32 Cdo 5069/2014

19. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 39
  • ObchZ - § 497

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalovaným 1) RNDr. A. K., 2) Ing. V. V., 3) V. Š., 4) M. M., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99 a 5) L. Z., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, o zaplacení částky 24 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 79/2008, o dovoláních žalovaných 4) a 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2014, č. j. 7 Cmo 367/2013-422, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně a žalovaný 4) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně a žalovaný 5) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 10 Cm 79/2008-346, zamítl žalobu o zaplacení částky 11 742 091,80 z titulu úroku, částky 7 596 001,70 Kč z titulu úroku z prodlení, částky 11 441,10 Kč z titulu dlužných poplatků, 5,5% úroku z prodlení z částky 36 082 091,80 Kč a 11,5% úroku z prodlení z částky 11 742 091,80 Kč (výrok I.), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 24 340 000 Kč s 11,5% úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných 4) a 5) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu prvního výroku) podali žalovaní 4) a 5) dovolání s takřka identickým obsahem, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Oba navrhují, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek a žalobu o zaplacení částky 24 340 000 Kč s příslušenstvím zamítl.

Žalobkyně považuje vznesené námitky za absurdní a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 5) zamítl.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelé formulují otázku, zda je smlouva o úvěru neplatná ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jestliže v době uzavření smlouvy banka věděla nebo musela vědět, že dlužnice v důsledku své nepříznivé ekonomické situace nebude schopna úvěr splácet, a přesto smlouvu uzavřela. Z obsahu dovolání je zřejmé, že důvod neplatnosti smlouvy o úvěru spatřují dovolatelé jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.

Dovolatelé dovozují údajný rozpor se zákonem, a tedy i důvod neplatnosti smlouvy o úvěru z ustanovení § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), jež ve znění účinném od 1. září 1998 určuje, že banka je povinna postupovat při výkonu své činnosti obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu. Banka nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek (…). Smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné. V projednávané věci však smlouva o úvěru byla uzavřena 3. ledna 1995, přičemž k tomuto dni ustanovení § 12 zákona o bankách ukládalo bankám jen povinnost zachovávat stanovený poměr kapitálu a rezerv k aktivům, popřípadě závazkům banky. Žádné ustanovení, z něhož by vyplýval rozpor smlouvy o úvěru se zákonem, v právním řádu účinném v době uzavření smlouvy o úvěru zakotveno nebylo.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004 (který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. je dána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu buď se zákonem (nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy.

V okamžiku uzavření smlouvy o úvěru v platném právním řádu nebylo žádné ustanovení, s nímž by byla smlouva o úvěru v rozporu. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru není neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Stran rozporu právního úkonu s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.

Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod číslem 62, rozsudek ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, usnesení ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005 a další).

V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházel a k okolnostem významným z hlediska posouzení, zda smlouva o úvěru byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, náležitě přihlédl. Odvolací soud vyšel z tvrzení žalovaných, že banka musela o nepříznivé ekonomické situaci dlužnice v době uzavření smlouvy vědět, a uzavřel, že tím spíše žalovaní z titulu postavení statutárních orgánů dlužnice a statutárních orgánů jediného společníka dlužnice o této nepříznivé situaci dlužnice museli být informováni také. Navíc měli oba odpovědnost za výsledky hospodaření dlužnice. Jestliže i při vědomí této své odpovědnosti souhlasili s uzavřením smlouvy o úvěru a dlužnice úvěr čerpala, nemohou se úspěšně dovolávat rozporu smlouvy o úvěru s dobrými mravy tvrzením, že to byla banka, kdo si měl opatřit dostatečné informace o hospodaření dlužnice a následně uzavření smlouvy odmítnout.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů, že soudy se nezabývaly ekonomickou situací dlužnice a neprovedly navrhované důkazy, zejména listinami, které zpracovala spořitelna, a také znaleckým posudkem. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního stupně v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolateli navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují. Soud prvního stupně s ohledem na skutečnost, že případné uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro spořitelnu není sankcionováno neplatností smlouvy o úvěru, nezjišťoval ekonomickou situaci úvěrové dlužnice a znalce k posouzení této situace neustanovil. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelé tak žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením § 237 o. s. ř.), k posouzení neotevírají. Nejvyšší soud proto obě dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. května 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5069/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5069.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies