32 Cdo 5091/2014

19. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 109 odst. 2 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému F. Z., zastoupenému Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na kozině 1438, o zaplacení částky 469 305,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 73 EC 1521/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 90 Co 31/2013-140, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze změnil usnesení ze dne 22. srpna 2013, č. j. 73 EC 1521/2009-123, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 přerušil řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 89/2011, tak, že řízení se nepřerušuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda v případě úvěrových smluv provázaných s havarijním pojištěním věřitele je poskytnutí či neposkytnutí pojistného plnění otázkou, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v tomto posuzovaném sporu a která přísluší rozhodnout jinému soudu“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také z důvodu, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka významu rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí pojistného plnění pro přerušení řízení o zaplacení peněžitého nároku ze smlouvy o úvěru, která zanikla odstoupením pro podstatné porušení povinností žalovaného, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovodil, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, na který správně odkázal odvolací soud, a usnesení ze dne 12. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 2517/2013). Jde o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud se při posouzení otázky přerušení řízení od této judikatury neodchýlil, když uzavřel, že v daném sporu o takovou předběžnou otázku nejde, protože předmětem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 89/2011 je peněžité plnění a v rozhodnutí půjde o právní kvalifikaci a právní posouzení existence práva na pojistné plnění, které se v rozsudečném výroku nijak neprojeví, a proto nemůže jít o rozhodnutí závazné pro další spory.

Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. května 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5091/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5091.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies