4 Tdo 421/2015

12. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2015 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 12 To 85/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 1/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Š. o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 73 T 1/2013 byl obviněný M. Š. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 11. 5. 2011 v P., ul. J. v sídle společnosti W. C., spořitelní družstvo, po předchozích jednáních započatých 11. 4. 2011 podepsal společně s obviněným M. M., jehož trestní stíhání bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu s přihlédnutím k § 11 písm. e) trestního řádu usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 1 KZV 174/2011-33, neboť jeho trestní stíhání nebylo přípustné, protože v trestním stíhání nelze pokračovat proti tomu, kdo zemřel, Smlouvu o Úvěru, na základě které spol. WPB Capital, spořitelní družstvo, měla poskytnout úvěr ve výši 80.000.000,- Kč, když obviněný M. Š. s obviněným M. M. po vzájemné dohodě a po předchozí domluvě s další dosud blíže neustavenou osobou (osobami), aby zakryli podvodné jednání směřující k získání úvěru, obviněný M. Š. vyhotovil nebo si prostřednictvím nezjištěné osoby nechal vyhotovit Zapujčovací smlouvu a Plnou moc, obě opatřeny padělaným notářským razítkem notářky Mgr. A. R., ze dne 16. 3. 2011 údajně ověřující podpis J. W., majitele nemovitosti v P., K., zapsané Katastrálním úřadem hl. m. Prahy, příslušné podpisy byly ověřeny dne 17. 3. 2011 na Úřadu městské části Praha 5 a následně je předložil při vyřizování žádosti o úvěr v sídle společnosti WPB Capital, spořitelní družstvo, kde žádal o poskytnutí úvěru pro společnost Ramdac Trade, s.r.o. na realizaci obchodu se zlatem, neboť dle padělané Zapůjčovací smlouvy byla nemovitost v P., K., zapsaná Katastrálním úřadem hl. m. Prahy, za úplatu zapůjčena společnosti Ramdac Trade, s.r.o. k ručení úvěru a dle padělané Plné moci byl obviněný M. Š. oprávněn činit veškeré úkony ohledně zástavy nemovitosti v P., ul. K., a ohledně zápisu změn do Katastru nemovitostí hl. m. Prahy, přičemž pro spořitelní družstvo WPB Capital bylo pro poskytnutí úvěru nezbytnou skutečností zajištění úvěru nemovitostí, a toto zajištění postačovalo k tomu, aby se blíže nezabývalo účelem, k jakému měly být finanční prostředky použity, a proto byly projednávány podmínky poskytnutí úvěru obviněnému M. Š. jako fyzické osobě s tím, že spoludlužníkem měl být majitel nemovitosti v P., K., za tím účelem obviněný M. Š. doručil spol. WPB Capital, spořitelní družstvo, k ofocení nájemní smlouvy k domu v P., K., které mu údajně půjčil majitel nemovitosti J. W., i tyto nájemní smlouvy však byly padělané, když při jednání ve společnosti WPB Capital, spořitelní družstvo, vystupoval jménem J. W., obviněný M. M., který za tímto účelem převzal od blíže neztotožněné osoby padělaný občanský průkaz na jméno J. W., ale s jeho podobiznou, tímto občanským průkazem se obviněný M. M., prokázal dne 11. 5. 2011 při podpisu Smlouvy o úvěru, padělaný občanský průkaz však byl odhalen a k vyplacení úvěru tak nedošlo.

Za to byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, zamítl podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 12 To 85/2014.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a které posléze opravil dvěma po sobě jdoucími podáními. Dovolatel v nich namítá, že není zřejmé, z čeho oba soudy dovodily, že měl vědět, že občanský průkaz a nájemní smlouvy jsou padělky a že osoba, s níž se dostavil na jednání do WPB Capital, spořitelního družstva, není vlastníkem nemovitosti J. W. Odvolací soud konstatoval, že je obeznámen s tím, že se na spáchání skutku podílely i jiné osoby, například svědci JUDr. O., K. a S., avšak s ohledem na obžalovací zásadu není oprávněn rozhodnout o tom, kdo bude či nebude trestně stíhán. Takový závěr je podle obviněného tristní, neboť není dostatečně zjištěn podíl těchto osob na páchání trestné činnosti, tedy kdo je hlavním pachatelem, a není určen podíl obviněného k podílu uvedených osob. Vina proto zcela padá na obviněného, tudíž nemělo být jeho trestní stíhání ukončeno, ale bylo nutno prověřit trestní odpovědnost zmíněných osob a za současného projednání celé věci rozhodnout o trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 306/2014 dospěl k závěru, že pokud by byla role dalších osob dosud nestíhaných, které na činu participovaly, podstatně vyšší, respektive jejich subjektivní propojenost byla vázána na osoby odlišné od obviněných, pak neplatí, že tato skutečnost nemá vliv na odpovědnost souzených pachatelů. Nerespektováním zásady rovnosti zbraní a porušením práva na obhajobu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný proto (po vícero opravách) navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 (správně má být uvedeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 12 To 85/2014) zrušil a vrátil věc tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že jeho námitky ohledně spáchání činu v součinnosti s jinými nezjištěnými osobami rozhodně nezbavuje jeho skutek znaků pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jak mu bylo přisouzeno. Za okolností blíže popsaných ve výroku o jeho vině to byl právě obviněný, který ve spolupachatelské trestné součinnosti s bývalým spoluobviněným M. M. (v důsledku jehož úmrtí bylo jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř.) podepsal v postavení budoucího úvěrového dlužníka úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě měly být uvolněny finanční prostředky ve výši 80.000.000,- Kč ve prospěch společnosti RAMDAC TRADE, s.r.o., a to za situace, že jejich návratnost měla být zajištěna prostřednictvím zfalšovaného ručitelského právního titulu podloženého celou řadou zfalšovaných dokumentů. K jednání těchto spolupachatelů přistoupily trestné aktivity dalších nezjištěných osob, které se po předchozí domluvě s nimi podílely na opatření či vyhotovení falsifikátů takových právních dokumentů. Jednání těchto nezjištěných osob, byť svým nezastupitelným způsobem mělo přispět k vylákání úvěrových peněz ke škodě spořitelního úvěrového družstva, však rozhodně nepřevýšilo význam dovolatelova jednání v součinnosti s M. M., které tak mělo povahu natolik významné skutečnosti, že by bez ní k zamýšlenému škodlivému následku nemohlo dojít, pokud by čin dospěl do stadia svého dokonání.

Uvedená míra spolupůsobení oněch nezjištěných osob se ostatně stala součástí popisu tzv. skutkové věty výroku o vině dovolatele, ze kterého dozajista nevyplývá, že by jejich role (odpovídající spíše účastenské formě trestné součinnosti pomocníků, nápomocných při zajištění právní dokumentace důvěryhodnosti klientely budoucího úvěrového věřitele) byla podstatně významnější, popřípadě že by subjektivní propojenost těchto osob byla dokonce vázána na osoby odlišné od dovolatele a jeho zemřelého spolupachatele M. M. a že by tak bylo nutno znovu přehodnotit právní závěry o dovolatelově odpovědnosti.

Státní zástupkyně je současně toho názoru, že dovolatel při takovém způsobu odůvodnění námitky nesprávnosti právního posouzení skutku pouze namítl, že nebyl zohledněn podíl trestné součinnosti dalších nezjištěných osob a toliko paušálním způsobem poukázal na možný dopad takové skutečnosti na jeho trestní odpovědnost. Přitom v uvedeném směru označil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 306/2014, které se danou právní problematikou zabývá. V této návaznosti však nikterak nezpochybnil skutkové okolnosti, na jejichž podkladě byl uznán vinným, a to na rozdíl od dovolatelů Ing. J. D. a P. K. v tam řešeném případě, kteří namítli tak zásadní porušení svého práva na spravedlivý proces, že skutkový podklad výroku o jejich vině nemohl obstát, neboť byl zatížen jak vadou opomenutých důkazů, tak i extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a tím i reálným dopadem na skutkový stav věci, že nebyla vyvrácena jejich setrvalá obhajoba o tom, že „se stali obětí pravých pachatelů trestného činu“. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala.

Ve vztahu k tvrzení obviněného o nedostatku jeho zavinění státní zástupkyně konstatovala, že nalézací soud se otázkou dovolatelova zavinění zabýval do té míry, že se soud odvolací na podkladě své přezkumné činnosti mohl plně ztotožnit s tím jednoznačným závěrem, že pravý stav jím deklarovaného právního titulu zajištění budoucího platebního závazku z úvěrové smlouvy byl obviněnému dobře znám, že si byl vědom záměny identity pravého vlastníka nemovitosti, která měla sloužit jako zástava poskytnutých úvěrových peněz, a že mu v této souvislosti byl také znám pravý stav autenticity předkládaných právních dokumentů. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl toliko absenci důkazního podkladu pro právní závěr o jeho zavinění, aniž by se zabýval výsledky provedeného dokazování a podrobil je takové kritice, jež by založila mimořádný rozsah dovolacího přezkumu, nezbývá, než odkázat na přesvědčivé odůvodnění na č. l. 8 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Oba soudy se tudíž s takto uplatněnou výhradou obviněného dostatečně vypořádaly.

Státní zástupkyně ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 12 To 85/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel svou prvou námitku týkající se domnělé absence subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku podpořil argumenty skutkovými, a to že není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že měl vědět, že občanský průkaz domnělého J. W., kterým se vykazoval dnes již zemřelý M. M., a předkládané smlouvy o nájmu jsou padělky, stejně tak, že si měl být vědom, že osoba, s níž se dostavoval na jednání s poškozeným WPB Capital, spořitelním družstvem, není vlastníkem předmětné nemovitosti J. W. Z takto uplatněných námitek obviněného je patrné, že primárně směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších stupňů, a až poté se jimi snaží prokázat nedostatek úmyslného spáchání skutku. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu, a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku. Z charakteru jeho námitek je tak evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu neakceptovatelná a dovolací soud ani není oprávněn se jí zabývat. Nadto obviněný takto argumentuje opakovaně, takže Nejvyšší soud odkazuje zejména na stranu 8 odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, kde je podrobně popsáno, na základě jakých skutkových zjištění dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný si byl plně vědom, že osoba, s níž se několikrát dostavil na jednání s poškozeným, není ve skutečnosti vlastníkem nemovitosti J. W. a že předložený občanský průkaz a smlouvy o nájmu jsou padělané. Tedy v přímém úmyslu uváděl WPB Capital, spořitelnímu družstvu nepravdivé údaje, za účelem sjednání úvěru ve výši 80 milionů Kč, čímž by poškozenému byla způsobena škoda velkého rozsahu, přičemž k dokonání činu nedošlo, neboť falešný občanský průkaz byl na posledním jednání odhalen a peníze nebyly spořitelním družstvem uvolněny. Není proto třeba znovu rekapitulovat správné závěry zejména soudu prvního stupně, s nimiž se ve výsledku ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud proto odkazuje na zmíněnou pasáž odsuzujícího rozsudku.

Navazující argumentace obviněného ohledně chybějícího určení, kdo konkrétně se na jeho trestné činnosti podílel a jakou měrou, a že měly být zároveň s obviněným stíhány i osoby svědků JUDr. O., K. a S., neobstojí. Obviněný v dovolání může s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pro nějž byl uznán vinným on sám, a nikoliv jiný obviněný, a nemůže ani namítat, že měly být stíhány další konkrétní osoby, ačkoliv proti nim nebylo vůbec trestní řízení vedeno. Je třeba konstatovat, že trestní stíhání obviněného M. M. bylo usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 1 KZV 174/2011 ve smyslu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno z důvodu jeho úmrtí. Pokud by došlo k odhalení blíže neustanovené osoby (osob), s níž (s nimiž) po předchozí domluvě s obviněným M. Š. a obviněným M. M., aby zakryli podvodné jednání směřující k získání úvěru, kdy obviněný Š. vyhotovil nebo si prostřednictvím nezjištěné osoby nechal vyhotovit zapujčovací smlouvu a plnou moc, obě opatřeny padělaným notářským razítkem notářky Mgr. A. R., ze dne 16. 3. 2011 údajně ověřující podpis J. W., majitele nemovitosti v P., K., zapsané Katastrálním úřadem hl. m. Prahy, příslušné podpisy byly ověřeny dne 17. 3. 2011 na úřadu městské části Praha 5, ablíže neztotožněné osoby, která předala obviněnému M. padělaný občanský průkaz na jméno J. W. s podobiznou obviněného M., jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku, tak na trestní odpovědnost dovolatele by taková skutečnost neměla podstatný vliv. Dovolatel totiž samostatně i bez ztotožnění těchto osob svým jednáním naplnil znaky pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož podstatou bylo, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, tedy při vyřizování žádosti o úvěr od WPB Capital, spořitelního družstva předložil zfalšované smlouvy o nájmu bytů a nebytových prostor v budově, na adrese K., P., předmětnou plnou moc a zapujčovací smlouvu. K uzavření smlouvy o úvěru ve výši 80.000.000,- Kč tak sice došlo, avšak peníze již vyplaceny nebyly, neboť předložený občanský průkaz byl nakonec vyhodnocen jako zfalšovaný a tudíž nepravý. Tedy jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání stíhaného činu, avšak k jeho dokonání nedošlo z důvodů nezávislých na vůli obviněného Š. Proto zde neobstojí ani odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 306/2014, podle něhož pokud by role dalších dosud nestíhaných osob, které na činu participovaly, byly podstatně významnější, respektive jejich subjektivní propojenost by byla vázána na osoby odlišné od obviněných, pak neplatí, že tato skutečnost nemůže mít vliv na otázky trestní odpovědnosti již odsouzeného pachatele. V projednávaném případě totiž taková eventualita zjevně nenastala.

Dalším uplatněným dovolacím důvodem byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).

Vzhledem k absenci konkrétních námitek dovolatele podřaditelných pod tento dovolací důvod bylo třeba se zabývat oběma způsoby jeho možného naplnění. První varianta tohoto důvodu dovolání nemohla v posuzované věci zjevně nastat, neboť Vrchní soud v Praze v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. na základě řádného opravného prostředku obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal a podle ustanovení § 256 tr. ř. podané odvolání napadeným usnesením zamítl. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný odkázal toliko na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který ale, jak vyplynulo ze shora uvedeného, subsumoval námitky, které nebyly s to jej naplnit (ale ani jiný z případných dovolacích důvodů), neboť se nejednalo o argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. V důsledku toho pak tentýž závěr bylo nutné vyslovit i ohledně druhého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Š. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než jak jsou vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. května 2015

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 Tdo 421/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.421.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies