6 Tdo 415/2015

22. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 337 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2014, č. j. 50 To 356/2014-155, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 12/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2014, č. j. 50 To 356/2014-155, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 7. 2014, č. j. 6 T 12/2014-97, kterým byl obviněný J. K. uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině z trestu trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze 30. 1. 2014, č. j. 7 T 1/2014-54, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2014, č. j. 50 To 56/2014-155, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již v samém úvodu podaného dovolání poukazuje obviněný na skutečnost opomenutých důkazů a cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05. V návaznosti na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu a v něm zmiňovaná další rozhodnutí Ústavního soudu, která se rovněž problematice opomenutých důkazů věnovala, poukazuje na skutečnost, že v jeho trestní věci se soudy musely vypořádat jednak s důkazy, které svědčily v jeho neprospěch a s důkazy, které svědčily v jeho prospěch (výslechy policistů, svědků, rekonstrukce průběhu skutkového děje). Soudům vytýká, že výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, označily za nevěrohodné s odkazem na kriminální minulost těchto svědků. S ohledem na provedenou rekonstrukci zpochybňuje výpovědi policistů, kteří jej měli bezpečně poznat při řízení motorového vozidla. Dále poukazuje na řadu důkazů, které v rámci obhajoby navrhl, avšak tyto byly soudy zamítnuty se spekulativním odůvodněním soudů, které nebylo ničím podloženo (byl zamítnut navržený výslech svědkyň, které měly potvrdit, kdo a kam nasedal do vozidla před inkriminovanou jízdou). Nebyli rovněž vyslechnuti svědci, které navrhl a kteří měli pozorovat otáčení vozidla policistů (tyto svědky nemohl navrhnout dříve, neboť tito mu nebyli dříve známi). Závěrem svého dovolání poukazuje na to, že soud druhého stupně se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, aniž by bylo řádně odůvodněno, proč nebyly provedeny důkazy jím navržené. Tím, že soudy vyšly pouze z omezeného okruhu důkazů, navíc vyznívajících v jeho neprospěch, bylo podle mínění obviněného soudy rozhodováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Podle názoru obviněného „podmínky pro uplatnění zmíněného dovolacího důvodu spočívají v extrémním nesouladu mezi učiněnými, resp. v tomto případě bezdůvodně neučiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé“. V reakci na tuto argumentaci pak odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1298/2012), s návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyššímsoudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, které tento již částečně zmínil v řízení před soudem prvního stupně a v plném rozsahu shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat soud odvolací (navrhovaný výslech svědků, kteří se měli obviněnému přihlásit až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně). Na případ, kdy v dovolání obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, však dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný cituje z rozhodnutí Ústavního soudu ty pasáže, které mají podpořit jeho argumentaci, že ze strany soudu prvního, resp. druhého stupně došlo k libovůli při výběru důkazů a následnému hodnocení pouze části provedených důkazů, a to ještě v jeho neprospěch. Od uvedeného pak odvíjí svůj závěr o tom, že jde o „problematiku opomenutých důkazů“, a dovozuje, že jím tvrzené pochybení ve svém důsledku zakládá povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat jeho dovolání s odkazem na „tzv. extrémní nesoulad-rozpor“ a k uvedenému opět uvádí rozhodnutí Ústavního soudu, případně Nejvyššího soudu, která mají jeho závěry podpořit.

Pokud pro úvod své argumentace pomine Nejvyšší soud výše zmíněné odkazy a obecná konstatování obviněného z rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, vlastní problematika dovolacích námitek obviněného spočívá v tom, že obviněný vozidlo neřídil – tedy popírá samo skutkové zjištění. Dále vychází z toho, že soudy zpochybnily výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch s odkazem na jejich trestní minulost. Nesouhlasí se závěry soudů, že výpovědi policistů, kteří obviněného kontrolovali, jsou konzistentní. Provedenou rekonstrukci zpochybňuje, a to v souvislosti s výpověďmi osob, které se mu měly přihlásit až po rozhodnutí soudu prvního stupně apod. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jestliže shora je uvedeno, že „klíčový je právě požadavek odůvodnění z hlediska práva na spravedlivý proces“, pak nelze akceptovat námitky obviněného k rozsahu dokazování a odůvodnění, neboť obviněný v dovolání záměrně přehlíží ty pasáže v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, kde se zmíněné soudy věnují problematice hodnocení důkazů a návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů a rovněž se vyjadřují k tomu, proč považují provedení dalšího dokazování za nadbytečné. Bezpochyby napadenému rozsudku soudu prvního stupně nechybí objektivní náhled na hodnocení důkazů, což je patrno např. ze skutečnosti, kdy zmíněný soud na str. 4 svého rozsudku doslovně uvedl, že „identifikace obviněného příslušníky Policie ČR při míjení kontrolovaného vozidla v protisměru nebyla potvrzena ani vyvrácena, s ohledem na skutečnost, že nebyly vytvořeny zcela totožné podmínky se situací v době činu. Pokud by obvinění vycházelo pouze z této důkazní situace, bylo by možno zvažovat zásadu in dubio pro reo“. Soud prvního stupně, však svůj závěr o vině obviněného vybudoval na výpovědi příslušníků policie v kontextu s dalšími důkazy ve věci provedenými, které rovněž obviněný zpochybňuje, které však potvrzují výpovědi policistů. Pokud je např. zmiňována osoba svědka D. K., jako speciálního recidivisty ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí, nelze soudu vytýkat, že dospěl k závěru, že uvedená okolnost snižuje věrohodnost tohoto svědka, stejně jako okolnost, že pokud svědek T. W. měl řídit vozidlo a být ve vzdálenosti pouze několika málo desítek metrů od vozidla, když byl obviněný policisty zastižen na místě řidiče, mohl obviněný tohoto svědka přivolat, aby potvrdil svoji verzi obhajoby (sám policistům uváděl, že by zmíněný svědek měl být vzdálen asi 30 metrů), což však neučinil. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že do značné míry obviněný sám svoji výpověď znevěrohodňuje např. tím, když uvedl, že na zadním sedadle vozidla, které řídil svědek W., tento svědek nekouří, a proto si šel pro cigarety dopředu a tam si také sedl, zapálil a byl zastižen hlídkou policie (nepřesvědčivě rovněž působí výpověď obviněného, že vozidlo měl prodat svědkovi W., který mu dělá řidiče, do doby než si jeho paní udělá řidičský průkaz a bude obviněného vozit). Zásadní z pohledu hodnocení důkazů je bezpochyby zjištění, že policisté měli vozidlo, ve kterém byl obviněný následně kontrolován policisty na místě řidiče „na dohled těsně předtím, než zastavilo“ a svědek W. na daném místě v uvedenou dobu nebyl, což vyvrací verzi obhajoby obviněného a zpochybňuje náhled na obviněnému přihlásivší se následné svědky, kteří mají podporovat jeho verzi výpovědi, a to až po hlavním líčení a rozhodnutí soudem prvního stupně, právě s tou verzí, aby byla zpochybněna provedená rekonstrukce ohledně možného dojezdu a výhledových podmínek policie a tím zásadní zjištění, že ve vozidle a jeho okolí se svědek W. (před zastavením) nenacházel (v tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na hodnotící úvahy soudu druhého stupně – viz str. 4-5). Nejvyšší soud je toho názoru, že primární námitkou obviněného je v daném případě znevěrohodnění skutkového stavu, který byl soudy zjištěn a prosazení vlastní verze skutkového zjištění. Na případ, kdy obviněný předkládá soudu vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, žeprávo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V souvislosti s problematikou „opomenutých důkazů, resp. extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že rozhodnutí, která obviněný v dovolání zmiňuje, jsou mu známa, jako i řada dalších rozhodnutí, která se uvedené problematice věnují. Nejvyšší soud je však toho názoru, že na případ obviněného nedopadají. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

Uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, za splnění jakých okolností lze dospět k závěru o možnosti přezkoumání i skutkových zjištění obecnými soudy při uplatnění tzv. extrémního rozporu. Jak již bylo shora uvedeno, k takové situaci však v předmětné trestní věci nedošlo. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl důkazy, které byly v předmětné trestní věci shromážděny, a tyto důkazy také následně hodnotil, přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, a jak již bylo uvedeno, na str. 4-5 svého usnesení na námitky obviněného reagoval.

Stejně tak k námitce obviněného, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno, je třeba uvést, že jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnil v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani obvyklý odkaz obviněných na tzv. extrémní rozpor – nesoulad, za situace, kdy rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle.

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2015



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 415/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.415.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies