osoby. V souvislosti s tím akcentoval, že poškozená je ženou pokročilejšího věku a slabší tělesné konstituce, což mohlo snížit velikost potřebné síly k vytržení tašky a tyto okolnosti přispěly k jejímu pádu na zem a vzniku utrpěných zranění, a že pachatel tyto okolnosti neznal, neboť poškozenou měl před činem sledovat zezadu s odstupem a z větší vzdálenosti. Podle názoru obviněného tak lze ve stíhaném skutku spatřovat pouze přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, za jehož spáchání trestní zákoník umožňuje uložit podstatně mírnější trest, než jaký mu byl uložen za výše popsaný zvlášť závažný zločin loupeže.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 109/2014, podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal spolu se závazným právním názorem Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci, eventuálně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o kvalifikaci stíhaného skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 109/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného je zjevně neopodstatněná (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V návaznosti na to lze konstatovat, že námitky obviněného, jež lze shrnout v tvrzení, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (konkrétně násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí), nýbrž pouze přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, je možno pod deklarované dovolací důvody ryze formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tím i dovolání) zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.

Objektivní stránka tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě), který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet.

V návaznosti na výše stručně předestřená teoretická hlediska a velmi podrobně zdůvodněné závěry soudu prvého stupně Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání postrádají jakékoli opodstatnění. Soud prvého stupně rozsáhle rozebral celý průběh skutkového děje předmětné trestní věci a právem dospěl k závěru, že za situace, kdy poškozená pevně držela rukou tašku za její ucha, přičemž nepochybně byla vedena vůlí ji nevydat, a obviněný – ve snaze překonat tuto vůli – vynaložil vyšší sílu, aby se této věci (i finanční hotovosti a předmětů v ní se nacházejících) zmocnil, nejednalo se z jeho strany o pouhé odejmutí tašky z ruky poškozené, nýbrž o násilí užité vůči poškozené ve smyslu § 173 tr. zákoníku. Na místě je totiž zdůraznit, že jestliže napadená osoba drží věc, jíž se pachatel má v úmyslu zmocnit, musí tento pachatel překonat její odpor věc dobrovolně nevydat, a za tímto účelem použije nutný stupeň násilí, které sice navenek působí pouze vůči věci, ale současně zasahuje i proti konkrétní osobě, jež věc drží a nemá vůli ji vydat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003). Charakter zmocnění se předmětné věci silou vyšší intenzity podporuje v daném případě především následný pád poškozené na zem, kdy poškozená výlučně vlivem jednání obviněného ztratila stabilitu, upadla na zem a utrpěla vážná poranění popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku.

K námitce obviněného, že se jednalo o „téměř typově identickou situaci“ jako v případě rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést (jak ostatně přiléhavě učinil již soud prvního stupně) následující skutečnosti. Při aplikaci rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí v soudní praxi je vždy nutné vycházet z konkrétních skutkových okolností příslušného rozhodnutí, které se staly podkladem pro formulaci příslušné právní věty. V trestní věci, v níž bylo vydáno publikované rozhodnutí s citovanou právní větou, byl trestně stíhán mladistvý pachatel pro skutek, spočívající v podstatě v tom, že zaměstnankyni prodejny, jež odnášela denní tržbu do banky, vytrhl zezadu z podpaží pokladničku s penězi, resp. udeřil na dno pokladničky, která spadla na zem, tím jí odňal z dosahu a moci napadené ženy, a teprve následně z ní odcizil hotovost a z místa utekl. V předmětné trestní věci tedy pachatel použil fyzické síly výhradně vůči věci, jíž se chtěl zmocnit, a to za situace, kdy poškozená věc nedržela v ruce, takže nebyla v podstatě útokem pachatele dotčena, resp. pachatel nemusel vynaložit fyzickou sílu proti osobě poškozené. Pokud tedy obviněný odkazuje na rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr., je třeba říci, že v nyní posuzované věci šlo naopak o skutkově zcela odlišnou situaci. V tomto případě totiž poškozená nesla nákupní tašku, jejíž ucha pevně svírala, přičemž k ní zezadu přistoupil obviněný a kabelku jí vytrhl, a to takovou silou, že ztratila stabilitu a upadla na zem, takže, jak již shora uvedeno, jeho násilí ve skutečnosti bylo užito právě vůči ní. K námitce, že s ohledem na věk a tělesnou konstituci poškozené a na překvapivost útoku nemusela být síla vynaložená obviněným nijak výrazná, je pak třeba připomenout, že i při malé míře vynaložené síly je naplněn zákonný znak „násilí“ ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že počínání obviněného popsané ve skutkové větě výroku jeho (precizně a výstižně odůvodněného) rozsudku je třeba pokládat za násilí užité proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak má tento pojem na mysli ustanovení § 173 tr. zákoníku. S ohledem na další zjištěné skutečnosti shledal rovněž správným závěr, že předmětným skutkem byly naplněny všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 422/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.422.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies