11 Tdo 35/2015

27. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 58 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2015 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To 74/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 13/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce

o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 2 T 13/2013, byla M. B. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byla podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že si v době nejméně od července 2011 do konce října 2012 na různých místech v T. za úplatu opatřovala od neustanovené osoby pod přezdívkou N. omamnou látku heroin, a to nejméně v množství ze začátku jedenkrát týdně po 5 g po dobu jednoho měsíce, kdy se jednalo o množství 20 g heroinu, poté za období dvou měsíců jedenkrát týdně po 10 g, kdy se jednalo o množství 80 g heroinu, dále za období 6 měsíců jedenkrát týdně po 20 g, kdy se jednalo o množství 480 g heroinu, a ve zbývajícím období nejméně od dubna 2012 do konce října 2012 jedenkrát týdně po 50 g, kdy se jednalo o množství nejméně 1 400 g heroinu, celkem si tak opatřila množství nejméně 1 980 g heroinu za účelem jeho další distribuce za úplatu mezi koncové uživatele, kdy 1 g heroinu nakupovala za částku 600 Kč a následně jej prodávala v uvedeném období za částku 800 Kč nejméně osobám:
1. v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2011 v T. – T., M. t., a na přesně nezjištěném místě v T. prodala R. H., nejméně ve třech případech omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,2 – 0,5 g za 200 Kč až 500 Kč, celkem tedy nejméně 0,6 g za částku nejméně 600 Kč,
2. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce prosince 2011 do konce října 2012 v T. – T., M. t., Š., prodala E. H., nejméně ve 150 případech omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,5 g za 500 Kč, celkem tedy 75 g za částku nejméně 75 000 Kč,
3. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do září 2012 v T., Š., darovala a dále prodala P. T., nejméně ve 12 případech omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 3,2 g za částku nejméně 2 400 Kč,
4. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce září do konce října 2012 v T., Š., zároveň i na jiných místech v T. prodala K. Ž., nejméně v 7 případech omamnou látku heroin, a to 1 g za 1 000 Kč, celkem tedy 7 g za částku nejméně 7 000 Kč,
5. v přesně nezjištěné době v průběhu října 2012 v T., Š., prodala R. V., nejméně v 5 případech omamnou látku heroin, a to 0,4 g za 200 Kč, celkem tedy 2 g za částku nejméně 1 000 Kč,
6. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna 2011 do konce října 2012 v T. – T., M. t., Š., prodala L. K., a J. R., v intervalech téměř každý den, nejméně ve 400 případech omamnou látku heroin, to vždy po 0,5 g za 500 Kč, kdy od 7. 9. 2012 z důvodu nástupu výkonu trestu J. R. v SRN, v T. – T., Š., zakoupila L. K. od obviněné omamnou látku heroin nejméně ve dvou případech po 0,2 g za 400 Kč, tedy celkem se jednalo o zakoupené množství 200,4 g heroinu za částku nejméně 200 400 Kč,
7. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do konce října 2012 v T., Š., prodala N. Š., nejméně ve 100 případech omamnou látku heroin, z toho v 70 případech po 0,3 g za 250 Kč, ve 30 případech 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 27 g za částku nejméně 23 500 Kč,
8. v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu do prosince 2012 v T. – T., M. t., Š., prodala R. B., nejméně v 10 případech omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 2 g za částku nejméně 2 000 Kč,
9. v přesně nezjištěné době v průběhu října a listopadu 2012 v T., Š., prodala Z. D., nejméně v 30 případech omamnou látku heroin, a to 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 6 g za částku nejméně 6 000 Kč,
10. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do konce října 2012 v T. – T., M. t., Š., prodala L. B., nejméně ve 122 případech omamnou látku heroin, a to 100x po 0,5 g za 400 Kč, 2x po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 60,4 g za částku nejméně 48 400 Kč,

jakož i dalším neustanoveným osobám, přičemž heroin je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To 74/2014, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle § 283 odst. 3 za použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné. K důvodům dovolání uvedl, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněné byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Vrchního soudu v Praze a konstatoval, že důvody pro podání dovolání v neprospěch obviněné jsou spatřovány v tom, že vrchní soud jako soud druhého stupně v řízení o odvolání zmírnil uložený trest aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přestože k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, ani pokud se jedná o okolnosti spáchaného trestného činu, ani pokud se jedná o osobu obviněné (poměry pachatele). Podle nejvyššího státního zástupce již z označení tohoto ustanovení „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.).

Podle nejvyššího státního zástupce je pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezbytné naplnění tří kumulativních podmínek: (I) existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že (II) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž (III) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedna z nich. Žádnou z těchto podmínek zákon výslovně nepreferuje a vždy bude záležet na posouzení v každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v něm uvedených, s tím, že se nemůže jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován poškozeným apod.). Např. běžný rodinný život, dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem nebo vedení řádného života před činem, jsou polehčujícími okolnostmi ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v rámci příslušné trestní sazby. Lze je totiž považovat ve většině případů jen za obvyklé, nikoliv výjimečné, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti, uvedené v § 41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené, byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku [např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v § 41 písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze podle nejvyššího státního zástupce odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007). Není možné ani zásadně vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 tr. zákoníku (viz č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr.).

Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je potom možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Ze všech těchto skutečností je podle nejvyššího státního zástupce nutné zdůraznit, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokladuje, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. přiměřeně č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).

V přezkoumávané věci se však odvolací soud podle názoru nejvyššího státního zástupce uvedenými kritérii neřídil, neboť v zásadě existenci podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil pouze na podkladě okolností, jež soud prvního stupně zvažoval jako polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, aniž by v potřebné míře rozlišil, že podle § 39 odst. 4 druhá věta tr. zákoníku k okolnosti, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující. Odvolací soud současně ani s nezbytnou pečlivostí neodůvodnil, v čem jsou poměry obviněné anebo okolnosti spáchaného trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činí pět roků (pozn.: dolní hranice trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku činí osm let), by byl pro obviněnou nepřiměřeně přísným.

Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud svůj závěr založil na osobních poměrech obviněné, především na skutečnostech, že je matkou tří nezletilých dětí a na její bezúhonnosti, tedy že do současné doby nebyla soudně trestána, resp. na jejím postavení v distribučním řetězci, ale neodůvodnil žádným způsobem, v čem spatřuje jejich mimořádnost, stejně jako nezdůvodnil, z jakého důvodu tyto poměry způsobily, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné, a rovněž z čeho dovozuje, že nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při úvaze o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, kdy zákon zdůrazňuje zejména nápravu pachatele, nelze ani opominout potřebu dostatečné ochrany společnosti, která má význam zejména z důvodů, kdy je nepodmíněný trest ukládán za závažnou trestnou činnost.

Obviněná M. B. byla odsouzena za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se obviněná jednání dopustila ve velkém rozsahu, po delší dobu, a ve vztahu k velkému množství osob, které od ní látku heroin odebíraly, a v neposlední řadě i vzhledem k výši finanční částky, kterou tímto jednáním pro sebe získávala, přitom nelze podle nejvyššího státního zástupce v případě obviněné mít za to, že její poměry a zároveň ani povaha, závažnost a ohrožení společnosti jsou tak málo intenzivní, že výrazně vybočují z obvyklých případů, a že by byl namístě shovívavý postup při ukládání trestu. Odvolací soud podle něj podcenil závažnost samotného skutku, jehož se obviněná dopustila, a výměrou trestu bagatelizoval vysokou škodlivost drogové kriminality. Nejvyšší státní zástupce se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že se jedná o jednu z nejnebezpečnějších kriminalit, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Nejsou zde tedy podle něj dány žádné mimořádné okolnosti případu, jež by měly být zohledněny v mimořádném snížení trestu pod dolní hranicí sazby. Obviněná sice vedla před spácháním trestného činu řádný život, nicméně tato obecná polehčující okolnost bez dalšího nemůže být podkladem pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ani u jiných bezúhonných pachatelů trestné činnosti není tato skutečnost dle dostupné judikatury dostatečnou podmínkou pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby (viz např. č. 21/1970, 14/1965, 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Rovněž péče o nezletilé děti není sama o sobě skutečností, jež by obecně vzato vyžadovala uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu.

Vrchní soud v Praze tak podle nejvyššího státního zástupce učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což naplňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně tím, že aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněné uložil trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, kterým byla uznána vinnou, přičemž zohlednil skutečnosti, které nebyly vyjádřením žádného mimořádného stavu či mimořádné situace, resp. které by mohly být podkladem pro aplikaci mimořádného a fakultativního institutu, ale v zásadě jsou pouze vyjádřením okolností, které byly v konkrétním případě dostatečným způsobem zohledněny soudem I. stupně při ukládání trestu odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby, naplnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nebyl dán podklad pro postup ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud dané ustanovení Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval, uložil tím obviněné trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

Závěrem svého dovolání tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To 74/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřila obviněná M. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Kýčka. S dovolatelem nesouhlasí, naopak se ztotožňuje s rozhodnutím soudu druhého stupně. Ten jí uložil trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby zcela správně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná má ve své péči tři nezletilé děti, a to M. a T. a V. výživné na první dvě bylo stanoveno ve výši 600 Kč, na nezl. V. ve výši 1 000 Kč. K její péči o nezletilé nejsou ze strany orgánu sociálně právní ochrany dětí výhrady. V době páchání trestné činnosti obviněná pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, byla tedy pod hranicí životného minima a trestnou činnost páchala proto, aby zajistila živobytí sobě a dětem, jinou motivaci neměla. V přípravném řízení a v řízení před soudem spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a snažila se také ztotožnit osobu, která jí heroin dodávala. Obviněná připomněla, že se k trestné činnosti doznala, nebyla dosud trestána a v místě bydliště proti ní nejsou výhrady. Před spácháním trestné činnosti vedla řádný život. Od doby jejího spáchání uplynula již delší doba. Nyní je ve výkonu trestu, který je pro ni dostatečným ponaučením. Zapojila se do výkonu práce ve věznici. Obviněná těžce nese, že jsou dvě její starší dcery v péči její matky a nejmladší dcera v péči otce nezletilé. Má obavu, že by dlouhým výkonem trestu došlo k zpřetrhání citových vazeb. Bylo podle ní dostatečně prokázáno, že je samoživitelkou (k tomu odkázala na č. 35/1963 a 21/1970 Sb. rozh. tr.). Podotkla také, že byla posledním článkem distribučního řetězce ve vztahu k odběratelům drogy. Závěrem svého vyjádření pak obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z naznačeného výkladu je patrné, že argumentace nejvyššího státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Přesto jí však nelze přisvědčit. Dovolatel podal obsáhlý výklad podmínek aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody včetně odkazů na judikaturu, jež tyto podmínky konkretizuje, nicméně postup Vrchního soudu v Praze se nejeví být s touto judikaturou a samotným ustanovením zákona v rozporu. Převážná část argumentace podané v dovolání není zcela přiléhavá danému případu (dovolatel například uvádí, že obviněná sice vedla před spácháním trestného činu řádný život, nicméně tato obecná polehčující okolnost bez dalšího nemůže být podkladem pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu – v posuzovaném případě přitom nebyla tato okolnost „bez dalšího“ podkladem pro aplikaci § 58 tr. zákoníku). Základním dovolacím argumentem je, stručně řečeno, zdůraznění výjimečnosti institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele, že tato výjimečnost v daném případě nebyla dána, a dále poukaz na nedostatečné odůvodnění ze strany vrchního soudu.

Lze připustit, že aplikace § 58 tr. zákoníku mohla být vrchním soudem pečlivěji zdůvodněna, nicméně naplnění zákonem vyžadovaných podmínek je z napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Vrchní soud spatřuje naplnění podmínek pro aplikaci citovaného institutu v poměrech obviněné. Doplnil dokazování zprávou Magistrátu města Teplice, z níž vyplynulo, že obviněná má do své výchovy svěřeny tři nezletilé dcery, M. a T., a V., výživné bylo stanoveno na starší dvě dcery ve výši 600 Kč, na nejmladší ve výši 1 000 Kč. K její péči o nezletilé nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Tuto skutečnost pak vrchní soud hodnotil v souvislosti s dalšími polehčujícími okolnostmi, tedy že obviněná nebyla dosud soudně trestána a v obchodu s heroinem zastávala pozici posledního článku. K tomu je možné odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., podle nějž nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 40 tr. zák.), a především na rozhodnutí publikovaná pod č. 35/1963 a 3/1970 Sb. rozh. tr., která za poměry pachatele odůvodňující uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody považovala skutečnost, že je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, resp. že pečuje o osoby, které jsou na něm závislé svou výživou nebo výchovou, což je právě případ obviněné. V kontextu aktuálních společenských a ekonomických poměrů asi sotva kdo bude „živitelem mnohočlenné rodiny“, nicméně péči o tři nezletilé dcery svěřené do výchovy obviněné, na něž bylo stanoveno výživné v de facto symbolické výši, lze za takovou mimořádnou okolnost bezpochyby považovat.

V daném případě se však podle názoru Nejvyššího soudu nabízelo zhodnotit i další okolnosti svědčící ve prospěch obviněné, které v řízení vyšly najevo, ovšem při ukládání trestu jim nebyla věnována dostatečná pozornost. Obviněná v rámci své obhajoby opakovaně tvrdila, že motivací ke spáchání činu byla finanční tíseň. Mimo soudem stanoveného výživného uvádí jako příjem pouze rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč. Podle rozsudku soudu prvního stupně měla obviněná pobírat rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, přídavek na dítě 1 720 Kč a výživné na dvě nezletilé dcery v celkové výši 600 Kč. Má pouze základní vzdělání. Její celkový měsíční příjem by tak v době konání hlavního líčení činil 6 120 Kč. Bylo by proto namístě zjistit, kolik činil celkový legální příjem obviněné v době páchání trestné činnosti včetně toho, zda bylo řádně hrazeno výživné stanovené na nezletilé. Pakliže se tato částka pohybovala kolem šesti tisíc korun, je zcela zřejmé, že nemohla ani zdaleka stačit k výživě čtyř osob. Výdělkové možnosti obviněné přitom byly zásadně omezeny péčí o nezl. V. a navíc také pouze základním vzděláním. Soud prvního stupně stanovil celkový výnos z trestné činnosti na částku 396 000 Kč. Při vědomí, že trestná činnost trvala šestnáct měsíců, což činí průměrný zisk 24 750 Kč měsíčně, v souvislosti s nedostatečným legálním příjmem a skutečností, že obviněná víceméně sama živila tři nezletilé děti, se ovšem tato částka nejeví až tak vysoká.

Dále by se při srovnání s obdobnými případy jako polehčující okolnost, kterou však soudy přehlédly, mohlo jevit také to, že osoby, které od obviněné drogy kupovaly, byly ve věkovém rozmezí 28 až 40 let, tedy osoby již poměrně zkušené.

Konkrétní výše trestu je pak do značné míry otázkou soudcovského uvážení, nejde o údaj, jenž by bylo možno přesně vypočítat podle předem určeného vzorce. Vrchní soud dospěl k závěru, že k nápravě obviněné postačí trest v trvání čtyř a půl roku (obviněná nebyla dosud soudně trestána), přičemž otázku, proč to nemělo být např. pět let, jak uvádí dovolatel, není podle názoru Nejvyššího soudu namístě řešit v dovolacím řízení. Podstatné je, že vrchní soud nevybočil ze zákonných mezí, jeho rozhodnutí odpovídá podmínkám § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedošlo. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 27. dubna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 35/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.35.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies