6 Tdo 399/2015

22. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 140 odst. 1, 3 písm. i)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněného G. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 To 71/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 47 T 5/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:



Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn.
47 T 5/2014 byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 To 71/2014, bylo odvolání obviněného dle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má v posuzované věci za to, že jeho úmyslné jednání „nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno“. Na podporu svého tvrzení uvádí, že z jeho výpovědi nelze dovodit, že díky použitému násilí, přičemž kopání, dupání i řezání poškozeného jednoznačně odmítá, musel vědět, že svým jednáním mohl způsobit smrt poškozeného. O absenci úmyslu spáchat předmětný trestný čin svědčí mimo jiné také fakt, že obviněný opustil byt poškozeného v době, kdy poškozený ještě žil, což potvrzuje také telefonní hovor mezi ním a spoluobviněnou V., a konstatování obviněného „aniž bych uvažoval o následku svého jednání, které by mělo zapříčinit smrt poškozeného“. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 4 T 5/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Taktéž žádá, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Úvodem připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Konstatoval, že obviněným vznesené námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky neschopné založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze jim v tomto směru nic vytknout. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyššímsoudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

Z uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o jeho chybějícím úmyslu spáchat trestný čin vraždy. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, žeprávo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pouze nad rámec uvedených skutečností lze doplnit následující.

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

Podle § 15 odst. 1 a 2 tr. zákoníku pak platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Objektem předmětného trestného činu je lidský život, předmětem útoku je živý člověk. Objektivní stránka trestného činu spočívá v usmrcení, přičemž použité prostředky nerozhodují. Pachatelem může být kdokoliv.

Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit, a to zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Při zkoumání, zda pachatel jednal úmyslně poškozeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

Konečně je vhodné připomenout, že judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu je z popisu skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz strana 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strana 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Obviněný sám se k násilnému jednání vůči poškozenému v přípravném řízení doznal, avšak následně svojí výpovědí u hlavního líčení toto doznání popřel. Ze skutkového zjištění je očividné, že obviněný poté, co s druhým spoluobviněným P. a poškozeným společně na místě činu déle jak 24 hodin požívali alkohol, reagoval na předchozí vzájemný konflikt a provokaci poškozeného ohledně intimního poměru mezi obviněným a spoluobviněnou V. tak, že opakovaně, razantně a nutno uvést i brutálně vedl spolu s dalším spoluobviněným P. dlouhotrvající útok vůči tělu poškozeného. Popisovaný útok byl prováděn prostřednictvím úderů pěstí i kopů a také za pomoci nože, jímž obviněný způsobil poškozenému mnohačetné řezné rány včetně odříznutí pravého ucha. Údery pěstí, které obviněný v přípravném řízení uváděl (a kopy spoluobviněného, které obviněný popsal), byly vedeny do takových míst těla poškozeného, kde jsou umístěny pro život důležité orgány, tedy zejména do oblasti hlavy a trupu. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že hlavní příčinou smrti poškozeného bylo selhání dechu a krevního oběhu způsobené zejména závažnými tupými poraněními v oblasti hrudníku. Z dalšího znaleckého posudku, a sice z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie mimo jiné vyplývá, že „(…) realizace jednání byla vědomě organizovaná, konaná se zřetelným záměrem a cílem, vedeného se zřejmou převahou, s bezcitností, s plným vědomím dopadu takového jednání.“ Zároveň je v uvedeném posudku zmiňován fakt, že současný postoj obviněného k věci je zcela bez lítosti, naopak obviněný se cítí dotčen vyústěním celé konkrétní situace. V této spojitosti se lze zcela ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, a sice že obviněný způsobem popsaným ve výroku o vině útočil na poškozeného a vzhledem k okolnostem předmětného jednání také musel vědět, že tímto jednáním může způsobit usmrcení poškozeného, eventuálně byl s tímto následkem srozuměn. S ohledem na dobu trvání útoku, jakož i mnohočetnost a vážnost způsobených poranění, taktéž musel vědět, že čin páchá surovým způsobem. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani argumentace obviněného, že nemohlo být jeho jednání posuzováno jako úmyslné, neboť odešel z bytu, aniž by tušil, že by mohlo dojít ke smrti poškozeného, přičemž je důležité upozornit, že obviněným tvrzená skutečnost o opuštění bytu v době, kdy poškozený ještě žil, byla oběma soudy na základě provedených důkazů shledána nepravdivou. Nejvyššímu soudu se rovněž jeví vhodným upozornit obviněného na tu skutečnost, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání spolupachatele. Za situace, kdy obviněný v přípravném řízení připouští a popisuje svoje násilné jednání vůči poškozenému (mj. za použití nože), údery pěstí do obličeje a hrudníku poškozeného, popírá, že by poškozeného kopal nebo na něj dupal, což přisuzuje spoluobviněnému, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než upozornit např. na rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (zmínit lze rovněž např. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr., rozh. č. 42/2010 Sb. rozh. tr.).

Shora uvedené skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně potvrzují správné závěry soudu prvního i druhého stupně o vině obviněného, zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Z důkazů, které soudy v rámci dokazování provedly a zmínily ve svých rozhodnutích, vyplývá, jaká zranění byla u poškozeného zjištěna, co bylo příčinou smrti poškozeného a kdy přibližně k ní došlo. Ze znaleckého posudku, který byl shora zmíněn, je rovněž patrno co bylo bezprostřední příčinou smrti poškozeného a že způsob usmrcení s ohledem na způsob provedení, četnost útoků, kombinaci mechanismů útoků lze považovat za zvlášť surový a trýznivý.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 399/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.399.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies